
Příspěvky

Vynikající žánrová detektivka, která ani chvíli nenudí. Možná to není "seriózní" čtivo, ale čert to vem. Ve své kategorii je to vysoký nadprůměr a Larsson dokázal oživit žánr tak, jako po Doylovi a A. Christie málokdo.


Je to zajímavé - dočetl jsem jen v několikadenním odstupu za sebou Rudišův Konec punku v Helsinkách a Sally Rooney. Obě knížky mají společnou jistou civilnost i to, že pojednávají o nějakým způsobem poškozených lidech. Obě jsou to taky konverzačky, kde jsou nekonečné dialogy hlavním zprostředkovatelem děje. Zatímco však věty Rudišových hrdinů míří k čemukoli jinému, než je nitro postav, u Ronneyové je sebepitvání v zásadě klíčovou strategií vyprávění. Sedly mi oba přístupy. Rudiš je sympatický tím, jak umí do plkání o všednodenních banalitách ukrýt komplexitu lidského prožívání. Normální lidi dokáží na druhé straně vystihnout věčné míjení se v tom, co jeden člověk svým jednáním sleduje a co ten druhý slyší. Jakkoli není formát, kdy každou kapitolu nazíráme prizmatem jednoho z hrdinů, dnes už příliš originální, Rooneyová ho vytěžuje skvěle. Ono míjení se - a tedy i oprávněný dojem, že každý člověk je uvnitř světem sám pro sebe - ostatně neplatí jen pro vztah postava-postava, ale i pro vztah externalizovaný, mezi postavou a čtenářem. Ani na konci si tak čtenář nemůže být zcela jistý, jestli podstatě vnitřních problémů postav rozumí, stejně jako zůstává lehkým mystériem i povaha jejich vztahu.


Dobová prozaická špička. Brilantní charakterové studie, okořeněné geniem loci Malé Strany a jemným satirickým humorem. Především jsou ale Povídky Malostranské vynikajícími formálními experimenty. Nejkratší a nejodvážnější povídka U Tří lilií je toho dobrým důkazem.


So far not impressed. Na to, že se o Kingovi mluví jako o důstojném nástupci Snydera, je první díl prostě zklamání. Na Snyderově pojetí mi hodně sedlo to, jak se držel při zemi. Staří padouši dostali nový kvalitní nátěr, noví vyvolávali akorát tolik strachu, aby měl čtenář obavy, jestli to Batman zvládne - vlastními silami, často bez trilionu gadgetů. A tady hned v prvních sešitech postava, která si vytře zadek s JLA... K tomu spousta zbytečného patosu, geniálních udělátek a vnitřních monologů víc, než dialogů mezi postavami. Ztrátu Capulla ani nezmiňuju. Uvidíme, jak to bude dál, ale za mě prozatím spíš palec dolů.


Komiksový majstrštyk, přinášející zážitek, podobný dávné četbě Thompsonova Pod dekou. Lemire vypráví nejsilněji v náznacích, v tichu panelů beze slov. Naopak tam, kde se neudrží a je zbytečně doslovný (několik pasáží poslední části, věnované pečovatelce), trochu kazí čtenářskou radost z možnosti interpretovat si události po svém.


"Ty máš nejmíň, co mluvit. Jsi členem čtyřiceti správních rad." - "V devětatřiceti jsme spolu." - "Prosím, aby bylo konstatováno, že Brutus a Flavius se vzájemně obviňují z prospěchářství, ale žádný z nich svoji vinu nepopírá." - "Mlč, ty kradeš taky!" - "A ty snad ne? Máš tři velkostatky." - "Já nemám nic!" - "Protože jsi je přepsal na svoji ženu." - "Ale nedal jsem si je odepsat z daně jako ty."
"Zbavíte-li Caesara vojska a rozpustíte-li jeho legie, co si počnete s legionáři?" - "Dáme jim trafiky!" - "Bude tedy armáda mrzutých trafikantů."
Je neuvěřitelné, jak je ta hra dneska aktuální...


Popravdě, čekal jsem, že bude Flashpoint spíš podivnej, překobinovanej bizár, jako bylo Flashovo Znovuzrození, případně, že si to ujede na nějakým megalomanským tripu, v němž se úplně ztratí příběh - jako v případě Krize na nekonečnu zemí. Ale vlastně je to dost v pohodě příběh se zajímavým settingem alternativní současnosti. Nic, kvůli čemu bych přešel moře po svejch, ale solidní 3,5 hvězdy bych tomu z fleku dal.


Dojem, že po porážce Gepetta série přinejmenším stagnuje a nemá se kam vyvíjet, tenhle díl jenom umocnil. Ústřední problém se vyřešil zásahem "deus ex machina" a kdyby nebylo buffkinovské linky, jen těžko by se na Supertýmu hledalo vůbec něco pozitivního.


Jak píše v doslovu Škvorecký, vlastně o memoáry nejde. Jsou to črty. Sice se v knížce mihne vícero známých lidí, ale pokud doufáte, že se dočtete něco zajímavého ze života Steinové nebo Fitzgeralda, jste na špatné adrese. Hemingwayův ležérní styl psaní mi seděl a u mnoha pasáží jsem se pobaveně usmíval, ale být jeho kámoš, asi bych tu publikaci vnímal jako kudlu do zad. Je to příjemná záležitost od (pravděpodobně) trochu nepříjemného chlapíka, ale nic víc. Pokud jde o Pohyblivý svátek, tak ten z Hemingwaye velkého spisovatele nedělá.


Tohle je nad očekávání výborná věc. Pozoruhodná vlastnost příběhů z Elseworldu, kterou jsem si teprve při čtení téhle knížky uvědomil, je, že velká část kouzla tkví v porovnávání s fikční encyklopedií kontinua. To není ani náhodou výtka. Bílý rytíř je výborně napsaný a svou zdánlivou "realističností" nastoluje zajímavé otázky (z nichž nejzajímavější je: "Jakto, že to Batmanovi v DC kontinuu prochází?" - Ani policajti nemůžou při zatýkání vymlátit z viníka duši. Kdo ručí u superhrdinů za presumpci neviny?). Ale faktem je, že pokud bychom neměli odlišnosti knížek z Elseworldů s čím srovnávat a nemohli zažívat čtenářskou radost z hledání odlišností oproti kanonické verzi, zbyl by tak nějak ok příběh. A právě odlišnosti jsou u Bílého rytíře mimořádně zajímavé a skvěle vykreslené.


První setkání s Tokarczukovou bylo... inu bizarní. Její spisovatelský talent je nesporný. To, jak dokáže vysoustružit z jazyka dokonale přesnou a neokoukanou větu, je naprosto unikátní. Přesto zůstávám jako čtenář jaksi nespokojený. Jednotlivé příběhy toho nechávají nakousnutého a nezodpovězeného až moc. Zejména delší povídky jsou často vystavěné jako krátké detektivní příběhy (pátrání po původu transplantovaného srdce nebo zjisťování smyslu experimentování na dětech v Hoře všech svatých, ale jde i o průzkum fungování světa - jako v Návštěvě a Kalendáři lidských svátků), ovšem bez toho, aby měl čtenář šanci nakouknout za oponu a dostat alespoň nějakou odpověď. I proto mi nejvíce sedly krátší, spíše existenciálně laděné kusy: Pravdivý příběh, Švy, Zavařeniny.


Nekompromisní postmoderna, která neustále záměrně odepírá čtenáři hlavní příběhový fetiš: finále. Ale za to mu poskytuje lahůdku v podobě neustále do sebe vnořovaných příběhů, kde v každé vrstvě znovu a znovu ustavuje instanci vypravěče, autora, čtenáře a postavy. Přidejte k tomu porci výživného, sofistikovaného humoru a okořeňte si mixem kulturních aluzí. Calvino buduje kompozici svého románu jako matematický model ve stylu Oulipa, ale zároveň jde o milostný dopis možnostem literatury - nebo možná by bylo lépe říct: možnostem čtení. Jen samotná kapitola "Z deníku Silase Flaneryho" je tak fantastickým esejem o autorství a čtenářství, že by si zasloužila pět hvězd - a podobně i borgesovská kapitola o zrcadlech "Tam, kde se linie protínají".


Jsem příjemně překvapený. Poslední roky je Joker natolik přehypovanou postavou, že o ni člověk zakopává prakticky pořád. Hodně autorů (prominentně v čele se S. Snyderem) přijalo za svou Moorovu tezi, že Joker Batmana definuje (a naopak). Původní myšlenka je samozřejmě originální, ale když je opakovaná do zblbnutí, svoji přitažlivost poněkud ztrácí. Prvním varováním pro mě bylo, že Johns vychází ze stejné premisy, druhým výstražným signálem pro mě byla samotná zápletka. Říkal jsem si: "Fakt? To už neumíme vymyslet nic originálnějšího, než z jednoho záporáka udělat tři?" Ale autorovi se magickým způsobem podařilo nesklouznout k šablonovitosti. A to i přesto, že pracuje s nejznámějšími a nejkanoničtějšími motivy (umlácení Jasona Todda, postřelení Barbary Gordon a ano, dojde i na smrt Bruceových rodičů). Dialogy jsou skvělé, příběh má akurátní tempo, atmosféra je hutná a všechno podtrhuje famózní Fabokova kresba, která upomíná na Bolandovu slavnou devítipanelovou kompozici a používá ji znamenitě.


Zřejmě nejlepší u nás vydaný průvodce po světě literární teorie. Mitoseková neopomíjí žádný z důležitých formativních proudů literárního myšlení od Platóna a Aristotela po naratologii a genderovou kritiku. Středoevropské zakotvení má velikou výhodu v tom, že se nezapomíná ani na český přínos literární vědě. V podstatě jediným nedostatkem knihy je její mírná neaktuálnost. Vzhledem k době, kdy byla napsána už zákonitě nemůže zachycovat vývoj posledních dvaceti let. Teorie literatury Zofie Mitosekové je přehledná a čtivá publikace, která je ideální vstupní branou k hlubšímu přemýšlení o literatuře.


Zřejmě doposud nejlepší ze sandmanovských booků. Mnohovrstevnatý příběh prodchnutý mytologickými odkazy s fantastickou atmosférou a chytrou zápletkou. A především s jedním z nejlepších hrdinů Vertigo universe - Luciferem.


Na skvělou jedničku to pár bodů ztrácí. Příběh je temný a dobře vybudovaný, Maleevova kresba skvělá, i když se s ní tolik neexperimentuje jako v případě prvního svazku. Dojde i na nějaké zásadní zvraty (Matt Murdock se nechá prohlásit novým Kingpinem? Skvělý nápad!), ale několik dialogů je lehce dada a přemýšlím, co jimi chtěl autor říct (nebo je to chybka v překladu?).


Druuna je rozhodně nejvíc zneklidňující čtení z MDEKu. Na povrchu jde samozřejmě o zašmodrchaný, jakkoli v podstatě nikterak komplikovaný příběh obalený trochou erotiky. To zneklidňující je spíš v podstatě toho, o čem se vypráví. Serpieri míchá sex, násilí, smrt, znetvoření a proměnu do takového mixu, v němž není možné oddělovat jedno od druhého. Je to vlastně prastarý (a surrealismem znovu oživený) rozpor mezi racionalitou a pudovostí. Řekl bych, že totéž, co Bataille nacházel v Sadovi, by se stejnou měrou mohlo objevovat v Druuně (v o něco pulpovějším podání, samozřejmě).


Poctivej devadesátkovej halucinační macho bizár s kyborgama a obříma kvérama. Z bahna ho zvedá Millerovo hraní si s perspektivami, ale především Sienkiewiczova fantastická kresba, která jako vždy působí dojmem, jako byste vypili houbovej čaj před sledováním Van Dammova trháku. Není to asi čtení pro každého, ale svým ujetým způsobem je to super. Ale každej asi pochopí, proč Marvel nedovolil tohle zahrnout do Elektřina kánonu.


Shaun Tan je tentokrát úspornější, ale o nic méně aktuální. Cikáda je v jeho pojetí něčím jako kafkovským hrdinou a nelítostný korporátní svět připomíná v náznacích jednak někdejší segregační zákony v USA, jednak... vlastně korporátní svět.


Kdo by to byl řekl, že knížka s Hulkem bude nakonec jedna z nejlepších věcí od Marvelu, co u nás vyšla... Pozoruhodné je hlavně to, jak se cíleně odvrací od klasického schématu "nechám se zatlačit do kouta a pak dám nepříteli na držku" ve prospěch moderního buildungsrománu. Hulkova planeta je oproti tomu hlavně o postavách, o jejich vztazích, o vývoji charakterů a o nečekaných zvratech. Pak prozkoumává do hloubky (no, alespoň do takové hloubky, aby to úplně nebořilo superhrdinské vyprávění) podstatu většiny konfliktů, ukazuje, že jsou z větší části založené na strachu, neschopnosti empatie a předsudcích. Vzato kolem a kolem, je to vlastně celé metafora rasismu a strachu z kulturní odlišnosti. V jeho příběhu nachází pochopení i pro parazitické organizmy, které mají úplně jinou hierarchii hodnot. Nikdo tu nevystupuje v jednoznačně kladné roli, všechno jsou to odstíny šedé - a nejvíc to samozřejmě platí o hlavním hrdinovi, který celý život bojuje s monstrem uvnitř sebe. Druhý díl je opravdová emoční nálož, kde je happy end jenom začátkem komplikovaného vypořádávání se s příčinami problémů, aby potom přišla nejhorší rána ze všech. Je to prostě pecka. Když odhlédnu od samotné story, stojí za zmínku i způsob vyprávění, ne nepodobným seriálům ze současné vlny quality TV, kdy vyprávění občas poskočí krátce v čase, ukáže výsledek nějaké situace, ale až v dalším sešitě se autor vrátí k převyprávění toho, co se ve vynechané lakuně odehrálo.


Pokud jste měli v dětství vztah k foglarovkám, tohle spolknete i s navijákem. Děj se odehrává v době po všech těch turbuletních příhodách ve Stínadlech a po známých epizodách komiksových Rychlých šípů. Červenáček to pořád tmelí, kreslí do Tam-Tamu a dochází poctivě na schůzky. Jenže kluci to začínají flákat. Rychlonožka jede místo výpravy přivydělat si na stavbu, Mirek si pořídí elegantnější oblečení a zvažuje, že začne hrát s kapelou a Jarka chodí s holkou do kina. Červenáčka to štve, ale to je taky tak všechno, co s tím může dělat. A tak začne vzpomínat na dívku, kterou potkal, když se kdysi vypravil sám do Stínadel (načež ho kluci krátce vyhodili z klubu).
Tohle je kapitola, kterou Foglar nikdy nemohl napsat: o konci dětství a bolestném přechodu k dospělosti... A Pavel Čech o tom vypráví umně v náznacích, vizuálních zkratkách a symbolech (předání jablka v zahradě). Tohle je rozhodně jeho nejlepší knížka od dob Pepíka Střechy.


Na Kingovi je zajímavé, že v čem je nejsilnější často plní úlohu toho, kde je trochu směšný a over the top. Jeho dialogy se dají považovat spíš za obdobu myšlenkových bublin - to, o čem hrdinové obvykle niterně uvažují, se v jeho batmanovské řadě obvykle objevuje v podobě dialogu. Je to trochu nezvyklý přístup, ale samo o sobě to nevadí. Směšné to je hlavně proto, že se o tom hrdinové obvykle nebaví u šálku kafe, ale při rvačce (viz rozhovor Cat a Talii, nebo Batmana a Supermana s jejich partnerkami). Stejně tak se to dá ilustrovat na tom, jak mluví Batman o Supermanových kvalitách a naopak Superman o jeho. Když se to v příběhu objeví poprvé, je to boží - když to srovnávání se čtu už po druhé (na společném čtyřrande), už je to zase spíš přestřelené. Je to zkrátka otázka míry, kterou King nemá, protože se podobně jako čtenář opájí vlastním umem.
Pořád je to ale v mainstreamu zatraceně originální čtivo, byť mám pochopení pro skalní fandy Báti, kteří musejí mít pocit, že jim někdo ukradl jejich hrdinu pro úplně jiný žánr.


Jeden z velmi mála komiksových spin-offů, jehož kvalita se vyrovná původní (sandmanovské) sérii. Děti a monstra skloubily perfektně svět velkých mýtů, kde můžou andělské šiky zdevastovat půl L. A., a příběhy obyčejných lidí. Fascinující piece of work.


Neuvěřitelná pecka. Výbornej scénář, kde každá věta jenom zvoní, doplňuje ohňostroj vizuálních nápadů Alexe Maleeva a Davida Macka. Po dlouhé době mám pocit, že jsem držel v ruce dokonalou syntézu textu a výtvarna, v němž jsou všechny prvky podřízeny vyprávění (resp. jeho ozvláštnění v rámci média a žánru).


Nadstandardně dobrý rozjezd nové série a zároveň i zajímavý restart originu Wonder Woman. Podílí se na tom jednak kvalitní Azzarellův scénář, jednoduchá a trochu špinavá kresba a hlavně fakt, že to vlastně vůbec není o superhrdinech. Spíš to trochu připomíná Vertigovské projekty ála Mýty nebo Sandmanovo univerzum. A to je dobře, protože WW mi nikdy jako postava moc nesedla - zkrátka mi nepřišlo, že Amazonka z řeckých bájí dobře zapadne mezi temnýho rytíře a typa, co spadl z vesmíru na středozápad.
Děj je poměrně přímočarej: WW zjistí tajemství svýho původu (taťkou není nikdo menší než Zeus) a naštvaně odejde z ostrova Amazonek. Hermés ji seznámí s obyčejnou holkou, kterou Zeus taky zbouchnul a teď čeká jeho dítě. Héra chce to dítě zabít, než přijde na svět a zároveň se pomstí WW tím, že promění všechny Amazonky na klubko hadů. Aby získal Hermés s WW spojence, zkouší se dosadit na trůn Olympu za nezvěstného Día Hádése a Poseidona a Apollón mezitím zkouší do koalice zlanařit Árése, aby se stal sám králem.


Po prvním díle jsem to vážně nečekal, ale Sága se pomalu stává jednou z nejlepších sérií, které u nás v současnosti vycházejí. Kresba mi sice vadí pořád, ale scénář je zatraceně dobrý...


Vrátil jsem se ke Kingdome Come po hromadě let s tím, že mu tentokrát porozumím lépe. A ano, rozuměl jsem mnohem víc narážkám než při prvním čtení a znal jsem víc hrdinů. Samotný příběh ale žádná zásadní pecka není. Waid podřizuje hodně času a úsilí, aby přivedl alespoň na chvíli do políček komiksu všechny podstatné figury DC universe, ať už to slouží vyprávění, nebo ho to retarduje. Zároveň se pokouší vytvořit dospělou dystopii, aniž by slevil z patetických dialogů a aniž by prokreslil vztahy mezi postavami a zživotnil je. Nabízí se srovnání s různými podobami Alana Moora (Strážci, Návrat temného rytíře, Top 10) a ani jednomu nesahá scénář Království tvé po kolena. Co mi ale vadí nejvíc, je "hyperrealistická" kresba Alexe Rosse, kde všechny postavy vypadají jako břichatí taťkové a nevzhledné maminy (včetně teenagerských hrdinů). Všichni mají masivní krky, žádné brišní svaly (sic) a mladistvá rebelie se projevuje v outfitech jako vypadlých z raných osmdesátek.


Poe musí rotovat v hrobě, jak mu zploštili jeho geniální povídky. U básní ten problém není, Corben se jimi inspiroval jen volně, ale v drtivé většině mají podobu jednoduché anekdoty (víc toho ani na tak malé ploše udělat nejde). Myslím, že nejlepší odpovědí na to, v čem tkví adaptační minutí se s autorem předlohy, je Ecův esej z Šesti procházek literárními lesy.


Popisné dialogy, které vlastně zní bez výjimky jako vysvětlující monolog vypravěče, jsou pro tyhle staré komiksy Marvelu tak nějak charakteristické. To už ani nemá smysl zmiňovat. Kree-Skrullskou válku lze vyzdvihnout jen ze dvou důvodů: jedním je její historická hodnota (počátek vztahu Scarlet Witch a Visiona, první event vůbec), druhým je konkrétní sešit, v němž se Ant-Man vydává na průzkum Visionova těla zevnitř, který je jednak dobře napsaný a jednak skvěle nakreslený.


Fskutečnosti tři příběhy: 1. o padouších posedlých antickými padouchy, který je prostoduchý, utahaný jako nudle z nosu a nakreslený jako ve stylu osmdesátek, 2. o válce Amazonek, který je tohle všechno + naprosto nepřehledný, pokud nejste hardcore fanoušci Dianiny mytologie, 3. s detektivním Robinem, který opravdu je z osmdesátek a alespoň odsýpá.
