kubula_booky komentáře u knih

Chápu to poselství, které se mi autor snaží předat - ale asi mi nějak nesedí ta forma. Příběh se mě nedotýká, místy se až ztrácím v autorových myšlenkových pochodech, necítím emoce, které bych asi cítit měl. Mrzí mě to, hodně jsem se na svoje první setkání s Backmanem těšil, ale co se dá dělat. Časem možná zkusím ještě něco dalšího, a případně se budu muset smířit s tím, že zkrátka nejsem autorova cílová skupina :-))

2 28.04.2021

Tož pěkné to bylo, ani jsem nečekal, že mě to bude tak bavit. :-) Podle obálky a těch anotačních plků o šatech a plesech jsem čekal čistě jen plytkou zamilovanou slaďárnu pro holky, ale realita mile překvapila! :-)

11 28.04.2021

Buď jsem už na Harryho moc starej, nebo jsem do toho správnýho věku ještě ani nedorost. :-)) Čtení jsem si celkem užil, mělo to spád a napětí by se dalo krájet - ale že bych si z toho přímo sednul na zadel, to se říct nedá. :-) S dalšími díly proto zatím radši vyčkávám, ať nejsem za toho zlýho strejdu, co umí sázet jenom samý negativa. :-))

5 28.04.2021

Byl by to skvělý a silný příběh, který bych vždycky a všude rád doporučoval, nicméně vzhledem k okolnostem hodnotím tak, jak hodnotím. Nikdo paní Sosnarové neupírá, že taky v životě nejspíš neměla na růžích ustláno, ale pro to co udělala, žádná ospraveditelná omluva není. Kdyby příběh od samého počátku uváděla coby beletristickou fikci (případně fikci s autobiografickými prvky), neřekl bych ani fň... ale vycucat si z prstu srdceryvnou story, okořenit ji haldou emocí a ukradenými prožitky opravdových obětí tyranie, a ještě si s touhle komedií jezdit po republice, dělat besedy a bez mrknutí sledovat, jak se posluchači dojímají, pláčou a otřásají se hrůzou... pro tento typ chování a lidské povahy mě napadá jen jedno jediné pojmenování: hyenismus.
Knihu jsem si chtěl přečíst a jsem vlastně rád, že jsem tu možnost měl - ale hned po dočtení putovala knížka do místní knihoboudy, neb doma ji určitě mít nepotřebuji, a ani nechci.

Dostal jsem tuhle knížku coby dárek k jednomu nákupu, do té doby jsem neměl ani tucha, že nějaký takový "výmaz" jako velevážený pan Bradley vůbec existuje. Teď už to bohužel vím :D, a snažím se na to zase nějak zapomenout... ale nejde to, nejde to, nejde to. Tyhle bláboly vážně jen tak něco nepřekoná :-))

Namátkou jsem očima přeletěl několik stran komentářů a nabyl jsem dojmu, že vše, co se ke knize říct dalo, už řekli všichni ti hodnotící přede mnou a nemá proto smysl, abych tu zdlouhavě opakoval stokrát řečené. Za mě to byl naprosto strhující příběh, během kterého jsem si dosyta užil snad celou škálu lidských emocí: radost, slast, strach, smutek, deprese, napětí, láska, pláč, vztek hraničící s nasraností... jen toho smíchu tam bylo pomálu :-(
Ke knize jsem přistupoval dost skepticky, protože nejsem zrovna nadšenec do zemí Blízkého a Středního východu - čekal jsem jasně proislámskou propagandu, ale místo toho jsem dostal příběh plný neobyčejných osudů obyčejných lidí; příběh, jehož mnohé dějové linky by se klidně tak mohly odehrát v Afghánistánu, jako i v České republice nebo kdekoliv jinde ve světě. Pro mě to byl především příběh o životních hodnotách, o vině, pokání a odpuštění, o nutnosti bojovat až do konce a snažit se být alespoň natolik dobrým člověkem, abych se vždy mohl podívat sám sobě do očí. Hodně se mi líbila dějová linka věnovaná Sorajje a její minulosti, na moje city ale asi nejvíc zapůsobila závěrečná scénka se Sohrábem - to byl fakt silný moment, kdy jsem cítil štěstí za všechny postavy, bez kterých by tento happyend nebyl možný.
Skutečně peckovní knížka a v budoucnu určitě zkusím i další z autorových děl.

18 12.01.2020

Přečteno za cca 2 noční směny, kdy se nic zásadního nedělo, tak jsem byl rád i za toto rozptýlení v podobě pana Viewegha (jinak bych asi vytuhnul už po první hodině lelkování). Příběh jako takový se mi líbil, a dokonce bych si skoro dovolil říct, že mě i chytl za srdce, ale co jsem si touto četbou potvrdil, to byla má dlouholetá obava, že s tímto autorem budu mít jednou problém skrz jeho břitký a svérázný jazyk, a také druh humoru, který není úplně mým šálkem čaje. Bohužel, mé obavy se tímto naplnily a i když nemůžu říct, že by mě tato kniha vyloženě nebavila nebo mi dělalo potíže ji dočíst, tak určitě vím, že do dalších Vieweghových děl už nepůjdu. Jsem rád, že jsem si tento titul přečetl a rád si na pana autora uchovám tuto poměrně pozitivní vzpomínku, než abych si v budoucnu dalším čtením zkazil chuť. :-))) Kniha byla ok, ale film mě přece jen bavil ještě o něco víc. ;-)

2 07.01.2020

V dětství asi můj nejoblíbenější vánoční příběh - bohužel, v té zfilmované podobě, že ano. ;-)
Na stará kolena jsem se konečně rozhoupal do knižní předlohy - a ouha, ono to není o nic míň poutavé a dojemné jako film! Že já vůl se do toho čtení nepustil už dřív - mohl jsem mít o jednu každoroční vánoční tradici víc. Čteno sice v lednu po Vánocích, ale od teď budu vánočního pana Dickense vytahovat z knihovničky každý rok s úderem prvního adventu - fakt krásné čtení, které člověku pomůže uvědomit si spoustu pravd, na které během roku zapomínáme.

7 05.01.2020

Naposledy jsem ji četl jako dítě školou povinné (ZŠ) a mezitím už jsem většinu básní zapomněl, tak ji směle zařazuji do letošní výzvy, protože drtivá většina básní pro mě byla natolik neznámých (zapomenutých), jako bych je četl poprvé. :-)
I jako chlap jsem si občas poplakal (Vodník), občas si "káknul" do gatí (Svatební košile), a i ten zbytek básní jsem si užil.
Rozhodně doporučuji - a nejen jako povinnou četbu. ;-)

9 05.01.2020

Přečteno za 1 den, ale ještě dlouho budu nad knihou přemýšlet a v myšlenkách se k ní vracet. Jedna z mých prvních knih o holokaustu, ale určitě ne poslední. Opravdu silný příběh, doporučuji všemi deseti.

5 05.01.2020