Jana Květoňov přečtené 14

Paní Parkingtonová 1970, Louis Bromfield

Letní bouřka 1966, Juan Garcia Hortelano

Moll Flandersová 2022, Daniel Defoe

Kniha místy opravdu trochu nudí, protože určité situace popisuje nejen hodně podrobně, ale autor se i opakuje. Tedy Moll se opakuje. Celé to vypráví totiž ona jako jakýsi svůj životopis, z něhož se mohou poučit ti, které postihl stejný či podobný osud. Ne MUSÍ poučit, jen mohou, Moll ponechává na čtenářích, aby si utvořili vlastní názor a vyvodili z toho vlastní závěr. Nicméně zajímavé je přečíst si, že v Anglii se do obávané věznice Newgate dostali ne pouze vrahové, ale zloději. Kapsáři. A za tyto zločiny byl trest smrti. Napadá mě, jestli by se zločinnost u nás nesnížila, kdyby trest smrti stále existoval. Někdy mohl být trest smrti zmírněn vyhnanstvím, jak se stalo Moll Flandersové, nebo její matce. Do vězení se navíc dostala tentokrát vlastně málem omylem, protože i když chtěla ukrást látky, nebyla přistižena přímo při činu a nikdo ji nehonil po ulici a nekřičel "Chyťte zloděje!" Nicméně popravy byly v Londýně tehdy zcela běžnou záležitostí. Situace, kdy si Moll vzala svého bratra a měla s ním dokonce děti, byla rovněž velice zajímavá. Ona totiž nemohla tušit, že jde o jejího bratra. Tuhle část jsem četla skutečně s velkým zaujetím. Je to kniha, kterou člověk asi netouží číst ještě někdy jednou. Ale za přečtení stojí. I za zamyšlení.... celý text

Chvilky s Janem Zrzavým 1978, Ladislav Langpaul

Docela milá knížka, i když některé kapitolky jsou opravdu víceméně zbytečné. Taky by mě zajímal Jan Zrzavý jako dítě nebo mladý muž. Známe ho všichni s baretem, v čepici, s brýlemi a s plnovousem. Jako mladíka ne. Pak by mne docela zajímalo, jak byl autor knížky s Mistrem spřízněn, protože Jan Zrzavý mu vyká. Synovci by snad nevykal. Ale to jsou celkem všechno drobnosti. Hlavně mi vždycky vadí u knih věcné chyby. A ta Destinnová s jedním "n" byla pro mě jako muzikoložku přímo fackou. A několikrát se tam to jméno opakovalo a pokaždé špatně. To se autor nemohl podívat, jak se ta slavná sopranistka píše? Nebo si byl tak jistý?! Dopsala jsem si k němu i datum narození a datum smrti. To narození tam v jedné kapitolce v závorce je, ale kdo by to hledal?! No, ještě pár kritických připomínek by se našlo. Ale dobře se to četlo, tak říkajíc jedním dechem. Knížku jsem si vzala z knihobudky v Řevnicích na nádraží a kvůli těm fotografiím si ji nechám. Hlavně kvůli těm fotografiím. Mohl tam dát ale i obrázky rodičů. To se dělá u životopisných knížek... celý text

Má panenka pentli rudou 1980, Anu Kaipainen

Zpočátku se mi kniha moc dobře nečetla. Ale zvykla jsem si. A má to takovou zvláštní, nám neznámou poetiku. Třeba "chodit po břehu sem a tam a jen si sbírat pohledem obrazy slunce roztrhané na hladině řeky". No není to nádhera?!! Rozhodně bych to nedokázala nedočíst. Říkám si, že by to bylo pěkné i zfilmované. Ale fakt je, že knížka je knížka. Vzala jsem si ji z knihobudky a mohla bych ji tam zase vrátit. Ale něco mi nedá, musím si ji ponechat. A někdy třeba zas nahlédnout a přečíst si o psovi mnoha ras, co štěkal a štěkal,nebo o "slunečném laponském dni, kdy barvy květů na dvoře jásaly pestrostí a v trávě to vypadalo, jako by někdo roztrhal nejkrásnější žluté hedvábí na kousky". Po dočtení na mě padla jakási severská melancholie. No, ostatně "každý má v koutku srdce skrytý důvod, proč plakat". (s. 110) Že?! Dala bych knize 85%.... celý text

Tichý společník 2008, Pavel Göbl

Knihu jsem si našla v knihobudce na Dolním náměstí v Odoleně Vodě, přečetla, zjistila jsem, že jsem kdysi viděla i film, který byl podle ní natočen, ale nic světoborného. Takový obyčejný příběh, který se přečte a brzy zapomene. Četlo se to ale docela dobře. Jen jsem si tu knížku nenechala. Po přečtení jsem ji zas dala zpátky na tu poličku, kde jsem ji vzala.... celý text

Blázny živí Bůh 1969, František Kožík

Tak já musím říct, že tento román mě tedy HODNĚ zasáhl. Film by to tak nedokázal, protože jazyk, jakým je napsán, je neskutečně poetický a úžasný! I ta hlavní myšlenka, že divadlo může i zachránit člověka. Sabina nakonec jako čarodějka na hranici neskončí. Ale je to tak napínavé, že jsem to dočítala ve značně pokročilé hodině, nemohla jsem to už potom ovšem odložit a dočíst to jindy. To prostě nejde, jak je kniha napsána takto! Všechna čest! Smekám! František Kožík byl velký spisovatel. A tento román, který má pouhých 221 stran, je toho rovněž dokladem. Nevím, kde se tu dávají ty hvězdičky. Za mě všech 5!... celý text

Ústa plná oblázků 1985, Jiří Medek

Knížka povídek, kterou jsem si vzala z knihovničky u naší samoobsluhy na Dolním náměstí v Odoleně Vodě a nejprve mě příliš nezaujala. Z těch třinácti povídek (co povídka, to kamínek) však byly některé, které vyčnívaly. Zejména ta poslední, nejdelší: "Pro violoncello a hoboj". Nebo "Život a utrpení kočky Malvíny". Možná i "Střepy" či"Na lovu v krajině vran". některé povídky jsou velice krátké a jiné přímo vybízejí k zfilmování.Třeba "Zpráva ze služební cesty do města, které není". Divím se, že se tohoto nápadu ještě žádný režisér nechytil. (Nebo snad ano?) Líbil se mi jazyk, spisovatelovy obraty. Třeba v druhé povídce "Lov na mouchy": Toho dne, kdy se do obce vrátil sníh a zakryl rozježděné polní cesty, sad za domem i dvůr a kdy mráz skul hladinu rybníka do ledového okovu, měl Roman narozeniny... No každopádně si myslím, že stojí za přečtení. Není to "marná" knížka.... celý text

Chyťte ho! 1992, Elmore Leonard

Zcela souhlasím s Cagbelem. Něco mě vyloženě vytáčelo. Např. na s. 149: "Bylo slyšet kojoty, jak zavýjejí ve tmě." Zavýjejí! Paráda!! Nebo ty "světlohnědé kalhoty", jinde zas "světlomodré ponožky", ... Paní Alena Kováčová tady rozhodně příliš dobrou práci neodvedla. Kdyby odvedla, třeba bych tomuto románu Elmora Leonarda i lépe rozuměla.... celý text

Pařížská kravata 1981, Mika Waltari

Ta třetí povídka rozhodně není pro každého. Ale mně právě ta přišla zajímavější než ty dvě předchozí (druhá mě poněkud nudila!), protože tam byla spousta hlubokých myšlenek. Tu s tím pěstováním užitečných či neužitečných věcí už tu jedna čtenářka zmínila. Ale jsou tam i jiné. Např.: "Jednou se musíme vzdát všeho. Dříve či později." "Jediný jistý úděl člověka je smrt." "Neproklínám ani vládu, protože každá nová je pitomější než předešlá." "Kdo začne hádku, ten ji obvykle prohraje." Nebo ty obraty! Příklad: "Krásná harmonie barev, jakou jsem dlouho neviděl." Či "Smutek mu zářil z vybledlých očí jako hvězda ze studny." Z první povídky "Pařížská kravata" se mi zas líbila charakteristika psa Valterovy ženy: "Měl jsem dojem, že by mě nejraději kousl, ale že se obával, že by měl pak špatnou chuť v ústech." No, zajímavá knížka. Jsem ráda, že jsem se k ní dostala a přečetla si ji.... celý text

Rašení 1989, Alena Vrbová

Tak já vážně nevím. Jsem stará čtenářka (už i věkem, důchodkyně) a miluji historické romány. Přečetla jsem jich spoustu. Těšila jsem se, i když ty předchozí díly neznám. Knihu jsem si vybrala na poličce veřejné knihovničky na nádraží v Řevnicích. Nemohla jsem to dočíst. Nakonec má silná vůle zvítězila, protože já vždycky všechno dočetla do konce, ale styl, jakým je to psané, je hrozně zvláštní a pro mě až nesrozumitelný. Jsem vysokoškolačka, mám zkušenosti i v historii, ale někdy jsem se nedokázala orientovat, přibývala nějaká nová jména, nechápala jsem, kam je zařadit. Asi největším úskalím autorky jsou příliš dlouhé (a mně připadá, že kostrbaté) věty. Uvedu příklad: "Vyplouvá pozdní jaro, v Soukenické ještě dokvétají šeříky, Babetka vyhlíží beztoho příliš často k protějšímu miltnerovskému domu, v prvním patře se rozlétne okno, samozřejmě se zjeví mezi bílými záclonami důstojně a vzpřímeně o n a, Růže Čechová, jak přezdívají slánské měšťanky dávným dívčím jménem manželce kontribučního Miltnera ; panna Volcová pokaždé ucouvne ze své vyhlídky před obrazem příští tchyně, tentokrát neodolá, upíjí zvědavýma očima tu teatrální scénu, jak blahosklonně kyne paní Růže neznámému hostu, vysokému, ztepilému muži, host odchází s Františkem Karlem uličkou vzhůru k rynku, neznámý muž je krásný, má vysoké čelo, ověnčené hnědými kadeřemi, i to zachytí letmý pohled, je o hlavu vyšší než pan Miltner, vyrovnaných pohybů, ani se neohlédne ..." Pamatujete si někdo, čím ta věta začala? Musím se vrátit na její samý začátek, protože v jejím průběhu jsem to zapomněla a začala jsem dokonce myslet na nějaké svoje věci! :-)... celý text

Tajemství obrazárny / Zlá minuta 1986, Emil Vachek

Tajemství obrazárny je Vachkova detektivní prvotina a je to na ní znát. Ale Zlá minuta je vynikající! A vůbec, autorův jazyk mi vyhovuje, dobře se to čte, je to skvělá oddechovka;... celý text

K mé kávě tvá dýmka 1976, Alžběta Šerberová

Tak nevím. Líbil se mi název (podle jedné z povídek) a obálka s použitím kresby Stanislava Bartoše. Ale ty povídky jako takové mi připadají dost nevyrovnané. Některé se mi líbí a mají smysl (např. hned první povídka "Kolo"), jiné pro mě smysl postrádají (např. hned druhá povídka "Když na horách prší"). Rovněž ty spisovatelčiny obraty mi moc nevyhovují, např. "se sklonem k nesnesitelně absolutní spravedlnosti" nebo "dali jsme si dlouhou láhev bílého vína", atd. V autobuse z Odoleny v Vody do Prahy a zpátky se to dá. Ale že bych se k tomu chtěla někdy vrátit, to asi ne. Samozřejmě nemohu hodnotit celé "pozoruhodné" dílo autorky, když jsem od ní nic jiného nečetla!... celý text

Útěk 1987, Ota Hofman