jirka7470 komentáře u knih

Znal jsem jen film a překvapilo mě, jak je kniha čtivá a poutavá. A oproti ní je film plný zkratek, zjednodušení i "výmyslů" a chybí mu poetika a atmosféra předlohy, byť má svou vlastní. Styl mi připomíná až magický realismus (nebo romantický realismus). Svým generačním záběrem, magičností i popisem genderových vztahů mi připomíná Dům duchů Isabely Allende. Škoda, že na rozdíl od ní Havlíček svou trilogii nedokončil.

7 14.06.2023

Osobní tajemník zavěsí: "To byla stráž u Královské brány. Paní premiérka právě dorazila. Paní premiérka prý vystoupila dřív, než vůz zastavil… a zuřivě se prohnala kolem soukromého tajemníka."

5 04.09.2018

Nečekaný plot twist jak v knize, tak ve světě Star Treku. Zvlášť ti, co znají Novou generaci, seriály a filmy, si to užijí, protože kniha na ně odkazuje a navazuje. Např. jako teaser můžu uvést, že se dozvíme osud krystalických bytostí… nebo-li větvovitých. Ano, politické korektnosti si tu užijeme do sytosti. A pro mě je to blaho, protože po feministickém Voyageru a zoufalé koloniální řadě Enterprise, tu máme Star Trek nového milénia. Tahle kniha může být učebnicí postkoloniálních… nebo dekolonizačních studií. Překonává i předchozí filmy a seriály, protože ve své feministické etice (a přesně to je to, co na ST milujeme) konečně překonává heteronormativitu, jinak v ST nejzazší mez, a diverzitu povyšuje na jiný level. Svět, společenská a etická témata řady Titan dostává doslova vesmírné rozměry… A je to stejně tak bombastické jako akční filmy založené na gigantických explozích.

Star Trek Titan se svou pestrou posádkou je stále viditelně feministický. Extrémně různé druhy se sžívají, což je výzva. Dokonce i nehumanoidní druhy, což mi připomíná snahu dehumanizovat jiné, abychom je považovali za podřadný druh. Level Star Treku je v tomto rovnání nebetyčný. Bytosti s různými zvyky, např. vegetariáni versus predátoři představují problém pro společné soužití. Vzpomněl jsem si na různé zvyky, jako košer stravu, halal… i to, že třeba Air France nabízí desítky „diet“ pro cestující, aby jídlo, které si dají, respektovalo i jejich kulturní potřeby. Příznačné, že jako na Titanu, je to ve vzduchu, kde jsme doslova na jedné palubě.

Další jsou vztahové koncepty, jako třeba ne/monogamie, a jejich vyjednávání v rámci dané kultury, ale i na osobní rovině. Hned v úvodu knihy je osloven problém obtěžování zabaleného do rádoby milých komplimentů – jenže ženy nechtějí být ceněny jen za svůj vzhled a vlastně neustálé komentování jejich těl, vzhledu, oblečení… je jednoduše obtěžující. A argumentovat odlišnou kulturní zvyklostí neobstojí ve světle jednoduchého vodítka – respektovat „ne“. Ostatně věřím, že daná postava by ihned takové chování nepovažovala za přirozené, kdyby se jí ho dostávalo také, ale ze strany muže. (A to Titan jako startrekovský svět je jinak nezvykle neheteronormativní).

Ale rozměrů je tam více. Např. na základě jednoho člena posádky můžeme vnímat i téma autismu, respektive Aspergerova syndromu ve smyslu řešit vše bezelstně empiricky doslovně.

Celkově pak esencí Star Treku je do praxe převést mnoho etických, společenských nebo kulturních a ekologických témat a problémů. Témata, o kterých uvažujeme, se v jiných národech reálně dějí. Respekt k tradiční lovecké kultuře, ale zároveň respekt k životu jiných tvorů – nicméně podpora rovnováhy jedné strany může znamenat ohrožení druhé strany. Téma potřeb jedince versus potřeb celého (eko)systému (viz mýtická Gaia). A přiznám se, že pointa řešení i mě překvapila. A to už je co říct.

4 15.02.2020

Myslel jsem, že když jsem dočetl Monstierovy Dějiny sebevraždy, že si vydechnu. A číst teď beletrii, je pleasure… Ale vypadá to na další ranní nevolnosti v tramvaji. With a rage like a fist in my womb. Tohle není sterilní patriarchát, mužská hegemonie, dekolonizace… Tohle má krev a maso. A to mě se to bezprostředně netýká. Jiní a hlavně jiné to musely prožít, zemřít v tom, nebo to přežít. Co všechno lze přežít. Nebo, jak by se zeptal Stephen King, co všechno vůbec člověk ještě přežít chce. A přitom je to všechno, jako med v mléce, rozpuštěné do magického realismu, protože nezředěná by ta dávka byla smrtelná. Mám chuť ji strčit do mrazáku. Ale čtu to všechno, protože to chci vědět. To nejmenší můžu udělat. Pro ty, kteří to museli*y žít.

4 17.03.2018

Četl jsem druhé vydání. Vydané deset let po prvním. Dušuje se v něm, že to je poprvé a naposled. Po dvaceti letech vydala třetí. Takže se z toho stala taková tradice. A to je dobře. Ke knížce jsem se dostal po deseti letech, co ji mám. Což je zase moje tradice. A byl jsem překvapený. Čekal jsem něco senzacechtivého a prvoplánového… ale tenhle proud vědomí mě v mých 41 letech dokáže strhnout víc, než ten od Virginie Woolf.

3 26.02.2023

„Dcera štěstěny je napínavým dobrodružným příběhem z doby poznamenané násilím a chamtivostí, ale zároveň prodchnutým touhou po lásce, přátelství a spravedlnosti.“

Isabel Allende je významná chilská feministická spisovatelka. Vedle zfilmovaného románu Dům duchů je Dcera štěstěny jedním z jejích nejúspěšnějších děl. Zachycuje nejen chilskou či americkou společnost v polovině 19. století, v období zlaté horečky. Vykresluje genderové poměry mísící se s dalšími charakteristikami, jako etnicita/rasa (zmiňuje i „underground railroad“, americkou síť přes kterou se pomáhalo lidem z otroctví), nebo sociální postavení. Nově příchozí do svobodné země Ameriky obecně z různých důvodů využívají jinou než svou původní civilní identitu, a hlavní postava ve světě, kde je naprostý nedostatek žen, raději dokonce vystupuje jako muž. Jedna postava je pak vyloženě trans muž. V té době tento koncept, natož diagnostika a medicínský diskurz neexistovaly, tudíž tím prostě jen žije. Je „vedoucí“ nevěstince, používá ženský rod, ale výhradně mužské oblečení a výrazně mužské jméno Joe Lamželezo. V jedné zmínce si vyloženě posteskne nad „božím záměrem“, že má ženské tělo, když to cítí jinak.

3 21.07.2021

"Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému. Tak mi život ubíhá – řada závodních aut a nekončící stavba gotické katedrály. Oknem svého řítícího se auta vidím, jak za sebou zanechávám všechno, co mám rád: nepřečtené knihy, neodvyprávěné historky, nenavštívené krajiny…"

3 25.03.2018

Kodži Suzuki: Smyčka (třetí díl trilogie Kruh a Spirála) je výživná. Myslel jsem si, že když se to odehrává v jiné realitě, budu ušetřen. Ale zrovna když jsem cestoval domů halloweenskou nocí, objevila se Sadako… (Poslouchal jsem audio zpracování, respektive rozhlasové.) Navíc to celé Suzuki dotáhl do zcela nových rozměrů, což velmi oceňuji. Think outside the box. Suzuki zcela změnil realitu. Kdyby místo různých pokračování Kruhu zfilmovali pokračování trilogie… A spojuji si to se seriálem Westworld, ale i s filmem Ona. A taky s komiksem, o kterém mi vyprávěl Adam, kdy se lidé dostanou do počítačové hry a musí splnit úkoly a levely, aby se dostali zpět… ale po čase začínají řešit, jestli se chtějí vůbec dostat zpět. Tak jako bytosti/lidé se mohou chtít dostat z virtuální reality do… konvenční reality (Sadako nebo seriál Westworld: „Vy jste skutečná?“ „Když to nepoznáte, jaký je v tom rozdíl?“). A kde jsou hranice realit? Nepatřím mezi pozitivisty a jako psycholog mám názor, že jediné, co je reálné, jsou pocity. Proto vztah s virtuálním programem ve filmu Ona mi přijde stejně ne/reálný, jako vztah s osobou z masa a kostí. Fyzická realita sama o sobě není „skutečnější a opravdovější“ a „hodnotnější“. Opravdové jsou jen pocity, prožívání, co si o věcech myslíme, než jaké věci samy o sobě jsou.

3 01.11.2016

Zase taková náhoda (související s druhou světovou válkou). Včera Cointreau a dnes Elie Wiesel. O jeho smrti se objevují zmínky už od včerejška a mě to došlo až dnes večer doma, že to je on, jehož knížku jsem dnes dočetl cestou vlakem zpátky do Prahy. Odkud myslíte, že byla ta biblická oqénka :) Z jeho Příběhů o důvěře… Rozplýval jsem se nad tím, jak jsem ho podcenil, jak jsem překvapený, že židovský autor knihy z roku 1998, profesor, nositel Nobelovy ceny míru… vyjadřuje hodnoty, které mi jsou blízké a jsou pro mě tak aktuální a v některých kruzích tak vzácné. Včetně feminismu!

Jeho pojetí židovství bylo rozhodně nesionistické. Ostatně po vzniku židovského státu odjel do Izraele, ale prvotní nadšení vystřídalo rozčarování z toho, že Izrael odmítá přijmout zkušenost diaspory.

Za židovskou tradici považoval právo každého jednotlivce na odlišnost, respekt k cizincům, každá bytost odráží podobu Boha, který nemá tvář, pouze v diktaturách jsou si všichni lidé podobní, mluví stejným jazykem, mají stejné cíle a uctívají stejné věci.

Proto jako vášnivý bojovník za lidská práva a stoupenec Izraele obhajoval věc sovětských a etiopských Židů, nikaragujských indiánů, v Argentině zmizelých kambodžských uprchlíků, Kurdů, obětí apartheidu a hladomoru v Africe či zajatců v bývalé Jugoslávii.

A stojí ještě jednou za zmínku, že byl feminista.

Přinášel opravdovou důvěru a naději. Ne strach. Chtěl, aby se nikdo nemusel cítit cizincem vůči bližními ani vůči sobě samému.

3 03.07.2016

Chápu, že to je satira na náboženství víru, což je poněkud potměšilé ve světě, kde bohové reálně existují. Ale především mi nesedlo provedení, jako bych četl Hry o trůny, mučení, pederastie, pečení lidí uvnitř a vně kovových soch...

2 13.09.2023

Pro mě je vždy potěšením číst beletrii, protože se k ní tolik nedostanu (když nepočítám Star Trek). A autorka zařadila do vyprávění oživující prvky. Např. to, že knihu píší obě dívky, je pochopitelně dobrý tah. Nebo takové možná naturalistické detaily, jako že jedné z nich se při cestování dělá špatně. A pochopitelně „pikantní“ je, že jejich adoptivní otec je Slovák. Problémy jsem měl dva. Jednak jsem měl čas od času pocit anachronismů a nevím, jestli se mi to zdálo, jestli jsem měl nějaký pocit, že příběh o spojených dvojčatech mi nesedí do moderní doby, ale ztrácel jsem se v čase. Dívky se narodily v roce 1974 a knihu píší v roce 2004, ale někdy jsem měl z popisu minulých událostí dojem, že předbíhají dobu. Např. že by už kolem roku 1992 Rose psala na notebooku. Druhá věc je, že čím dále kniha ubíhá, tím ztrácí na věrohodnosti. Od epizody se Slovenskem už se přerodila v Akta X. A já jsem si přál, aby už skončila, a autorka možná taky.
PS: Není fér knihu odsuzovat proto, že je „vymyšlená“. To bychom si nemohli číst Harryho Pottera. Je to beletrie, ne literatura faktu. Autorka naopak život dívek podává velmi věrohodně a do běžných detailů. Je znát, že si dala práci s přípravou a studiem materiálů, které v knize i uvádí.

2 02.05.2021

Lewis mě nejdřív překvapil. Po třetí knížce mám pocit, že je to pro mě nově objevený feminista, jako S. K. Neumann. Zatímco jeho kamarád Tolkien se dal na fantasy, Lewis se odchýlil na sci-fi, na společnou práci nedošlo. Vždy jsem k jeho knížkám přistupoval ostražitě, přeci jen křesťanská sci-fi... V Narnii to pro mě tak vidět nebylo, ale v trilogii je to naprosto jednoznačné. Zároveň se ty knížky vždy četly jako po másle a vlastně i ta vykřičená křesťanská místa byla vlastně košer a asi jim nebylo co vytknout. Ale v posledním díle, ze 40. let, vysloveně kritizuje patriarchát a tradiční manželství, dá se říct. Aspoň jsem v jednu chvíli měl ten pocit. A celkem jasně, jistě na svou dobu, vyjadřuje přátelský postoj vůči neheterosexualitě a „lesbičkám“? Tedy už tím, že tohle téma zmiňuje a to celkem neutrálně. Součástí je i korporátní policie vedená slečnou Hardcastleovou alias Vílou, navíc tvořenou hlavně ženami. Vílu si představuju jako Cate Blanchett ve čtvrtém díle Indiana Jonese, nebo Laura Dern představující Diane Evans v Twin Peaks :) Vlastně je v knize množství ženských hrdinek, což by mohl dosud závidět leckterý současný hollywoodský film, který by, na rozdíl od této knihu, neprošel testem Bechdelové.

Ale…. pak se Jane setká s Velitelem, Králem rybářem, a ukáže se, že pokud jde o feminismus, jde o feminismus křesťanský. Ten není založen na genderové rovnosti, ale na pomyslné komplementaritě a (genderovém) řádu. (A já se obávám, že emancipované ženy v knize jsou ve skutečnosti jen odstrašující příklad.) Jenže, v patriarchální společnosti, ve které žijeme, je tato komplementarita ve skutečnosti hierarchizovaná. Velitel mluví v souvislosti s manželstvím o poslušnosti a pokoře a já se obávám, aby nebyly míněny hlavně pro ženy/manželky. Ostatně ilustrativní příklad, který Velitel předvede, je ilustrativní možná víc, než je výslovně zamýšleno. Když Veliteli jedna z ženských postav – pomocnice – přinese večeři a on/muž pak drobečky chleba vysype na koberec, aby si je mohli tři myšky/ženy přiběhnout sníst, navíc s radostí… a pak zase poslušně odběhnout pryč do úkrytu. Tradiční genderový řád v celé kráse, kdy muž „chlebodárce“ vydělá doslova na chléb, který mu připraví žena a on pak drobky hodí na zem ženě, která je sní posbírá/uklidí.

Z jiného dialogu mezi mladou paní Jane Studdockovou a paní Dimbleovou, která ale získává přízvisko „matka Dimbleoyová“, zřejmě jako odkaz k její morální mateřské autoritě, pak vyplývá, že křesťanský genderový vztah muže a oddané ženy je tak samozřejmý, že vůbec přemýšlet o něm je od „mladých žen“ hloupé: „Za mých mladých let bylo všechno snazší. Vychovávali nás pomocí příběhů se šťastným koncem a modlitební knížky…“ Jako bych slyšel Jiřinu Prekopovou, která nostalgicky mluví mnohým z duše.

Rafinovanost křesťanského tradičního pojetí vztahů můžu a žen, které je založeno na hierarchii, kdy mužský svět je nadřazen tomu ženskému, ale podává se to jako „komplementarita“ a rovnost, je vykreslena v chodu domácnosti na zámku. V kuchyni pracují jak ženy, tak muži rovným dílem, zřejmě. Ale odděleně. Proto se mluví o „ženském dnu“ a „mužském“, protože „muži a ženy nemohou vykonávat domácí práce spolu, protože by se pořád hádali.“ Je zde řeč o rozdílných jazycích mužů a žen. Jako bych slyšel věřící partnerskou a terapeutickou dvojici Chválu a Trapkovou, kteří i na tomto principu založili svou terapeutickou školu. Byť zajímavá myšlenka, která v sobě opět má emancipační potenciál, je o tom, že muži „neumějí pomáhat“. Tedy že je možné je přesvědčit, aby něco udělali, ale ne, aby pomáhali s něčím, co dělá někdo jiný, respektive žena. To tvoří kontrast oblíbenému pojetí partnerských vztahů, kdy muž „pomáhá“ své ženě starat se o své děti, umývat nádobí, které použil, uklidit byt, ve kterém bydlí…

Nicméně moje obavy a podezření se jinak naplňovaly a mám pocit, že i lesbické téma, které se znatelně knihou prolíná, slouží jako ilustrace zpronevěření se konzervativnímu biblickému genderovému řádu. Ilustrativní je, když paní Jane Studdockovou vyslýchá slečna (asi ne náhoda) Hardcastleová, mučí ji a sexuálně obtěžuje.

Nicméně stále je to skvělá křesťanská sci-fi, a dokonce svým způsobem emancipované – tedy ne z genderového hlediska, ale jakousi svojí duchovní i náboženskou autonomií od katolické církve. Přesto mi osobně je nepříjemné, že postavy (i zvířata) a ženy obzvlášť najdou smysl jen v heterosexuálních párech a lidé navíc v manželství. A že za tohle rouhání bych jimi byl označen za někoho, kdo si něco nepřiznal, něco si nalhává, kdo není zralý.

„Jako teolog plesám nad Lewisovou schopností pojednat velmi poutavě a s lehkostí jemu vlastní nad mnohou životní otázkou v rámci jediného díla, aniž by to působilo násilně. Jako vždy skvěle postihuje otázku Zlého, za povšimnutí stojí též zamyšlení nad vztahem podřízenosti a samozřejmě kouzelné pojednání nad vztahem lásky a manželství.“ lord-artoo

2 31.10.2017

Pyramidy jsem asi ani nedočetl, Sekáč moc nenadchl a Pohyblivé obrázky mě vyloženě nudily! Čarodějkami ale nelze nic zkazit, jsou vtipné a mají živý děj :))

1 10.08.2023

Petr Eisner je neuvěřitelný člověk, a kdybych ho neznal osobně, myslel bych si, že je vymyšlený. Oceňovaná poezie a beletrie (dobrodružná, scifi, detektivka…), náměty, odborné publikace a odborná práce v oblasti sexuality lidí s mentálním hendikepem…
Sci-fi s krátkými dramatickými větami a kapitolkami z různých koutů světa, kde dokonce předpověděl nošení roušek a respirátorů (ve městech). Napínavé a s vtipem. Čte se jedním dechem. Škoda, že i kosmopolitní kniha o globální katastrofě je heteronormativní a vedle různých etnik chybí kdokoli nehetero.

1 06.12.2022

Ve své době jistě počin, ale se Sophiinovu volbou to nelze srovnávat a ten překlad z roku 1972 tomu na autentičnosti ještě ubere. Vliv má také to, že dnes existuje spousta jiné knižní a filmové produkce na toto téma. Dozvědět se o povstání Nata Turnera a otrokářství je důležité, ale fiktivní román holt nejsou Kořeny. Přitom je možné srovnání s jiným fiktivním románem také založeným na skutečném příběhu a to Milovaná od Toni Morrison. Je zajímavé, že Milovaná má prvky Styronovy Sophiiny volby A fyzicky špatně mi bylo u obou knih, Milovaná i doznání Nata Turnera. Těžko říct, zda víc z otevřeně fyzického násilí, nebo z toho duševního mrzačení a ponižování základní lidské důstojnosti.

1 27.11.2022

fun fact: už jen z anotace člověka napadne, že ten muž má nějaký duševní problém.. pointa je, že dokonce sama církev ho nedávno začala soudit za sexuální kontakty, které měl se svými mužskými klienty... Jeho chování bylo známé dvě dekády. Byli za ním posíláni mladí muži ze semináře, aby je vyléčil z homosexuality... A on je zneužíval.
https://www.ncronline.org/news/accountability/french-priest-former-vatican-adviser-face-church-trial-abuse-claims

"Její práce spočívala v pomoci lidem hledat to, čemu říkala „krabička moudrosti“ – jejich smysl pro hodnotu, naději, sebepřijetí, posílení sebe sama a schopnost být zodpovědný a rozhodovat se. Soustředila se rovněž na lidskou jedinečnost."

„Svět je lepší místo, protože JÁ na něm jsem.“

"Jak pokračovala v definování svého terapeutického systému, rostlo její přesvědčení, že kterákoli lidská bytost na světě se může bez ohledu na vnější podmínky a okolnosti vnitřně změnit. Za to, že lidé zůstávají stejní, platí často nemocí, pocitem viny, ztrátou intimity, produktivity a radosti. Věděla, že mohou chtít od života víc než jenom přežívat a snášet bolest."

1 24.02.2019

Jako feminista mám z knížky radost, protože takhle daleko se snad žádný Star Trek nedostal. A zdaleka nejde jen o množství ženských (hlavních) postav a to, že splňují test Alison Bechdel. Neviděl jsem dosud poslední řadu „Discovery“, ale předposlední „Enterprise“ byla tristní. Který svým neokolonialismem jako by z dnešního pohledu předznamenával Trumpovu éru. Star Trek se vždy díky svému sci-fi konceptu mohl pustit do etických, společenských, psychologických a jiných otázek. Což třeba můj táta nikdy nechápal a považoval seriál svého jen za „fantasmagorii“. Přitom že bych byl „technický typ“ je to poslední, co by se o mě dalo říct. Někdy seriál sice pokulhával, tedy alespoň za mými hodnotami, alespoň z dnešního pohledu (a jedna z epizod „Enterprise“ je vyloženě žalostná). A do očí bijící byla heteronormativita, vůči které se bouřili i samotné herečky a herci. Poměrně marně.

Titan je založen na té nejpestřejší posádce v historii Star Treku. Ve vší té mimozemské pestrosti postav ze světů bez gravitace, vodních světů, nebo nehumanoidních bytostí (ještěrovitých, pavoukovitých, kyborgovitých), což je opravdu esence feminismu, se možná ztratí samotná pestrost postav z různých koutů Země. Třeba Austrálec jako jedna z vedlejších postav je i ve sci-fi světě stejně exotický, jako třeba tvor, který ani nemluví „lidskou“ řečí.

Číst to v současné době je tak příznačné… Rasismus je tematizován např. v případě doktora Ree, jehož druh připomíná dinosaura a probouzí poněkud fobické reakce, přestože výcvik na akademii obnáší i citlivost pro diverzitu. Což je program, který i na našich školách systematicky chybí, ač nástroje pro něj existují. Je ukázáno, jak předsudky jsou rychlejší, než uvědomit si, co daný druh ve skutečnosti přinesl a daná osoba konkrétně také. Nakonec se ukáže, že pro lidi může být nezvyklé, že se ocitli na dané lodi tak druhově pestré menšinou. Vzpomněl jsem si na Dukovu „utlačovanou většinu“. Přitom… znamená to, že se k menšinám chováme tak špatně, že máme mít strach se menšinou sami stát? ;)

Jednou z postav je Melora Pazlar ze světa bez gravitace. Její soužití s bytostmi s „vyšším g“, je tak boj s ableismem. Nejprve na antigravitačním vozíku, neustále šuškání a pohledy ji začne rozčilovat a budovat v ní nepřátelství, ale když jí doktor nabídne trvalou změnu, že by její tělo bylo adaptováno na běžnou gravitaci, nakonec odmítá. V knize má lepší antigravitační oblek, a ač o holi, rozhodne se, že je na čase, aby se přestala přizpůsobovat ona okolí, ale okolí, lidé i fyzické prostředí, se začalo přizpůsobovat jí.

S tím souvisí také téma náboženství. Ale i ateismus.

Navíc, poprvé, co si pamatuji, jsou zde přirozeně a běžně neheterosexuální postavy.

A také téma slaďování pracovního, osobního a rodinného života v kontextu rodin na palubě, těhotné členky posádky, nebo ústřední manželské dvojice kapitána a poradkyně.

1 04.12.2018

Taková encyklopedická snaha odhalit všechny „gaye“. Má hodnotu také pro diskurzivní analýzu – představuje tradiční stupeň k emancipaci a zplnomocnění marginalizovaných skupin (tou mohou být i ženy), tedy snaha o výčet zástupců a zástupkyň dané skupiny jako důkaz její relevantnosti. Z dnešního pohledu je problematické použít na všechny lidi „od pravěku“ stejný mustr, stejnou škatulku, definovat je místo jich samých a jak píšu, snaha je „odhalit“, aby byl výčet co nejobsáhlejší. Kniha tak má místy až bulvární charakter, kdy jde hlavně o to, kdo s kým co kdy měl. Kniha tak má poněkud zavádějící titul, byť pojímá také českou historii a výsek aktivismu v ČR.

28.04.2024

Elfové jsou Borgové Zeměplochy.

07.04.2024