Nevolnost
Jean-Paul Sartre
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80951/bmid_nevolnost-Kg0-80951.jpg
4
277
22
Nevolnost, první román Sartrův, jenž získal okamžitě proslulost, jakmile se na prahu r. 1938 objevil na knižním trhu. Jeho hrdinou je mladý intelektuál Roquentin, který po dalekých cestách ve světě a vášnivém životě se octne v malém přímořském městečku Bouville, kde se pokouší napsat monografii o diplomatovi napoleonské éry. Kontakt s přízemním konvenčním způsobem života na maloměstě vzbuzuje v něm pohrdání a hnus, který vede k těžké duševní krizi.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , Československý spisovatelOriginální název:
La Nausée , 1938
více info...
Přidat komentář
Zajímavý, netradiční, neotřelý, náročnější, ne pro každýho. Ale fakt dobrý. Otevřelo a zpřístupnilo existencionalismus. Jen nevím, kdo je na to dnes zvědavej :D
Čtení Nevolnosti jako by mě samo přivedlo k prožívání nesmyslnosti a absurdity bytí a vytvořilo ve mně vlastní pocit nevolnosti, z bytí. Na závěr knihy, stejně jako hlavní postava i já vyplouvám z úzkosti a nacházím pevný bod o který se mohu kdykoli opřít, existenci a přítomnost.
„Všude samá existence, do nekonečna, vždycky a všude, přespočetná; existence - jež je vždy vymezena pouze existencí.“
Kniha o znuděném rentiérovi, který nemusí pracovat a jen bloumá ulicemi, posedává v putyce a pozoruje lidi. Zhruba tolik se toho v knize stane. Dočíst Nevolnost tedy vyžaduje hodně sebekázně. Možná, že ve své době byl Sartre revoluční autor, ale konkrétně tohle dílo dnes působí spíš banálně.
Mé zkušenosti s existencionalismem jsou veskrze povrchní. Omezují se na to co jsem o něm četl od jiných autorů. Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camus by se tam snad počítat mohl, ale on sám označení existencionalista odmítal, takže Nevolnost je mou existencionalistickou prvotinou. A musím říci, že na mě udělala výrazně větší dojem než Mýtus od Camuse. Přestože jde o román, můžeme o knize uvažovat i jako o eseji. Sartre se rozhodl sdělit svou myšlenku pro čtenáře přístupnější formou románu. Zda to je proto, aby pro čtenáře nezajímajícího se o existencionalismus, propašoval tyto myšlenky takříkajíc zadními vrátky, nebo jen chtěl sdělit svůj názor a tato forma se jevila jako ta nejlepší nemohu soudit. Ale osobně jsem mnohem větším fanouškem sdělování v kontextuální podobě a dám mu přednost před suchou pedagogikou některých filosofických prací téměř vždy. Když už Platón považoval dialog jako vhodnou formu pro svou filosofii, tak proč by nemohla posloužit i Sartrovi. Kniha samotná je napsána čtivě. Neužívá složitých konstrukcí. Když už zabředne do filosofování tak je to ve formě vnitřního toku myšlenek, představ a asociací, které usnadňují vtušit se do emocionálního a psychického stavu protagonisty, či bych možná měl říci Sartrea? Myslím, že se hranice mezi autorem a postavou v některých pasážích knihy silně rozmazává. Je zvláštní, že i vyprávění děje působí zdánlivě chaoticky, jako bychom sledovali mysl postavy, v jednu chvíli popisuje své okolí a v druhé je ponořen do jakési psychadelické vize, či jindy se nechá unést vyprávěním informací absolutně nesouvisejících s dějem a stráví na nich několik stran. Každopádně je to kniha zajímavá a rozhodně nelituji jejího přečtení. Mám v plánu se k ní vrátit až se "prokoušu" jedním z existencionalistických filosofů (např. Heideggerem).
Formou beletrie je zde výborně prezentovaná existenciální analýza. Hlavní postava, osobitý hrdina, jež se téměř nezajímá o okolní svět, strádá pod tíhou vznětlivého zoufalství avšak současně dychtí po bezmyslné volnosti, je společným jmenovatelem pro Sartreho knihy. Roquentin žije svůj život, jenž mu byl předurčen. Nic od něj neočekává. Ke konci knihy se s tímto způsobem žití smiřuje. Pochopil, že ze své existence nelze vyjít, jelikož tu vždy bude vědomí, které ho do existence zpět navrátí. Roquentin pochopil absurditu.
Deník Antoina Roquentina o absurditě a naprosté nepostihnutelnosti světa je přínosný hlavně díky subjektivitě, kterou forma deníku do románu přidává. Proto je "Nevolnost" skvělým úvodem do filozofie J.-P. Sartra, jehož myšlenky a názory máme šanci pozřít životní zkušeností (s podobnou "nevolností" nad existencí se setkal už mnohý člověk - přál bych to všem), což je dle mého u existencialismu nejdůležitější.
Člověk, který prohledává bytí věcí, lidí i sebe a přitom si píše deník, ve kterém užívá vhodná přirovnání ke svým pocitům, a který se snaží představit si nepředstavitelné, je tím, koho jsem už drahnou chvíli chtěl potkat. A setkal jsem se s ním v postavě Roquentina. Škoda jen, že je vymyšlený. Reálného Roquentina bych těžko hledal. Ne snad proto, že neexistuje, ale proto, že existuje a příliš dobře si to uvědomuje, až příliš dobře na to, aby se někomu svěřoval.
Stěžejní dílo Sartreho knižní diskografie - mladej Roquentin si píše formou deníku své úvahy a zážitky. Píše se rok 1932 a píše se ve Francii.
Roquentin je povoláním spisovatel a píše nějakej historickej blaf, načež zjistí, že se mu vlastně pomalu ale jistě začíná všechno hnusit. Nejdřív jednotlivé věci okolo něj, pak celá společnost a pak on sám. Často se sám takto cítím, a to zejména když Palivo vezme do hospody foťák a já ráno poté díky tomu jsem nucen rekonstruovat předchozí večer. Tímto zdravím například do cafe v lese.
Veškerou svoji naději tak Roquentin vkládá do shledání se svou bývalou láskou. K tomu taky dojde, ale - spoiler alert - jeho ex je stará a solidně chubby. A ještě k tomu ho nechce. Sic! Zaslouženě tak Roquentin přemýšlí o smyslu nejen lidské existence.
Jak by řekl Ben Cristovao - Sartre jede náročný filozofický bomby, kdy kolikrát můj gigantický mozek měl po ránu co dělat, aby udržel v tom těsnopisu pozornost. Stránku, kdy si ho Roquetinův kamarád honí v knihovně sem musel čist dvakrát, než mi došlo, cože tam vlastně dělá.
Pán Sartre, odpustite priame slová, no keď na človeka príde spleen, ocitne sa v depresii, má pocit, že celá (jeho) existencia nemá zmysel, vtedy je jeho bytostnou povinnosťou vstať z popola, nie fixovať negatívne dumky v texte, čo podporia zblúdilcov v presvedčení, že bludné kruhy blúdenia sú idylou žitia.
Relativně útlá knížka klame tělem, protože co se čtení týče je to supertěžká váha, knihou jsem se s námahou prokousával dlouho, některé pasáže jsem četl několikrát. Číst Nevolnost má smysl, pokud mu ho chcete dát ( osobně mi tato kniha byla bližší v letech studentských, dnes již krom některých myšlenek mně neoslovuje. uvidíme, jak to bude dál ).
Nebylo to lehké čtení, to opravdu ne. Četla jsem ji aspoň měsíc.
Některé části jsem hltala, od jiných jsem odcházela. Jsem ale ráda, že jsem si ji přečetla. Jsou v ní věci, na které nezapomenu.
Jakožto veliký fanda existenciální literatury nemohu jinak, než 5 *****. Jestli jste někdy přemýšleli nad životem brouka a nebo se vám hlavou mihla myšlenka typu: "Co tady vlastně dělám?", tak si se Sarterem určitě potykáte.
Chce to trochu emoční a nervovou odolnost, člověka by to mohlo dostat do blázince. Taky se musíte jenom tak jemně inspirovat, ne se tím řídit. Myšlenky jsou to velmi drsné. Ale stále lidské. Bohužel. Bohudík?
Roquentin je pekne nudný egocentrický patron, odkladám dočítanie knihy na dobu neurčitú. Po vynikajúcich poviedkach zatiaľ sklamanie...
Mistrovské dílo. Existenciální filozofie podaná nádherně čtivou a uměleckou formou románu, disponujícím snadným příběhem a čitelnými postavami. Dynamicky se měnící tempo vyprávěného příběhu se zuřivě výmluvnou filozofií existence, na jejímž počátku stojí nic. Na jejím závěru to samé. Antoine Roquetin jakoby snad navazoval na tradici byronských hrdinů - cynik, pesimista a člověk zhnusený naprosto vším, především světem a lidmi. Celý text si povahu udržuje, aby se pak popřel. Hledání minulosti v přítomnosti, nechutná tělesnost lidského těla a hlavně stavy nervy drásající, neúnosné a děsivé Nevolnosti. Camus je v Mýtu o Sysifovi filozem, Sartre v nevolnosti filozofem spisovatelem. Obě díla, neuvěřitelně hodnotná nejen po literární, ale i společensko-lidsko-filozofické stránce, jsou záchytnými body meziválečné literatury. Změnily mi pohled na svět. Akorát mi občas bývá nevolno.
Kniha o hľadaní zmyslu existencie. Chvíľku mi trvalo, kým som sa do nej začítala, ale potom to už šlo rýchlo, nenáročný dej (ak sa o nejakom dá hovoriť), sa točí okolo opisu ľudí, s ktorými sa hrdina stretáva a spoznávania zmyslu ich bytia. Kniha je napísaná veľmi ľudsky, hoci hrdina je individualista a spoločnosti sa stráni, snaží sa nájsť sám seba a zmysel bytia.
Nemohu říct, že zcela chápu nebo se ztotožňuji se Sartreovým existenciálním viděním světa, nicméně jeho "Nevolnost" jsem četl už aspoň třikrát a fascinuje mě hlavně jakožto příběh obyčejných lidí.
- V půlce jsem musela knihu vrátit do knihovny, ale nedá se říct, že by mě to nějak obzvlášť mrzelo. Cítila jsem, že pro plné docenění a procítění Nevolnosti bych se sama musela nacházet v poněkud úzkostnější fázi svého života. A že takové byly - to hrabání se v detailech, neschopnost cokoliv prožít a k někomu se přiblížit, hledět na sebe sama jako z dálky, hnus a totální marnost. Jako by Sartre psal o někom, koho jsem dobře znala, ale s kým jsem si přestala rozumět. Tady a teď mi Nevolnost už nic neříká. -
Nádherně napsaná věc o člověku, který tak dlouho a hluboce přemýšlel o existenci, až mu z toho tak trochu hráblo... Nemohla jsem se s ním ztotožnit, ale chápala jsem ho, právě proto, že je to tak skvěle napsané.
Hned na začátku přiznám, že k téhle tenké knížce mě jednoduše přitáhl název. Přemýšlela jsem, co se skrývá na stránkách, o jakou nevolnost a hnus tu běží.
Nejsem existencionalista, přesto jsem byla mnohdy udivena, jak mi Sartre mluví z duše. Jeho hlavní hrdina prožívá neurčité pocity, jež si sám pro sebe zve nevolností, pocity marnosti lidského života a ztráty smyslu bytí. Nechci paušalizovat, ale mám dojem, že podobnými stavy (v menší či větší míře) si projde nejspíše většina z nás.
Možná to bude vypadat, že se ráda plácám v depresích, mám morbidní nálady a oblékám se jedině do černé barvy, avšak poslední kniha, která mi takhle hezky zabrnkala na mou vnitřní podivnou strunu, byly Květy zla od Baudelaira.
Nevolnost není pro každého, nicméně pokud nějaká vaše část občas pochybuje o tom, jaký má život smysl, proč tu vlastně jsme a proč máme, sakra, dělat to, co se snažíme dělat, bude pro vás ztotožnění s Antoinem otázkou několika prvních stran. A pak si možná řeknete: „Jo, ten Sartre ví, o čem píše…“
Štítky knihy
francouzská literatura existencialismus
Autorovy další knížky
| 1992 |  Zeď |
| 1993 | Nevolnost |
| 2006 | Bytí a nicota |
| 2004 | Existencialismus je humanismus |
| 1965 |  Slova |
Kniha Nevolnost je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 405x |
| Čtenářské výzvě | 13x |
| Doporučených | 26x |
| Knihotéce | 104x |
| Chystám se číst | 230x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 9x |
Nemyslím si, že by existencialismus byl dnes vyčpělý myšlenkový proud, spíš naopak. A Sartre nepochybně patří k jeho hlavním budovatelům. Nicméně způsob, jakým ho v tomto románu artikuluje, ten už mi poněkud zastaralý připadá. Nějak si za tím mikroskopickým rozborem Roquentinových úvah a duševních hnutí nedokážu představit živého člověka. Podobné pocity odcizení, znechucení světem a lidmi, nesmyslnosti všeho, to asi tu a tam zažívá každý přemýšlivější jedinec. Ale takovéhle sebenimrání, to mi přijde až příliš svázané s intelektuálním ovzduším své doby. To třeba Kafka, jehož dílo údajně mělo na Nevolnost vliv, mi přijde nadčasovější, živější, sugestivnější. Tady slyším šustit papír.