JP komentáře u knih

Ok, Camusův Caligula. Dostáváme se k němu v momentě, kdy ztratil svou sestru Drusillu, se kterou měl hardcore incestní vztah. Co z Caliguly udělalo ikonického bad boye mezi všemi římskými císařy pro Camuse není až tak atraktivní nebo zásadní, jako spíš použít Caligulovu nechvalně známou, a současně jaksi nejasně dochovanou, vládu jako motiv k popisování svých existenciálních myšlenek, je tu motiv samoty, nesmyslnosti a absurdity lidského života, ale taky motiv hledání jisté absolutní svobody, která řídí Caligulovy kroky. A když jste císař, můžete tak nějak všechno... a řekl bych to takhle, Caligula se tu nachází hned po smrti sestry, jakoby tohle bylo spouštěčem, na křižovatce... a rozhodne se jít všemi směry a stejně tak všemi směry to i obhajuje (třeba scéna s vypitím jedu mě upřímně rozesmála, protože, co na to máte říct, když pro někoho pravidla prostě neplatí? Caligula: "Anyways..."). Jeho vláda se začne potýkat velice brzy s problémy a za necelé čtyři roky téhle tyranie, kde opravdu nejde o "malé věci" se Řím nachází lidově řečeno "v hajzlu" i se svými akvadukty. Spiknutí je jen otázkou času, klasický římský ending, jakbysmet, ale bavilo mě to asi víc, než mě obvykle Camus baví, většinou na něj moc nalazený nejsem, ale tohle je holt velmi atraktivní námět.

1 05.11.2023

Z 85% nekončící sledování zacyklené závislosti a ze zbylých 15% všechno ostatní. Jako koule Chevyho Chase. Nevinění rodičů, kteří možná nepřímo zavinili Perryho závislost tím, že už se jako dítě dostal k jistým látkám skrze léčbu (jak sám ale uvádí, neobviňuje je a pokud je viníte za špatné, oceňte je i za to dobré). Spousta známých jmen se tu spíše jen mihne (zvláštní něhu sklízí Jennifer Aniston a Julia Roberts), jako když sledujete postavy z vlaku na nástupišti, jen se objeví, zmizí a to ani ne v rámci toho, že by s nimi byl tolik vyprávěn příběh, jako spíš že je Perry zkrátka zmíní, nebo volal mi ten a ten, řekl to a to, tak jsem si pomyslel tohle (a jdete na další story). Perry se až příliš nezabývá vztahy, určitě ne víc než v tradiční děkovné projevové formě. Stejně tak se nezajímá chronologičností, je to pořád dokola a zpátky o závislosti a problémech s ní, důvodech k ní, co se mu aktuálně děje, fyzicky, jak málem zemřel, jak měl být mrtvý, kdy skončí v léčebně, proč, o co se snaží, jak to nejde. Cyklení. Ale do toho je pořád schopen tam sázet vtípky typu, že když se dvě ženy, se kterými současně randil objevily na stejném místě, přál by si mít stroj času, aby se mohl přenést zpět a říct: "Nedáme trojku?" Je vždycky zvláštní sledovat muže, takříkajíc, kterému ležel Svět u nohou, coby jednomu z nejpopulárnějších herců, který kraloval dekádu v TV s legendární show, jakou jsou 'Přátelé' (jestli se řadíte k haterům show nikoho nezajímá) a dokázala se z něj stát natolik ikonická show, že se vlastně pořád nonstop někde reprízuje, ale který nebyl schopný to držet pohromadě, nebyl schopný nikdy mít dost, v tom popisu té závislosti to dokážu pochopit, člověka to eventuelně zkrátka zabije, protože něco posere s tím, jak pořád přidává a přidává a křivka skáče, roste. A přesně tak to Perry říká, v jednom bodě měl všechno, Julii Roberts, jeden mega za epizodu, The World is Yours... ale tak závislost nefunguje. Nevykoupíte se z ní. Neodejde, problém nemůžete vyplatit, když vězí ve vás. Léčebny, peníze, já jsem nikdy neměl závislost na něčem výstředním, silném, ale závislosti, jako většina lidí, mám a tak jsem dokázal chápat hodně z věcí, co říkal, ačkoliv se mi neděly "sračky", které se děly Perrymu. Je to celkem slušný zápis o závislosti z pohledu někoho, kdo měl takříkajíc všechno a byl si toho všeho také vědom. V něčem jsem to dokázal ocenit i dost osobně chápat. Chandler byl vždycky moje nejoblíbenější postava a tohle čtení ji asi dá do budoucna další, temnější, rozměr (ke konci třetí série byl prý šíleně vyhublý, prý ale nikdy nenatáčel pod vlivem, na to ostatní příliš respektoval a chtěl, aby se jim dařilo dobře, takový protipól Charlieho Sheena). Ale pak už si Perryho zároveň pamatuju jako někoho, koho jsem sotva zahlédl - mimo 'Přátel' snad jedině v komedii 'Můj soused zabiják', celkem solidní hit svojí doby se slabším pokračováním, ale skvělým castingem.

4 03.11.2023

"Člověk se v životě jen zřídkakdy omezí jenom na jednu lásku, ale skoro vždycky potká nějakou, která zastíní všechny ostatní. A to je dobře, když se mu podaří na tuhle velkou lásku se upnout, když ji dokáže pomalu vychutnávat. Protože často jí příliš rychle pozbudeme a pak neukojení nemáme klid až do pozdního stáří."

Hmm. Kde vlastně začít? Iulian Ciocan na mě po přečtení dvou jeho knih udělal skutečně dojem a možná i proto jsem s touhle, druhou, tolik nespěchal a četl ji pomalu (myslím si, že se znalostí téhle bych 'Klauna' asi docenil trochu více). Líbí se mi Ciocanovo, když to tak řeknu, tarantinovsky nelineární přeskakování mezi kapitolami (a tady i postavami - a že to stojí hodně na postavách, které jsou obyčejní lidé, zato sdostatek popsaní, se všemi svými neduhy, aby jejich motivaci a jednání byl člověk vždycky schopen nějak pochopit). V románu 'A ráno přijdou Rusové' se, ač nejsem tolik obeznámen s historií Moldavska (respektive hlavně Moldavsko-Rumunských a Moldavsko-Ruských vztahů), střetáváme s několika postavami, speciálně ale s Marcelem, mladým absolventem, literátem, který se snaží prosadit svoji knihu, a s profesorem Nicanorem, který se snaží po invazi uprchnout z Moldavska do Rumunska. Obě linie na sebe navalují další vedlejší postavy a situace, nekončící motivy, chování lidí jako vždy, chování prospěchářských krys, láska a zrada, výhoda je, že Ciocan umí sám o sobě, skvěle psát, takže vás to drží. Jen zřídka se mi stalo, že by mě to nějak odvádělo myšlenkami jinam. Ale to asi proto, že je v tom hodně z autora, mě osobně na tom nejvíce fascinovaly veškeré ty pasáže, kdy se postavy rozhodly z toho, či onoho důvodu, někoho ojebat, přilepšit si, nebo rovnou zmizet ze scény, všiml jsem si, že tyhle motivy zrady, toho krysího vzájemného ojebávání, jsou u Ciocana časté. Morálka tu dostává zatěžkávací test, mnoho lidí, postaveno před volby žít dle svých principů, nebo ohnout hřbet, či roztáhnout nohy, skoro většinou vždy volí druhou možnost. Popis toho, jaká je realita, když vás opustí někdo, koho jste skutečně milovali, jako je zde popsán Marcel a Nicoleta (str. 167-168), kdy jednoho dne zkrátka zmizí, aby pak byla s bohatým milencem atletické postavy a "...pořád se mu o ní zdálo.", tne opravdu do živého, vím, jaké to je. Ale už mě to tolik netrápí, jako dřív. Člověka lidi zkrátka časem otupí. Jsou lidé, pro které je snadné si odůvodnit a přijmout lepší vyhlídky, nehledě na to, že objektivní pravda je něco, s čím se v jejich očích vždycky dá pracovat, protože, každý si, koneckonců utváříme vlastní realitu, koneckonců, jak je i v závěru knihy řečeno, zda je Marcelův román proti režimu, můžeme chápat pohled obou stran, a jak si ani sám hrdina už není jist tím, zda má vůbec cokoliv smysl, pochybujíc i o tom, že láska ke zrádné přítelkyni měla. Zdravím vás, Iuliane.

2 02.11.2023

Hradeckého typická smršť, typický proud asociací, obrazů, kde se vše se svou-tvou typickou doslovností tak nějak tuší a kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat, ze zvědavosti, ujít. Navíc se zajímavým doprovodem, voskovkovým vizuálem, který ale na 72 stránkách tuhle vázanou knížečku tak nějak spíš jen nafukuje. Stále mu fandím, protože je netradiční, jako vždy je to takový slepenec, formálně, i obsahově, ale stále nejsem schopen hvězdami od 0 po 5, hodnotit ho lépe, než za 3 (a za tři je dobrý), jestli se bavíme o nějakém způsobu hodnocení, DH jde u mě tak nějak (pořád) mimo rámec. 'Silážní jámy' jsou a zůstávají stále nejambicióznějším textem.

1 26.10.2023

Něco málo z textů 'Písně, kterou se objasňuje svět' za pozornost určitě stojí a jak sám autor přiznává, chce, aby to zůstalo ve vás. Brian Evenson občas vytvoří od prvních stránek (má velmi dobré rozjezdy, nějak se nepárá s popisným úvodem pro čtenáře, zkrátka nasedáte do rozjetého 1973 Chevroletu, jak kdyby to psal Hunter S. Thompson, za což veliké plus) takovou tu plíživě paranoidní schízu, kdy nevíte, co čekat, ale ve výsledku mi to přišlo pořád tak nějak dokola, s trošku jiným twistem na to, o co přesně konkrétně kdy jde, ale "jak" se nemění - někdy se trefil a bavilo mě odkrývat, jak se to vyvrbí (Zmizení), ale většinou mě to spíš nudilo, i když sem tam došlo na kulisově zajímavější povídky, v rámci sci-fi, až po vyloženě lovecraftovský horor. Jediné opravdové plus je, že po ilustraci ksichtu ze strany 24 jsem měl po dlouhé době noční můru (taky v textu zmíněnou) a věděl jsem, že před spaním jsem si ilustraci toho obličeje důkladněji prohlížel... nicméně moje noční můra končila tak, že já, ač sám vyděšený, jsem vyděsil monstrum... pak jsem se vzbudil, 2.10., v pondělí, v noci, před prací a začal odepisovat na mobilu... byla to taková ta můra, kdy se trhnutím probudíte s prudkým vydechnutím. Jsi ty moje noční můra? Takhle to Evenson píše. Lidi mizí, umírají, dějí se jim věci, co jsou nad jejich chápání, někdy vám text dává hodně prostoru k tomu, zapojit vlastní fantazii... postavy jsou zmatené stejně, jako čtenář a nebo vás naopak celou dobu tak nějak tahají za nos, což skvěle odráží skutečný Svět, v něm taky nikdy nevíte, kdo vás tahá za nos a může to být i osoba, která je vám roky života nejblíž... ale mě ten Evensonův styl přijde poněkud prvoplánový.

3 10.10.2023

Gay vypravěč po nocích píše svoje glosy a rozebírá svoji víru a zkušenosti s orientací, zatímco se během toho stará o alzheimerem stiženou matku, která si ho plete se zesnulým manželem. Sem tam je tam nějakej vtipnej špek (Forman, "Cizák Kundera", "Po Šalamových Kolymských povídkách...") nebo myšlenka, navíc sám hrdina/autor je stižen nemocí, řekl bych, že krom faktu, že je to nejspíš silně autobio a že pro Skořepu krom jedné povídky, co publikoval rovněž v Hostu, byl tohle pozdní prozaický debut, se to určitě dá. Kupodivu to ani nepůsobí až tak bezútěšně, v literatuře je tendence dramatizovat realitu, kterou lidé obvykle tak nějak "akceptují", stejně je tomu i v tomhle textu a toho si cením, kupodivu to ale text nedělá tak vyčpěle bezduchým, jak je tomu obvykle u typických mainstreamových českých rutinérů (...autorů). Definitivně bych si to i někdy dal znovu, pokud by se mi to dostalo do rukou.

2 08.10.2023

Úvodní 'Agentura' je taková kafkovsko-orwellovská kancelářská změť, která je ukázkovým příkladem toho, jak všichni v kanclu vždycky tvrdí, že mají tuny a tuny práce, ale jelikož se taková práce často nedá měřit, či normovat, vedení často nemá představu, jak se kdo fláká a kdo ne - všichni samozřejmě tvrdí (i kdyby měli přísahat na hrob své matky), že pracují jako ďas a někteří, jako třeba Novák, dělají hovno a využívají každé příležitosti, protože si uvědomují čistou absurdní zbytečnost svojí pozice, zatímco hlavní hrdina se se svým nadšeným mladým entuziasmem v prvním zaměstnání snaží ukázat, že dělá, ale ve výsledku mu to vynese jen zacyklení do systému, jehož iracionalitu teprve začíná, ani ne odkrývat, jako spíš snad jen tušit. Myslím si, že jestli v něčem tenhle text má šanci zaujmout, pak je to právě v ukázce tohohle nekonečného byrokratického paradoxu, všech těchhle "děláme, že děláme" pozic. Jednou jsem takhle přišel do nového zaměstnání, člověk mi řekl, tady chvíli počkej, hned se vrátím a odešel. Za pár minut ke mně přišel člověk, naklonil se ke mně a naštvaně mi řekl "Tak alespoň předstírej, že něco děláš." A zavrtěl hlavou, jak si můžu dovolit jen tak stát, jak odcházel. Je třeba "dělat, že děláme", je třeba tvořit tu omáčku, ne všude je to ovšem možné - jinak je tahle sbírka správně označena slovem civilní, protože co do stylu i obsahu nevybočuje, nezaujme, propluje a nezanechá nic. Jsou to spíše momentky, někdy ukážou, že mají trochu něco do sebe, asi se v tom hodně odráží i autorova osobní zkušenost nějakých krátkých situací nebo historek, co se mu staly, ale všechno je to jen také nakousnuté jablko a nic víc.

1 08.10.2023

Výstižně v knize samotné zazní, volně parafrázováno "Snažil jsem se žít... ale pak něco odvedlo moji pozornost." Myslím si, že tahle věta je takové solidní nakousnutí, o čem 'Stolen focus' je. Jsme v pasti. Ti, co o těchhle "praktikách" rozhodují a táhnou figurkami, jsou lidi, za které rozhodne "zájem jejich konglomerátu", zájem, který prakticky ničí lidstvo. Přepínají náš procesor všemi možnými způsoby (apps na mobilu, sociální média, algoritmus přirozeně tvořící konflikt mezi jedinci, konflikt, který upřednostňuje nad vztahy a komunitou, konstantní multitasking doby, kdy se po vás chce šrotovat a jet, abych to tak řekl větou, kterou rád shrnuju svoji vlastní firmu: "Nezáleží na tom, že je to špatně, hlavně když je to rychle." Značná část knihy dobře popisuje, jak nastavení dnešního světa, který vás čím dál více rozptyluje a současně může za horší stav... v podstatě všeho a nejhorší je, že lidi si to vlastně ani neuvědomují, pociťují jen konečné následky, s výrazem dvouletého dítěte, které se snaží vyjádřit svoji zrazenou důvěru k rodiči "Ale proč se mi tohle děje?". Fake news (pamatujte, že ty se vždycky šíří rychleji, než ty skutečné). Bylo to o to ironičtější, poslouchat ty věci, které v ten samý daný okamžik přímo praktikuju a o to šílenější, jak je to vše zkomponované dohromady, aby se docílilo toho a onoho z toho a onoho důvodu. Občas mě to frustrovalo do takové míry, že jsem si říkal, že taková banda ko*otů si nic než konec nezasluhuje (zmáčkněte ty tlačítka, všichni!). Člověk není uzpůsoben být tohle, co se všichni tváříme, děláme, že jsme. Pod tímhle tlakem, tlakem informací, které konstantně přeskakují, odvádí vaši pozornost, mají nás chycené, tlakem práce, směn, chronického nedostatku spánku, kterým opět, díky nastavení, trpí čím dál více a více lidí, špatné diety, je to, na jednu stranu tak nějak si říkáte "já vím, já vím, vím to celou dobu", ale zároveň jako kdyby jste v té noční můře už byli tak dlouho, že jste si na její pravidla zvykli, "jo já vím, že je špatný tohle sníst" (říkáte si, zatímco to jíte, protože přesně takhle, je ve zkratce navržen systém). Jste něco jako býk v corridě, netušíte, co se vám děje, ale schytáváte to a může to pro vás skončit absolutně tragicky. Hari v závěru tak nějak vybízí k tomu, se nejen zamyslet, ale i aktivně se podílet na tom, snažit se od toho všeho jaksi odepnout, skrze určité návyky, skupiny, taktiky, je třeba aktivně pracovat na každém aspektu, abyste si našli svůj flow state, byli soustředění na pár věcí, na nichž vám záleží. Třeba zrovna jsem sledoval rozhovor s mexickým boxerem (Saúl "Canelo" Álvarez), ten řekl, že si v podstatě na delší dobu obvykle smaže z mobilu veškerá sociální média, třeba na sedm měsíců, nesleduje zprávy, věnuje se jen tréninku, rodině a během volna golfu, popřípadě ježdění na koni. Říká, že je to pořád to samé, každý den vám servírují ty samé věci. Je to mrhání časem. Přesto, jako kdybychom všichni byli uvěznění v téhle bažině. Je to chytře zkomponovaná past. O tom všem je tahle kniha.

4 04.10.2023

Trochu páté přes deváté. Ionesco hodně žvaní, jak to mají představitelé absurdního divadla ve zvyku a občas je to perla a občas je to jen žvanění. Takové typické deníkové záznamy, postřehy, sny. Musíte sít a občas na vás vykoukne trefná a dobrá pointa... ale většinou jen bláto, o ničem. Někdy jde Ionesco dost na dřeň, na existenciální hranici prázdnoty a věcí s tím vším spojených (přesto nemůžu říct, že bych se u toho cítil nějak sklesle, asi jsem na té úrovni už dávno), někdy vypráví příběh o psychoterapeutovi, co léčí pár a má jejich sezení vždy po sobě a u každého, muže a ženy, chce dosáhnout opačného cíle (str. 135). Je to celkem staře působící motiv, ale jeho absurdnost a to až taková, že autentická, by byla dobrou hrou sama o sobě. Láska. Co je to skutečnost. Sny (kupodivu bych čekal přinejmenším daleko abstraktnější). Trochu mi to připomnělo Valéryho, což je ironie, protože ho tady později Ionesco i zmiňuje, jak se odlišně dívají na definici lásky. (...) "Když se lidé snaží vyprávět své sny, většina z nich podává jejich výklad, vysvětluje je, pitvá, zasahuje do nich. Sen, to je příběh nebo situace, a my ho musíme vypovědět nebo popsat co nejstručněji. Člověk své sny zkrátka nesmí vyprávět, musí se pokusit je popsat, sen, to není proslov, ale sled vidin." (...) "..objektivnost znamená souznít s vlastní subjektivností, to jest nelhat." Atd. atd. Založil jsem si tam cca tak patnáct míst, ale není to úplně záživné, nebo stimulující čtení. Po většinu času je to takové "s šátkem přes oči" pachtění v zaprášené místnosti. Nevíte, co si vlastně myslet, co cítit a většinou vás to nechává prázdnou/prázdným. Člověk musí mít hodně specifickou náladu na tyhle jamy (jamy). 7.4/10

1 03.10.2023

'Jedermann' je tak trochu v jádru totéž, co Dickensova 'Vánoční koleda'. Očividná moralitka. Zbohatlíka potkává smrt a v dialogu se střetávají otázky ohledně života, dobra, víry, peněz - kdy "každý ví, ale nikdo nedělá"... a všichni se budou kát, až když bude pozdě. Každý dělá moře chyb, ale podle mě je to o tom, jak skrze ně kráčíme, jak kráčíme skrze život (Bukowski: kráčet skrze oheň). Spousta lidí se denně dopouští špatností, přesvědčení o tom, že jsou dobří lidé (přitom jsou jen vychcaní a mají morálku krys, velmi české) a sami sebe přesvědčili o tom, že konají dobré skutky... a přitom celou dobu tuší jaká je pravda, jen odvrací zrak. Hádám, že tohle je důležité pochopit, to, že jste "papírově" dobrým člověkem a máte na to "papír", je stejné, jako když zde Jedermann "poctivě" platí církvi, aby si pojistil duchovní vykoupení, ale když přijde na skutečný akt, který ukazuje skutečnou povahu jeho duše, samozřejmě selhává. Člověk musí být jaksi odříznut od čehokoliv myslitelného z civilizace a najít si svou vlastní cestu, aby mohl pěstovat tyhle kvality, jakmile jste současní dnešní společnosti, jen se, tak či onak, přetahujete. Člověk jako individuální entita vs. člověk, bažící po přijetí v davu, kde che být "nejvíce milován" a paradoxně jej to pak dohání k tomu nejhoršímu v něm.

1 01.10.2023

Rarita, Havlíček, jeho psychologická próza (a tady bych rád uvedl, že můj dojem je, že čím delší je Havlíčkův text, tím je obvykle propracovanější a lepší) a zejména romány jako 'Neviditelný', 'Petrolejové lampy', považuju za klasiky a děsně rád jeho práce poslouchám, když u toho něco dělám, ale jakmile je mám číst, to tempo je zkrátka pomalé, mátožné, těžkopádné, je to jako čekat v čekárně, bez šance se zabavit (a ve svěrací kazajce), Havlíček potřebuje čas, abyste se do něj začetli. Ale tady čekáte, že se vám kniha v rukách v prach rozpadne... nemáte čas tu Havlíčka číst jako Havlíčka, i hrdinové jsou často vyčpělí, umírají, ale přitom má autor neskutečný cit pro psaní, komponování vždy originálních motivů je přítomno snad v každém jeho textu (podobně je tomu u Fukse), ale on nikam nespěchá, což mě občas dohání k šílenství, protože hledám trochu dynamičtější psaní, za předpokladu že tu čtu dvanáctistránkové povídky zkrátka nemám prostor se začíst a nějaké BIM BAM pointa, jak to umí třeba Bukowski, to Havlíček neumí, to není jeho styl. Tahle sbírka má v sobě slušný výběr, řekl bych, rozličných povídek, některé trochu bizarnější, některé pochmurnější, až groteskní... a něco je holt slabší a chcete to mít z krku a něco je silnější, přičemž je sbírka orámována romanety 'Zánikem městečka Olšiny' a uzavřena nedokončeným 'Smaragdovým příbojem' a nebýt právě poslední jmenované práce, tahle kniha by byla průměr, při nejlepším, protože 'Smaragdový příboj" je možná nejlepší Havlíčkův text, co jsem kdy četl. Psal ho těsně před smrtí a jde o nedokončené torzo. Jakým způsobem jsou vykreslovány postavy, jak se propadáte do tohohle zvláštního příběhu, jak se odkrývají vrstvy, to je zkrátka mistrovské psaní. 'Smaragdový příboj' je utnut, jako když vám rodič vypne bednu o půl jedenácté večer a řekne "A spát!" ("Kur*a!") Zrovna, když jsem se do tohohle, bezesporu nejlepšího, textu sbírky začetl nejvíc, nořil se do temných vrstev... je konec. Ale i tak bylo v doslovu načrtnuto, jak příběh skončí, což už tak originálně nepůsobilo, ale kdoví jaké by byly dojmy a pocity v Havlíčkově zpracování, protože takhle mě od něj chytil a vtáhl svojí podivností už jen 'Neviditelný'. 'Smaragdový příboj' sám je za pět.

3 01.10.2023

"A v polosnu vystupovaly tyto myšlenky: "Co bude as dnes k obědu? - Eh, stát to bude jako tak za hovno! Či snad proboha budu muset žrát zas ty její sračky? Eh, co na tom! Skočil jsem psu, čtrnáct dní chcíplému, s plotu na břicho, on se vyblil, já to ochutnal - a bylo to na mou duši lepší než sračky, které ona ukuchtí..." (...) "...neboť viditelný svět jest jen hadrem ducha, psyché je vlastní přírodou, kde kdo za něco stál, byl pouze psychologem, přírodověda je eufemismus povrchního človíčka." -Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii (...) Klíma, pokud jste se někdy s něčím od něj setkali (já jsem četl na Íslandu 'Utrpení knížete Sternenhocha' dodnes si pamatuju jen to, že to byla totální šílenost, zároveň ale jedna z mála věcí, co jsem dal jako ebook), tak víte, že Klíma je absolutní magor... v tom nejlepším slova smyslu. Nepracoval a tak měl plno času na svoje (p*čoviny) filozofie, svoje vnímání reality, svůj egodeismus. 'Slavná Nemesis' (přičemž stejnojmenné romaneto, která dává sbírce název, je nejdelším a asi nejambicióznějším textem), se svými třinácti povídkami představuje povětšinou solidní trip mezi bděním, snem, šílenstvím a skutečnosti, což v Klímově pojetí jsou stejně nakonec "jen hry, protože není třeba žádná morálka, etika, nikomu se zodpovídat - prostě, robím, čo chcem" (v tomhle pojetí jsem si vzpomněl, že mi to připomíná "rouhačské" postavy, jakými je třeba Crowley), ale povídky se stylem blížily někdy spíše H.P. Lovecraftovi, někdy Poeovi, napadl mě i Jiří Karásek, jen byly zasazené více do českých reálií počátku minulého století a více o tom, co si člověk vnitřně buduje, ze své hlavy, spíš, než o "zlu tam venku" (jak John Carpenter říká, horor jsou vždy pouze dva příběhy: zlo "uvnitř" nás vs zlo "tam" venku) některé jsou originálnější, některé spíš duchařina, některé jakoby zlé sny, některé vás i rozesměji, ale na každý pád slušná motačka. Slušnou perlou je pak i třeba Klímův vlastní životopis. Na konci dne, je to dnes víc zábava (koneckonců Klíma sám tyto příběhy psal sám pro sebe) a tak číst si tyhle absurdní štěky, s groteskní nadsázkou (podobně vnímám i Tarantinovy filmy), nad tím, jak to měl na háku, i když Klíma končil, jako mnoho mužů, co měli "big talk" v sevření nemoci a toho, že se tenhle sebezvaný Bůh, nestaral o svoji tělesnou schránku a tak odešel "jinam". Možná, že 49 let je dost na život, když ho žijete, jak chcete sami. Ale Klíma určitě stojí za pozornost, protože na něco takového jen tak nenarazíte a protože, mě osobně, šílenci jako on, vždycky inspirují, protože nerespektují pravidla. Já jsem byl ve škole stejný. Člověk před svou krví neuteče. (...) Klíma měl všechny na háku. Z životopisu: "...až jsem byl vyhozen v 1. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť - proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburky - myslím - prasečí dynastií.." (...) "...neukradl jsem jim, trouba, docela nic, až na to, že jsem jim vychlastal flašku éteru..." (...) "...Lítost, "Výčitky svědomí", pocit viny, závist, žárlivost - věci mně odjakživa naprosto neznámé; patří jen dobytku..." (...) "...vše hlavní jsem udělal a myriády let přikulhají teprve pomalu za tím, co jsem myslil (ne napsal - což je vedlejší). Vytvořil jsem vše, co jsem chtěl (v sobě - což je hlavní), a přece ne." (...) Z doslovu: "Jde o divné lidi s nevymáchanou hubou." (...) "Číst Klímu není na dobrou noc ani intelektuální rozcvička po ránu, je to na celý život. Je to horror, ze kterého nemáme v gatích, ale v hlavě..."

4 29.09.2023

V den, kdy rozlitej shake starýho banánu a skoro prošlýho kokosovýho mlíka způsobí, že vám rupne v bedně a tak začnete házet s ponožkama, po celým bytě, protože jsou domíchaný (a děravý) a protože vás sere nemožnost mít kdy uklizeno, furt uklízíte (ku**vaaa!), se mimo jiné prokousávám 200+ stránkama od Buka (ale dynamika je to podobná, jen on víc chlastá), celkem okolo šesti stovek jeho poezie, za posledních několik dní a i když je rozjezd téhle sbírky slabší a verše "ukecanější", stejně jako 'Love is a Dog From Hell' mě touha si tohle přečíst provází roky, později tam má Hank prostě banger after banger after banger, tedy jednu silnou věc za druhou a je jich tam fakt hodně. Kolegyně v práci mi z kanclu občas nosí záložky, chci vždycky ty užší, menší, ale měli jen širší, takové ty trhací, mám tu založeno tolik míst, že kniha působí, jakoby z ní rost malý oranžový les, většinou beru cokoliv, co mám po ruce (což je někdy i toaleťák, účtenky, jízdenky). Je těžký vypíchnout z tohohle něco, část, nebo i jen pár věcí, když tam narazíte na tolik drobných momentů, veršů, někdy i celých básní, co souzní, co jsou pravda, nebo co mluví o tom, "jak kráčet skrze oheň", jak ostatní se ženou za tím, co melou, v co věří, jak melou hovna a nemají srdce, dalo by se říct, že mají hovna a melou srdce. Takže zkusím alespoň parafrázový průřez: "for the concerned": když se oženíš, myslí si, že jsi vyřízenej a když jsi bez ženy, myslí si, že jsi nekompletní. "close to greatness"(!); "the price of creation is never too high, the price of living with other people always is."; Fante ("the wine of forever"). Přežívání. Hladovění. Návštěva v bordelu. Šílenství žen. báseň: "True". Líbí se mi i báseň, která dala téhle sbírce jméno, Buk v ní popisuje, jak četl všechny velká jména v časopisech, v knihovně, byl tehdy vyhublý a přišlo mu to falešný, pokoušel se psát... ale pak šel deset let chlastat a přišel skoro o sto liber těžší a připravený. Van Gogh dal svoje ucho šlapce, která ho zahodila. Šlapky nechtějí ucho, chtějí peníze. Proto byl Van Gogh tak dobrej malíř, protože nerozuměl ničemu jinýmu. Někdy zase znovu, Hanku. 8.5/10

1 28.09.2023

'Utřít se do prostěradla, protože láska uschne ještě rychleji, než semeno... a když vaše žena řekne "pověz mi, že mě miluješ", nemůžete.' Bukowski a jeho, jak jinak, plejáda momentů, spousty věcí už znáte, protože se to pořád opakuje dokola (jako všichni alkoholici, pořád melou jako kolovrátek), je tu spousta momentů, většina se točí okolo sexu na jednu noc, někdy meditování nad prostou existencí a místem ve Světě... někdy zase čumění "jak (b)Buk", když vám projde po přechodu patnáctka a podívá se na vás, přímo na vás, a udělá bublinu jako růžový glóbus a zmizí v obchodě, zatímco vy zůstanete v autě sami (s Ludwigem)", prodáváním Bukových obrazů za sex a kuřbu od ženy muže, který si chce obrazy koupit, až tradičním vzpomínáním nad rodinou, a to je jen pár momentů. Je v tom hodně, je tam něha, ale i krutost, je v tom zklamání, smutek, bolest (co vás ale už nebolí, je to jen něco, co se učíte s věkem snadněji trávit, když to znovu přijde), ale i radost, hřejivý žár, má to srdce, a možná, že teprve až si člověk projde sdostatkem bolesti a otupí, teprve tehdy dokáže Buka chápat zase trochu jinak, lépe, tím chci říct, že mi ani nepřijde, že bych tuhle sbírku četl pozdě. Snad jsem ji i možná pořád přečetl trochu brzo. Ale ty momenty, pokud je pro ně ten správný čas, k vám budou mluvit. Úderná grim obálka anglického originálu k tématu taky sedí. 8.1/10

top básně:

me
the end of a short affair
225 pounds
99 to one
now, if you were teaching creative writing, he asked, what would you tell them?
sex

3 25.09.2023

'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu:

Co je to zelenina
krajím horské pastviny
řezání je filantropie
cibule

Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal:

"každá rána musí sežrat svou bolest
k čemu jinému by sloužil její tvar"

22.09.2023

Ač na 'Pasažérovi' McCarthy pracoval řadu let, snad přes čtyřicet, je zde autor kdysi velmi silných románů ve formě, v jaké vidíte třeba věci jako jsou jeho pozdní 'Konzultant', velmi těžce dialogové, ale příběhově jaksi rozvětvené a jakoby o ničem. I když se mi třeba začátek moc líbil, postupně jsem se nedokázal chytat, nechávalo to víc a víc otázek. Ale třeba o tom to je. Cormac ostatně vždycky nechával lidi v hodně otevřeném prostoru k přemýšlení nad tím, co se v jeho knihách vlastně děje... občas jsem naopak nevěděl, jestli není tahle kniha jakýsi McCarthyho filtr k tomu, aby zde mohl nacpat některé z průpovídek, které jinam nedal, osobní zkušenosti, ke kterým se chtěl vyslovit a nepíše to tak vlastně mnohem víc jen a pouze pro sebe. Možná tomu dá rámec až přečtení druhé části. Tarantino mě poslední dobou přiměl přemýšlet nad pojmem œuvre, tělem/dílem tvořícího, něco, co je uzavřeno a má začátek a konec (sic sám plánuje natočit pouze 10 filmů a pak s tím přestat) a tak nepokračovat v tom, čemu se tvořící věnuje jen protože se tomu věnuje už padesát let, je to zajímavá meditace nad tím, že stejně jako boxer nemůže být šampionem v určitém věku, protože tu máte jen určitý prostor pro to, kdy jste ve vaší vrcholné fyzické i mentální (prime time) formě, podobně tomu může být i u spisovatelů. Neříkám, že je to pravidlem, ale napadlo mě to v souvislosti s několika dalšími, ne vždy a za každou cenu stojí za to - tlačit skrz.

2 21.09.2023

Porno, jaký jste určitě ještě nečetli a na jaký hned tak nenarazíte. Filozofie. Východní nauky. "Pozoruje mě celou svou tváří. Jako by v každém z jejích pórů bylo mikroskopické oko." (...) "Temně mi stojí." (...) Lucifer Jáon, hlavní postava, se od počátku příběhu začne motat, na tom, co jsem si představoval jako nějakou seanci, okolo energie koktající, ale vzrušené Corinne, která předstírá, že "Nnedělá ffšecko", aby z ní posléze vylezlo, že to jen tak říká, ale chlapi ji musí v podstatě znásilnit (nebo být slušní a nechat si ho jen vykouřit), což je teď hodně v oblibě, do momentu dokud není. Ale náš "Bach rozkoše", k němuž šeptá "univerzální frnda" se do Corinne na poli velmi krátkém absolutně zabouchne, ale stejně rychle jak se jejich cesty spojí, tak i končí. Dokážu tam cítit nějakou osobní Duitsovu zkušenost. Je to příliš konkrétní v některých bodech, v dalších si člověk připadá zase jak na tripu. Ale nenudí to a dá se to i pro někoho jako já, stáhnout na jeden zátah. Chtěl jsem si udělat kávu, nebo jídlo, nebo jít cvičit, ale nešel jsem. Namísto toho jsem mrznul v trenkách u otevřeného okna a četl tohle. "Zámek pableskující přísvity i plamenný drak se hroutí. Prudce dýcháme a v opojení se od sebe odtahujeme. Moučnatá pěna se s prskáním řine po okrajích hrnce. Špagety jsou hotové." (...) "Ženy zkoumají svého partnera předtím, než se s ním milují, muži až potom." (...) "Corinne je nahá. Moji neodhadnutelní čtenáři, vy samozřejmě chápete, že nemluvím o jejím těle, ale o její duši." (...) "Nekromanti se věnují jachtingu." (vždycky tam plácne větu, která mě rozseká) (...) "Z temných hlubin orgasmu ke mně zašeptala: "Miluj mě" Nedokázal jsem odpovědět, jak by chtěla, spontánně a prostě. V naší ledově chladné společnosti se chyby tohohle typu nepromíjejí."

2 20.09.2023

Panensky krásné pobřeží je od prvních stran popisováno jako nějaká symfonie, stejně jako panenství hlavní hrdinky Vaniny, která si prochází první zamilovaností, touhou, vzplanutím a poté, co se nahá ukáže svému budoucímu milenci jí "srdce po vší té kávě bušilo jako o závod a přála si, aby jí vypila ještě víc a srdce jí bušilo ještě prudčeji" (k tomuhle jsem se po probuzení se svým šálkem rád přidal). Je to takové feminní, "hlava plná toužení, hlava plná přemýšlení nad jednou věcí". A Mandiargues v tom popisu, ani banálním příběhu, nikam nespěchá, máchá se a převaluje, jak ospalé vlny na pobřeží, ale zároveň dobře zachycuje náladu, plynutí, což může být pro netrpělivou mysl čtenáře stejně tak negativum, jako pro trpělivou pozitivum. (...) V jeden moment se Vanina přesune ke vzpomínce na 'geniálního sýraře' Giacoma, který ji jako malou natíral sýrem, aby měla lepší pleť a pak ji po těle olizoval a kousal a zněl jako kůň - dcera správce, Medea, s ním měla podobné tajemství, ale ta ho zase sýrem natírala - o čemž se nikdy dvě dívky nikomu nesvěřily, jen jedna druhé. (...) Závěr knihy přechází až do metafyzikálního splynutí v jedno. Vanina splývá v jedno se vším. Písek. Je v tom jistá síla. Ale je to hodně, jak už jsem řekl, feminní text, ze kterého asi energicky nasajete něco, jako když čicháte ženě k vlasům, ochlupení, slyšíte ji dělat jemné zvuky. Ale panenské maso je panenské maso a žena přistupuje ke svému prvnímu sexuálnímu partnerovi s jakousi naivní odevzdaností (i když mu těsně před aktem musí ukázat, že nechce, aby on dokázal, že ji chce dobýt), která může snadno přerůst ve stejně naivní lásku. (...) "Muž musí být bezpochyby silný, především ale musí být opravdový, pomyslila si." (...) Akt ztráty panenství jako akt splynutí s přírodou (...) "Teď tě už znám," řekla. "K tomu, aby se dva poznali, je třeba se milovat." (...) Otevřenost ženy poté, co se s ní vyspíte, když se vám otevře sexuálně, otevře se vám i její historie, její bolest, najednou plyne, poté, co neznáme prakticky nic o její minulosti, po sexu se otevírá jako řeka. V tomhle ohledu souhlasím, tak to je. (...) "Mladík ji políbil na hrdlo. Bude mě milovat? tázala se Vanina sama sebe, protože ohledně schopnosti sdílet lásku chovala o mladých mužích pramálo falešných nadějí. Pak si pomyslila ještě: Důležité je to, že je krásný a opravdový a že já miluji jeho. Není nezbytně nutné, aby on miloval mě; není dokonce ani třeba, aby měl duši, aby v něm hnízdil mořský pták." (tady jsem si vzpomněl na Patrice O'Neala a jeho rovnici, že nejlepší je, když žena miluje muže a muži se ta žena zase "pouze" hodně hodně líbí) (...) Chuť mořské soli s chutí její krve. Vlna chladu, směsice emocí. Kalhotky ve vlnách. Mořská lilie je zajímavej take nad "ztrátou panenství", ale určitě ne text jen tak pro každého, i když si myslím, že nijak extrémně neprovokuje, ba naopak. (...) "Cožpak láska potřebuje nálepku?"

3 18.09.2023

Ani když mi byl kdysi Charms doporučen, a tehdy bylo obtížnější ho sehnat, než dnes, ani tehdy jsem si k němu cestu nenašel a s časem se dá říct, že můj zájem i nadšení opadlo ještě více, nepřipadá mi jako nic ze superlativ, která se o něm za roky utvořila. Ale líbilo se mi "to okolo něj", některé jeho superkrátké příběhy, líbilo se mi to jako protipól nekonečně dlouhých románů. A absurdno a surrealismus je zkrátka můj jam. Ve svých denících je to ale tak nějak, co byste čekali, stejně jako když jsem četl Wolkerovy dopisy jeho mámě, je Charms obyčejný člověk, pochybující, chybující, snažící se na sobě pracovat (7.12.1932: "Chtěl jsem dnes začít pracovat. Ale celý den jsem nic neudělal. Do 4 hodin jsem neudělal vůbec nic."), člověk se vztahy ("Miluju tuhle... a pak miluju tuhle, bože dej, ať s ní můžu být" -každý muž v historii), člověk bojící se o svoje zdraví (což je schopen psát po celý týden, měřit si teplotu a bát se o své zdraví), ale taky Rus, co se znal se spoustou dalších Rusů, kulturně žil ("Musel jsem v opeře schovávat, že mám laciný hadry a neostříhaný nehty... a Mahler mě nudil."), posouval se, ale byl pro svoji odlišnost a provokování nepohodlný režimu, na což nakonec dojel. Deníky jsou relativně nuda, umělec, co nemá prachy, a tak je tahá z ostatních, půjčuje si, dějou se mu "ve víru nadšení" věci a tak není schopen vracet peníze a nechává se sponzorovat, zatímco popisuje, jak šel s A k B a potkali tam C a tak se rozhodli jít do kina a pak na výstavu, aby si dali zpátky u A čaj a byli tam do dvou rána (ale většinou se nic neděje, jen se popisuje kam šel a s kým, jak když sepisujete protokol), jméno za jménem, které vám nic neřeknou a co do obsahu děsně popisné, nicneříkající. Ke konci života jej postihla ještě větší tíživá finanční situace, poslední roky, zákaz publikace (musel publikovat do dětských časopisů a zvykl si na kratší texty), pravděpodobně zemřel hladem, zavřený v léčebně, během války, podobný osud stihl řadu zde zmíněných Rusů, zastřeleni, nebo zemřeli ve vězení. I přesto je Charms autorem mého nejoblíbenějšího citátu, který je zmíněný právě v téhle knize. Jediná anekdota, co mě rozesmála, byla hned ta druhá (moje číslo, vždycky být na druhém místě) "Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovi a zazvonil. Puškin mu otevřel a křičí "No podívej se, Arino Rodionovno, kdo to přišel - já!"

1 17.09.2023

Obtížně zařaditelná, ale originální smršť veršů, vět, poezie, kterou bych asi nejpřesněji označil oblíbeným "goofy", taky jsem si občas říkal, že to má rytmus až rappový (WWW Neurobeat, halo?). Franz Wurm vám dává míchanici, která ve vás vyvolává dojem, že pravidla vlastně neexistují (a taková svoboda mě vždy, celou bytostí, hrozně nadchne). Asi bych si nedovolil ho k někomu vyloženě přirovnat (i když mi z nějakého důvodu v hlavě zní Henri Michaux). Jazykově velmi, velmi hravé a o jazyku samotném rovněž, i o překládání, aby taky ne, Wurm sám překládal a žil na spoustě míst (narozený v Praze, ale žil i v Anglii, Švýcarsku, Izraeli, nějakou dobu i zpátky v Československu) obsahem i značně společensko-kritické, určitě ne banální či jednoduché, člověk se musí na ty přechody a transformace textu soustředit a naladit, i když to obsahově mnohdy stejně nepochytí, někdy je potřeba to holt spíš víc slyšet, cítit.

"...Dřív ses nesměl odvážit svobodně myslet;
teď smíš, ale už se to neumí:
lebka vězí ve spodním konci
trychtýře a chce myslet už jen na to,
co se má chtít: má právo smět,
co musí... "

1 16.09.2023