hynzek komentáře u knih
Zubři v Českém ráji.
Ona mně hrob, já jí lístky na balet.
A takhle my tady žijeme.
Stokrát vyluhovaný rádobyhrabal, slabý :-(
Pokoje jsou zpřeházené jako vzpomínky z nějakého jiného života.
Kata nemá co ztratit. Nikdo nemá co ztratit.
Nic než rychlost.
Tak tohle bohužel ne. Vůbec to nedrží pohromadě.
"Tohle je vojín Milligan, pane," ohlásil výkonný rotmistr. Když se oba vojáci z povolání dost nasmáli, promluvil major.
"Kde furt jste a proč na sobě máte civil?"
"Nahého by mě do vlaku nepustili, pane."
"Já se ptám, proč nejste ve stejnokroji."
"Nejsem s nikým ve válce, pane."
"Mlčte, když mluvíte s důstojníkem," houkl rotmistr.
"No, uznávám, že místo opia a špatných polibků jsem si tě radši měl vzít, a byl bych to ještě udělal, kdyby mi už otec nepořídil rakev."
Jako dítěti se mi kniha líbila víc, po letech je to takové vyvanuté, vyčpělé, bez překvapení. Dost typografických i pravopisných chyb.
Krása vyprávění, rozkoš čtení. Povinná četba pro všechny amatérské muzikology.
Vida, jak odlehčenou knížku dokáže Eco napsat. Ale stejně z toho na sto honů čiší elitářství a intelektuální snobismus, „prostě taková běžná záležitost typu de minimis non curat praetor“. „Takže kdo si chtěl přečíst román, musel si u bukinistů sehnat pár svazků dějin výtvarného umění a pořádně je prostudovat.“ Debatě o výslovnosti „youtube“ vedené v roce 1992 (str. 38) jsem taky neporozuměl.
Knížku jsem slyšel jako četbu na Vltavě a moc mě zaujala. V tištěné podobě už to taková sláva není: popis určitě ne jednoduchého a šťastného života. Hlavní hrdina už dávno ví, že život pro něj není a nejlepší by bylo se oběsit, ale zatím stále přežívá mezi (polo)šílenými ženami, svým oportunismem a ježčími blechami. Smutné, nesympatické, podivné a slibovanou hloubku jsem ve vnitřních monolozích bohužel nenašel.