Kiť Kať komentáře u knih

První díl mě přivedl do fantastické extáze, druhý ve mně budí pocit, že napětím brzy exploduji. Druhá část ságy o Zaklínači nastoluje mnoho nezodpovězených otázek, která čtenáře nutí, aby - pokud ne možno okamžitě - tak v nejbližší možné době chňapl po třetím díle a přečetl ho jedním dechem, což je přesně můj případ, protože některé otázky mi asi nedají spát... Co se stalo s Yennefer, na čí straně vlastně byla? Půjde Ciri skutečně ve šlépějích Falky? Setká se ještě někdy s Geraltem - a bude ho vůbec brát ještě jako svého bližního, nebo jako svého nepřítele? No, nebudu tu zbytečně tlachat a jdu číst třetí díl.

2 26.05.2015

Jako učebnici dějepisu bych to asi nedoporučila, ale Jonassonovo vtipné shrnutí světových dějin s trochou ironie a nadsázky ve mně nejednou vyvolalo milé pobavení (výbuchy smíchu úplně ne, některé situace mi přišly až moc překombinované). Debut, který zůstal nepředčen druhým dílem Analfabetka, která uměla počítat. Alan Karlsson proti všemu - proti stařecké demenci, cirhóze jater, Mao Ce-Tungovi, Stalinovi, zločinecké skupině Never Again, a hlavně... stále věrný své politické ignoranci.

2 23.03.2015

Upřímně? Čekala jsem větší úchylárnu. Ale jinak můžu říct, že mě McEwanův stručný a syrový styl vcelku vyhovoval.

A Derek mě fakt rozčiloval, ale chápu, že každá kniha má mít svého "záporáka" (pokud ho tak vůbec můžeme nazývat, však takto by se měl zachovat asi každý poslušný občan). Ačkoliv, zachoval by se tak, pokud by mu Julie dopřála trochu té fyzické lásky? To už se můžeme jenom domýšlet.

2 06.02.2015

Kniha o lidech, kteří špatně pochopili "hru", o lidech, kteří hledali trochu povzbuzení, zábavu, způsob, jak si nekonečně užívat... Kniha, která nenese žádné morální ponaučení, jak tvrdil sám autor, pouze ukazuje následky "hry".

Příběh, který chvilkami nechápete, feťácké dialogy, nad nimiž nevěřícně vrtíte hlavou, diagnózy, které nahánějí hrůzu... dvě hemisféry, které spolu soupeří.

Co byste čekali od člověka, který jel snad ve všech druzích dosud existujících narkotik a měl pravděpodobně schizofrenii? Já jen to, že i přes to přese všechno napsal naprosto dokonale "úchylné" dílo o společnosti feťáků.

"Vem peníze a kašli na dluhy," řekl Villon v roce 1460. Jenže to nejde, když hotovost je jeden cent a dluhem celý život.

2 09.10.2014

Upřímně? Po všech nadšených ovacích na tuto knihu jsem čekala velkou senzaci... Nechci říct, že by snad příběh byl špatný, ba naopak, námět je opravdu zajímavý, takhle nějak si představuji novou strukturu společnosti po rozmnožení čehosi na způsob "žahavých kytek", ale rozhodně bych neřekla, že jsem se nemohla od knihy odtrhnout nebo že jsem ji přečetla jedním dechem. Kniha každopádně ještě více podnítila moji averzi ke kytkám všeho druhu a vzrůstu. Za mě osobně takový lepší průměr.

1 21.05.2015

Po přečtení pár Irvingovských děl si říkám, že Irving už je taková klasika, za čímž by čtenáři neměli hledat nic negativního. Naopak se jedná o klasiku v Irvingovském stylu, příběh plný zvláštních - v některých případech až absurdních - postav, prostředí, příběhů a myšlenek. Syn cirkusu je právě jednou z těchto úchvatně, absurdně, groteskně, místy dokonce i temně vyhrocených knih, která vás upoutá, ne že by vás úplně pohltila, nebo snad přivedla do úplně nového nepoznaného světa fantazie, ale rozhodně se k ní vždycky budete vracet s nevyřčenou otázkou, co ten doktor Daruwalla zase vymyslí za scénář, čí osud bude chtít tentokrát řídit, co se s ním stane, až John D. alias Inspektor Dhar se vymaní z jeho myšlenkové mašinérie? Syn cirkusu je kniha naplněná rozporuplnými životními osudy, jako by snad ani neměla jednu hlavní dějovou linii, vždy odbočuje do různých vedlejších zápletek, a na konci si vlastně řeknete, že by snad ani tu hlavní dějovou linii nepostrádala, že jsou to právě ty malé útržky, vedlejší příhody, které dávají tomuto dílu značnou literární hodnotu, už jen patálie, kterými si prošla Nancy při příjezdu do Indie, její psychická nevyrovnanost; očividná protikladnost oddělených dvojčat Johna (herce) a Martina (misionáře); ohavnost povahy jejich matky - rádoby herečky Very; doktorova touha po napsání scénáristického veledíla a jeho neustálé pátrání po sobě samém, po svém původu, to všechno přesně zapadá do klasického Irvingovského literárního absurdna.

1 14.04.2015

Nikdy jsem nebyla nijak žhavým hltačem čehokoliv, co nějakým způsobem souviselo se zombie tématikou. The Walking Dead, Residen Evil, dokonce i filmovou adaptaci této knihy (která byla opravdu do nebe volající blbostí) jsem "shlédla" se zavřenýma očima, protože při pohledu na lidská těla požírající příšery se mi jednoduše dělá zle. A pak přišla zmíňka o knižní předloze a nějak jsem prostě neodolala.

A teď ke knize: Ú-Ž-A-S-N-É, originální, nápadité, prostě B-O-M-B-A!!! Každý příběh vás vtáhne do jiného světa, začnete si sami sebe vizualizovat v roli té či oné osoby. Já se asi nejvíce vžila do role psovoda. Hned jsem si začala představovat jezevčíky mé babičky, jak by v roli anti-zombie wiener dogs pomáhali chránit naše malé teritorium proti zombie nákaze. Že to občas zní fantasmagoricky? Jako z nějakého komiksu nebo japonského animé? A proč ne? Není celá ta myšlenka o zombie apokalypse jako taková tak trochu nepravděpodobná? Nezdá se jako klasický výplod fantazie filmových tvůrců, kteří se z nás snaží vylákat prachy prostřednictvím dalšího béčkového zombie hororu, hlavní téma některých herních vývojářů, jako běsy odehrávající se v hlavách komiksových autorů, kteří to pak všechno hodí na papír a šup k vydavateli? A co když se to jednou stane? Co když se opravdu jednou objeví Pacient Nula? Pokud ano, tak takhle nějak to asi začne, takhle nějak to bude probíhat... a takhle nějak to snad i skončí.

Tudíž - pokud se tak opravdu stane, tak bacha nejen na zombie, ale i quislingy, divé děti, výrobce Phalanxu (kdyby se tím někdo chtěl inspirovat), separatisty apod. A hlavně nepodléhat syndromu asymptomatického úmrtí... Protože naděje vždy umírá až poslední.

Za mě deset hvězdiček z pěti. Už jen pro ten slovní obrat: "Takový frenetický útěk kriplů".

Plus něco humorného: https://www.youtube.com/watch?v=I2cS5Fv5xIQ

1 11.03.2015

Jedno slovo: SUPERNÁSILÍ!

Alex, frendík, odinočký vypravěč, brot na cestě tímto týnovským fenoménem doby, v níž se děj odehrává... I přes jeho neuvěřitelnou touhu konat zlo mě (a možná i někoho z vás) napadlo, jaký je to zvláštně vyspělý tvor.

Z počátku mi hlavou neustále kolovala myšlenka: "Proboha, sotva 15letý bajat... jak je možné, že je schopen takové míry násilí, kde se v něm ta zuřivost, nutkavost násilnicky kartáčovat čajiny, stoulovat buče jiných a tolčokovat každého na potkání bere. Někdy to nemusí být nutně vina rodičů, někdy za to ani nemůže parta frendíků, jimiž se obklopujeme, někdy je to prostě v nás.

V průběhu čtení knihy jsem došla k několika poznatkům:
1) Každý má právo volby, ne nadarmo se říká, že lidé si tedy můžou volit mezi dobrem a zlem.
2) Zlo je naší neodmyslitelnou součástí, je jen na nás, do jaké míry ho necháme vypuknout.
3) Každý ve finále hledá především své vlastní blaho, ať už v zájmu jednotlivce nebo politického hnutí.

Konec byl pro mě vcelku překvapivý, dle své nátury bych se spíše spokojila s drastičtější formou ukončení příběhu, ale stejně jako Alex, tak i já došla spolu s posledním odstavcem ke zvláštnímu procitnutí, ale to ať už si každý čtenář zhodnotí sám.

1 16.01.2015

Celou dobu jsem si říkala, že ústřední postavou tohoto citově rozervaného, po svobodě toužícího a nejistotou hlavních hrdinů kypícího veledíla je Sal Paradise... že Dean je zvláštním antihrdinou, který tvoří jeho o dost rozervanější protějšek, kterýžto nevydrží sedět na jednom místě, jeho duše i tělo ho táhnou sem a tam napříč Amerikou bez zjevných příčin... je zvláštní, jak ve mně poslední slova knihy vzbudila pocit mystifikace, když jsem si uvědomila, že jsem se vlastně celou dobu snažila přijít na kloub vnímání samotného Moriartyho, který dává celému ději zvláštní, někdy bych řekla až matoucí spád. Hledá svého otce, nebo hledá sám sebe? Hledá dobrodružství, nebo hledá jistotu (samozřejmě vždy v klíně jiné ženy)? Chce pracovat a vydělávat na výživné, nebo na sex a drogy? Je to prostě Dean, jezdí si sem a tam, tváří se jako Prorok, jako nejlepší přítel, jako nejvyšší "vstřebavatel" lidských pocitů, emocí, vjemů... Nevím, zda jsem v Deanovi našla zalíbení, anebo mi způsobil pocit hořkosti v žaludku... je to sketa, a zároveň miluje Sala, miluje Camilu, miluje Inez... pro mne antihrdina, který je sám sobě tak trochu zkázou. Ano, Sal je důležitý, ale stejně jsem vždycky čekala, kdy se zase po určité chvilce objeví Dean a jeho šílená zběsilost.

Spíše než děj mě mnohdy zaujalo to, že Kerouac psal svůj částečně autobiografický román především z pocitového hlediska, že o děj ve své podstatě ani tolik ve finále nejde, možná proto bych dílo nedoporučila lidem, kteří v knize hledají akci, nějaký spád, zápletku, protože o tom "Na cestě" není, je to o lidské duši prahnoucí po svobodě, nečekejte nic víc, nic míň, a právě proto je tato kniha tak ojedinělá a krásná... Ano, život je cesta, ale v utrpení hledej člověka.

1 30.12.2014