Krab1ce komentáře u knih

Jeden z těch zvláštních autorů, jejichž psaní, ač z hlediska stylistického málo pozoruhodné, hřeje jako kamínka; člověk se jím chvilku baví, chvilku nudí (ne všechny fejetony sednou každému, že ano), ale i ta nuda zůstává jaksi příjemná, stačí přivřít oči a rozkošnicky se v teplíčku sálajících plamenů natáhnout. Je to vlastně takový malý zázrak, nečekaný objev: jako dítěti mi Nepilovy pohádky nic moc neříkaly. Že bych do nich konečně dorostla?

1 14.01.2019

Bavilo mě to (z pohádek nikdy nevyrostu) a jazyková úroveň mi sedla, takže za mě spokojenost. Malou výtku mám k českému překladu, který mohl být doslovnější (obzvlášť u ustálených obratů, přičemž českou obdobu mohli decentně vmáčknout do poznámek pod čarou), ale výtka je to doopravdy prťavá - kdybych si od textu slibovala v prvé řadě rozšíření slovní zásoby, asi bych prskala víc. Takhle jsem se radovala, že rozumím, worum es geht, a pár tajuplných slovíček mi štěstí nekalilo. Úplným začátečníkům mezi němčináři nicméně doporučuji začít někde jinde; totéž platí pro čtenáře neuvyklé odhadovat významy slov podle kontextu.

10.01.2019

Aneb co všechno se dá utáhnout na umně zachyceném vztahu dvou ústředních postav, z nichž jedna je náhodou drak a druhá se chová natolik nesnesitelně, že to občas až fyzicky bolí:

1) hutný, suchý a místy prakticky "nečitelný" vypravěčský styl, který u oddechové četby doopravdy potěší,
2) zápletky, jež se podobají jedna druhé jako vejce vejci (jednoho dračího druhu, jak jinak) a občas se v rozsahu knihy jaksi ztrácejí (například Nefritový trůn mohl být o sto stran kratší, a o nic bychom nepřišli),
3) působivý, leč poněkud vratce sestavený svět - kdybychom měli draky, skutečně by došlo k zformování týchž států, které známe ze skutečné historie?,
4) a konečně problém týkající se zatím jen Vítězství orlů - minimální až nulové odlišení vyprávění Temerairova od již nějak zavedeného hlasu Laurencova; nejenže jde o dvě různé postavy, oni jsou to dokonce zástupci dvou různých živočišných druhů, doprčic!

Takže jak je vidno, na pěkných a pěkně vykreslených vztazích postav záleží. A nemusí ani jít o tuctové zaláskování.

04.01.2019

Krásná (pro autorovu lásku k vlkům a vlastně zvířatům obecně) a v mnoha směrech poučná knížka - věděli jste například, že dokumentární filmy o přírodě svým divákům kolikrát tak trochu věší bulíky na nos? Ne že by si fakta ve filmu obsažená vymýšleli; jenom některé scény (a někdy je takových scén většina) bývá ve volné přírodě těžké zachytit, a tehdy před kameru nastupují zvířata žijící v zajetí, nebo dokonce zvířata na člověka uvyklá, prakticky "ochočená". A i když výsledek je líbivý a realitě odpovídající, přesto je to na diváka tak trochu podraz - vždyť to má přeci být o divokých zvířatech...
Naneštěstí nebyli Dutcherovi podobně otevření ve všech ohledech; situace, do které vlky a jejich okolí uvrtali, byla koneckonců poněkud prekérní (hrát si na bohy se nevyplácí) a velmi mi tam chyběly zpovědi ostatních zainteresovaných stran - lokální farmáři ještě jakýsi, byť nedostatečný, prostor dostali, "zlá" vlčí organizace už tolik štěstí neměla. Chtělo by to trochu víc objektivity, i když zůstává otázkou, zdali by i pak kniha vyzněla po emoční stránce podobně působivě. A ještě jeden subjektivní problém jsem měla - hodně mi tam vadila romantická/seznamovací linka, ale ne zas tolik, abych ji knize nedovedla odpustit. Okýnko do vlčího světa je to totiž dokonalé.

4 30.12.2018

King si vysnil Derry, Beňová se rozhlédla kolem sebe a popsala Petržalku. Na obou místech čeká na malého človíčka plno nástrah, a pokud se jim navzdory přece jen dočká dospělosti, zůstává městem navždy poznamenán; i když ho pak jednou fyzicky opustí, město nikdy neopustí jej.
Elza, Ian, Rebeka a Elfman touží po lepším životě, životě jinde, v lepší čtvrti - ale přesto, přes svůj odpor Petržalku popisují krásně, místy s humorem, zasněně, básnicky, tak, jak to umějí snad právě jen ti umělci. Taková je moc města. Člověk ho může nenávidět, a stejně ho musí mít aspoň trošku rád, jako zlou matku.
A tím vším se prolíná až schizofrenní kakofonie hlasů - chaotická směs ich-formy a er-formy, oboje předestíráno z úhlů pohledu hned několika postav. Je to dokonalé šálení smyslů, pozvánka přímo do petržalských ulic.
Jenže - něco tomu chybělo. Co, netuším, a že jsem si nad tím hlavu lámala dlouho; leda, leda by Petržalku dovedl plně docenit jen ten, kdo ji skutečně zažil.
Kdybych mohla dát o půlhvězdu víc, neváhala bych.

23.12.2018

Slavnostně házím flintu do žita. Prokousala jsem se až na neuvěřitelnou 465. z celkových 610 stran a konečně uznávám, že dál nemá smysl se trápit. Jde pořád o jedno a totéž, nepřetržitou smyčku, kdy se "nebohý" voják Švejk stále znovu a dokola potýká se svým přiblbaným okolím, putuje z maléru do maléru a ze všeho si dělá tak trochu prču, jsa dokonalým exemplářem smějící se bestie. Prvních 100 až 200 stran to bylo vcelku zábavné, pak mi začala plejáda postav reprezentujících lidskou blbost splývat, přestalo mě to bavit a čtení jsem prokládala stále delšími pauzami, až jsem definitivně ztratila nit a tedy i důvod pokračovat dál. Možná to jednou zkusím znova, pokud se dožiju důchodu.

3 16.12.2018

1. strana:

Když
budete nadužívat
enter,
možná
se proslavíte a
lidi
vás začnou považovat
za druhého
Máchu.

2. strana:

Anebo
taky ne.

- a proto umírají stromy

Kdyby jenom Meursault byl nevinný, retardovaný, nebo kdyby aspoň vyloupil banku nebo zabil v (nepřiměřené) sebeobraně nebo udělal něco podobně lidského, aplaudovala bych téhle novelce vestoje. Jenže Meursault provedl něco úplně jiného a svůj trest si zasluhuje, a to, že mu byl verdikt přišitej za úplně nesouvisející záležitost, na tom nic nemění, i když smutné a o naší společnosti vypovídající to bezesporu je. Jo, chápu, měl tam být jakože rozpor mezi závažností prohřešku a banalitou trestaného, ale vedle tohoto vysílá Cizinec plno dalších poselství, ze kterých se mi ježí všecky chlupy hrůzou. Takhle by podle mě prosazování individualismu vypadat nemělo.

2 11.12.2018

Jako neznalec jsem si z knihy odnesla plno nových poznatků - a od přečtení (čili během ubohého měsíce a půl) jich zase většinu zapomněla, protože, upřímně, autor jen tak brouzdal po povrchu, aby toho plošně obsáhl co nejvíc, a ani se nesnažil své vyprávění jakkoli ozvláštnit. Kde se bere duha a špatná poezie, netuším; ale když jsem o tom četla, docela jsem se pochechtávala. Při vzpomínce na Lokiho hříbátko se pochechtávám ještě teď, jenže to je na výstup z 250 stránek žalostně málo. Se severskou mytologií se tedy budu seznamovat už jen jinde.

2 11.12.2018

Vítejte v hlavě hrdinky, kterou co měsíc znásilňuje starý dědek (i když ona se to slovo na "z" zdráhá používat, vždyť přece měla možnost volby!), ale přesto jí při pohledu na jiného (mladšího a hezčího) chlapa padají kalhotky. V hlavě matky, kterou odtrhli od její malé dcerky, a ona přitom většinu času myslí na hadry (a mladé, hezké chlapy). Vítejte v totalitarismu, který převzal otěže takřka přes noc, protože vláda se nechala příhodně během jediného dne vystřílet a armáda s policií se vypařily do vzduchu; v totalitarismu, který za pouhé tři roky vládne celému rozlehlému USA pevnou rukou. V totalitarismu, který řídí muži, aniž by sami byli s chodem věcí spokojeni, v totalitarismu, jemuž předcházely války (kdesi v Tramtárii), hromadění radioaktivního odpadu (kdesi v Tramtárii) a neplodnost (proto jsou nyní plodné rebelující ženy odesílány kamsi do Tramtárie uklízet radioaktivní odpad). To celé je zabalené do nadbytku dutých přirovnání, jež se člověku záhy začnou zajídat, a občas až směšně působících úvahách o sebevraždě, kdy hlavní hrdinka z nudy kouká po místnosti a zvažuje své možnosti.
Celkově mi to přišlo nemastné neslané a kapku naivní, snažící se šokovat; skoro se až divím, že jsem to dočetla. Konec je pak kapitola sama pro sebe; pokouší se vypadat otevřeně, přístupný různým interpretacím, ve skutečnosti ale spíš působí jako úniková vrátka - jako by autorka sama nevěděla, jak příběh zakončit. Kapitola z budoucnosti pak byla naprosto zbytečná, moc toho neosvětlila.
Hvězda za (třebaže mizerně zpracované) téma a Scrabble.

8 07.12.2018

Lehoučké, sympatické čtení, u kterého jsem se tedy smíchy zrovna nekácela, ale neusmívat se u něj nešlo. O zápletku (velmi jednoduchou a zdaleka ne tak záhadnou, jak by si autorka možná přála) tu ani tolik nejde, důležitější je střet s démonizovaným neznámem (hlavní hrdince je explicitně řečeno, že byla vybrána nejen kvůli svému kouzelnickému talentu, nýbrž hlavně díky své otevřenosti a nepředpojatosti pramenící z toho, že sama musela během svého života čelit předsudkům) a hledání "pravdy" (skutečné podstaty upíří společnosti) - to všechno okořeněné hláškami, originálními detaily (někdo už tu zmiňoval "užitečnost" upířích křídel :)) a náznaky romantiky, neuspěchaný a uvěřitelně se rozvíjející vztah Volhy a Lena byl opravdu lahůdka. Vřele knížku doporučuji, akorát se připravte na pomalejší tempo; akce se dočkáte jen pomálu a až ke konci. Mrzí mě jen, že do češtiny nepřeložili i následující díly, třebaže příběh je uzavřený a chybějící pokračování mu neškodí.

1 06.12.2018