LenkaStr komentáře u knih

Cením, že autorka tahá na světlo vážná témata, ale to zpracování, já vám nevím. Styl vyprávění působí nevyzrále, ať už jde o ich formu v přítomnobudoucím (nebo jak to nazvat) čase, nebo o to, jak nám hrdinka neustále sděluje, co si oblíkla, že se nalíčila, nebo že se osprchovala a oholila. Ponechám stranou, že tu sprchu nezvládne, aniž by si namočila vlasy, ale mohl by mi někdo, prosím, nějak rozumně vysvětlit, proč si je aspoň jednou nevysuší pořádně? Však je podzim, ještě nastydne!
Příběh sám o sobě je uvěřitelný, pokud jde o ta vážná témata, pokud jde o hrdiny a jejich love story, je to slabší. Evie, holka, u které předpokládáte nedůvěřivost, opatrnost a nevím, jaké další zábrany, si vyrazí na rande s týpkem, o kterém nic neví a který ji půl druhého týdne stalkoval? A pak jí stačí pár dní, během kterých se navíc stane pár věcí, které mu na důvěryhodnosti nepřidají, aby skončila v jeho posteli? Jeho vysvětlení těch „pár věcí“ prostě v pohodě přijme, protože podvědomí jí našeptávalo? Docela vachrlatá berlička, jak z toho vybruslit. Léta pěstovanou obezřetnost nějaké podvědomí nevypne lusknutím prstu. To aspoň Jake dával větší smysl, poté co se dramaticky odhalila jeho identita (ne že by se moje podezření, které jsem pojala při jejich prvním rande, nezměnilo v jistotu po tom jeho ublíženém pohledu, který následoval po „Teď jsi moje, Evie. Řekni to.“ „Jsem tvoje, Jakeu.“) a motivace. Ale jo, emotivní to bylo, to zase autorce nemůžu upřít.
Ale nemůžu se přece jen ubránit, abych si trochu nezahnidopišila: Letecky z Cintinnati do San Diaga přes oceán? Proč?!

27.11.2023

Já nevím. Ani pár dní po dočtení pořád nevím, jak ten příběh uchopit. Vlastně dva. Ne, počkat, tři. V ústřední lince, jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli píše Krásku a zvíře nebo Fantoma opery, tak tam pro jistotu vrzla od každého něco. Kromě ústředního motivu hrdinové rozplétají tragickou zradu z doby, kdy Sever válčil s Jihem a zem šla do války, a hrdina sám pak ještě svoji vlastní několik let starou tragédii, která se nepřekvapivě ukázala být víc, než se zprvu zdálo. Jo a duchové, nesmím zapomenout na duchy! Kromě těch potulujících se po plantáži taky ještě pár Jonahových osobních. Když se to takhle sesumíruje, vypadá to, jako když pejsek s kočičkou pekli dort, co? Ačkoli ten se nedal jíst, tohle stravitelné bylo. Docela. Nebylo to špatné, ale za srdce mě to zrovna nechytlo. Možná to bylo tou předvídatelností, možná tou spoustou klišé, která zejména s blížícím se závěrem autorka vršila jak buldozerem, možná tou těžko uvěřitelnou, chápavou, nesobeckou, obětavou Mary Sue, která se nedokáže naštvat, ani když se k ní někdo chová jako hovado a vyhodíte-li ji dveřmi, vrátí se oknem. Hm. Perla to nebyla, ale vyslovený blábol taky ne. Něco mezi. Takže za tři.

1 19.11.2023

Do Travisova příběhu se mi popravdě původně moc nechtělo, přece jen, v Archerovi to byl neuvěřitelný ko..t. Ale pak zvítězila zvědavost. Třeba se dozvím PROČ byl takový tři tečky. A nelituju, dostala jsem svoje odpovědi a navrch zase pořádnou dávku emocí. Srdce se mi lámalo nad tím malým klukem, který si myslel, že ho otec opustil bez rozloučení a který i v dospělosti z Travise pořád vykukoval a jako ten „zase už druhý“ ho nutil dělat taková rozhodnutí, jaká dělal. A ačkoli se autorka opět neubránila spoustě klišé na ránu, k dobru jí oproti nim přičítám, že jednou mě překvapila, když jsem něco čekala a Travis to nakonec neudělal. Jo, rozhodně je to postava s vývojem a to pořádným.
A teď výtky... Vlastně kromě těch zmíněných klišé jich moc nemám. Snad až s blížícím se koncem. Ta druhá schůze... Kristepane, to bylo tak americky blbý, až to byla groteska, už chyběl jen potlesk z publika. A samotný epilog potom, ta dokonalá americká idylka... Ježíš, jeden by začal zvracet duhu, fakt že jo. To i ten Archerův epilog byl proti tomuhle decentně umírněný.
Ale stejně bych si z Pelionu ráda ještě něco přečetla. Docela by mě zajímal Gageův příběh. Už by si taky zasloužil nějakou babu, však tohle bylo už druhé děvče, které mu vyfoukl Haleyovic panáček. Což je mimochodem taky klišé jak stodola.

12.11.2023

Nesuď knihu podle obalu, řikali. No, nebudu, i když mě dost odrazoval, na první pohled jsem čekala lacinou sr... To je fuk. Odradit jsem se nenechala a teď to mám, jsem úplně rozbitá. Ale teď vážně...

Ačkoli já vlastně nevím. Nevím, jak hodnotit. Na jedné straně je tu krásný dojemný příběh, možná trochu předimenzovaný, pokud jde o dramata, ale co už. Na druhé straně je nám naservírováno tolik klišé a předvídatelnosti, až to bolí. A na třetí straně je pak ta neuvěřitelná spousta popisného sexu, který to celé tak trochu sráží na úroveň soft porna. Ale zároveň ne. Zároveň to všechno dohromady funguje stejně jako Listerova smaženka s chilli a čatní a vyždímalo to ze mě tolik emocí, jako už dlouho nic, a i s časovým odstupem to ve mně pořád rezonuje.
Co mě trochu rozčilovalo, byl přepis znakové řeči. Já nevím, neznám osobně nikoho, kdo by ji používal, ale mám pocit, že se v ní snad ani nedá vyjadřovat tak košatě, jako to dělají Bree s Archerem, a to nemluvím o všech těch „no“, „takže“, „tedy“ a podobných, která se sice běžně používají v hovoru, ale při znakování? Vážně?

A ta paralela s Cheirónem Já chápu, proč měla autorka potřebu na ni upozornit, ale fakt bylo nutné omlátit ji čtenáři o hlavu tak polopaticky? Chjo.

Každopádně, i přes ta „ale“ knihu rozhodně doporučují. Ideálně s balíčkem kapesníků u ruky. Nebo dvěma. Tak jo, dávám plný počet, protože, i když bych srazila jednu za tu předvídatelnost, Archer ční vysoko nad ostatními Miinými knihami a jak jinak to odlišit, než těma hvězdama?

6 12.11.2023

„Co čteš?“
„Zimu od Edith Wharton. Četlas to?“
„Ne. Je to dobré?“
„Jo. Teda, ne. Je to dobře napsané, ale je to snad ta nejdepresivnější kniha ze všech.“

No, nemůžu říct, že jsem nebyla varovaná. Ale ne, já stejně nevěděla nic lepšího než ze zvědavosti po knize sáhnout, fakt dík Archere!
A teď vážně, a aby bylo jasno, hodnotím teď jen Zimu. Je to dobře napsané? Je i není. Třináct stránek prologu z celkových devadesáti? Které nakonec ani nemají se samotným příběhem nic společného a jsou jen samožerským tlacháním náhodného svědka? Pardon, ale tak to prostě vnímám a prokousat se tím bylo naprosté peklo a zkouška trpělivosti, kterou jsem hrdinně podstoupila, abych náhodou neminula něco podstatného (tady bych věnovala tichou vzpomínku Historii kukuřičného koláče, která mě k tomu přiměla, děkuji pěkně). No, takže vám to usnadním, prolog nic relevantního neukrývá, klidně ho přeskočte. Příběh samotný, to je jiná. Jo, cítíte tu atmosféru, hrdinovo zoufalství a bezvýchodnost jeho situace. Jo, nenávidíte tu mrchu, která ho vmanipulovala do manželství a teď ho terorizuje svojí hypochondrií. Jo, je vám zima z toho všeho sněhu a mrazu, až si jdete uvařit čaj. Jo, je to dobře napsaný, měl jsi pravdu Archere. Ale taky je to deprese jak Himaláje, takže díky, ale zatím odkládám, na Léto mě prozatím přešla chuť. Možná se k němu někdy vrátím, ale zatím spíš pochybuju. Hodnotit hvězdičkami raději nebudu, nedokážu a asi ani nechci být objektivní.

(SPOILER) První díl mám o něco radši. Ano, i tahle kniha mě bavila, ano měla zápletku a spád, příběh byl napínavý, vztahy mezi hrdiny se vyvíjely pozvolna a uvěřitelně, podíl "padouchů", nebezpečí a intrik byl tak akorát, aby nezačal být otravný (na rozdíl třeba od Cizinky, když už jsme u toho cestování časem), takže ano, užívala jsem si příběh a před koncem jsem uronila i nějakou tu kroupu. Ale...
No jasně, nebýt tam to ale, dala bych plný počet, to dá rozum. Takže přes to všechno, co jsem napsala výše, to přece jen trochu drhlo. Jednak, stejně jako u prvního dílu, konec knihy je trochu uspěchaný, příliš snadné rozhodnutí, skoro žádná dilemata atakdále. A pak jsem také očekávala trochu víc odkazů na předchozí díl než jen ty sotva letmé zmínky, ale hlavně jsem stále vyhlížela nějaký náhled do současnosti, jak Haakon s Miou šílí a strejda profesor mlátí hlavou o zeď, že to dopustil a probíhá nějaké to marné pátrání (případně obviňování policajtů z neschopnosti). A za druhé se na můj vkus Linnea se vším vyrovnávala až moc snadno a ***** POZOR SPOILER ***** až moc snadno a ochotně se vzdala svého života v současnosti. Nekonalo se žádné velké dilema, že opouští rodinu a přátele a také samozřejmě vymoženosti naší doby, co si budem. Totéž platí o Haakonovi. Vážně by to otec přijal s takovým klidem? Ani trochu by do dcery nehučel, ať to nedělá? Mimochodem, to, že jim to dilema usnadnila ta opakovaně použitelná brož, to vlastně trochu shazuje, bylo to až moc snadné a bez následků. ***** KONEC SPOILERU *****
A jelikož vím něco o překládání (a také proto, že první díl přeložil někdo jiný a níže uvedené se v ní nevyskytuje), troufám si tvrdit, že to, co v knize drhlo nejvíc, jde za překladatelkou. Myslím tím styl vyprávění, minulý čas použitý tam, kde zní přirozeněji přítomný (pro ilustraci, něco jako: "Řekl jí, že se jmenoval Hrafn", což je očividný otrocký překlad a školácká chyba 2v1) a místy neobratně zvolené výrazy (namátkou mě napadá třeba "položil své rty na její" namísto "přitiskl" nebo "začal se hýbat" namísto "pohybovat", když jde o to, co následovalo krátce po tom polibku). Trochu jsem váhala, zda i tohle neoznačit jako spoiler, ale však to bylo předvídatelné, nebo ne? No nic, abych se vrátila... Takže jmelí.... Všimli jste si, co se letos... Ne, dělám si srandu, ten překlad! Hlavně ty nešikovné formulace tak nějak podporují můj názor, že pro překládání nestačí umět cizí jazyk. Když chcete překládat knihy, musíte mít cit i pro ten vlastní a nejspíš i kousek toho spisovatelského střeva. Plus by tedy profík (nebo aspoň jeho korektor, ale ideálně samozřejmě oba) měl vědět, že se píše "šel JSI" a ne "šel SI"! Na to, aby to byl překlep nebo přehlédnutí jsem si toho všimla přece jen víckrát, než je zdrávo. Nechci tím v žádném případě říct, že překlad tu knihu vysloveně znehodnocuje, to v žádném případě! Jak jsem řekla, prostě to drhlo. A upřímně, setkala jsem se už s mnohem většími perlami.

3 07.10.2023

Tohle byla romantika podle mého gusta! Žádná prvoplánová červená knihovna, ale příběh (tedy dva) se zápletkou. Obvykle přeskakovaní mezi více časovými rovinami nemusím, vytrhuje mě to ze soustředění, občas se ztrácím atd., ale tady mě to vůbec nerušilo, ty linky se prolínaly naprosto přirozeně a obě mě zcela pohltily. A oceňuji, že autorka nechává na čtenářově fantazii, aby si sám vybral nakolik jsou Mia s Haakonem spřízněni s Ceri a Hauknem. Reinkarnace? Předci? Nějaké vikingské čáry máry, které hrdiny trolí skrze ty prsteny? Nebo jen jejich zjitřená fantazie podpořená shodou mnoha náhod? Každý se může vybrat podle svého gusta.

7 26.07.2023

Jako velká fanynka Fantoma opery jsem po tomhle volném pokračování samozřejmě také kdysi sáhla. No, co bych tak…
Pokud mám tenhle příběh skutečně hodnotit jako pokračování Fantoma opery, tak neobstojí ani v jednom bodě, vždyť v kontextu původního příběhu nedává v první řadě smysl sám Erik. Ale budiž, dejme tomu, že nezemřel v Paříži, dejme tomu, že by si skutečně vybral prchnout za oceán, kde ho nikdo nezná, dejme tomu, že by nedokázal zapomenout a po letech tam chtěl vylákat i Christinu. A tím veškerá logika končí, nic dalšího nedává smysl.
Když se od Fantoma opery oprostím a budu knihu hodnotit jako samostatný příběh, tak, dejme tomu, vznikl docela dojemný příběh, který funguje a docela by člověka i vtáhnul, ale i tak nic převratného nebo ohromujícího. Plus nemám moc ráda příběhy sestavené jako kaleidoskop vyprávění příliš mnoha postav. O předlouhé předmluvě a nesmyslně mnoha stránkách věnovaných na konci autorovi nemluvě.
Pokud je tahle kniha skutečně předlohou k Webberově Love Never Dies, tak s ní naštěstí naložil dost volně a vynechal, co mě nejvíc dráždilo, ale i tak ji moc nemusím. Platí o ní totéž, co o knize: jako pokračování Fantoma nedává smysl. Plus i hudebně mu sahá tak s bídou po kolena, abych nebyla tak úplně drsná, ale to sem fakt nepatří.

Ano, stejně jako mnozí vyznavači Fantoma opery (bez mučení přiznávám, že hlavně verze Andrew Lloyd Webera, samotná předloha Gastona Lerouxe mě zase až tak neuchvátila), jsem k této knize přistupovala již předem s předsudky. Ono se jim asi nelze vyhnout, když vám někdo sáhne po něčem důvěrně známém. Ale zvědavost byla silnější, stejně jako autorku, i mě zajímalo, jaký asi byl Erikův život předtím, než přišel do Paříže, jaké měl, nebo spíše neměl zázemí, co ho formovalo a tak dále. A musím přiznat, že jsem byla při čtení příjemně překvapená jak příběh zapadá do toho, co Gaston Leroux ve své knize pouze naznačil, jak vše dává smysl. Ano, měla jsem průběžně k lecčemu výhrady, pár samoúčelných klišé jsem nedokázala strávit, ale co se dá dělat, každý autor se jich dopouští, ale až na těchhle pár spíše drobností, do sebe vše dokonale zapadá, dává smysl a vysvětluje a hlavně logicky zapadá do předlohy, respektuje ji a nemění. No dobře v samotném finále odchylky jsou, ale právě že pouze odchylky, které navíc dávají smysl a jak tu už někdo dříve napsal, jednání Christine i Raoula dává právě díky nim větší smysl a oba se chovají uvěřitelněji než v knižní předloze, kde jsou oba občas celkem bez mozku. A svým způsobem, i když finále příběhu i Raoulův epilog, zcela popírají volné pokračování (ať už Love never dies v divadelní podobě nebo její knižní předlohu Fantom Manhattanu, - která mimochodem sama za pokračování nejsem schopna uznat), docela logicky vysvětluje, proč se v něm Raoul choval jako naprostý, hm... („Naprostý, naprostý, tři tečky. To jste a tím taky zůstanete!“ - díky Kryťáku).
A ještě bych tu ráda vyjádřila obdiv k překladatelce, bez jejíhož jazykového citu a vyjadřovacích schopností, by příběh jistě nebyl tak čtivý a byl by jen poloviční. Má hluboká poklona paní Žižková, tohle bych chtěla umět.

1 22.01.2020

Fantom je moje oblíbené téma a muzikál na toto téma, ten znám zpaměti. A ta hudba. Ójé. No to sem ale nepatří ;-)
Kniha mě zase až tak nenadchla, je celkem průměrná, žádný zázrak, jak by se čekalo. Někde jsem dokonce četla, že nebýt Webberova zpracování, pes by po ní neštěknul. Těžko říct, já sama bych se o ní asi nedozvěděla, co si budem... Každopádně i tak doporučuji k přečtení, tak nějak si myslím, že pro fanoušky je to prostě nezbytnost.

1 26.11.2010