Jana Květoňov komentáře u knih

Kniha místy opravdu trochu nudí, protože určité situace popisuje nejen hodně podrobně, ale autor se i opakuje. Tedy Moll se opakuje. Celé to vypráví totiž ona jako jakýsi svůj životopis, z něhož se mohou poučit ti, které postihl stejný či podobný osud. Ne MUSÍ poučit, jen mohou, Moll ponechává na čtenářích, aby si utvořili vlastní názor a vyvodili z toho vlastní závěr. Nicméně zajímavé je přečíst si, že v Anglii se do obávané věznice Newgate dostali ne pouze vrahové, ale zloději. Kapsáři. A za tyto zločiny byl trest smrti. Napadá mě, jestli by se zločinnost u nás nesnížila, kdyby trest smrti stále existoval. Někdy mohl být trest smrti zmírněn vyhnanstvím, jak se stalo Moll Flandersové, nebo její matce. Do vězení se navíc dostala tentokrát vlastně málem omylem, protože i když chtěla ukrást látky, nebyla přistižena přímo při činu a nikdo ji nehonil po ulici a nekřičel "Chyťte zloděje!" Nicméně popravy byly v Londýně tehdy zcela běžnou záležitostí. Situace, kdy si Moll vzala svého bratra a měla s ním dokonce děti, byla rovněž velice zajímavá. Ona totiž nemohla tušit, že jde o jejího bratra. Tuhle část jsem četla skutečně s velkým zaujetím. Je to kniha, kterou člověk asi netouží číst ještě někdy jednou. Ale za přečtení stojí. I za zamyšlení.

2 05.09.2023

(SPOILER) Docela milá knížka, i když některé kapitolky jsou opravdu víceméně zbytečné. Taky by mě zajímal Jan Zrzavý jako dítě nebo mladý muž. Známe ho všichni s baretem, v čepici, s brýlemi a s plnovousem. Jako mladíka ne. Pak by mne docela zajímalo, jak byl autor knížky s Mistrem spřízněn, protože Jan Zrzavý mu vyká. Synovci by snad nevykal. Ale to jsou celkem všechno drobnosti. Hlavně mi vždycky vadí u knih věcné chyby. A ta Destinnová s jedním "n" byla pro mě jako muzikoložku přímo fackou. A několikrát se tam to jméno opakovalo a pokaždé špatně. To se autor nemohl podívat, jak se ta slavná sopranistka píše? Nebo si byl tak jistý?! Dopsala jsem si k němu i datum narození a datum smrti. To narození tam v jedné kapitolce v závorce je, ale kdo by to hledal?! No, ještě pár kritických připomínek by se našlo. Ale dobře se to četlo, tak říkajíc jedním dechem. Knížku jsem si vzala z knihobudky v Řevnicích na nádraží a kvůli těm fotografiím si ji nechám. Hlavně kvůli těm fotografiím. Mohl tam dát ale i obrázky rodičů. To se dělá u životopisných knížek

27.07.2023

Zpočátku se mi kniha moc dobře nečetla. Ale zvykla jsem si. A má to takovou zvláštní, nám neznámou poetiku. Třeba "chodit po břehu sem a tam a jen si sbírat pohledem obrazy slunce roztrhané na hladině řeky". No není to nádhera?!! Rozhodně bych to nedokázala nedočíst. Říkám si, že by to bylo pěkné i zfilmované. Ale fakt je, že knížka je knížka. Vzala jsem si ji z knihobudky a mohla bych ji tam zase vrátit. Ale něco mi nedá, musím si ji ponechat. A někdy třeba zas nahlédnout a přečíst si o psovi mnoha ras, co štěkal a štěkal,nebo o "slunečném laponském dni, kdy barvy květů na dvoře jásaly pestrostí a v trávě to vypadalo, jako by někdo roztrhal nejkrásnější žluté hedvábí na kousky". Po dočtení na mě padla jakási severská melancholie. No, ostatně "každý má v koutku srdce skrytý důvod, proč plakat". (s. 110) Že?! Dala bych knize 85%.

14.07.2023

Nejprve se mi to jako bývalé knihovnici a PhDr. velice líbilo. Hlášky jsou tam skutečně perfektní. Třeba právě o doktorech filozofie. A detektivky s ponurou atmosférou mám rovněž moc ráda. Jenomže zamotávalo se to a v závěru už mi připadalo, že to nemá hlavu ani patu. Připadalo mi to nedotažené. Jako by si s tím už potom sám autor nevěděl rady. Chtělo se mi dát to na poličku s knihami do jedné z našich odolenských knihobudek, nechci tvrdit, že se tak nikdy nestane, ale právě pro těch pár vtipných a velmi trefných hlášek jsem si to zatím nechala doma na poličce vlastní.

Je to nenáročná knížečka, vhodná např. na dovolenou. Čte se to tak říkajíc "samo" a je zde mnoho veselých příměrů, na které hned tak nezapomenu a možná si je i zařadím do svého slovníku. Třeba: "pomačkané manšestráky barvy pelichajícího hranostaje", "každý, koho potkáte, se tváří jak píchnuté tele", apod. Dále se čtenář dozví, že whisky uvolňuje větry, a může si pěkně započítat: "Dvaadvacet, jak pět facek, pětadvacet, pěknej macek, třiadvacet, natři klacek, dvacet sedum, dáme dědům, dvacet osum, dáme kosům." :-)

Knihu jsem si našla v knihobudce na Dolním náměstí v Odoleně Vodě, přečetla, zjistila jsem, že jsem kdysi viděla i film, který byl podle ní natočen, ale nic světoborného. Takový obyčejný příběh, který se přečte a brzy zapomene. Četlo se to ale docela dobře. Jen jsem si tu knížku nenechala. Po přečtení jsem ji zas dala zpátky na tu poličku, kde jsem ji vzala.

Taková poměrně nijaká kniha. Ano, vypovídá o něčem, ale o běžných věcech, jako je podezírání z nevěry, výchova dětí, vztahy mezi sourozenci a k matce, na pracovišti, atd. Hlavní hrdina Luboš Adamec je železničář, ale ta práce na té železnici je tak odborně popsaná, že to normální neželezničářský jedinec není schopen pochopit, pak má kýlu, tak je s tím v nemocnici, jeho žena má autohavárii jako spolujezdkyně se svým snad milencem, to už není nijak dotaženo,... Člověk to přečte a ještě ten den na to zapomene. Ale jako taková televizní inscenace nebo film by se to dalo natočit. Ovšem je to ze socialistického prostředí, tak asi už to ani aktuální pro natočení není. Tak čest!

Tuhle knížku jsem si našla v jedné z knihobudek Odoleny Vody a dlouho jsem se odhodlávala začít ji číst. Pak jsem ji přečetla téměř, jak se říká, jedním dechem! Vtipné hororové povídky s typickým českým "černým humorem", skvělé ilustrace Neprakty, i když někdy ilustrátor nečetl pozorně text, ale nakonec ty ilustrace byly tak vtipné, že mi to ani nevadilo, no prostě nemělo to celé chybu. Vřele doporučuji a zpátky na poličku do knihobudky nevrátím! :-)

(SPOILER) Tak já musím říct, že tento román mě tedy HODNĚ zasáhl. Film by to tak nedokázal, protože jazyk, jakým je napsán, je neskutečně poetický a úžasný! I ta hlavní myšlenka, že divadlo může i zachránit člověka. Sabina nakonec jako čarodějka na hranici neskončí. Ale je to tak napínavé, že jsem to dočítala ve značně pokročilé hodině, nemohla jsem to už potom ovšem odložit a dočíst to jindy. To prostě nejde, jak je kniha napsána takto! Všechna čest! Smekám! František Kožík byl velký spisovatel. A tento román, který má pouhých 221 stran, je toho rovněž dokladem. Nevím, kde se tu dávají ty hvězdičky. Za mě všech 5!

Ta kniha se dobře nečte. Kvituji sice s povděkem, že autorka byla také básnířka, některé obraty jako "přitéká soumrak" apod. to dokládají, ale ty útržkovité věty, soustavné míchání současnosti s minulostí, to není zrovna čtivé. Knihu jsem si vzala z poličky veřejné knihovničky v Odoleně Vodě, kde se jí někdo radostně zbavil, a do jejího dočtení jsem se musela vyloženě nutit. Mnohé ty věty mi připadají jak body osnovy, kterým rozumí jen autor sám. Navíc jsem přemýšlela, proč autorka píše často Miláda nebo Rusálka.

Knížka povídek, kterou jsem si vzala z knihovničky u naší samoobsluhy na Dolním náměstí v Odoleně Vodě a nejprve mě příliš nezaujala. Z těch třinácti povídek (co povídka, to kamínek) však byly některé, které vyčnívaly. Zejména ta poslední, nejdelší: "Pro violoncello a hoboj". Nebo "Život a utrpení kočky Malvíny". Možná i "Střepy" či"Na lovu v krajině vran". některé povídky jsou velice krátké a jiné přímo vybízejí k zfilmování.Třeba "Zpráva ze služební cesty do města, které není". Divím se, že se tohoto nápadu ještě žádný režisér nechytil. (Nebo snad ano?) Líbil se mi jazyk, spisovatelovy obraty. Třeba v druhé povídce "Lov na mouchy": Toho dne, kdy se do obce vrátil sníh a zakryl rozježděné polní cesty, sad za domem i dvůr a kdy mráz skul hladinu rybníka do ledového okovu, měl Roman narozeniny... No každopádně si myslím, že stojí za přečtení. Není to "marná" knížka.

19.12.2021

(SPOILER) Zcela souhlasím s Cagbelem. Něco mě vyloženě vytáčelo. Např. na s. 149: "Bylo slyšet kojoty, jak zavýjejí ve tmě." Zavýjejí! Paráda!! Nebo ty "světlohnědé kalhoty", jinde zas "světlomodré ponožky", ... Paní Alena Kováčová tady rozhodně příliš dobrou práci neodvedla. Kdyby odvedla, třeba bych tomuto románu Elmora Leonarda i lépe rozuměla.

1 28.10.2021

Ta třetí povídka rozhodně není pro každého. Ale mně právě ta přišla zajímavější než ty dvě předchozí (druhá mě poněkud nudila!), protože tam byla spousta hlubokých myšlenek. Tu s tím pěstováním užitečných či neužitečných věcí už tu jedna čtenářka zmínila. Ale jsou tam i jiné. Např.: "Jednou se musíme vzdát všeho. Dříve či později." "Jediný jistý úděl člověka je smrt." "Neproklínám ani vládu, protože každá nová je pitomější než předešlá." "Kdo začne hádku, ten ji obvykle prohraje." Nebo ty obraty! Příklad: "Krásná harmonie barev, jakou jsem dlouho neviděl." Či "Smutek mu zářil z vybledlých očí jako hvězda ze studny." Z první povídky "Pařížská kravata" se mi zas líbila charakteristika psa Valterovy ženy: "Měl jsem dojem, že by mě nejraději kousl, ale že se obával, že by měl pak špatnou chuť v ústech." No, zajímavá knížka. Jsem ráda, že jsem se k ní dostala a přečetla si ji.

14.11.2020

Zrovna jsem dočítala román Bohumila Říhy, když v televizi dávali film "Dým bramborové natě", natočený podle něho, takže jsem to mohla porovnat. Film je hodně jiný než kniha. Ale výběr hlavního představitele MUDr. Jana Meluzina je přesný. Nedovedu si v této roli nikoho jiného než Rudolfa Hrušínského představit. Pravda, celkově je to trochu ponuré jako většina Vláčilových filmů, kniha zas až tak ponuře nevyznívá. A navíc jsem z některých Říhových obratů byla přímo unešena. Např. "listy stromů vytasily všechnu zeleň, jen aby se předvedly", nebo "v tiché zelené uličce se i keře schovávaly za své listy". Také se mi líbilo "je třeba neštěstí taky trochu nutit, aby se změnilo, nebo aby nadobro odešlo." A tak "s odstíny zimy v tváři" tuto knížku, která se mi tak dobře četla, odkládám, a všem doporučuji. A kdo je moc velký pravičák, tak ať ty věty o socialismu, který autorovi (nebo Meluzinovi) připadá jako obloha plná hvězd, prostě přeskočí. :-)

Tak já vážně nevím. Jsem stará čtenářka (už i věkem, důchodkyně) a miluji historické romány. Přečetla jsem jich spoustu. Těšila jsem se, i když ty předchozí díly neznám. Knihu jsem si vybrala na poličce veřejné knihovničky na nádraží v Řevnicích. Nemohla jsem to dočíst. Nakonec má silná vůle zvítězila, protože já vždycky všechno dočetla do konce, ale styl, jakým je to psané, je hrozně zvláštní a pro mě až nesrozumitelný. Jsem vysokoškolačka, mám zkušenosti i v historii, ale někdy jsem se nedokázala orientovat, přibývala nějaká nová jména, nechápala jsem, kam je zařadit. Asi největším úskalím autorky jsou příliš dlouhé (a mně připadá, že kostrbaté) věty. Uvedu příklad: "Vyplouvá pozdní jaro, v Soukenické ještě dokvétají šeříky, Babetka vyhlíží beztoho příliš často k protějšímu miltnerovskému domu, v prvním patře se rozlétne okno, samozřejmě se zjeví mezi bílými záclonami důstojně a vzpřímeně o n a, Růže Čechová, jak přezdívají slánské měšťanky dávným dívčím jménem manželce kontribučního Miltnera ; panna Volcová pokaždé ucouvne ze své vyhlídky před obrazem příští tchyně, tentokrát neodolá, upíjí zvědavýma očima tu teatrální scénu, jak blahosklonně kyne paní Růže neznámému hostu, vysokému, ztepilému muži, host odchází s Františkem Karlem uličkou vzhůru k rynku, neznámý muž je krásný, má vysoké čelo, ověnčené hnědými kadeřemi, i to zachytí letmý pohled, je o hlavu vyšší než pan Miltner, vyrovnaných pohybů, ani se neohlédne ..." Pamatujete si někdo, čím ta věta začala? Musím se vrátit na její samý začátek, protože v jejím průběhu jsem to zapomněla a začala jsem dokonce myslet na nějaké svoje věci! :-)

2 03.09.2020

Mně se to velice líbilo. Je pravda, že je trochu poznat, že Tajemství obrazárny je autorovou detektivní prvotinou, ale Vachkův jazyk mi vyhovuje, dobře se mi to čte, je to prostě skvělá oddechovka. Dávám čtyři hvězdičky z pěti.

Tajemství obrazárny je Vachkova detektivní prvotina a je to na ní znát. Ale Zlá minuta je vynikající! A vůbec, autorův jazyk mi vyhovuje, dobře se to čte, je to skvělá oddechovka;

1 18.04.2020

Tak nevím. Líbil se mi název (podle jedné z povídek) a obálka s použitím kresby Stanislava Bartoše. Ale ty povídky jako takové mi připadají dost nevyrovnané. Některé se mi líbí a mají smysl (např. hned první povídka "Kolo"), jiné pro mě smysl postrádají (např. hned druhá povídka "Když na horách prší"). Rovněž ty spisovatelčiny obraty mi moc nevyhovují, např. "se sklonem k nesnesitelně absolutní spravedlnosti" nebo "dali jsme si dlouhou láhev bílého vína", atd. V autobuse z Odoleny v Vody do Prahy a zpátky se to dá. Ale že bych se k tomu chtěla někdy vrátit, to asi ne. Samozřejmě nemohu hodnotit celé "pozoruhodné" dílo autorky, když jsem od ní nic jiného nečetla!

20.08.2019

Je to výborná vtipná oddechovka, navíc s ilustracemi Adolfa Borna, jen jediná věc mi tam pak na závěr jako ateistce vadila, že totiž ze všech se stali příkladní pokřtění křesťané. To si jaksi autor mohl odpustit, tím dost zkazil ten celkový báječný dojem z knížky.

1 26.07.2019

Nedávno jsem vyhrála knížku Ivany Vostřákové Ostrá jako katana. Diskusní příspěvky na ni jsou vesměs pozitivní, mě ale nenadchla ani obsahem, ani formou a těch pravopisných chyb, které nejsou způsobené tiskem, to je katastrofa!!! Když jsem si vzala z jedné poličky s knihami tady tento román Karla Poláčka, to byl úplný balzám na duši! Vtipně, krásnou češtinou napsané, čte se to vyloženě "samo"! Člověk je už poněkud ovlivněn filmem, ale že i ten film byl vynikající, tak to nevadí! Krásně se to doplňuje.