jakub2199 komentáře u knih

Báječně zpracovaná kniha, rozhodně čtivé a přínosné pro jak příležitostného čtenáře tak milovníka hudby. K předchozímu tvrzení je nutné dodat ALE - to spočívá ve způsobu zpracování. Životopis se dá pojmout mnoha způsoby. Od ryze faktografického po fiktivně beletristický a samozřejmě všechny variace mezi tím. Ocenění knihy tak bude odpovídat tomu jak si představujete zpracovaný životopis. Autor se rozhodl pro poněkud umírněnější formu faktografického zpracování. Text je čtivý, ale autor vychází z korespondence a dobových záznamů, aby mohl svůj příběh vyprávět. Kde si zdroje odporují spekuluje a podává názory a nechává na čtenáři, aby si udělal svůj vlastní úsudek. Každopádně informace o kterých nemá informace nerozebírá, pokud jsou důležité tak je zmíní, ale jde dále. To vytváří jisté dějové mezery a samozřejmě vypravování tíhne do rodinné dynamiky. Přesto nejde o suchopárné převyprávění dopisů či jen shrnutí nejdůležitějších životních milníků. Autor látku zpracoval dostatečně umě - takže si v ní své najde každý čtenář.

07.06.2019

Předně musím říct, že překlad Pavla Olivy je absolutně perfektní. Je samozřejmě nutné brát mé tvrzení s rezervou protože nehovořím starořečtinou, takže nemohu porovnat kvalitu překladu s originálem. Mé hodnocení vychází z čitelnosti a z poznámkového aparátu a lexikologickými vysvětleními výrazů. Ve své podstatě právě překlad, úvod a poznámkový aparát mě na knize oslovily nejvíce. Samotná kniha byla spíše nenaplněným očekáváním. Nemohu říci zklamáním, to bych šel příliš daleko, ale prostě jsem toho čekal více. Z historického hlediska možná jde o zajímavou práci, ale přínos pro mé státovědné vědomosti či ústavnosti starověku byly pro mě spíše limitované. I když obzvláště konec zpracovávající volbu soudců a soudní proces byl velmi zajímavý a určité pasáže ústavního vývoje mě také zaujaly. Prostě kniha specializovaného čtenáře.

29.05.2019

Poklad z české kotliny. Takto kvalitně a především čtivě napsaných faktografických knih by mělo být rozhodně více. Autorky si vzaly za cíl nelehký úkol - přiblížit kulturní tradici Japonska o historických počátků státu (cca 6. století) až po reformu meidži (1867). Vzhledem k neuvěřitelnému rozsahu materiálu pro zpracování je kniha nutně pouze výběrem a seznámením s probíranou látkou. Přesto kontextem a rozsahem rozhodně uspěli. Co je na knize nejlepší je její didaktická kvalita. Text je čitelný a především srozumitelný. Snad jedinou výtku, kterou bych pronesl je pro mě nepochopitelné opomenutí literatury samurajské - především taková legenda jako je Mijamoto Musaši není zmíněna vůbec a Cunetomo Jamamoto je zmíněn jen jako vedlejší zmínka v jedné větě. Ale knihu mohu rozhodně doporučit. Pro zájemce o více historie mohu doporučit knihu Dějiny Japonska od Zdeňky Vasilijevové.

1 22.05.2019

Zajímavě zpracované válečné drama. Obzvláště autentické zážitky prakticky nedospělého mladíka nebývají často tématem vojenské literatury (některé romány z 1SV zachycují mladé dobrovolníky, ale rozhodně ne mladší 18 let). Surovost s kterou je válka zobrazena, nenechává prostor pro moderní či poválečnou idealizaci válečné mašinérie. Válka způsobuje utrpení a neštěstí. Kniha nerozebírá velké strategie, nemluví o politice. Je to příběh mladého chlapce, kterému válka převrátila život naruby a který se snaží si ho znovu poskládat dohromady. Příběh dává nahlédnout za oponu života vojáka/námořníka, jeho dennímu životu, jeho myšlenkám, přáním a někdy i motivacím a přístupu ke světu kolem něj. Škoda, že není známější. Rozhodně bych ho doporučil k povinné četbě ve škole vedle takových klasik jako Na západní frontě klid, Komu zvoní hrana. Když pro nic jiného tak alespoň pro dokreslení války.

2 15.05.2019

V pořadí vydání první, pro mě od autora druhá kniha. Líbila se mi méně než Postamerický svět, ale z valné části to přikládám tomu, že vzhledem k roku vydání (tedy 2003) je kniha již v některých otázkách překonaná. Měl bych se možná opravit. Když říkám překonaná, nemyslím tím, že témata stále nenesou váhu, naopak. Jen již jsem s nimi byl obeznámen před čtením knihy, takže neměla takový dopad, jaký by mohl očekávat nezasvěcený čtenář. Každopádně je na knize mnoho, co chválit. Především autor velice výstižně odhaluje, že problém "postmoderního" světa spočívá v rozdílu mezi růstem demokracie a růstem liberální demokracie. A k této problematice se obšírně vyjadřuje. Tyto pasáže patří rozhodně k nejsilnější části knihy. Jeho analýza neliberálních demokracii (ke které se jistým způsobem vrací v knize Postamerický svět) je také povedená a především velice přínosná pro chápání složitostí politických systému dnešní doby (tedy jak je možné že státy jako Čína a Rusko mají úspěchy a podobné otázky). Vysvětlení vlivu hospodářství na liberální demokracii (na modelu především arabských, ale můžeme říci islámských států) je také kvalitní materiál na zamyšlení. Jen 5. kapitola mi připadala trochu mimo místo. Jako zamyšlení nad demokratizací ekonomie a ekonomiky (čtenář pochopí pejorativní nádech zvoleného slova demokratizace) a z toho vycházející důsledky. Rozhodně mohu doporučit buď jako knihu na začátek studia politiky postmoderního světa/globalizujícího se světa a nebo pro studia neliberálních (autokratických režimů). V tom případě nemá smysl číst kapitoly 5 a 6.

12.05.2019

Jsou knihy, které člověk přečte a nemusí je nikdy v životě číst znovu, pak jsou knihy ke kterým se člověk vrací, aby si připomněl kouzlo ze čtení, které začalo vyprchávat. A pak jsou knihy jako Dhammapadam - knihy, které člověk čte celý život. Tím nemyslím, že by ji nikdy nedočetl. Tím myslím, že se k ní člověk vrací pro radu, pro poučení. Pokaždé se ukáže nová informace, nový záblesk něčeho, co bylo předtím skryto. Jako když hledíme do křišťálu - jde o ten samý kámen, ale podle lomu světla nám ukazuje různé barvy. Rozhodně důležitá kniha pro studenty buddhismu, ale lze ji určitě doporučit studentům východní kultury. Obzvláště předmluva od Karla Wernera má vysokou akademickou úroveň a rozhodně je užitečnou pomůckou. Bylo by zajímavé porovnat různé zpracování překladů - tedy jak tento od K. Wernera tak ten od Vincence Lesného z roku 1947. Podobnou strukturu a vazbu na buddhismus mají kniha Hagakure od Tsunetomo Yamamota a Kniha pěti kruhů od Mijamota Musašiho, ač jde o japonské texty silně ovlivněné samurajskou třídou a zenovým buddhismem rozhodně doporučuji k porovnání.

Nějak si nejsem jist hodnocením. Ve srovnání s ostatními knihami mi připadají 3 hvězdy moc, ale 2 by byly rozhodně málo. A stejně nejistě bych mohl posuzovat i samotnou knihu. Byla čtivá tak akorát, abych se zdráhal říci, že byla špatná, ale obsah byl tak mdlý, že si snad nic jiného nezaslouží. Pokud je možno věřit, že autorka pracovala na manuskriptu až do své smrti a v podstatě nebyl dokončen (alespoň takový jsem z knihy měl dojem) a to i přesto, že na něm měla pracovat 30-40 let. Možná to prostě nebyla kniha, která měla spatřit světlo světa. Bohužel se toho o knize moc říci nedá. Text plyne vcelku hladce, ale je to naprosto o ničem. A tím myslím přesně to, co říkám - o ničem. Postavy nemají žádný vývoj, nic se v podstatě nestane, vše je takové nedopečené. Když to srovnám s Kafkou jehož díla jsou vlastně také nedokončené, tak je to jako číst tvorbu vysokoškoláka a dítěte ze školky (Dívka v puntíkových šatech). Vzhledem k rozsahu a relativní snadnosti četby to nebyl nijak tragický zážitek, ale zanechal mi jistou pachuť nespokojenosti.

02.05.2019

Jeden den... byla jedna z těch knih, které jsem chtěl přečíst, když pro nic jiného tak pro její reputaci, ale které jsem se zároveň bál. Ne tak jak se člověk bojí Tolstého a jeho Vojny a mír (četba, která si od čtenáře vyžádá jisté odhodlání), obava z toho, že kniha nenaplní očekávání, které do ni člověk vkládá. Naštěstí mohu prohlásit, že se obava nenaplnila. Kniha je opravdu povedená. Četl jsem ji takříkajíc jedním dechem. Což vzhledem k rozpracované matérii je co říci. Četba dostává úplně jinou rovinu, když si čtenář uvědomí, že to co čte není fikce, tedy alespoň ne v tom smyslu jak se běžně chápe. Co čtenář čte se někomu stalo a to za okolností a způsobem jaký je popsán. A to hrůzné vědomí, že to bylo možné a bohužel nejspíš stále je možné dodává četbě úplně nový rozměr. Podobně jako při četbě Deníku Anny Frankové, když knihu dočtenou odložím zpět do police, tak se nemohu ubránit a v hlavě se mi víří řada myšlenek a otázek a nevím jestli bych i na polovinu z nich chtěl znát odpověď. Pro ty čtenáře, kterým se kniha zalíbila mohu doporučit knihu Král Krysa, taktéž z vězeňského prostředí, tentokrát ovšem z prostředí Japonských vojenský táborů. Rozhodně lze mezi těmito knihami spatřit mnoho paralel.

10 30.04.2019

Co ke knize dodat? Snad jen drobnou anekdotku. Když jsem se do ní před lety na doporučení učitele začetl, tak jsem měl problém ji porozumět. Zdála se komplikovaná, odborná laikovi málo přístupná a někde v polovině jsem ji odložil. Když jsem se k ní vrátil po letech, připadalo mi jako bych četl jinou knihu. Věci, které se zdáli být složité byly jasně formulovány. Problematika byla pojata věcně a pro potřeby teorie prakticky a co nejdůležitější poučně. Jde prostě o kvalitní teoretickou knihu jejíž význam lze docenit až s odstupem. Jako primární učební pomůcky ji lze doporučit jen opravdu nadaným studentům, ale komukoliv bych ji doporučil po pochopení základů k prostudování, ne nadarmo je často citována i v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu.

27.04.2019

Čekal jsem spíše tradiční buddhistické koány - poučky k jejichž pochopení je třeba se neřídit logikou, ale citem - prohlédnout do podstaty věci, ne jen na její povrch. Ale autor zvolil spíše příběhy poučné a někdy i humorné. Tuším, že za tím byla snaha přiblížit složitou matérii evropskému obecenstvu, které je navyklé na pohádky a bajky (jež plní obdobnou úlohu). Nevšiml jsem si, že by se příběhy táhlo nějaké nosné téma, vyjma toho které je dáno samotným tématem knihy. Mnohokrát na mě Oceán v kapce rosy působil spíše jako sbírka pohádek s dovysvětlením autora. Nemohu říci, že by zvolená forma byla na škodu. Někdy vtipná poznámka, jindy životní anekdota pomohli příběhy tak nějak zlidštit. Rozhodně lehké čtení s hlubokým potenciálem a dokonce čitelné dětem jako pohádky.

1 27.04.2019

Strašně jsem chtěl mít tuto knihu rád. Moc a moc jsem se snažil, ale vždy, když se zdálo, že autorovi budu moci odpustit mnou chápané prohřešky u některých titulů, tak je zopakoval znovu a znovu. A tak i přes mé upřímné přání se s knihou po dočtení rozcházím se smíšenými pocity. Předně je koncept rozhodně hodný pochvaly a svým encyklopedickým záběrem rozhodně může leckterému čtenáři rozšířit obzory. Sám se považuji za znalého čtenáře (byť jsem nečetl vše o čem znalosti mám) a i tak mi kniha odhalila hned několik titulů o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Už v úvodu sám autor přiznává, že se jedná vlastně o soubor esejí, že výběr byl eklektický (vzhledem k množství knih na světě se snad nic jiného nedalo očekávat) a že jde o jeho subjektivní hodnocení. Ovšem to by bylo čtenáři jasné i bez upozornění autora - a tím nastává má první (a pohříchu nikoliv poslední) výtka. Jakýkoliv seznam musí být subjektivní, když při ničem jiném tak při svém výběru knih. Autor byl alespoň takovým profesionálem, že uvedl knihy o kterých, nebo alespoň jejich autorech měl nevalné mínění. Můj problém s jeho subjektivitou spočívá ve zpracování látky. Například uvedu jméno John Locke - kdokoliv přečetl knihu hned pochopí. Autor Johna Locka neměl rád, dozvídáme se to již v úvodu a následně v mnoha a mnoha příspěvcích. Někdy věcně u autorů Lockem ovlivněných či žijících v jeho době, ale mnohdy také u autorů s Lockem naprosto nesouvisejících, kde je zmínka o Lockovi připojena jen tak pro formu. Dávám příkladmo Lockea, ale podobné schéma se opakuje i u jiných autorů. Časté jsou situace, kdy si Seymour-Smith váží knihy, ale nikoliv jejího autora a tak dodá několik odstavců o jeho lakomosti, či sexuálních preferencích a podobně. Co se tím snažím říci je, že autor se nikterak nesnažil korigovat své pocity a tím se jakkoliv chatrné zdání objektivity často naprosto rozplývá. Lze také vytknout, že v některých příspěvcích autor věnuje většinu času spisovateli a jeho životu či jeho jiným dílům a na samotnou knihu zbude prostor na pouhém jednom odstavci. Velice mě takový nekonzistentní přístup na esejích rušil. Ovšem i tak u příspěvků, které autor obdivoval nebo alespoň potlačil svou antipatii, do té míry, že nebyla patrná, bylo čtení obdivuhodně kvalitní. Informace byly věcné, kusé, tam kde to stačilo, detailní tam, kde to bylo potřeba. Mnohokrát přišel s vhledem, s kterým jsem se nesetkal a byl rozhodně novým světlem na starou tématiku. Naneštěstí měl-li bych to hodnotit, tak poměr kvalitních esejí vůči předpojatým (nazvěme je třeba tak) byl 1:2 a tak jsem měl spíše rozpolcené pocity. Potenciálnímu čtenáři bych doporučil přečíst ke každé knize, která vás zajímá jednu, o které jste buď neslyšeli nebo na vás nijak nezapůsobila, třeba mezi nimi objevíte pár pokladů jako já.

2 24.04.2019

Zajímavá knížečka, která se může chlubit kvalitním zpracováním. Jasně vědeckým přístupem k matérii a jasnou strukturou. Proč tedy neudělit plné skóre? Problém totiž spočívá v faktu, že vlastně nejde o knihu o Konfuciovi. Autor se sám nesnaží tuto skutečnost nikterak zatajit. Hned v úvodu vysvětluje, že o Konfuciovi není dost věrohodných pramenů, aby bylo možné hovořit o jeho osobě jako takové a tak se spíše rozhodl hovořit o autorovi skrze jeho dílo. Tento přístup ač rozhodně věděcký a nepochybně vhodný má tu nevýhodu, že naráží na dvojí úskalí. Prvním je, že kniha měla být o Konfuciovi a nikoliv jeho myšlenkách, bylo-li by tomu tak měl název knihy znít, Konfucionismus v podání Konfucia a jeho žáků. Druhým úskalím je, že ani Konfuciovi připisované dílo není z valné části jeho a je vnitřně kontrární v důsledku postupného vývoje. Tím pádem nám dává zamlžený pohled na autora a nutí nás tak ke spekulacím. Tím pádem ovšem mohl autor spekulovat i o Konfuciovi tak jako tak. S těmito výhradami ovšem nijak nesnižuji kvalitu knihy. Jde o precizně zpracované dílo, opírající se o překlady a znalost jazyka a pracující s úvahami nad významem a dávajícím dílo do kontextu doby a okolností. I český překlad si zaslouží pochvalu za svůj přístup k materiálu a proto pro zájemce o sinologii či konfucionismu mohu rozhodně doporučit jako úvod do myšlenek Hovorů od Konfucia.

1 20.04.2019

Vau, ta slova se mi několikrát po sobě vydrala z úst po dočtení knihy. A myslím, že ty tři hlásky skutečně vystihují všechny mé pocity po přečtení knihy. Mám trochu problém o knize psát poněvadž jakákoliv zmínka mi zavání odhalením zápletky. Bohužel vzhledem k tomu, že už na přebale knihy je odkaz na Patricii Highsmith a její dnes již legendární sérii o Panu Ripleym, tak už nakladatel se nebál odhalit něco ze zápletky. Musím říct, že mě to trochu i v druhé polovině knihy zamrzelo, protože jsem mohl odtušit zvrat v ději několik stran před tím, než se stal. Na druhou stranu, nebýt odkazu na paní Highsmith, tak bych knihu nejspíš vůbec nečetl, takže to asi tak špatné rozhodnutí nebylo. Obecně myslím, že je kniha celé Ripleyádě velmi podobná. Cítil jsem ze stránek podobné mražení i stejný neklid. Zároveň jsem nemohl odolat a musel jsem otáčet další a další stránky až jsem se nakonec dostal až k epilogu. Rozhodně psychologické, rozhodně povedené. Postupné odhalování propletených osudů postav bylo velmi umě provedeno a skutečně bylo radostí číst od začátku do konce. Vřele doporučuji.

16.04.2019

Monografie na téma ústavním principů v českém právu. Studijní pomůcka nebo čtení k doplnění vědomostí. Sám se nemohu rozhodnout. Čtivost a přístupnost podané látky je rozhodně ku prospěchu, ale systematizace textu by mohla být o chlup lepší. Vzhledem k složitější materii ústavního práva by myslím lepší vizuální systematizace textu pomohla. Možná náhodou, možná ne kniha připomíná (formátováním textu) Ústavní právo od Prof. Pavlíčka. Inspirací by mohla být učebnice Římského práva od tria Kincl, Urfus, Skřejpek, která je vynikající učebnicí. To mě ovšem vrací zpět k úvaze, zda šlo o učebnici nebo doplňující text. Kloním se spíše k druhému a proto jsem tak knihu četl. V tomto ohledu musím rozhodně pochválit. Autor obsahuje téma dostatečně široce a dokonce se ke konci pouští do výkladu Evropského a Mezinárodního práva, pro dokreslení a dovysvětlení určitých mechanismů ústavního práva. Určitě stojí za prostudování.

2 15.04.2019

Musím říct, že jsem překvapen vlažným přijetím čtenářů zde na Databázi, podobně jsem byl překvapen i názorem na některé romány H.Murakamiho. Překvapen jsem hlavně proto, že jim nerozumím. Knihu jsem četl během středoškolských let a líbila se mi i tehdá. Četl jsem ji znovu a líbila se mi ještě více než dříve. Kniha je skvěle napsaná. A tím nemyslím jen její stylistiku a syntax, míním tím všechno. Román stále překvapuje, nenechá čtenáře vydechnout, nutí ho obracet další a další stránky a když už si myslí, že se začíná děj odhalovat, tak autor přejde do anachronického vyprávění. Zprvu to působí jen jako překážka v cestě, ale při každé takové pouti se poodhalují další střípky příběhu tak nutné pro plné pochopení děje a jeho složitostí. A to hovořím jen o tom , co je na povrchu románu. Jaká je jeho vnější forma, co je na díle o to více poutavé a fascinující je jak zbavuje iluzí přetvářku své doby. Jak odhaluje falešnost tehdejší společnosti, jak ukazuje patos všeho a všech, jak aniž by řekl jediné slovo ukazuje, že celá společnost je účastna v jednom velkém nepovedeném žertu, v kterém všichni hrají svou roli ať už jsou si toho vědomi nebo nikoliv. Nabízejí se tak pro potenciální čtenáře dvě možnosti, buď číst knihu pro její příběh, rozhodně hodnotný zážitek sám o sobě. Nebo číst knihu jako kritiku totalitaritního státu, který ovlivňuje vše a nenechá nikoho být sám sebou, neboť pro hegemona snažícího se vykořenit odpor není nic nebezpečnějšího než svobodný názor. Nejedná se o tak zdrcující kritiku totalitaritního státu, jakou je například Orwellův 1984, ale bezpochyby pozornému čtenáři neuniknou kritické okamžiky a vyslovená či nevyslovená obžaloba společnosti, která takový stav umožní dopustit. Rozhodně jedna z nejlepších knih, které kdy vzešly z českého/moravského prostředí. Kdo ji nečetl prohloupil.

11 13.04.2019

100 postav klasické mytologie je bohužel taková nedopečená knížečka, abych tak řekl. Jsou zde rozhodně elementy, které je třeba pochválit, ale na druhou stranu zde jsou i věci, které nelze než vytknout. Tak nejprve k negativům. Mou hlavní výtkou je, že autor asi netušil o čem chce vlastně psát. Název díla je 100 postav, předpokládal bych tedy, že jmenované postavy budou stát v centru pozornosti, ale bohužel tomu tak není. Přístup ke každé postavě knihy je odlišný, ale rozhodně není konzistentní. Některá hesla jsou převyprávěním slavného mýtu s postavou jako protagonistou, v některých se postava jen mihne a vypráví se cizí příběh, někdy jde o vyprávění o rodičích postavy.To je rozhodně problém. Například v hesle pod Medúzou se vypráví o Perseovi více než o samotné Medúze. To samozřejmě snižuje na hodnotě knihy a narušuje to její systematičnost. Chápu, že prostor pro jednotlivá hesla musel být limitovaný, takže autor musel vybrat ty nejzajímavější elementy, ale tím spíše bych chtěl vědět o postavě to základní, to hlavní a musel-li zmínit příběhy, tak pouze pro dokreslení a ne jako nosné téma hesla. Co se knize povedlo je grafická úprava, použití umění pro dokreslení postav (prostřednictví děl světových malířů, sochařů a jiných umělců). Systematické rozdělení postava podle nosných mýtů, a okruhů (jako například olympijští bozi, dobývání Tróji a jiné). Použití rodokmenů pro dokreslení příbuzenských vazeb. Vzhledem k tomuto by kniha byla vhodná jako doplňující systematizující pramen, ale rozhodně ne jako samostatný zdroj k poznání řeckých (a v menší míře římských) mýtů. Pro čtenáře, který by hledal takové informace bych doporučil buď Roberta Gravese a nebo samozřejmě starověké prameny (Homér, antická dramata, Ovidiovi Proměny ...).

12.04.2019

Mé zkušenosti s existencionalismem jsou veskrze povrchní. Omezují se na to co jsem o něm četl od jiných autorů. Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camus by se tam snad počítat mohl, ale on sám označení existencionalista odmítal, takže Nevolnost je mou existencionalistickou prvotinou. A musím říci, že na mě udělala výrazně větší dojem než Mýtus od Camuse. Přestože jde o román, můžeme o knize uvažovat i jako o eseji. Sartre se rozhodl sdělit svou myšlenku pro čtenáře přístupnější formou románu. Zda to je proto, aby pro čtenáře nezajímajícího se o existencionalismus, propašoval tyto myšlenky takříkajíc zadními vrátky, nebo jen chtěl sdělit svůj názor a tato forma se jevila jako ta nejlepší nemohu soudit. Ale osobně jsem mnohem větším fanouškem sdělování v kontextuální podobě a dám mu přednost před suchou pedagogikou některých filosofických prací téměř vždy. Když už Platón považoval dialog jako vhodnou formu pro svou filosofii, tak proč by nemohla posloužit i Sartrovi. Kniha samotná je napsána čtivě. Neužívá složitých konstrukcí. Když už zabředne do filosofování tak je to ve formě vnitřního toku myšlenek, představ a asociací, které usnadňují vtušit se do emocionálního a psychického stavu protagonisty, či bych možná měl říci Sartrea? Myslím, že se hranice mezi autorem a postavou v některých pasážích knihy silně rozmazává. Je zvláštní, že i vyprávění děje působí zdánlivě chaoticky, jako bychom sledovali mysl postavy, v jednu chvíli popisuje své okolí a v druhé je ponořen do jakési psychadelické vize, či jindy se nechá unést vyprávěním informací absolutně nesouvisejících s dějem a stráví na nich několik stran. Každopádně je to kniha zajímavá a rozhodně nelituji jejího přečtení. Mám v plánu se k ní vrátit až se "prokoušu" jedním z existencionalistických filosofů (např. Heideggerem).

3 09.04.2019

Vždy, když dočtu starou knihu, tak se ve mně přou dvě tendence - jedna si ji vychutnává a jedna ji hodnotí optikou mého světa. Musím poznamenat, že pokud bych Lusovce hodnotil podle druhého kritéria, tak by dostali tak maximálně jednu hvězdu. Naštěstí pro tuto knihu, tak nečiním. Dílo je to rozhodně pozoruhodné a minimálně evropského významu, možná neprávem zastíněno slavnějšími eposy (Beowulf, Píseň o Nibelunzích Píseň o Rolandovi, Homérské eposy, Aeneis). Rozhodně musím smeknout poklonu dvojci překladatel-básník. Kniha se čte lehce a verše nepůsobí strojeně. Samozřejmě pro mou neznalost původního textu nemohu hodnotit kolik bylo "ztraceno v překladu" ale jako dílo samo o sobě rozhodně čtivé. Pokud jde o obsah, tedy ne pouhou formu, tak mám rozhodně výhradu vůči propagačním částem, v oněch bodech rozhodně text zestárl a ne ke kráse. Mám tím na mysl opakované hanění kohokoliv kdo není křesťan (většinou, a pokud už se hovoří jen o křesťanech, tak těch, co nejsou portugalci). Přestože jsem schopen pochopit, že doba vzniku nebyla zrovna konduktivní pro otevřený přístup k cizině a cizincům, tak snaha autora vystihnout kohokoliv jiného jako podvodníka, neznaboha, zrádce, tupce neschopného poznat, co je pro něj dobré a ve všech ohledech podřadného mi byla ryze nepříjemná. Neustálá apologetika pro historické události a historické postavy portugalských dějin byla v ostrém kontrastu s derogativními soudy nad všemi ostatními i za tak pochopitelné skutky jako byla ochrana vlastních hranic. Autor byl bezpochyby silně inspirován antickou tradicí, neboť zmínky a odkazy na ni jsou v knize všudypřítomné. Pokud ze své omezené vědomosti mohu soudit, tak hlavním inspiračním zdrojem byla bezpochyby Vergiliova Aeneis, (pro čtenáře toužícího díla srovnat). Z autorovi záliby v antice vyvstal zvláštní paradox, kde na jedné straně je dokola oslavován Bůh (domněle katolicko-křesťanská verze) a přesto klíčovou roli v příběhu sehrávají antická božstva (Bacchus, Venuše, Jupiter a jiní). Jakoby úlitbou jsou poslední verše, kde samy nymfy prozradí, že existují z představy lidí a se svolením Boha. Ale rozhodně je prazvláštní číst v jednom verši chválu na křesťany, v následujícím odsouzením mohamedánů, hned nato kritiku pohanů a to celé vyprávěné antickou nymfou. Každopádně odmyslím-li si historickou a geografickou tendenčnost díla, tak jde o nádhernou epickou báseň, která rozhodně za přečtení stojí.

1 03.04.2019

Mám poněkud rozporné pocity při hodnocení této knihy, protože většina mých výtek je rozhodně přičitatelná buď rozhodnutí editora a nebo původní formě textu, tedy přednášky (mluveného projevu), zato myšlenky samotného autora jsou nanejvýš zajímavé, přestože v mnoha místech složitě zvládnutelné. Ne nadarmo se říká, že veškerá západní filosofie není než série poznámek k Platónovi. Z tohoto výroku musíme takříkajíc dovodit určitou míru komplexnosti autora a jím probírané látky. Přednášky, z kterých je tato kniha sestavena, se zabývají těmi z nejsložitějších témat v platónově filosofii - tedy duši a uspořádání společnosti. Tedy témata v žádném případě triviální. Nosnými dialogy výkladu jsou z platónských textů Gorgias, VII List a Ústava, přestože se pracuje i s jinými texty. Především musím zmínit výhradu, kterou mám k rozhodnutí editora v textu užívat slova v originálním řeckém skriptu bez jakéhokoliv překladu. Nechce se mi věřit, že by znalost starořečtiny byla v naší zemi rozšířenější než latiny a proto je rozumné předpokládat, že čtenář nebude textu rozumět - i pouhý přepis pod čarou s převodem slov do latinky by byl dostatečný. Takto jsem bohužel četl pasáže a jejich obsah pro mě zněl přibližně takto: jelikož Platón rozlišuje X a Y když hovoří o X, tak musíme chápat že směšovat význam X a Z by bylo nerozumné - tedy takřka nesrozumitelné, i přes mou počáteční snahu si pamatovat Patočkou vysvětlená slova se jejich počet postupem doby rozrostl tak, že jsem marnou snahu rovnou vzdal. To samozřejmě není chyba pana Patočky, v mluveném projevu, jak byl text přednesen by byl samozřejmě studentům srozumitelný. Dokonce i Patočka u většiny posluchačů nepředpokládal předchozí znalost vykládaných textů ač ji rozhodně doporučoval. Ovšem jinak jde rozhodně o skvělý výkladový materiál k porozumění platónových textů. Především tím, že dává určité dialogy do vzájemné vazby a samotnou přednášenou látku do historického kontextu čímž její pochopení výrazně zjednodušuje. Nejspíš nešlo o nejšťastnější volbu jako první seznámení s dílem Jana Patočky, ale rozhodně spokojenost. Bezpochyby až přečtu Ústavu, tak se ke knize znovu vrátím (i když lekce starořečtiny nádavkem by rozhodně neuškodila).

28.03.2019

Rád bych pronesl nějaké hluboké shrnutí této bezpochyby výjimečné práce, ale má vlastní slova mi nestačí, takže si vypůjčím ta která použil Christopher Hitchens ve své knize Letters to Young Contrarian, "Vznešený titul „disidenta“ musí být zasloužen raději než přisvojen; implikuje oběť a riziko, více než jen pouhý nesouhlas". V moci Bezmocných se Václav Havel zamýšlí nad tím, jak prolomit statut quo, jaká metoda je ta nejlepší nebo možná nejefektivnější, a dospívá ke svému Životu v pravdě, jako hlavnímu kritériu. Život vedený v pravdě je nezbytnou přísadou jakékoliv změny, protože cokoliv jiného povede jen do další a další spirály totalitarismu a utlačování. Bezpochyby dospěl k mnoha myšlenkám, které se vyplnily, jak můžeme s perspektivou dekád hodnotit. Ale i tak má tato "esej" mnoho, co nabídnout i dnes. Život v pravdě je účinným prostředkem i proti byrokratickému režimu, který nemá přízvisko totalitaritní.

5 21.03.2019