JulianaH. komentáře u knih

Unikátní kombinaci témat - paleontologie a Divoký Západ -, kterou tak krásně vystihuje přebal, pokládám za skvělý nápad. Jako western je to určitě nadprůměrné svým takřka reportážním, objektivním a velice přesvědčivým vykreslením zlatokopeckých měst a kolonizace Velkých plání (Deadwood, Cheyenne), přestřelek či válek se Siouxy. Indiány a vojáky Crichton nedémonizuje ani neidealizuje, z jeho Siouxů - i jeho pistolníků - běhá mráz po zádech, což se jistě blíží realitě. Za naprosto skvělé považuji také nastínění, jak (pochopitelně protikladně) o válce s indiány informovaly noviny na Východě vs. na Západě USA.

Přesto nemůžu říct, že bych poznávala klasického Chrichtona. Smířila jsem se s tím, že dinosaurů se týká asi 20 % obsahu; ne každé autorovo dílo musí být Jurský park. Ale chyběla mi tu hloubka postav, kterou ve svých pozdějších knihách tak skvěle zvládá. Za celou dobu jsem si nedokázala vytvořit vztah k žádné z nich, všechny působily buď jako prázdné schránky (hlavní hrdina), nebo jako karikatury (paleontologové Cope a Marsh - ale jasně, chápu, že ti dva se karikaturně chovali i ve skutečnosti, vědecké potyčky prostě bývají trapné, Newton a Leibniz by mohli vyprávět). Obě ženské postavy jsou dějově zbytečné, skoro jako by se autor snažil splnit pomyslnou kvótu na atraktivní hrdinky něžného pohlaví, protože bez nich román přece nemůže fungovat. I dialogy o evoluci a geologii, které měly skvělý potenciál, vyzněly do ztracena (mimochodem musím si zjistit, jak to pokračovalo s datováním Slunce po Kelvinovi).

Ale nechci si stěžovat moc. Nezastírám, že mě to bavilo, jelikož evoluci vášnivě miluju a k Velkým pláním konce 19. století mám jaksi nostalgicky blízko díky výzkumu svého táty. A hlavně jsem knížku četla při dokončování diplomky, takže jsem upřímně uvítala cokoliv, co má děj, obsahuje přímou řeč a není německy. Čili - díky, Crichtone.

17 24.04.2023

Haudry se nezabývá hmotnou kulturou prvních Árijců: o ní prohlašuje, že nijak nevybočuje z doby bronzové. Místo toho se soustředí na podstatné principy indoevropanství, rekonstruované hlavně na základě jazyka a slovesnosti. Árijskou identitu podle něj tvoří především "vůle k moci", která nás nutí dobývat, abychom byli svobodní (kvůli nedělitelnosti děděné půdy). Dobývání nemá jen materiální smysl: souvisí s představou héróa jako někoho, kdo se nespokojí s průměrným údělem (člověk, poddaný) a transcenduje smrtelnou přirozenost prostřednictvím hrdinství, "nebezpečného života" (což je Nietzschův pojem, který Haudry nepoužívá, ale tolik se sem hodí!). Dobyvačný pud se tedy neprojevuje jen v územní expanzi, ale také v duchovním životě; odtud obchodní, průmyslový a vědecký imperialismus 19. století.

"Indoevropská tradice" je pozoruhodná knížečka. Na čemž nic nemění, že některá tvrzení můžou být sporná. Třeba pro arktický původ Árjů autor argumentuje mj. tím, že litevština má totéž slovo pro den a pro léto, což prý odpovídá dlouhému cirkumpolárnímu světlu. (Nestojí za asociací léto-den prostě fakt, že v létě se dny prodlužují i v mírném podnebném pásmu? Ale to je drobnost.) Poněkud problematičtější mi připadá pokus vpojit (kulturně, ne pokrevně) do indoevropského světa Japonsko coby sféru perského vlivu. Zato interpretace řecké mytologie na základě homologie s mytologií indickou pokládám za snadno přijatelné a obohacující (kolotání tří nebí - "hvězdnatého" Úrana, rudého "červánkového" Krona a jasného denního Dia).

S myšlenkou, že evropský expanzionismus se projevoval také v pojetí vědy, techniky a obchodu, se nesetkávám poprvé. Haudry to ovšem, na rozdíl od postkolonialistů a jiných představitelů levice, považuje za klad. A i když mi to nepříjemně připomíná bojový pokřik Francise Bacona, který chtěl přírodu napnout na pitevní stůl a "vyrvat jí její tajemství", s Haudryho hlavní myšlenkou souhlasím. Nejhodnotnějším prvkem evropské identity je sklon nespokojit se s průměrností a místo toho směřovat "nebezpečným životem" k překonání biologicky podmíněného individua - tedy k nadčlověku. Lahodně vyznívá autorovo přesvědčení, že Evropu nezničily ani dvě egalitářské Golgoty v podobě Francouzské a Říjnové revoluce (ačkoli osobně si myslím, že nejpozději v polovině 20. století zničily - nu, uvidíme).

15 22.04.2023

Thorne zapnul rádio. "Arby, vidíš teď Levina?"
"Ano, doktore Thorne, vidím ho."
"Kde je?"
"Jede za tyrannosaurem. Na kole."
"Jede za tyrannosaurem," povzdechl si Malcolm. "Neměl jsem si s ním nic začínat."

Druhý díl Jurského parku je jiný než první. A je skvělý; což uznala i moje babička, která se s tímhle tlustospisem vypořádala za noc. Každopádně ve Ztraceném světě ubyde úvah o matematice či technice a přibude úvah o biologii. Hrdinové se tentokrát zamýšlejí třeba nad komunikací rostlin, symbiózou mezi dinosaury nebo nad tím, jestli vyhynutí veleještěrů nemohla způsobit řetězová reakce na změnu v etogramu jednoho druhu. Chrichton opět uplatňuje svůj talent, který by zužitkoval jako redaktor vědecké rubriky. Jeho hypotézy dávají smysl (tedy alespoň mně) a mezi všemi dramatickými útěky a lstivými úskoky hrdinů zbývá dost místa pro myšlenky (není lidstvo jen ekvivalentem meteoritu, který má likvidací biodiverzity vyčistit pracovní stůl evoluce?).

Vedle obdivuhodných rešerší patří k autorovým silným stránkám také děj (napínavý) a postavy (živé). Ale i když Ztracený svět obsahuje hodně akce, vyznívá podstatně méně horrorově než Jurský park. V prvním dílu lidé umírali nepředvídatelně a bez ohledu na to, jestli jim to čtenář zrovna přál, takže existovalo dost dobrých důvodů třást se strachy o svoje oblíbence. Naopak dvojka je poněkud bezzubá. Některé postavy slouží jen jako kanonenfutter, jiné autor stvořil až podezřele sympatické na to, aby je nechal sežrat (čímž neříkám, že mu čtenář vidí do pera stoprocentně, mě jedno přežití docela překvapilo).

Možná to zní jako stížnost, ale věřte mi, není. Protože Crichtonovy charaktery, obzvlášť v téhle knize, jsou z větší části okouzlující. Hlavně protivný, arogantní, ne právě nejstatečnější Levine, jehož každé slovo jsem zbožňovala. Dětské postavy mají hloubku a vlastní funkci v rámci děje; a vztah mezi Sarou a Malcolmem určitě nelze označit za přeslazené klišé. I tohle Chrichton umí: píše celkem realisticky o všem od koprofágie u dinosaurů po mezilidské interakce. Ještěři se nechovají domestikovaně, natož antropomorfně. Věci nikdy nevycházejí na první pokus... ani na druhý... a někdy nevyjdou vůbec. Na jazyk se mi dere něco o Spielbergovi a házení perel.

18 18.04.2023

Francois Champollion ještě jako dítě napsal knihu s názvem Dějiny slavných psů. Naneštěstí se nedochovala, ale rozluštitel hieroglyfů nebyl jediný (byť určitě patřil k prvním), koho téma zvířat v dějinách zaujalo. Čemuž v současnosti vděčíme za vzkvétající podobor antrozoologii (human-animal studies), jehož popularizačním výhonkem je i tahle kniha. A já jsem se po deseti letech truchlení nad tím, že se Champollionův spis ztratil, zaradovala. Na chvíli.

Některé kapitoly jsou zpracované velmi dobře, zejména ta o ochraně (nejen) psů za buddhistického šóguna Cunajošiho nebo o psích záchranářích z 11. září. Hafani občas figurují v dějinách nejen jako svědci, ale přímo jako aktéři (Lajka, psi za světových válek), jindy alespoň hrají významnou roli (mops budoucí císařovny Josephiny, který za Francouzské revoluce vynášel její motáky z vězení). Často však zvíře tvoří jenom zcela nahodilý kompars události (nález jeskyně v Lascaux). Nejvíc je to asi vidět v kapitole o apartheidu, zredukované na fakt, že Mandela měl psa. V souvislosti s Říjnovou revolucí Leeová píše jen o dvou psících zastřelených s carskou rodinou, což jí vydá asi na tři odstavce a stěží to lze považovat za víc než smutný detail. Přitom bolševici málem vyhladili celé plemeno barzojů coby symbol ancien régime.

Koncepce knihy se mi celkově líbí (dokonce hodně), takže bych jí byla ochotná prominout některé mouchy i faktografické přešlapy. Některé. Nebudu upozorňovat na drobnosti, ale následující už bylo moc i na mě: "Co naopak víme, je, že během mladšího paleolitu, když došlo k vytvoření maleb, se člověk neandrtálský vyvinul v Homo sapiens, kterého dnes všichni známe a milujeme." (str. 155). Tak to dopadá, když člověk na střední prospí hodiny dějepisu - jak nám Leeová sděluje v předmluvě -, aby si pak rešerši ke knize udělal přečtením Wikipedie. A důsledkem nejsou pouhé faktografické boty, ty ostatně nenapáchají až tolik škody.

Důsledkem je i brutální nepochopení složitosti historie. Mandela byl "hodný kluk", kdežto Theodoros Pangalos "bondovský záporák"; Lenin "vyzýval ke spoustě dobrých věcí, třeba ... zrušení soukromého vlastnictví půdy", zato "španělští dobyvatelé byli KRETÉNI" (ví autorka, že existovali i černošští conquistadoři?); a v nizozemské revoluci je radno držet palce gézům. U nich na rozdíl od conquistadorů plenění, vraždění a znásilňování asi tak nevadí, snad protože se ho dopouštěli jen na dalších běloších, kteří jsou přece "ti nejhoršíííí" (str. 46) a "všechno zničí" (str. 183). Však "historie byla super rasistická" a "sexistická děvka"; to ona je vinna, že Ruprecht Falcký jakožto bohatý běloch 14. století směl mít ve vězení psa. "Rasistické" jméno maskota dělníků na Hooverově přehradě Leeová radši vůbec neuvede (jmenoval se Nig), vždyť kvůli němu Američané psovi demontovali pamětní desku.

Zábavné je, že Leeové hyperkorektní a etnomasochistické Dějiny světa jsou v podstatě dějinami USA (či nanejvýš anglosféry) s několika margináliemi o zbytku Zeměkoule. Na Francii a Německo se příliš nedostane, ani když v dané události (kampaň proti vivisekci, zavádění vodicích psů atd.) hrály důležitější roli než Británie či USA. O pisatelčině poněkud mimózním vnímání světa hodně vypovídá fakt, že I. P. Pavlova kritizuje za porušení zákona platícího v Anglii.
Nuže, já taky miluji psy (i další němé tváře), knihu o nich vítám a stejně jako autorka považuji za celkem správné posuzovat lidi podle toho, jak se chovají ke zvířatům. Leeová ale nemá ani tolik reflexe, aby si všimla, že psům přiznali nejvyšší společenský status právě ("nejhoršííí") běloši - na Západě i v zoroastriánské Persii.
Nápad je skvělý, ilustrace vysloveně nádherné, mnohé informace zajímavé, překlad překvapivě slušný a autorčiny názory idiotské, přeberte si to...

"Mytologie" je pojatá bezmála jako beletrie, takže se výborně čte. Plnokrevně beletristická však není, Kerényi nejspíš musel žánrově experimentovat a inovovat, než vytvořil... no, to, co vytvořil. V krátkých kapitolách o jednotlivých bozích a nadpřirozených bytostech předkládá příběhy spjaté s daným daimonem, aniž by se snažil různé verze mýtu spojit. Nechce ani učesat jejich podivnosti, natož svým výběrem cenzurovat (pederastii, incest, brutalitu, neřecké a nesrozumitelné prvky atd.), jak to dělají ostatní, kdo báje převyprávěli. Nápad sepsat řeckou mytologii "pro dospělé" snad nelze vděčně nevítat.

Ačkoli příběhy pořád plynou jako vyprávění, Kerényi tu a tam vysvětlí etymologii, číselnou symboliku (např. 50 = počet měsíců mezi olympiádami) nebo epiteton (např. "sovooká" Athéna ve skutečnosti může znamenat "zelenooká", zbarvená zelení olivy nebo moře). Pokouší se rekonstruovat evoluci bohů (např. Afrodíta původně měla i temnější aspekt a kromě lásky zaštiťovala smrt). Případně připojuje vlastní teorie (např. příběhy o Áreově dětství upadly v zapomenutí poté, co antimilitarista Homér tohoto boha vylíčil v obzvlášť nelichotivém světle). Takže je to zábavné, jako by to byla krásná literatura, ale přitom je to literatura vědecká, kterou náš Ústav řeckých a latinských studií předepisuje ke zkouškám. Lišácké.

Co se týče samotného obsahu, jsem fascinovaná. Hellénská mytologie mi úplně cizí nebyla, s množstvím bájí mě v dětství seznámila moje řecká teta, četla jsem tragiky, homérské hymny, Hésioda... a stejně jsem velkou část z těch stovek příběhů, jež ve své poměrně útlé knížce shromáždil Kerényi, vůbec neznala. Nejvíc mě asi zaujal příběh, kde jsou hlavními postavami Agdistis a Attis a který by se dal nejspíš označit za... freudiánský horror? Tragická báje o Kyparissovi a jeho jelenovi se (vedle té o Admétovi a Alkéstidě) stala mojí bájí nejoblíbenější. A vyprávění, jak Zeus zplodil Órióna pouze se svým bratrem (Poseidónem) a synem (Hermem), zahanbuje i progresivistické fantasie současnosti. xD

Jenom Kerényiho stylistiku bych, s prominutím, označila za barbarskou. (Edit: ve II. díle se značně zlepší!) Měla jsem dojem, že čtu slohovku ze základní školy, a ne opus magnum klasické filologie. Dejme tomu, že neohrabaně krátké věty a nelogický slovosled spadají na vrub tomu, že maďarský autor píše německy (což obdivuji). Nicméně pak je tu ještě problém s narátorem. Kerényi se rozhodl stylizovat svoje dílo jako vyprávění jakéhosi časově a místně nedefinovaného starověkého Řeka, který mluví o "našich" bozích, umělcích, krajích. Super nápad. Až na to, že každou chvíli ze své role vypadává, aby čtenáře bombardoval anachronismy, měnil vyprávěcí časy a předkládal autorovy interpretace. Takže když se dočteme například, že Britomartidin chrám na Aigině stojí "dodnes", netušíme, jestli jde o dnešek starověkého vypravěče, nebo autorův.
Ale přesto, že by "Mytologie" mohla být literárně povedenější, určitě patří mezi velká díla evropské vzdělanosti. Je to memetický poklad - a, jak jsem psala, výborně se čte. Takže kdyby někdo váhal, jestli se do ní pustit, nechť neváhá. ;)

12 11.04.2023

o smrt lkám, toužím zemřít a spatřiti
vlahé pahorky lotosu
tam, kde Acheron tok svůj vírný valí

Číst Sapfu je něco vzrušivě nesamozřejmého. Nejen proto, že z jejích písní se nám dochovalo jen tu a tam slovo nebo verš (Proč mě budíš, roztomilá vlaštovko?), nanejvýš pár strof a jediná skladba celá. A to ještě máme štěstí, že žijeme po nálezech zlomků na egyptských papyrech počátkem 20. století. Nesamozřejmé je to i proto, že svět aristokracie ostrovního Řecka VII. století leží tak nesmírně, nesmírně daleko a hluboko v čase, že už periklovské éře byl cizí. Sapfó toulající se s lyrou za nocí po bílých útesech Lesbu působí spíš jako mytologický obraz. Přitom básnířka kromě bájných příběhů a života ve své dívčí hetairii vypráví i o věcech více či méně neměnných, o přírodě a lásce přátelské, milenecké nebo mateřské:

"Zlaté cizrny plody
se rodily na březích mořských"

"Neschůdná je pro všechny lidi cesta
na veliký Olympos ---"
(Tenhle útržek by mi asi nic neřekl - kdybych tu skoro nadpřirozenou nepřístupnost Olympu neviděla. Od té doby už nepokládám víru v hmatatelné sídlo bohů za prvobytný naivismus; a doufám, že Sapfino dvojverší mi dává zhruba ten smysl, který mělo mít pro její současníky. Protože její skladby určitě mají i různé hlubší významy a mimoracionální obsahy, jen my je už, bohužel, většinou neumíme číst.)

Člověk snadno pochopí, proč Plútarchos řekl, že Sapfó zpívá oheň. Ale ne vždy z dochovaných veršů vyplývá, že by její náklonnost musela být romantického druhu nebo že je adresátkou dívka, případně že autorka mluví za sebe. Svoje svěřenkyně každopádně vychovává, učí je vděčnosti za mládí, krásu a štěstí, někdy je kárá (Bloudku, jenom se příliš tím prstýnkem nepyšni!), vyprovází je svatebními písněmi, teskní po nich, když odejdou... Jak podotýká překladatel, její evokace přírody (větru, cvrčka, noci) jsou jednoduché, ale účinné. Jako by člověk bděl spolu se Sapfinou družinou v posvátném háji, celou noc slavil Afrodítu a nad ránem, kdy se zvedá lehký vítr, bojoval s ospalostí, aby se dočkal svítání. Kromě toho básnířka užívá nádherných přirovnání a metafor (jsem trávy bledší).

Je samozřejmě škoda, že se nedochoval hudební doprovod, ale existuje řada muzikálních rekonstrukcí (a to působivých, doporučuji!), které dodají Sapfiným písním správné vyznění. Osobně považuji za nejlepší část sbírky Evokace Ferdinanda Stiebtize (za ty 5*), kde zrýmoval Sapfin volný verš a dobásnil chybějící části, takže celek oproti popleněnému originálu dává uzavřený smysl a působí umělecky. Úžasná je i jeho předmluva; jen nechápu, že lidstvo dva tisíce let stavělo otázku tak, jestli byla Sapfina náklonnost k žákyním platonická (pak zřejmě nevadilo ani její zaměření), nebo fyzická. Mimochodem náš veliký Ferdinand Stiebitz se v mládí do básnířky zjevně zamiloval, nezdá se vám? :)

A smrt je zlo - tak bozi uznali.
Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.

12 04.04.2023

Čekala jsem příšernost a dostalo se mi... ne úplně příšernosti. I když na většinu možností asi i cestovatel-začátečník brzy přijde sám, jiné rady se určitě hodí a příliš intuitivní nejsou. Např. zařídit si preventivně druhý pas a ponechat ho u rodiny či u přátel, abychom v případě nouze nemuseli čekat na výrobu nového v cizině. Nebo vykoupat se v albánském termálním pramenu. =) Také oceňuji, že ačkoli autoři očividně preferují letadlo, věnují se i jiným dopravním prostředkům včetně (mých zbožňovaných) lodí.

Hlavní problém vidím v nesmyslné obsáhlosti, což bude zřejmě typický nešvar knih vznikajících přepsáním blogu. Vážně sem patří tipy, jak zdravě jíst? Nebo návod k psaní blogu a k učení se cizím jazykům, případně zdlouhavé motivační proslovy (brr)? Nebo interview se svatojakubskou poutnicí? Nebo... a tak.
Další bolavé místo představuje mateřský jazyk autorů, o kterých hodně vypovídá už věta "Vždyť ani češtinu neumíte 100%, tak proč se o to snažit u cizího jazyka?". Přemýšlím, jak těžkou anglomanii musí mít někdo, kdo používá slova lokál nikoli ve významu hostinský podnik, nýbrž místní (obyvatel) - a proč to sakra dělá.
A pak mi také vadily všechny ty "skryté" reklamy. Přesto je fajn, že tahle kniha existuje. A (trocha cynismu) že je dostupná na internetu, protože proč kupovat návod, jak lze cestovat "lowcostově", že.

13 02.04.2023

Mám pro Menandra slabost od chvíle, kdy jsem se podívala do tváře jeho soše před Dionýsovým divadlem - do té vlídné, sympatické tváře - a přišlo mi hrozně líto, že utonul. Neméně příznivý dojem na mě udělal tradovaný vztah tohoto dramatika s hetérou Glykérou, plný ohleduplnosti a úcty. A po přečtení dvou z jeho (tuším) tří jakž takž dochovaných her ho mám ještě radši!
Byla bych nakloněna věřit, že miláčka jako Menandros musí zbožňovat všichni, ale fanatičtí křesťané pálící jeho komedie, zdá se, měli jiný názor. Ostatně při jeho čtení (podobně jako u Sapfiny poesie) stojí zato už ten pocit, že držíme v ruce dva tisíce let ztracený text, systematicky ničený a naprostou náhodou nalezený roku 1905 v Egyptě mezi odpadky z 3. století. Číst ho je privilegium. Nietzsche nebo jiní klasičtí filologové 19. století, kteří by si ho rozhodně zasloužili víc než třeba já, takové štěstí neměli.

ČÍ JE TO DÍTĚ (čili EPITREPONTES) se dotýká hned několika celkem běžných, ale z dnešního pohledu ošemetných jevů v řecké společnosti: odkládání novorozeňat, zapuzování manželek, odlišného hodnocení nevěry u žen a u mužů, znásilnění, otrokářství a hetérismu. Z těchto přísad se Menandrovi podařilo vykouzlit dobromyslnou veselohru, u které se sice člověk neláme smíchy, ale přinejmenším se culí.
Řešení nepřináší deus ex machina, šťastné náhodě musí pomáhat smrtelníci, kteří utrpením zrají k uvědomění svých chyb (Charísios pýchy a nespravedlivosti, Onésimos žvanivosti, Smikrínes lakoty) a snaží se je napravit. Menandros tu důrazně hlásá svůj názor na hetéry (ha, že by to souviselo s Glykérou?); ukazuje i výslovně uvádí, že Habrotonon je velkorysá a nezištná, čili že její společenský stav nikomu nedává právo snižovat její charakter. Okouzlující je pak i scéna, kde Smikrínovi udělí lekci pokory prostá chůva citující Eurípida. Menandrova láska k lidem a principiální víra v možnost nápravy se pojí se značně zajímavou filosofií. Podle ní bohové nezasahují do lidských životů přímo, ale tím, že každému udělí přirozenost, a pokud se proti ní smrtelník prohřeší (například nelidskostí), trpí. Jelikož kontrolní mechanismus představují i ostatní lidé, Menandros říká, že "člověk je člověku tak trochu bohem". Nádhera!

DĚDEK (DYSKOLOS) pojednává o vzteklém misantropu (Knemónovi), kterého hrozící smrt a chování jeho bližních v kritické chvíli přinutí přehodnotit pohled na lidi. O Menandrově mistrovství svědčí, že Knemónova proměna není úplná a nepříčí se logice jeho osobnosti. Navíc ukazuje i důvody, které starce předtím dovedly k nenávisti vůči lidem. Špatné charaktery zkrátka u Menandra nejsou špatné jen tak (a ani navždy), jeho komedie nemají naivní primitivismus pohádek, ba naopak jsou sociálně kritické:
"Typický chalupník; rve se s kamením,
které mu urodí leda hrst šalvěje či dymiánu."
Mimochodem Dyskolos je fakt vtipný. Hrozně se mi líbí žánrový obrázek kuchaře nesoucího na ramenou ovci, která "si stáhne shora větev fíkovníku, drží se jí a ne a ne ji pustit, a žere listí". Ke svěžesti her přispívá na 40. léta ultramoderní překlad Vladimíra Šrámka, ale hodně dělá i skutečnost, že právě na Menandra (nikoliv na nám kulturně cizího Aristofana) navazuje evropská komedie. Ze srovnání Menandros vs. Aristofanes mi celkově vychází laskavý, jemný, vřelý a zábavný humanista Menandros nesrovnatelně lépe. Jak říkám, miláček.

"Ó trpiteli všeho neštěstí,
pojď tam a tanči!"

9 02.04.2023

Hésiodova Theogoniá bezpochyby patří k nejdůležitějším textům našeho civilizačního okruhu, kde má místo vedle homérských eposů. Ale četla se mně dost ztuha. Zčásti kvůli nezvykle archaizujícímu (na 50. léta) překladu Julie Novákové, ale hlavně proto, že v ní výčet suverénně převažuje nad vyprávěním. Většinu básně tvoří božská genealogie, zlomek pak připadá na záživnější části: tedy na mýty (títánomachie, Prométheus a Pandora), hymny (na múzy + možná trochu na Hekatu) a popis Tartaru. Hésiodos mi připomíná moji středoškolskou profesorku literatury tím, že uvádí stovky jmen, ale často už nic k nim. Když se poté, co vyjmenoval všech padesát Néreoven, rozhodne nevypisovat zvlášť bůžka každé řeky v Řecku, člověk se skoro až diví.

Z Theogonie dýchá propastné stáří, něco nesmírně archaického a prvotního. Mezopotámské vlivy určitě nezapře; připomíná "Enúma eliš" s jeho válkami mezi generacemi bohů, bujnou a často incestní fertilitou, z níž se rodí stvůry, či absolutními bizarnostmi (Zeus spolkne bohyni moudrosti Métidu, aby mu z jeho útrob radila). Poměrně pozoruhodná je tím, že několik veršů věnuje zrození žen (gynaikogonii), ačkoli vznik člověka obecně Řeky příliš nezajímal. Podle Hésioda vzešlo něžné pohlaví, "to škodlivé plémě", z Pandory, a je tedy součástí trestu uvaleného na lidi (= muže) Diem. Nepředpokládám, že by si autor tenhle mytém sám vymyslel, ale hezky koresponduje s jeho nářky na manželky v Práci a dnech a zdá se odrážet ne právě příjemné poměry v domě otráveného bručouna Hésioda.

Dokonce jsem v pokušení vidět ozvuk jeho osobního života i v tom, že jedinou obsáhlou charakteristiku božstva věnoval Hekatě, dárkyni bohatství a vítězství v soudních sporech. (U našeho básníka je ještě vlídnou bohyní mládeže, v podsvětního daimona a patronku oblud se mění až později.) Poslední věc, která mě zaujala, je náběh k jakési alternativní mytologii, když autor podotýká, že vládcem bohů i lidí se mohl stát obludný obr Týfón, kdyby Zeus včas nezpozoroval nebezpečí.
Souhrnem netvrdím, že tenhle veršovaný rodokmen není zajímavý. Hodně příbuzenských vztahů mezi bohy, héróy, obludami a dalšími bytostmi mě překvapilo a je fajn mít to přečtené (rozhodně nejen proto, že to potřebuji ke zkoušce; číst něco starého 2 700 let má svoje kouzlo). Ale Hésiodos je děsně protivný škarohlíd.

13 06.03.2023

Přednáška pro Náprstkův Americký klub dam (1884), od které jsem nečekala příliš nových nebo originálních prvků, ale která mě mile překvapila.

Po poměrně neotřelém úvodu (pokud po mém vystoupení uprchnete a už se sem nikdy nevrátíte, může za to Vojta Náprstek, který mě sem pozval) předkládá Salomon-Friedberg argumenty pro vegetariánství a proti němu, přičemž na ty druhé odpovídá. Je to neobvykle úplné shrnutí tehdejší debaty o "vegetariánské otázce", a ačkoliv mnohé argumenty známe z dneška, sem tam se objeví i něco exotického. Například tvrzení odpůrců, že kdybychom všichni byli vegetariáni, dobytek a brav by se přemnožil a snědl by on nás (a ne, fakt si to Salomon nevymyslel, tohle karnisté publikovali v tisku). Podobně zvláštně působí autorův vlastní trumf, že karnisté nejen smrdí, ale také odporně chutnají, doložený parafrází jistého lidojeda.

Ostatní argumenty se pohybují na úrovni tehdejšího (a často i dnešního) biologického či medicínského poznání: vegetariánství ulehčuje trávení, pozitivně koreluje s inteligencí atd. Vnímání abstinence od masa, alkoholu a nikotinu coby spojených nádob nevybočuje z dobových názorů (Kellogg, Shaw, ...).
Na mě nejsympatičtěji působí fakt, že pro autora je zdravotní stránka věci až druhotná, rozhoduje u něj etika, kulturnost a víra, že po zrušení inkvizice a mučíren přijdou na řadu jatka: logicky a nutně. Jako jeden z prvních také kritizuje následky domestikace a nevhodného krmení pro zdraví a welfare zvířat (aniž ovšem zažil éru velkochovů). Obzvlášť zajímavé pak jsou jeho zážitky ústrků až šikany ve vojenském prostředí, odkud ale těží i argumenty pro střídmou stravu (lehká výživa turecké armády).

Takže ano, reedice textu má určitě smysl, pořád toho nabízí dost. Navíc je vtipný, milý a erudovaný. Mimochodem Náprstkovo museum ho digitalizovalo (jenom mu při tom vypadla jedna stránka).

10 03.03.2023

Jak v předmluvě píše p. prof. Dostálová, KRATŠÍ HYMNY jsou vlastně jen úvodem a závěrem skladeb, jejichž vlastní vyprávění se bohužel nedochovalo. Těch pár veršíků se omezuje na oslovení boha a žádost o jeho přízeň, takže... nic moc. VÁLKA ŽAB A MYŠÍ asi byla v pátém století ohromně vtipná, ale na naše civilizační poměry se jeví poněkud vulgárně, jednoduše a brutálně. (Zvlášť ve srovnání s jinou parodií Iliady, Uloupenou kadeří od Alexandra Popa.) Co ale v každém případě stojí zato, jsou DELŠÍ HYMNY - na Démétru, Apollóna, Afrodítu, Dionýsa a Pána -, ty bych nazvala vysloveně skvostnými. A to...

1) z hlediska obsahu, protože hymnografové nám společně s Hésiodem a tragiky vyprávějí řecké mýty v té nejpůvodnější podobě. Někdy tu překvapí detaily, někdy celý příběh. Já jsem například neměla ponětí, že onen drak Pýthón, jehož jméno etymologicky souvisí s názvem celá delfské oblasti a reálií s ní spojených (věštkyně Pýthia, pýthijské hry), ale třeba také s krajtou (v angličtině) a s Monty Pythons (=D), je ve skutečnosti DRAČICE (Pýthó); a že tato saň odchovala malého obříka Tyfaona, když ho Héra parthenogeneticky porodila z manželské recese vůči Diovi. Také se dozvíme, jak souvisejí Delfy a delfíni, kdo naučil hrát na lyru Apollóna nebo proč skončil tragédií vztah bohyně červánků Éóny s člověkem, jehož Zeus učinil nesmrtelným. A ještě jedna obsahová pozoruhodnost. Když Déméter sešle na zemi hladomor, Olympané v tom spatřují jediný problém: brzy je nebude mít kdo uctívat. Vztah mezi bohy a lidmi se v hymnech jeví naprosto utilitárně: ti nesmrtelní jsou automaty na zázraky, ti smrtelní na obětiny.

2) z hlediska básnické krásy. Drtivě převažuje epika, příroda rapsódy nevzrušuje (až asi na dvě výjimky). Zato mnoho z nich vidí své náměty jakoby výtvarně. I mně při čtení vysloveně vyvstávaly před očima obrazy. Když Afrodíté kráčí po svazích Ídy, aby svedla Anchísa, táhne v patách roztoužené bohyně smečka říjných šelem. Když je Dionýsos zajat piráty, nechává nejprve mezi prkny paluby prosakovat víno rudé jako krev, pak dává vypučet zeleni, a jakmile kvetoucí a plodící réva dosáhne na stěžeň, sám se vprostřed té vinné džungle mění ve lva. (Nezní to jako námět pro Gustava Moreaua?) Chudičký ostrov Délos se bojí, že až se na něm narodí Apollón, zašlápne ho pyšný bůh do moře a v jeho skalách budou propříště sídlit už jen polypy a lachtani. Etc. Mimochodem hymnus na Démétru tak nádherně evokuje něhu bohynina mateřství a její lidskost (ok, až na ten hladomor). I v zármutku nad ztrátou pubertální dcery se Déméter přece jen nechá rozesmát služkou, jež se kvůli ní pitvoří za zády svojí paní, možná i proto, aby té dobromyslné smrtelnici udělala radost.

NA KYBELU
Opěvuj, zpěvná Múzo, ty dcero velkého Dia,
Matku všech bohů i lidí všech, jež ráda má zvláště
bubínků rachot, chrestaček hluk a volání píšťal,
vyjících vlků řev a lvů, již očima svítí,
ozvěnou dunící hory a úvaly obrostlé lesem.
Pozdravena buď v písni a s tebou bohyně všecky!

9 01.03.2023

IÓNSKÁ ZEMĚ
Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.

Konstantina Kavafise jsem měla v knihovně několik let, jenže jeho nerýmované jamby a erotičnost některých básní mi nesedly. Pravidelně jsem vystupovala na zastávce autobusu Καβάφη (Kavafi), listovala jsem jeho básněmi u stánku s knihami před Národními zahradami v Athénách, chodila jsem kolem jeho soch..., a pořád na něj nepřišel čas.
Až doteď, kdy mě popadla prudká a skoro fyzická potřeba jeho poesie, což zní šíleně a šílené to taky je. Nikdy jsem žádného básníka neprožívala tak intenzívně. Skoro každá z těch 244 skladeb se mě dotkla, a i když jsem otočila stránku, něco ze mě u ní už zůstalo. Bylo to jako dělat si záložky z útržků vlastní duše... tak zvláštní... A taky jsem ten tlustý, těžký svazek tahala všude s sebou, i tam, kde jsem nemohla číst, jelikož jsem ho odmítala dát z ruky, dokonce i v noci.

Svéráz Kavafisova díla v podstatě vychází z jeho příslušnosti k dvojí menšině, národnostní (Řek z Alexandrie) a sexuální. Většinu jeho básní lze rozdělit buď na historické, nebo milostné, případně obojí. Mě milostné náměty obecně nudí, ale Kavafisova explicitní homoerotičnost a určitá absurdní romantičnost jsou... jiné (báseň, kde líbá zkrvavený cár obvazu, patří k nejromantičtějším a nejdivnějším věcem, jaké jsem četla). Je až šíleně, bakchicky hédonická, ale zároveň protknutá nesmírným utrpením a výčitkami, protože autor dokáže být současně člověkem pohansky antickým a křesťansky byzantským. I náklonnosti tohoto umělce slučují protiklady tělesnosti (smyslnost) a duchovnosti (učené zadumání); tak to dělala celá epocha helénismu, z které vzešla Alexandrie. Jeho mladíci, smutní, toužební a jemní, umírají předčasně – jako dvacátníci (pokud to jsou antičtí efébové), anebo se alespoň ztrácejí z jeho života (Kavafisovy vlastní lásky). – Takže nakonec se autor stal vedle Petrarky jediným básníkem, jehož milostná lyrika mnou zacloumala. Cítím s ním a pokaždé, když naříká, mám nutkání ho obejmout.

Ještě víc mě fascinují básně historické. Doteď mě nenapadlo, že v jediném umělci se můžou takovým způsobem syntetizovat národní dějiny (nejblíž k tomu má asi Mistr Wagner). Kavafis je Řecko. Celé Řecko, od homérských počátků přes helénismus po Byzanc (do té doby historiografií ignorovanou až pohrdanou – takže i v tom byl novátor, mimochodem – génius, prostě génius). Dokáže spolu se svými hrdiny myslet, cítit a mluvit jako člověk kterékoli epochy, a to s takovou přirozeností, lehkostí a plasticitou, že je čtenář v pokušení s pýthagorejci věřit na převtělování duší. Skládá náhrobní nápisy smyšlených efébů – jimž, dokonale kavafisovský paradox, jeho epitafy dávají život. Svatý císař Julianos, Démétrios Sótér, Caesarion trpí a umírají právě teď; o bitvě u Pydny, Magnesia nebo Aktia pod dojmem jejich čerstvosti buď křičíme, nebo šeptáme; celá antika je aktuálnější než dnešní večerník. – Takže já si časem hodlám obstarat těch 44 Kavafisových básní nepřeložených do češtiny (+ prózy), protože potřebuji každé jeho slovo.

8 23.02.2023

Plútarchos je plný šarmu, humoru, laskavosti a – čímž zase půjdu proti proudu – opravdové filosofie, tedy myšlenek zajímavých víc než jen z hlediska historie, literární vědy či dějin filosofie. Ale hlavně, při Diovi, napsal dialog, v němž se řeší vegetariánství a delfíni (!) a jemuž předsedá tyrannos-mudrc. Co víc si na světě vůbec přát?

Sedm polobájných mudrců se schází u Lechaia na Korintské šíji. To je místo plné té nejtřpytivější modři a mně přijde, že svoje jiskření a zář vnáší i do samotného dialogu. Potenciálně zábavná situace vzniká už tím, že symposion pořádá korintský tyran Periandros, jenž pozval převážně demokraty včetně zakladatele athénské lidovlády Solóna. Mudrci jsou veselá kopa a s (osvícenou) autokracií svého hostitele se smiřují až po krátkém brblání; však „zdědil tyranidu jako nějakou nemoc po otci a dostává se z ní ne zrovna špatně“. Nešetří ovšem ani Solóna, jenž je po svém panegyriku na demokracii upozorněn, že uzurpuje pohár určený ke kolování... =D

Plútarchos sice píše o postavách z přelomu VII. a VI. století př. n. l., ale píše o nich po 800 letech, v době římské. Proto je může obdařit cituplnými gesty, vyplývajícími z celkového zjemnění a zlidštění společnosti v helénismu. A tak čteme, jak se Periandros „zasmál, objal Thaleta a políbil ho“ – nebo jak uvítal bratra: „přivinul ho k sobě a políbil ho a on se usadil na lehátku vedle něho a cosi mu důvěrně oznamoval“. Není to sladké? – U našeho autora tolik nepřekvapí ani to, že se první fáze hostiny účastní dvě dámy, Periandrova manželka a Kleobúlova dcera „podivuhodného ducha a politického nadání“. Nevím, co pořád všichni mají s tou Periklovou érou, pozdní antika je mnohem přívětivější.

Dialog se – po luštění hádanek v úvodu symposia – soustředí na tři témata:
1) jak dobře spravovat obec a hospodářství (tady Periandros vlastně proklamuje průnik demokracie a tyranidy, totiž meritokracii – sympatická myšlenka)
2) jaké společenské a filosofické dopady by mělo, kdyby byl člověk zproštěn potřeby jíst
3) záchrana lidí delfíny (kde sice nacházíme nějaké filosoficko-náboženské přesahy, ale účelem je pobavení vyprávěním historek)
Jakkoli je část s delfíny boží („[…] mají také rádi plování dětí a závodí s plovoucími. Proto jim také nepsaný zákon zaručuje bezpečnost; neboť nikdo je neloví a neubližuje jim, leda když se ocitnou v síti a škodí lovu, bývají trestáni ranami jako chybující chlapci.“), myšlenkově nejpozoruhodnější je samozřejmě prostřední otázka. Zatímco někteří mudrci považují potřebu jídla za pozitivní (a není bez zajímavosti sledovat jejich argumentaci, úzce spjatou s řeckou kulturní realitou!), Plútarchos sám je patrně na straně těch druhých. Mimo jiné prohlašuje, že nesoběstačnost lidské přirozenosti, která nás nutí brát životy druhým (zvířatům a rostlinám), je nespravedlností. Ve vegetariánství, jež sám praktikoval, spatřuje jen nedokonalý protest proti „gnosticky“ špatnému uspořádání světa. Člověk při tom nemůže nepomyslet na koncept „ontologického dluhu“ (vědomí, že existujeme vždy jen na úkor druhých) v moderní filosofii, a třeba i na touhu Simone Weilové žít z ničeho, ústící do prazvláštních experimentů této filosofky.

Jasně že Plútarchos není spekulativní myslitel Platónova formátu (taky kdo je?), ale nelíbí se mi sklon brát ho jako filosofa druhé kategorie. Jeho dialogy si uchovávají intelektuální dráždivost, navíc zkrášlenou laskavostí a smyslem pro humor. Jsem nadšená a dávám 100/100.

11 17.02.2023

Milé a inspirativní. Asi bych se ke knize nedostala, kdyby ji na Svatojakubské cestě nezmínila kamarádka, která mi ji pak půjčila. I když jsem ji četla půl druhého měsíce (samozřejmě nesouvisle), celkem jsem si ji užila.

Mám v zásadě jednu výhradu: formát (každý ze 151 dní cesty rozepsaný zvlášť) mi přišel vhodnější pro blog než pro knihu. Některé události jsou nepochybně důležité pro autorku, ale ne tak úplně přitažlivé pro čtenáře, neznajícího lidi, o nichž píše. Mnohé pasáže byly repetitivní (Lucka potká někoho, koho dlouho neviděla, a raduje se nad tím; Lucka celý den odpočívá v hotelu nebo u „trail angela“; Lucka si nakoupila hodně jídla, které je těžké, ... :D) a osobně si myslím, že by – v papírovém vydání – snesly vynechání. S tím souvisí i pochybení nakladatelství, které blogové příspěvky při proměně v knihu nenechalo zkorigovat (časté chyby v mě/mně a čárkách).

Jinak je Lucčin cestovní deník pozoruhodnou sbírkou momentů z pěti měsíců na Pacifické hřebenovce: těch krásných („spektakulární“ výhledy, přátelskost Američanů, solidarita „hikerů“) i těch nebezpečných. Mně asi nejvíc zatrnulo při popisu stopování, i když třeba otřes mozku v Mohavské poušti nebo frustrace ze dvou týdnů v mračnech komárů byly také poutavé.
Autorka je učebnicovým případem extravertního sangvinika a celkově silnou, svéráznou osobností. Oceňuji její rozhodnutí cestovat sama, podle sebe a kvůli sobě. Z její knížky sálá „wanderlust“ (čeština nemá ekvivalent, řekněme „nutkání se toulat/putovat“?). A pak také vděčnost za život jako takový i za každičkou z řady laskavostí, kterých se jí na cestě dostalo. A odhodlání dělat to, co dělat opravdu toužíme. Takže já už pod jejím vlivem plánuji další zahraniční potulku. :)

13 11.02.2023

Na tenhle útlý svazeček jsem narazila při psaní školní eseje, a ačkoli jsem potřebovala jen pasáž o středověku, se zaujetím jsem přečetla všechno. J. S. Guth-Jarkovský stručně probírá rovněž „jídlo a pití“ v pravěku, u neevropských národů a ve starověku (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím). Středověkem, respektive zaalpskou renesancí podle anotace končí, místy se však dotýká pozdějších staletí – např. zmiňuje prohibici v SSSR, o které jsem slyšela poprvé.

Vyhovovalo mi, že namísto výčtů jednotlivých pokrmů se autor zabývá především společenskými aspekty konzumace – chováním „u stolu“. A že je co zkoumat. Před pár dny jsem náhodou četla v Plútarchovi, že Řek považuje jíst o samotě za stejně zvířecké jako mít pohlavní styk na veřejnosti. O to víc mě tady zaujalo, že u některých černošských kmenů naopak jí zásadně každý sám nebo alespoň odvrácen, a že dokonce ještě ve 20. století hodoval habešský císař bez hostí či alespoň za závěsem.
(Pochopitelným rysem téhle knížky z r. 1918 je její absolutní nekorektnost. Chudí Číňané, „prasata mezi lidmi“, prý pozřou i shnilé ryby či vejce, z čehož vznikla domněnka, že nemají čich. Autor neprojevuje příliš pochopení ani pro kanibalismus. Zato s jinou výstřední praktikou, vegetariánstvím, je celkem v pohodě: mluví pro ně prý utrpení zvířat a také odpudivost syrového masa.)

Posuzováno z hlediska odborné publicistiky: je to „jen“ kompilace, ne výsledek vlastního pramenného výzkumu (nebo ho autor alespoň nezmiňuje), ale komu to vadí? Metodologicky navazuje na Čeňka Zíbrta a jeho kulturněhistorické práce. Dnes, v době rozkvětu „dějin každodennosti“, by Zíbrtovy (a možná i Gutha-Jarkovského) texty byly považovány za zakladatelské počiny podoboru. Tedy kdyby je pánové bývali sepsali francouzsky či německy. Takže je to malý utajený český poklad.
A já díky němu už vím, 1. proč se říká „pít jako Dán“ (Valdemar II. Dánský vydal zákaz připíjet menším množstvím alkoholu než plným pohárem), 2. že barovou stoličku vynalezli Asyřané (jen ji tedy nepoužívali u baru, nýbrž u klasické tabule), nebo 3. že jeden renesanční průvodce etiketou považuje za nevhodné trýznit hostitele a bodat spolustolovníky kordem. Prostě informace k nezaplacení.

12 08.02.2023

„Šťastný Per“ je vlastně takovou alternativní autobiografií – jaký život by autor vedl, kdyby uspěl v odhodlání stát se hercem. Předtím, než se cesta skutečného a fiktivního H. Ch. Andersena rozdvojí, však dlouho vede tímtéž směrem, přes tytéž překážky. Od chudého dětství, kdy tatínka zahubily napoleonské války a maminka si musela vydělávat jako pradlena, přes studia u soukromého učitele na venkově, placená mecenášem, až po hrdinův pokus stát se tanečníkem v baletu Královského divadla (kde čelí šikaně), zpěvákem, básníkem a nakonec hercem činohry.

Tyhle autobiografické rysy jsou nápadné na první pohled, v románu se ale tají i jemnější ozvuky autorova života. Předně tu máme postavu Perova staršího přítele a spolubydlícího, hebrejského sbormistra. Nepochybně odráží Andersenův filosemitismus vyrůstající z dobrých zkušeností se Židy (ale samozřejmě i hudební lektorování Itala Siboniho). A pak je tu Richard Wagner, Perův vzor a inspirátor jeho pokusu vytvořit na jevišti gesamtkunstwerk. Sám Andersen patřil k prvním Evropanům oceňujícím Mistrovu hudbu; svého času byl jediným posluchačem v sále, který Wagnerovi tleskal.

Ve „Šťastném Perovi“ tedy zúročil svůj vhled a intenzívní vcítění do hudby i divadla. Hrdina s originálními názory – např. přecházení od verše k próze v operetě přirovnává ke střídavé chůzi po mramorovém schodišti a slepičím žebříku – nasvědčuje tomu, že Andersen by býval mohl být i výtečným uměleckým kritikem.
„Pera“ jsem četla v Dánsku a občas jsem na vlastní oči viděla věci, které jako by vystoupily z románu. Královské divadlo. Kamna v chudém bytě, představující pro dítě, jež si u nich hrávalo, medvěda. Nebo tu skříň, v níž malý Per/Hans Christian spatřoval horu s pokladem. Na jednom plátně v kodaňském městském museu si lze dokonce prohlédnout navlas takovou předměstskou vilku porostlou růžemi, jakou hrdina koupil mamince! :) – Kéž Dánsko ještě dlouho zůstane Andersenovým Dánskem.

9 07.02.2023

Ve své době jedno z nejslavnějších děl dánského klasika; a přitom drobounká knížečka, která v sobě má – vzhledem i stylem – něco z květiny. Vešla se mi do kapsy, když se mnou cestovala do autorova rodiště na ostrově Fyn.

Po třiatřicet nocí vypráví měsíc chudému malíři, co za pozoruhodné obrazy zahlédl na svojí pouti světem. Někdy jsou to spíš básně v próze, jindy opravdu náměty k malbám: třebas děvčátko plačící nad rozbitým džbánem v ruinách římského paláce, kam se po pádu impéria nastěhovali ti nejchudší. Mnoho příběhů reflektuje páně Andersenovy vlastní zážitky z cest (a že byl úctyhodným světoběžníkem). Sem patří i ten o zpěvačce, jež se spontánně pustí do árie v pompejském divadle – impresionistický moment rámovaný připomínkou pomíjivosti. Někdy pak měsíc v duchu romantického exotismu zavítá ještě dál než autor, do Indie, subsaharské Afriky či Grónska v letní noci.

Další okruh „obrázků bez obrázků“ odráží jiný typ básníkovy zkušenosti, totiž s divadlem a uměním vůbec. Jsou to vesměs kruté příběhy, v nichž nelze necítit jeho vlastní utrpení z výsměchu, šikany a selhání (např. mladý herec, jenž byl vypískán), ba dokonce myšlenky na sebevraždu. Jiné obrazy zase překypují citlivou něžností vůči dětem, zvířatům, starým lidem, chudákům.

Tohle je H. Ch. Andersen, jehož dnes asi málokdo zná, a přitom se ve svých knížkách pro dospělé projevuje stejně autenticky jako v pohádkách. Jelikož pro mě znamená nevyjádřitelně moc od chvíle, kdy jsem ve svých čtrnácti četla jeho autobiografii, nepoznat „Obrázkovou knihu bez obrázků“ by pro mě bylo jako postrádat v životě významný kus skládanky. Jsem strašně ráda, že jsem si ji konečně mohla přečíst – a to v Andersenově Dánsku, částečně přímo v Odense na Fynu, jak jsem o tom snila od základní školy.

10 06.02.2023

Ocenila jsem především druhou polovinu s oddíly o pamětihodnostech + museích/galeriích (včetně nástinu, jak tyto instituce vznikly) a souhrnné informace o Dánsku, počínaje státním zřízením a konče počasím. (To, že v lednu a únoru člověk využije současně „několik“ svetrů, tedy nikoli jen dva, jsem se sice dočetla poslední den pobytu, ale průvodce se nesepisují pro blázny, kteří je zásadně studují ex post.) Obzvlášť super byla dvojstrana s časovou osou nejvýznamnějších událostí dánských dějin. Dále souhlasím s autorovým naléháním, že se vyplatí chodit po tomto městečku pěšky; a kvituji tip na veganskou restauraci.

Informace se přirozeně vztahují k roku vydání (2016), kdy se kodaňské metro teprve stavělo a gigantické Přírodovědné museum existovalo jen na plánech. Není třeba zdůrazňovat, že od té doby se zvedly také ceny. Autor se však zmiňuje i o událostech celodánského významu, které zůstávají aktuální a v době vydání byly zcela čerstvé (referendum odmítnuvší euro, ekumenická jednání v kodaňském kostele Holmenskirken po útoku na Charlie Hebdo či teroristické útoky z r. 2015).

Pár zajímavostí: :)
- Dánové tvoří pouze 65 % obyvatel Kodaně
- anglojazyčné filmy se při vysílání v Dánsku nedabují; mluvčí dánštiny rozumějí psané norštině i švédštině
- korunní princ se oženil s Australankou
- Kodaň byla ve středověku vypálena německou hanzou jakožto její konkurentka (Dánové to s Němci vskutku nemají jednoduché)
- když r. 1884 hořel zámek Christiansborg, jehož nástupce dnes hostí parlament, plameny prý ze Sjøllandu bylo vidět až v Jutsku!
- do Okrouhlé věže, odkud konal svá astronomická pozorování Tycho de Brahe, se carevna Kateřina I. při své návštěvě města nechala vyvézt kočárem (věž totiž převážně nemá schody)
- ikonickou skulpturu Malé mořské víly sponzoroval ředitel pivovaru, stejně jako kodaňské umělecké sbírky; sochař ji obdařil tváří slavné baleríny a tělem své choti

6 04.02.2023

Zatím jsem četla jen část věnující se Řecku od vzniku jeho státnosti (1828) do současnosti (resp. roku vydání: 1998), což je ale suverénní většina tohoto tlustospisu. Antika a Byzanc, k nimž i v češtině existuje řada monografií, totiž dostaly nepoměrně méně prostoru než moderna. A jelikož si starší dějiny hodlám nechat na jindy, dovolím si napsat komentář k přečtené části dřív, než svoje dojmy zapomenu.

Nejprve objektivně. Na to, jak třaskavé moderní dějiny jsou, se Pavlu Hradečnému podařil celkem vyvážený výklad. I tak sice mezi řádky prosvítají jeho preference, například hodnocení "demokracie dobře, monarchie špatně". Nicméně nevynechává ani informace problematické, málo líbivé a kontroverzní. Třeba o teroru demokraticko-humanistických venizelistů proti royalistům, který se rozpoutal za první světové války po emigraci krále, nebo naopak o poměrně prosperujícím hospodářství za junty plukovníků.
Mně osobně přišlo škoda, že čím starší dějiny, tím zběžněji jsou podány. O válce za nezávislost či o bavorokracii se čtenáři dostane jen základních informací, kdežto každé volby z 90. let jsou rozebrány do takových detailů, jako je procentuální úspěch nejokrajovějších straniček. Po dočtení posledních kapitol mám intenzívní pocit, že osobně znám Karamanlise, Papandrea a Mitzotakise. Ale já bych radši znala prvního prezidenta Kapodistriase, smutného a asketického osvícence, jehož vláda nad Řeckem byla absolutní sebeobětí. Novodobá politika - likvidace národní suverenity, skandály a věčné volební tahanice mezi Nea Dimokratia a PASOKem - jaksi postrádá romantičnost.

A teď subjektivně. V Řecku si připadám doma a považuji Řeky za svůj adoptivní národ; proto mi každá kapitola něco připomněla... nebo dovysvětlila. Pochopila jsem, proč rodný dům Kemala Atatürka v Soluni hlídá děsivá vysokánská zeď s ostnatým drátem a kamerami (Turci si v něm v 70. letech zinscenovali výbuch jako záminku k pogromu na Řeky v Cařihradě). Došlo mi, že nadživotní portrét Kolokotronise není na budově muzea v Korinthu jenom proto, že tento rek patří k hrdinům osvobozovací války; kousek odtud se totiž odehrála slavná bitva v soutěsce Dervenakia, kde na hlavu porazil Turky. O něco lépe teď rozumím i tomu, proč řečtí studenti tak rádi mávají vlajkami se srpem a kladivem a čmárají rudé hvězdy (doteď se mi to různí lidé pokoušeli vyložit, ale odpověď ve stylu komunisté prohráli v občanské válce je trochu matoucí).
A konečně jsem si prostudovala peripetie boje o verginské slunce mezi Řeckem a, ehm, tím státem, kterému se v Řecku neříká Makedonie. Coby někdejšího obyvatele Soluně, který první den zíral na obří nápis μακεδονια ειναι ελληνικη (Makedonie je řecká) jako tele, mě totiž tahle věc strašně zajímá. Nu, a také jsem měla strašnou radost z každé zmínky o Soluni, neřku-li z fotky této špinavé škaredé metropole, v níž proběhla většina atentátů, protože jééé, to je u nás!.

Značnou část toho, co jsem věděla o řeckých dějinách, mi vyprávěli samotní Řekové. Kniha tomu dodala rámec a souvislosti. Od jistého Kerkýřana jsem slyšela o pogromu proti cařihradským Řekům, při němž byl zaživa upálen otec jeho přítele; konečně znám kontext. Také už chápu třeba to, proč měl můj kamarád v očích slzy, když mluvil o maloasijské katastrofě. Tehdy jsem myslela, že vím, oč jde (prohra Řecka ve válce s Tureckem, ztráta odvěkého území a povinná výměna obyvatelstva), ale můj dřívější turecký zdroj elegantně pomlčel o masakru ve Smyrně, takže mi tak prudké emoce zůstaly záhadou.
Ale hlavně mi všechny kapitoly o moderní historii připomněly jeden soumrak v Athénách. Šli jsme s mým dobrým přítelem, sefardským Židem z Rhodu, z hory Lykabéttu, odkud jsme pozorovali západ slunce, na náměstí Omonia. Za tu cestu mi stihl vyložit novější řecké dějiny, počínaje historkou, jak Kapodistrias lstí naučil Řeky jíst brambory, a konče tragickou a bizarní smrtí krále Alexandra. A znovu se musím obdivovat jeho znalostem.
Stýská se mi po Řecku (existuje pro to slovo νόστος, odtud nostagie) a Dějinám jsem vděčná, že mě alespoň nutí vzpomínat.

Pokud někdo umí psát postavy dětí — vystihnout bohatství jejich světa, odlišnosti jejich vnímání, myšlení, emocí — přenést čtenáře do jeho vlastního dětství, i když se nutně nemuselo odehrávat zrovna v Kanadě počátku XX. století —, pak právě L. M. Montgomeryová. A autobiografičnost z ní přímo sálá.

„Emily z Novoluní“ je tak trochu kronikou dětských let, kronikou událostí drobných (nový osvícený učitel, pokus zaslat básně do časopisu, hry, návštěvy, cyklus zemědělského roku) i velkých (smrt tatínka a adopce příbuznými, ztráta kočky, boj o vyšší vzdělání).
Myslím, že potěší čtenáře různých věkových kategorií. Mě si získala směsí realističnosti a poetického kouzla. Na jednu stranu zobrazuje život bez změkčování a eufemismů. Umí také vystihnout způsob dětské mluvy (zvlášť v dopisech, protože román je zčásti epistulární). Na druhou stranu nabízí lyrické, téměř impresionistické popisy přírody; a nezaměnitelně pracuje s ideály a sny svých hrdinů, zkrátka s tím, co je v nich nejlepší.

Každá z dětských postav má umělecké nadání (Emily-básnířka, Ilsa-recitátorka, Teddy-malíř, Perry-řečník) a uvěřitelně se v něm vyvíjí. Je to inspirativní, plné radosti z tvoření, roztomilé. Zvlášť při čtení Emilyiných literárních kreací se nelze neusmívat: hádám, že autorka v životě opravila kupu slohovek.

LMM nemoralizuje a nesnaží se člověka za každou cenu dojmout. Přitom se však nebojí témat, která bych v literatuře pro děti (z roku 1923) nečekala. Vykresluje třeba patologickou fixaci matky na syna, plnou žárlivosti a nezdravé, byť upřímné lásky. Zaznamenává proces Emilyina truchlení po tatínkovi — intenzívní smutek, návrat ke každodennosti, návaly stesku, pokus o vyrovnání formou dopisů. Upoutal mě i prazvláštní poměr jedné z dospělých mužských postav k Emily, který autorka nehodnotí, jen zajímavě, introspektivně vypodobňuje. (Přiznávám, že mě znepokojoval, i když nutně nemusel...) A rozuzlení linie s Ilsinou maminkou... brrr, drsnější než konec „Narnie“. Jediné, co mě nepotěšilo, byl vývoj ateistické postavy, Ilsina tatínka (předvídatelnost + předsudky). No, ale jelikož autorka byla ženou pastora a pocházela z obzvlášť konzervativní části Kanady, mohlo to dopadnout i hůře (tak jako v sérii o Anně ze Zeleného domu, ehm).
Celkově úžasná věc.

14 16.01.2023