Legens komentáře u knih

Dle mého názoru vynikající román. Jaroslav Durych si ho údajně cenil jako jedno ze svých nejlepších děl. A na takové dílo by si měl dělat čtenář názor sám bez předchozího ovlivnění. Proto zde nebudu psát žádné podrobné komentáře, jen upozorním na několik detailů a mých vlastních dojmů, se kterými jiný může i nemusí souhlasit.
1. Při četbě se mi zdálo, že krátké kapitoly tohoto románu jakoby na sebe navazovaly jako nějaký řetězec. Napadl mne růženec. Spočítal jsem kapitoly, a skutečně, je jich 53. Přesně tolikrát se totiž při modlitbě růžence pomodlíme modlitbu Zdrávas Maria. Pro tento dojem růžence je dobré, když knihu čteme z vydání z r. 1938 - tam kapitoly navazují jedna na druhou - následující kapitola začíná na stejné stránce, na které předchozí kapitola skončila. Typograficky méně vhodné je vydání z roku 1969, kde každá kapitola začíná na nové stránce, čímž je dojem řetězení narušen.
2. Prvá kapitola geniálně spojuje zdánlivě nespojitelné: s maximální možnou mírou taktu a cudnosti má maximálně možný erotický náboj.
3. Při četbě pokládám za vhodné od začátku sledovat popisy světla. Postavy jsou jakoby tímto světlem vedeny k tomu, co se v knize stane.
4. Jeden ryze můj názor: Pater Martinez věděl o tom, že Šimon Vlk cestuje do Svaté země pravděpodobně proto, že mu to dříve uložil jako pokání po zpovědi.
5. Jako u všech knih Jaroslava Durycha - je třeba nehledět na své zaujetí, ale prožívat vlastní dojmy, které se shodují s tím, co zrovna prožívá popisovaná postava. Například že pokud se něco nedovíme, tak se to dovědět ani nemáme, protože to neví ani ten, koho se to v knize týká. Tato naše neznalost je součást našeho dojmu. Blíže o tom píši v komentáři k Jaroslavu Durychovi obecně.

Kvalita této knihy plně odpovídá tomu, že jsem na ni dostal to nejlepší doporučení z nejlepších - od Jana Čepa. Ve druhé povídce z knihy Modrá a zlatá se o "The Light Invisible" zmiňuje její protagonista Jiljí Klen jako o oblíbené četbě jeho zesnulé španělské manželky. Po takovémto doporučení to prostě nešlo nepřečíst. A je to skutečně skvělé. Řekl bych, že se zde ani nejedná tak o ty jistě čtenářsky atraktivní vize z oblasti duchovního světa, které v průběhu svého života měl a má starý katolický kněz, a ve zpočátku volně na sebe navazujících povídkách, které postupně nabývají charakteru kapitol románu, je sděluje vypravěči knihy, jako spíše o autentické vylíčení vlastních pocitů katolického kněze. Není to prezentace víry ani výklad písma, ale skutečně pocity kněze. Závěry pro svou víru si musí čtenář (spolu s vypravěčem), vyvodit sám. Tato kniha mi dokázala upravit pohled na radost, utrpení, přírodu, život, nemoci, a jiné. Snad nejvíce ze všeho co jsem četl mi ukázala a přímo dokázala, jaká je skutečná celospolečenská potřebnost a nutnost zdánlivě izolovaného a z povrchního pohledu zbytečného řeholního života mnichů a jeptišek v geniální kapitole "V klášterní kapli". Kniha končí trochu nezřetelně, čemuž se nelze divit, protože kněz, který vypravěči své příběhy a zkušenosti postupně líčí v poslední kapitole umírá, takže tento svůj zážitek již vylíčit nemůže. Prostě zkušenost se smrtí čeká na každého z nás individuálně a s nikým se o ni na tomto světě nepodělíme.

2 12.06.2024

Překrásný dojemný příběh o ženství a mateřství. Psáno s obrovskou úctou k obojímu. Málokde je spoiler tak nežádoucí, jako u této knihy. Čtěte.

(SPOILER) Spíše než spoiler jen náznak spoileru, bez jeho evidentního rizika pro prvočtenáře. Prvá povídka "Ponocný" zpracovává šetrnějším způsobem podobné téma jako povídka "Oldřich Babor" z knihy "Tvář pod pavučinou". Jde o příběh člověka, který účelný smysl života nachází až v jeho závěru. Je to nadějné čtení pro každého, kdo má pocit, že svůj život nějak promarňuje (Kdo si to ale v současnosti řekne??). V poslední povídce "Zatopená ves" se píše o lidech, kteří se museli vystěhovat z vesnice, kterou zatopí přehradní jezero, což je samo o sobě depresivní téma (Symbolické vystižení nálad roku vydání 1938??).
Dle mého názoru druhá povídka "Zápisky Jiljího Klena" převyšuje prvou a poslední nejen svým rozsahem, ale i hodnotou. Témat k rozebrání je zde sice více (čtenář si je jistě najde), ale já bych se zde věnoval tomu, co se mi zdá jako hlavní, a sice otázce svědomí. Protagonista má ve své minulosti zážitky, ve kterých se nechoval tak, aby to v něm nezanechalo nepříjemné vzpomínky a pocity výčitek. Těmito vzpomínkami a výčitkami je ale veden průběh jeho dalšího života ke správnému jednání. V závěru se sice objeví podobné zaklopýtnutí, které ale protagonista úspěšně řeší jak vůči sobě, tak vůči okolí. Během čtení si uvědomujeme, že pocity Jiljího Klena nejsou ojedinělé. V knize se vyskytuje sympatická postava zahradníka, která ale na sebe rovněž prozradí nemalé vroubky z minulosti. A i zde je řešení v čestném způsobu následného života. V kontrastu zde jsou jiné postavy, které se chovají bezskurpulózně pudově sobecky, své svědomí pravděpodobně ubily a končí tragicky.
(Dobře ten rozdíl ilustruje papež František v jednom svém pojednání, kde rozlišuje člověka hříšného a zvrhlého. Hříšný člověk si je vědom své viny, více či méně úspěšně ji s pomocí svého svědomí řeší. Takovémuto člověku lze odpustit. Zvrhlý člověk si nic takového nepřipouští. Co chce si bere bez jakýchkoliv výčitek. To, co za sebou zanechává, ho nezajímá. Takovému člověku nelze odpouštět, protože on o žádné odpuštění nestojí, on prostě ví. Řešením je pro ně pouze totální šokující obrat, pochopitelně spojený s velmi nepříjemnými pocity exploze svědomí. Pokud ale k tomu nedojde, tak se jedná o skutečný dobrovolný vstup do pekla a dobrovolné setrvání v něm, v souladu s názory C. S. Lewise a M. O. Váchy)
Údajně svatý Augustin (Aurelius Augustinus) řekl cosi jako: "Ať nás Bůh zastihne v boji s hříchem, pokud nás nezastihne bez hříchu." Myslím že takto by se dala charakterizovat stěžejní myšlenka "Zápisků JilJího Klena". A to je velmi inspirující.

2 21.05.2024

Vynikající. Bajky jsou volně propojeny postavou krále zvířat lva, který utekl z cirkusu, a kdykoliv ho někdo o něco požádá, tak ho pošle pro radu k moudré sově. A ta dává opravdu dobré a užitečné rady. Kniha vrcholí ve skvělé bajce "Rozhovor mezi vlkem a psem ovčákem". Poučení z ní napsané na posledních dvou řádcích je geniální. Více neprozradím, čtěte, nebudete litovat.

2 01.05.2024

Hlavně z této knihy jsem čerpal své základní znalosti o jednom z mých nejoblíbenějších hudebních skladatelů.
Nicméně skutečný milovník JSB se s tím nespokojí a jde do větších detailů. Např. Chorálové předehry J. S. Bacha od Jiřiny Vackové - můj komentář viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/choralove-predehry-j-s-bacha-137590
Nebo jako základ informací o jednotlivých preludiích a fugách Dobře temperovaného klavíru (WTC) pokládám za dobrý průvodní text ke gramofonové nahrávce WTC na cembalo Zuzany Růžičkové.
Atd., atd.

2 24.03.2024

Hudbu J. S. Bacha mám velmi rád. A přestože je tato kniha fikcí (nejedná se o autentické vzpomínky Bachovy druhé manželky) je zde hudební upozornění, které jsem si plně uvědomil až poté, co jsem tuto knihu přečetl - zdůraznění mimořádné hodnoty Bachových saraband.

2 01.02.2024

Tuto Molierovu hru znám již léta. A léta jsem si nevěděl rady jak ji chápat. Klíčem k mému názoru na ni bylo jedno její divadelní provedení.
O co se jednalo: Když Alcest v závěru hry oznamuje: „půjdu hledat kout – má-li ho vůbec zem – kde člověk smí zůstat poctivcem,“ Filint na to reaguje: „Hned za ním pospěšme! Snažme se ze všech sil, ať neprovede to, co si zde umínil.“ Tím hra sice končí, ale v onom scénickém provedení byla doplněna tak, že Elianta gestem ruky Filinta zadržela, aby za Alcestem neběžel.
Od té doby ve mně uzrál názor, že Misantrop je ojedinělá hra v tom, že může vyznít naprosto odlišně podle toho, jak se zahraje.
S postavou Alcesta nic dělat nejde – je autorem hned úvodu označen jako vztekloun a také se tak chová. Ale ostatní postavy... Vezměme si Celimenu. Filint nám v prvém výstupu prvého dějství oznamuje, že má „koketnost a jazyk pomlouvavý“. Ale jestli to tak opravdu je, záleží na hereckém provedení. Přečtěte si začátek druhého dějství od prvého do čtvrtého výstupu. Celimenina slova se dají pronášet kňouravým opovržlivým tónem a gesty povrchní kokety, která zcela přezírá Alcestovy výtky. Ale při dobrém pročtení Celimenina textu zjistíme, že ho lze chápat i jinak. Celimena se dá zahrát stejně dobře i tak, že mluví tiše, rezignovaně a skutečně jemně dává svému milovanému Alcestovi najevo, že jí křivdí. Tím, že přijímá i jiné návštěvy ho nezrazuje, pouze se nezříká společenského života. A závěrečná třikrát opakovaná výzva, aby Alcest zůstal a neodcházel, může být vyslovena jako opravdu prosebné přání, kterému Alcest z pozice své domýšlivé moralistní pózy není schopen ani naslouchat, ani vyhovět. A následný ohňostroj pomluv, který Celimena zpustí v pátém výstupu lze rovněž zahrát z více pohledů – na jedné straně jako skutečné pomluvy povrchní kokety, ale nabízí se rovněž jiný způsob. Herečka zde může nasadit provokativní ironii, jakoby to dělala Alcestovi naschvál za to, jak s ní v předchozích čtyřech výstupech jednal. Vždyť těmi pomluvami vlastně nedělá nic jiného než sám Alcest, který obecně nadává na všechny, a ona jen přesně cíleně vypichuje nedostatky jednotlivých lidí. K perfektnímu obratu může dojít poté, co se Filint zmíní o Damisovi, což prý je řádný muž. To, co následně Celimena o Damisovi říká, vypadá jako velmi přesná kritika samotného Alcesta. Herečka zde může zvážnět a pronášet ta slova přímo Alcestovi do očí a tím dá najevo koho tím vlastně myslí.
Souhrnně řečeno: jedná se o stejné texty, které různým provedením mohou vyznít naprosto odlišně.
Vezměme jiný příklad – scénu druhého výstupu prvého dějství, kde Alcest kritizuje Orontovu báseň. Toto se dá zahrát rovněž rozlišnými způsoby. Pokud tam Oront suverénně vpadne a s určitou dávkou naivní nabubřelosti se bude snažit Alcestovi vlichotit, následně přednese svou báseň s nesmyslnými gesty a patosem, tak nám nezbyde nic jiného, než jen přikyvovat následné Alcestově kritice a sledovat uražený odchod nabubřelého Oronta. Ale stejný text je možno přednést tak, že Oront svá slova pronáší tiše, skromně, takže ony lichotky Alcestovi nejsou lichotkami, ale skutečné oslovení někoho o kom dotyčný předpokládá, že dovede zhodnotit báseň. Co se týče Orontova sonetu - opakovaně jsem si ho zkusil nahlas zarecitovat bez patosu, a byl jsem překvapen, jak výstižně vyjadřuje pocity muže, který naznačuje své vyvolené, jak málo pro něj znamená pouhá naděje. A vůbec nemusím věřit Alcestovi, že ta báseň je špatná. A protikladná Alcestem citovaná báseň o tom, že svou dotyčný by svou milou nevyměnil s králem za celou Paříž – ta se klidně dá chápat jako omílaná frázovitá odrhovačka jak si milý cení své milé, podobného typu jakým Jeník v Prodané nevěstě odbývá Kecala „ Vám svou Mařenku neprodám ani za milión!“
Opět – záleží jen na hereckém provedení, která verze se zvolí.
Nechávám na fantazii čtenáře, zda podobným vícerým způsobem jdou hrát i postavy Klitandra a Akasta. Osobně si myslím, že ano. Arsinoe ale asi jde zahrát jen jediným způsobem. Na rozdíl od Celimeny ji opravdu není možno chápat jinak, než jako zapšklou drbnu.
Ze hry je možno vystihnout, pod jak obrovským přímo vyděračským tlakem (zejména Alcestovým) je Celimena. Příslušným hereckým provedením se toto dá velmi dobře zdůraznit a to, že napsala své dojmy o jednotlivých postavách do dopisu, který je čten, může také znamenat, že už má těch povrchních ctitelů dost a ve skutečnosti se jich chce zbavit tím, že je tím dopisem sama přesvědčí k tomu, aby uraženě odešli a dali jí pokoj. Následně sebestřednému Alcestovi nabídne sňatek, což ovšem on z polohy své moralistní pýchy zcela přehlédne. Nakonec je to tedy nejen Alcest, ale i Celimena - oba zůstávají osamělí. Stejný dopis ale je možno chápat i jako dokreslení charakteru povrchní pomlouvačné kokety a vyznění stejného textu bude opět zcela jiné.
Skutečně hereckou chuťovkou může být Filint. Toho je možno brát jako opravdu řádného člověka, který dobře dokáže odhadnout, jak s čistým štítem projít rozmanitým životem stran projevů dobra a zla. Ta postava se dá ale zahrát i tak, že jako pokušitel s ďábelskou inteligencí jemně ale důrazně Alcesta ponouká k tomu, aby se svými nabubřelými projevy moralistní pýchy co nejvíce znemožnil, a tím znechutil Eliantě, o kterou vlastně Filintovi celou dobu primárně jde.
Závěrem: hra je to vynikající a je pro Pány režiséry, Pány herce a Dámy herečky, kteří se dokáží plně vžít do role kterou hrají a zahrát ji rozmanitě. Bylo by skutečným zážitkem, kdyby příslušný herecký tým stejnou hru v jednom večeru zahrál dvojím, a možná i trojím způsobem po sobě, kdy dokreslenými gesty a odlišným přednesem by dojem z Misantropa byl pokaždé jiný. Podezírám Moliera, že tu hru s tímto úmyslem i napsal. Geniální na to byl dostatečně a herec byl více než zkušený.

2 11.01.2024

Skvělá široce koncipovaná kniha, která nejenže objasňuje zdravotní problémy Bedřicha Smetany, ale zároveň seznamuje čtenáře s celou historií vlastně až dodnes trvajících sporů o to, jakým onemocněním jeden z našich největších hudebních skladatelů trpěl. Pro to, co je výše v popisu knihy popsáno uvádí autor (špičkový lékař, specialista na čelistní kloub se zkušenostmi z oblasti antropologie) celou řadu perfektně do sebe zapadajících fakt a argumentů. Bohužel vědecky podložená fakta i dnes musejí čelit fámě těch, kteří prostě vědí...

2 30.08.2023

Mea opinione liber hic pro incipiente ad discendum non optimus est. Ad explanationem grammmaticae alterum librum "Latinská mluvnice" auctorum Zdeněk Quitt et Pavel Kucharský uti debemus. Eae explanationes uno loco pro incipiente complicatae, alio loco repentine simpliciores sunt (exemplum: descriptio gerundivi et gerundii). Pro progrediente autem libros ambos ad repetendum et scientias augendum excellentes esse invenio.

2 02.08.2023

Hodnotná monografie o obdivuhodném člověku (toto píši s vědomím, že bych nechtěl být jeho současníkem a už vůbec ne společníkem). Monografie je unikátní v tom, že (dle mého názoru) velmi střízlivě hodnotí tzv. Valdštejnovu zradu, kterou autor vlastně popírá. Je o ní totiž pouze jeden doklad, a ten byl sepsán emigrantem Sezimou Rašínem až několik let po Valdštejnově smrti, autor tohoto dokladu byl za něj dost bohatě odměněn. Navíc bylo vyloženě ve Valdštejnově zájmu, aby se Habsburkové udrželi u moci, pokud by došlo k vítězství Švédů a protestantů, byl by majetkově ohrožen navrátivšími se emigranty. Daleko reálnější je hodnocení Valdštejnova konce to, že byl velmi bohatý, velmi nemocný a neměl mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku, bylo pod záminkou zrady ho zbavit života dříve než zemře přirozenou smrtí.
Kniha mi umožnila se detailněji seznámit s historickým Valdštejnem (beletristicky mi známým již dříve z Durychova Bloudění) a přes určitý odpor k němu (zbohatl dost škaredě rafinovaným způsobem tak, že restituci katolického majetku, kterého se předtím zmocnili protestanti, postupně převedl v podstatně větším rozsahu do své vlastní kapsy, osobně zatkl Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který poté skončil svůj život na popravišti 21.6.1621) ho nemohu neobdivovat (následně píši spíše o Valdštejnovi než Polišenského monografii):
1. Během svého života stěžejním způsobem ovlivnil čtyři korunované hlavy (Fridrich Falcký díky němu přišel nejen o české království, ale i o Falc, dánský král Kristián zůstal králem z jeho milosti, Habsburkové se díky jemu udrželi na trůně a likvidací Gustava Adolfa natrvalo zničil švédské ambice stát se evropskou mocností).
2. Byl geniálním vojevůdcem (např. vojensky zlikvidoval Ernsta Mansfelda), při tom skvěle využíval chaosu a neinformovanosti, a to natrvalo. Jeho největší vítězství v bitvě u Lützenu (dokázal přesvědčit Švédy vedené krátkozrakým Gustavem Adolfem, aby bojovali v mlze, podobně jako Napoleon své protivníky u Slavkova), kdy doslova otočil dějiny, je dodnes prezentováno jako vítězství Švédů. Má to logiku? Skutečně to bylo švédské Pyrrhovo vítězství? Mohl Pyrrhos zvítězit tak, že tu bitvu sám nepřežil, což se u Lützenu stalo Gustavu Adolfovi?
3. V době, kdy byl meklenburským vévodou začal ve Wismaru budovat válečné loďstvo, jeho válečné lodě (bylo jich necelých deset, přesně to nevím) udělaly jeho protivníkům v Baltském moři na čele nejednu vrásku.
4. Působí to až jako špatný vtip, že posledním jeho vojenským činem před jeho zavražděním bylo to, že dobyl Slezsko.
5. Jen jako dodatek píši, že když se volil největší Čech, tak obhájce Jana Žižky řekl: "Hlasujte pro Žižku, měli jsme jiného vojevůdce? " A nikdo mu neodpověděl že ano, a sice Valdštejna, vojevůdce evropského formátu. Slavný Richelieu si po jeho smrti velmi oddechl.
6. Z několika trvalých památek na něj bych zde uvedl poutní místo Štípa na zlínsku, které založil spolu se svou prvou manželkou Lukrecií Nekšovnou z Landeku.

2 18.04.2023

Tuto knihu jsem přečetl ze zvědavosti (jakožto úplně prvou od tohoto autora), jelikož na mne občas dopadne z různých stran stín různých tvrzení o tom, jak je to skvělý autor. Můj pocit po přečtení je rozpačitý - jakoby samoúčelný pokus o napsání hororu. Asi by to bylo pro některé milovníky tohoto žánru dobře zfilmovatelné - kniha poskytuje případnému scénáristovi spoustu míst, kde by mohl využít to, čemu se snad v hororových filmech říká "lekačky". Mne osobně kniha nijak zvlášť neoslovila. Neznám autorovy další práce, ale nemyslím, že bych je začal na základě přečtení této knihy vyhledávat. Pokud autor nenapsal nic lepšího než toto, tak za vyloženě zcestné pokládám tvrzení uvedené na předsádce, ve kterém je autor srovnáván s vynikajícím spisovatelem Nathanielem Hawthornem.

Dovolím si zde jakési P. S. : Pokud se chcete seznámit s knihou, kterou já pokládám za správně dávkovaný dokonalý horor, tak si přečtěte Morčata od Ludvíka Vaculíka.

2 20.03.2023

Pater Antonín Koniáš tyto texty pouze převzal ze starších zdrojů. Nebyl jejich autorem, jak se nám přesvědčivě snaží namluvit Alois Jirásek ve svém románu Temno. Pokud vím, tak v češtině se poprvé objevily v kancionále Matěje Václava Šteyera (první vydání v r. 1683, a to si nejsem jist, jestli i tu českou verzi nepřevzal i on z nějakého staršího zdroje), odkud je převzal v r. 1719 Jan Josef Božan do svého kancionálu Slavíček Rajský. Zejména text Písně o mukách pekelných odpovídá rannému baroku, pro které je typické strašení peklem ("Strach z pekla je pro vlažné křesťany totéž, co bič na líné voly." - citát z Postilly Georga Scherera - 1540-1605, v češtině to vyšlo ve dvou dílech v překladu jezuity Jana Barnera v letech 1704 a 1724). Samotný Antonín Koniáš v tom co napsal sám psal daleko mírněji, krásnou češtinou, uvádí velmi hodnotné prokatolické argumenty. Vyrůstal v období vrcholného baroka a jeho hlavní díla jsou spíše z doby pozdně barokní. Jeho Postillu oceňoval i vlastenecky zaměřený exjezuita pater Stanislav Vydra, známý z Jiráskova F. L. Věka.

2 04.03.2023

Velmi hodnotné dílo, které pokud je mi známo beletristicky jako prvé z pera českého autora zpracovává (a to velmi kvalitně) téma osudu Němců v českých zemích po 2. sv. válce (termín odsun či vyhnání si dle libosti dosaďte sami). Dovolím si zde upozornit na významnou durychovskou reminiscenci, a sice mezi povídkou Valdice (3. povídka z Menší valdštejnské trilogie Rekviem), kde se z hrobu vytahují lidské ostatky, a touto novelou, kde jsou naopak rozkládající se lidské ostatky jsou pohřbeny. V Rekviem v tom vidím symboliku pomíjivosti (ti kteří Valdštejnovy ostatky vytahovali z hrobu jsou dávno ve stejném stavu, jako to, co vytahovali), v Boží duze symbolika naděje (něco se smířlivě končí a do budoucna se snažíme hledět se skutečnou určitou mírou naděje).

2 04.02.2023

Bohaté nejen na příběhy ale i na informace o daných místech včetně historie. To, že je to z pohledu katolického kněze vidím jako jednoznačný přínos.

2 30.01.2023

(Pokračování IV)
9. To druhé pokušení je natolik zvláštní, že ho zpracovávám v samostatném bodu. Je daleko rafinovanější, a týká se vlastně jen skutečných světců. Jestliže touží po tom, aby se plně odevzdal Bohu a dokázal to nejvyšší obětí – mučednictvím, tak je zde naděje, že k tomuto mučednictví dojde podstatně dříve než až po celoživotním trmácení po mnoha letech. A to je právě to nebezpečné pokušení. Copak by nebylo lepší a rychlejší, kdyby ztratil život hned při přepadení piráty, jak se to stalo jezuitovi Ignáci Azevaidovi a jeho třiceti mladým učňům na misionářské cestě do Brazílie, takže tím by vlastně odpadlo veškeré trmácení se životem a byl by v nebi okamžitě? Tímto opravdu zvláštním a pro běžného člověka těžko pochopitelným pokušením je Karel Spinola provázen po většinu románu, začíná to koncem prvého dílu, nejvíce je to ve druhém ale probleskne to i ve třetím a čtvrtém díle. Souvisí s tím poněkud komplikovanější reminiscence jak v románu samotném, tak s románem Bloudění, a to ne pouze do oblasti pokušení, ale i do záležitostí prorockého ducha, zodpovědnosti a boje. Ve druhém díle se Karel Spinola sblíží s knězem, který spolu s ním cestuje do Japonska. Jmenuje se Giacomo de Vicariis a od začátku je nápadný tím, že si okamžitě jak se s ním setkáme uvědomíme, že má prorockého ducha. On ví, že loď Svatý František, na které se oba plaví, nedopluje. Hned to oznámí a pochopitelně kolem sebe šíří neklid. Vystupuje ale navenek velmi skromně a nenápadně podbízí Karlu Spinolovi právě ono uvedené pokušení, že mučednickou smrt lze podstoupit rychle bez nutnosti plížit se pracně celým životem. On sám jde takto příkladem – během pobytu v Jižní Americe (kde loď po těžkém poškození nuceně přistane) jde ošetřovat vážně nemocného člověka cíleně proto, aby se od něj nakazil a sám takto dříve „ve službě nemocnému“ zemřel a takto se odebral do ráje. Teprve při třetím čtení mne napadlo, že to byl vtělený ďábel, který se snažil Karla Spinolu pokoušet k podobnému osudu. Ďábel se často opičí po Bohu, kdy nabízí určité analogie božských ctností (místo víry pověru, místo naděje iluzi a místo lásky sentimentalitu), v tomto případě se pokusil o vpravdě rafinovaně podobný osud, jakým zemřel Aluigi Gonzaga. Naštěstí se našli jiní kněží, kteří po smrti Giacoma de Vicariis (jehož proroctví o tom, že loď Svatý František nedopluje se vyplnilo, ale jinak než bychom čekali – již v nepřítomnosti Karla Spinoly byla zničena v boji s nepřítelem) dokázali Karla Spinolu opět správně nasměřovat. Pokušení tím ale neskončilo. Objevilo se znovu v poněkud komické podobě poté, co loď na které se Karel Spinola plaví, je přepadena anglickým korzárem. Karel Spinola je zajat, okraden (další skvělá durychovská ironie – zbaven všeho, čeho není zapotřebí ke spáse duše) a předveden před kapitána korzárů. Představí se jako kněz tovaryšstva Ježíšova jsa si vědom, co ho čeká (hodně jezuitů bylo v alžbětinské Anglii velmi krutě umučeno) zjevně v obnovené naději na časnější mučednictví. Anglický kapitán se mu ukloní, omluví se za nepříjemnosti a oznámí mu, že ho doveze do Anglie, neboť jeho matka vyznává katolickou víru a nejsou tam katoličtí kněží. A o několik stránek dál se dozvíme, že smrt ho nečeká, jelikož na smrt jsou posíláni v Anglii ti jezuité, kteří se tam sami aktivně dopraví, nikoliv ti, kteří tam jsou dovezeni poté, co byli cestou zajati. V Anglii neexistuje zákon, který by zajatým jezuitům nařizoval za těchto okolností skákat do moře. Zde se zmíním o oné reminiscenci boje mezi Blouděním a Služebníky neužitečnými. Ani v těch nejdobrodružnějších knihách není tak skvěle popsán dojem z šermířského souboje jako v Bloudění mezi Jiřím a Kajetánem během bojů v Magdeburku. A ani v těch nejdobrodružnějších příbězích o pirátech a námořních bitvách není tak perfektně popsán dojem z přepadení lodi korzáry, jako ve druhém díle Služebníků neužitečných v kapitole Mýlka. Při líčení jakýchkoliv bojů (viz též výše zmíněnou kapitolu Osaka) je dobré si připomenout, že Jaroslav Durych byl profesí lékař, ale i voják, takže tyto dojmy máme jaksi přímo z prvé ruky. Reminiscenci na zmíněného kněze s prorockým duchem, který kolem sebe šíří neklid a zmatek je v románě jiný kněz, se kterým se setkáváme ve druhém a třetím díle, a sice japonský biskup dom Luis Cerqueira. On má rovněž prorockého ducha, ale chová se zcela jinak. Pokud o tom promluví, tak spíše v jinotajných narážkách, kdy si ten, koho se to týká ani neuvědomuje, že se jedná o proroctví. V naprosté většině případů o tom nemluví, nese to v sobě jako strašlivě těžké břemeno. Vidí mučednické osudy těch, kteří jsou mu svěřeni. Budoucí mučedník ho požádá o požehnání, protože jedině s tímto biskupským požehnáním je schopen se dívat na utrpení svých blízkých. A biskup mu ho dává, jsa si vědom, že dotyčný odchází na mučednickou smrt nejen svou, ale i svých příbuzných a druhů. Tento jeho zoufale tristní stav vyvrcholí krátce před jeho přirozenou smrtí, kdy v kapitole Biskupova smrt pronáší slova: „Proč to vidím jen já! Chtěl jsem zůstati s vámi. Bůh nedal.“ V této postavě můžeme vnímat další reminiscenci z Bloudění, a sice popis zodpovědnosti představeného, konkrétně v kapitole z prvého dílu Bloudění, kdy autor nechává promlouvat kardinála Františka Ditrichštejna poté, co před ním Kajetán vysloví slova „svatý Filip Neri“. (Dále viz Konec V)

2 24.12.2022

(Konec V)
10. Román se odehrává na různých místech světa. Je dobré si všimnout, že ať se ocitneme kdekoliv, všude jsou problémy, všude dostihuje člověka kříž.
11. Nemohu zde neuvést již výše zmíněnou Isabellu Fernandez, se kterou se čtenář seznámí v kapitole Isabella ze třetího dílu, která dle mého názoru patří k nejpůsobivějším z celé knihy. (Reminiscence na evangelia – podobně jako Kristus má předchůdce sv. Jana Křtitele, tak je její předchůdkyně vylíčena v kapitole Panna Arimská, rovněž z třetího dílu.) Na této postavě Isabelly vyjádřil Jaroslav Durych vrcholným způsobem to, co se v jeho díle objevuje opakovaně – obrovská úcta k ženám a jejich obětavosti.
12. Jaroslav Durych dociluje u různých čtenářů při líčení stejné věci různých pocitů. Např. i v odborné literatuře, která o něm pojednává, se setkáme s názorem, že autor oné odborné literatury není osamocen v názoru, že to, že jedna postava (nebudu zde psát která, otypujte si to sami) se Jaroslavu Durychovi jaksi vytratila je tím, že autor na ni zapomněl. Omyl, autor na ni nezapomněl. Pouze docílil maximálního efektu u méně pozorných čtenářů. Tato postava je totiž dosti odporným špehem, který v prostředí vězněných kněží špicluje. A který špeh je lepší než ten, kterého si nikdo (v tomto případě méně pozorný čtenář) nevšimne, či dokonce vyvolá pocit, že se na něho zapomnělo?
13. Čtenáře během celého románu provází svatost. Pokud čtenář tuto svatost přijme, tak v poslední kapitole čtvrtého dílu Velký den, kde je líčena poprava upálením a stětím více než padesáti mučedníků má možnost pochopit jejich radost, že se mohou obětovat svou mučednickou smrtí pro víru a následovat tím Krista. Nebo může zažít podobné tremendum jako výše zmíněný Bartolomeo Recalcati v kapitole Stíny v Breře z prvého dílu – čili může zde být reminiscence mezi uvedenou kapitolou prvého dílu a vlastními čtenářovými pocity, které si postupně čtenář uvědomuje během čtení třetího a čtvrtého dílu a které v poslední kapitole čtvrtého dílu vyvrcholí – pocity hrůzy z toho, že svatost je nám běžným lidem tak vzdálená, že spolu s ní nám může uniknout i naše vlastí spása. Naštěstí jsme poučeni o velikosti Božího milosrdenství a o tom, že dotyční svatí vlastně spolu s Kristem trpí za nás, což ony pocity hrůzy může hodně zmírnit. Předpokládám, že ten vůbec nejčastější pocit, ke kterému by mohlo dojít v našich ateistických sekulárních podmínkách, a sice pocit, že ti mučedníci jsou blázni, že to, co dělají, je naprostá hloupost, tak že k takovémuto pocitu u čtenáře této knihy vůbec nedojde. Ateistický čtenář má totiž již od prvé kapitoly prvého dílu tolik důvodů proč s knihou praštit a přestat ji číst, že je prakticky nemyslitelné, že by tu knihu do poslední kapitoly dočetl. A pokud náhodou ano, a během čtení této knihy u něho nedojde ke změně jeho ateismu, tak má smůlu, z celé knihy mu totiž opravdu zůstane jen dojem hromady ohořelých kostí svržených na dno moře, (dále cituji z posledního odstavce knihy) „aby nic z toho nemohlo už přinésti neštěstí zemi japonské“.
14. Závěrem několik informací o vydáních knihy. Pokud nepočítáme dvojí vydání prvého dílu ve 40. letech 20. století, tak máme k dispozici dvoje vydání kompletního románu – exilové římské z r. 1969 a vydání z nakladatelství Argo z roku 1996. I když jsou rozdíly v textu, tak se spíše jedná o ve druhém vydání opravy drobných nepřesností z prvého vydání, než tak drastické rozdíly, jaké jsou mezi jednotlivými vydáními románu Bloudění (ty spáchal dle mého mínění většinou spíše ke škodě románu sám Jaroslav Durych). Osobně mám raději římské vydání, a to ze dvou důvodů. Prvým je větší text, takže nedochází tak snadno k přehlédnutí drobných vět, které bývají u Jaroslava Durycha velmi důležité. Druhým důvodem jsou nádherné a plně výstižné ilustrace na titulní straně všech čtyř dílů (jedná se o samostatné brožury) od Michaela Floriana. Ten musel tu knihu velmi dobře přečíst, než ty ilustrace namaloval. Vidím v těch čtyřech ilustracích jeden z vrcholů ilustračního umění. Vydání z Arga má rovněž ilustrace, ale jedná se pouze o převzaté ilustrace z barokní knihy o mučednících, které jsou vesměs bez souvislosti s textem reprodukovány, velké množství z nich je anachronických. Výhodou vydání z Arga je dobrá vazba, na římském vydání je vidět, že bylo šito horkou jehlou, i při velmi šetrném čtení se vazba bohužel rozpadá.

2 24.12.2022

Užitečná knížka pro každého. Každý totiž chceme nějaké peníze. A při pozorném pročtení zde dostaneme slušný návod jak si je udržet, resp. jak o ně nepřijít hloupým způsobem. Vybírám jednu definici:
Loterie: Dobrovolná daň placená lidmi, kteří jsou slabší v matematice.

Nicméně jednu hvězdu ubírám, a to proto, že ani z této knihy se nedovíte stěžejní informaci o zacházení s penězi, a sice jak se počítají úroky, pokud si vezmete půjčku. Jistěže si můžete vzít na pomoc internet, ale tam je vše rozpitváno do takových podrobností, že z babrání se v detailu Vám uteče to nejpodstatnější.
Takže pokud to nevíte a hodláte netrávit bezesné noci z toho, že nejste schopni splatit půjčku (kterou vyřídit zvládne hravě každé dítě), tak si přečtěte následující řádky.
Za dobu, ke které se uvážete splácet, budete splácet jistinu a úroky. Nejlépe se to vysvětluje na příkladu: Půjčíte si jeden milión na desetiprocentní úrok se splatností deset let. To znamená, že každý rok musíte splatit jistinu - desetinu z půjčené částky (v našem případě 100000,- Kč) a úrok, který představuje 10% z doposud nesplacené částky. Čili prvý rok zaplatíte 200000,- Kč (100000 jistina a 100000 deset procent z nesplacené částky - miliónu). Druhý rok zaplatíte jistinu - 100000,- Kč (opět desetina z půjčky - splácíme 10 let) a 10% ze zbytku nesplacené částky (900000,-Kč, 100000,- Kč jsme zaplatili již prvý rok) - čili 90000,- Kč. Dohromady tedy druhý rok zaplatíme 190000,- Kč. Třetí rok opět jistina 100000,- Kč a 10% z nezaplaceného zbytku jistiny - čili dohromady 180000,- Kč, čtvrtý rok 170000,- Kč, pátý rok 160000,-Kč a tak dále až nakonec desátý rok 110000,- Kč. Čili celkově zaplatíte jistinu i s úrokem 1550000,- Kč. Tuto částku nebudete ale pořád při platbách snižovat, banka Vám to rozpočte tak, abyste vše zvládli jedním trvalým příkazem a budete platit každý rok desetinu celé částky, čili 155000,- Kč, čili necelých 12920,- Kč měsíčně. (K tomu si připočítejte různé poplatky, pojištění atd. takže to bude ještě o nějakou tu stovku více).
Ale to ještě není všechno, ten největší fígl teprve přijde. Radostně splácíte půjčku a myslíte si, že za 5 let máte splacenou polovinu jistiny. Omyl!!! Banka po Vás totiž bude chtít nejprve ty úroky. Ji zajímá, aby měla co nejdříve co největší částku z těch pětsetpadesáti tisíc Kč, které máte zaplatit na úrocích. Takže ten prvý rok nemáte splacenou desetinu jistiny, ale její podstatně menší částku. Jak přesně velkou, to už nevím (asi chtějí celý úrok - čili 100000 za prvý rok za prvý rok a z jistiny odečte jen 55000 - to co zbývá do 155000 Kč, opravdu to nevím přesně), ale důležité je vědět, že to tak je. A další rok sice tu částku s úroků sníží, ale stále to bude dostatek na to, aby co nejdříve měla ty úroky v kapse. Banka Vám totiž k půjčce ještě dá tzv. fixaci úroků. To znamená, že ten desetiprocentní úrok Vám bude garantovat například po dobu pěti let. A to si pište, že se bude maximálně snažit, aby za těch pět let dostala co nejvíce z těch úroků a jistinu Vám snížila co nejméně, aby Vám při změně úrokové sazby mohla zase naměřit pro sebe co největší částku na těch úrocích. Vy si budete myslet, že jste splatili z jistiny za 5 let 500000,- Kč, čili polovinu půjčky, a najednou zjistíte, že máte splaceno podstatně méně, kolik přesně to nevím, ale dovědět se po pěti letech splácení, že mám zaplaceno místo půl miliónu jenom např. 350000,- Kč, přičemž jste bance za těch pět let včetně úroků zaplatili již 775000,- Kč, to je pro neinformovaného hodně silné kafe, ale je to tak, je třeba se na to připravit. Potom po oněch pěti letech, když Vám stanoví novou úrokovou sazbu, i kdyby to bylo třeba jen 9%, tak to bude 9% s té jen mírně snížené jistiny. A začne stejné počítání - zaplatit zbytek jistiny za 5 let s devítiprocentním úrokem - čili prvý rok pětina (přesně to nevím, ale raději si nedělám iluze, že desetina) z 650000 Kč + 9% procent z 650000 a tak dále, opět se to změní ve stále stejnou částku (už si spočítejte sami, zda bude měsíční splátka ve skutečnosti vyšší nebo nižší, důležité je, že opět bude banka chtít nejprve úroky, takže jistina Vám bude klesat pěkně pomalu a Vy budete platit a platit úroky a budete se divit, jak je to možné, že stále tolik dlužíte, když už jste tolik zaplatili...). Naštěstí bývá ale možno se domluvit, že při v termínu změny úrokové sazby je možno splatit najednou celou jistinu a splácení půjčky tím skončit, na což je vhodné se připravit a vše rozpočítat tak, abyste to tak mohli udělat.
Na detailní počty při úroku např. tři a půl miliónu na 2,4% na třicet let s fixací úroku na 10 let a podobně si to už spočítejte sami, nebo si to nechte spočítat, ale principiálně je to stejné jako jsem výše popsal.
Ještě je dobré si uvědomit, že banku nezajímají Vaše bezesné noci, ji zajímá to, zdali jste schopni úroky splácet. A to si o Vás zjistila předem podle Vašich příjmů. Tudíž když Vám bankovní úředník řekne lichotivě znějící větu, že jste perspektivní klient, tak to znamená, že jste dobře oškubatelný. (Viz heslo "klient" v této komentované knize.) A Vy sami si musíte s použitím mozku zjistit jak moc budete oškubán, zda míra oškubání je pro Vás únosná a zda Vám to za to stojí. Jedině takto Vám totiž může půjčka může opravdu pomoci a ne Vás přivést k zoufalství.

Dělám si iluze, že toto poučení v Ďáblově slovníku ekonomie a financí chybí asi proto, protože to prostě nejde popsat tak, aby se u toho člověk smál. Pravda ale asi bude jiná, to tady ale raději psát nebudu.

2 25.10.2022

Geniální je kapitola, kde se srovnává mariáš s bridžem.

2 24.08.2022

Zpracovat uměleckým způsobem Lidickou tragédii, událost, o které jsem přesvědčen, že se osobně dotýká každého Čecha, je u nás nesmírně choulostivá záležitost. A pan František Křelina, skutečný Pan Spisovatel, toto zvládl excelentním způsobem. Pokud jste to četli, asi se mnou budete souhlasit, že to byl zážitek opravdu mimořádný, i když podruhé to již chtít číst nebudete - právě pro ty hrozné emoce, které se v každém z nás při četbě vznítí. Je to podobné jako osobní návštěva v Lidicích - byl jsem tam jednou, mám pocit, že to ze mne udělalo jiného člověka, ale podruhé už tam nepůjdu. Jeden zážitek stačí, dojmy jsou trvalé a nehasnoucí.

2 17.08.2022