lil_monster komentáře u knih

Závan klíčovou dírkou jsem četla asi rok - dva poté, co jsem dočetla Temnou věž. Možná to bylo čistě tím časovým odstupem, ale měla jsem u čtení pocit, že už tu další příběh nemusel být. Temná věž je uzavřená /nejen Ka je kolo, které se otáčí/, svět se hnul.
Až budu číst Temnou věž znovu od začátku, Závan zařadím mezi díly, kam patří. Možná poté změním názor.

Temná věž je pro mne vrcholným mistrovským dílem.

Panoptikon je takový strukturovaně lépe zvládnutý Axolotl Roadkill. Bouříte-li se právě proti společnosti, protože je vám čtrnáct a milujete My děti ze stanice ZOO, Panoptikon budete milovat taky. Vzpoura autoritám z bezpečí vašeho panelákového pokojíčku.

Krom Klubu rváčů 2 jsem zatím přečetla všechny Palahniukovy knihy, mnohé z nich vícekrát. Pygmej je z nich tou jedinou, kterou jsem i přes své četné pokusy zkonzumovat prostě nedokázala. Chápu Chuckovu touhu podmanit si další ze společenských témat - tentokrát diktaturu - a rozebrat ho na molekuly, čehož se snaží dosáhnout i na jazykové úrovni románu. Vždyť diktatura ke striktnímu jazyku a okleštění emocí přímo svádí.. Palahniukův um však tkví právě v práci s jazykem, takže (ač povedené) experimentování s ním na knize páchá fatální škody.
Není to zkrátka dobré. Není to Chuck Palahniuk.

Hluboké, dojemné a osudové bylo především moje zklamání. Ony i ty literární postavy prostě nemůžou opustit člověka, se kterým nejsou šťastné, že? Protože utápět se v nespokojeném manželství je přece mnohem jednodušší. Erotické scény postrádají jakýkoliv citový náboj. Část popisující úsilí hlavní hrdinky zakrýt jakoukoli stopu nevěry je navíc směšně dlouhá. My přece chápeme, že jí nejvíc ze všeho záleží na tom, co si o ní myslí sousedé! A ne, to není zodpovědnost. To je maloměšťáctví. Madisonské mosty jsou zkrátka příliš zpopularizovaná pohádka o tom, jak je přihlouplá, nespokojeně vdaná žena svému přihlouple spokojenému manželovi nevěrná se stárnoucím osamělým vlkem, kterému uvaří k večeři lilek na znamení nehynoucí lásky.

Nakolik je kniha historicky přesná nebo autentická co se reálií týče, to nevím. Ani při čtení ani po tom mi to nepřišlo důležité (což vlastně vypovídá o vlivu, který na mě přečtení mělo - čti: nijaký). Místy čtení zajímavé, až překvapující. Jako náhled na cizí kulturu tedy velice vhodné. Jako "milostné" čtení naprosto prázdné. Styl vyprávění byl totiž výrazně citově zploštělý. S hrdinkou nebylo možné se jakkoliv ztotožnit, její lásku jsem jí nevěřila, její štěstí také ne.
Její osud se mnou nijak nepohnul. Když vidím místní hodnocení a komentáře, asi budu taky citově zploštělá.

Velice dobře vykonstruovaný příběh postavený prakticky na jednom jediném nedorozumění. Detektivně zvládnuté výborně, mnohé zápletky prostě neuhodnete. Líbilo se mi, že autor nebalil Marcuse do bavlnky - pokoru se člověk jinak než selháním a ostudou nenaučí. Toho zbytečného modlení se k významu literatury mohlo být méně, ale uznávám - za A) jsem zaujatá, za B) autor se evidentně rozhodl napsat hned napoprvé "velkou" knihu, která ohromí svět a ve které obsáhne všechno od lásky po zločin, přátelství, životní moudra až k sebepoznání. Zní to trochu melodramaticky, a ona ta kniha částečně melodramatická je, ale i přesto jsem si ji docela užila a ráda ji doporučím k tomu letnímu čtení když už vás z cukrových Moyesových bolí zuby a na mrazivé Nesbøy je ještě moc zima.

Vůbec nerozumím té popularitě a vysokému hodnocení. Příběh nejde do hloubky, sekvence nejsou lépe promyšlené. Chybí mi jakýkoliv náznak snahy o autentičnost. Nebo mám prostě jen vysoké nároky, když chci, aby i sebedramatičtější krimi působilo uvěřitelně? Čím déle knihu čtete, tím častěji se divíte, jak tohle - a tohle - a tamto je člověk čistě z biologického hlediska schopen přežít. Takový Bruce Willise v tištěné podobě. Občas se taky pozastavíte nad tím, jak jste vůbec ten patos schopni přežít vy sami.

Nepřijde vám vlastně fascinující třetinu života nehybně proležet sám, ve tmě, se zavřenýma očima, bez kontroly a vědomí?

Kniha je svou atmosférou sugestivní. Jejím dějem proplouváte jako ve snu, ale rozhodně ne snovým způsobem. Děj není vlastně v příběhu podstatný, i když mu jistě přidává na gradaci. Důležitá je právě ona mrazivá, intimní atmosféra, snění postavené do úplně jiného světla než známe z literatury běžně.
Trochu mi připomíná Mayrinkova Golema, i když ten byl přece jen mlhavější. Linie Domu spánku jsou překvapivě ostré, orientaci neztrácíte ani kvůli všudypřítomnému snění ani kvůli časovým rovinám. Kniha se čte velice dobře, jak graduje napětí, nechcete ji odložit. Je radost knihu otevřít, a zároveň zanechává v mysli melancholickou stopu. Nemyslím, že jsem jediná, kdo od přečtení přemýšlí o spánku jinak než dřív.

Axolotl Roadkill nechce být kniha, chce být syrová exkurze do (hormony) zmítané mysli společností nepochopeného teenagera. Protože který teenager je společností pochopený, že? Autorka se domnívá, že kýženého efektu docílí sexem, všeobecnou vulgaritou a náhodnými popkulturními odkazy. Což pochopitelně nefunguje. Sled textů autorčiných oblíbených písniček, filmových hlášek a rádoby hlubokých-nezávislých-zlomených názorů na svět patří na blog. A to velmi špatný blog.
Hodnotíte-li knihu kladně.. domnívám se, že v ní pouze vidíte to, co v ní není, ale chtělo by být.
Nebo je vám třináct. A jste společností nepochopení. Jste in trouble kvůli všemu tomu chlastu. We no need no education. A na zaplivaném nádraží si ke kolenům rolujete třpytivé punčocháče.
Nebo prostě rádi čtete nepovedené prvotiny.
Chcete-li si přečíst povedenější syrovou exkurzi do (hormony) zmítané mysli společností nepochopeného teenagera, sáhněte po Sezóně v pekle nebo Bludech z nudy.

"Teď již bylo doktorovi jasno, kdo před ním stojí. Pevnou rukou napsal o tom nešťastníkovi, že je mente captus." Neznám knihu, která by se brala méně vážně.

Při čtení téhle knížky jsem si připadala ještě osamělejší než to prvočíslo.