hladko komentáře u knih

Anna Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu dne 7. října 2006, tedy v den Putinových narozenin. Náhoda? Možná. Po přečtení knihy Ruský deník mě tenhle typ náhod vlastně ani nepřekvapuje.
Při čtení na mě pravidelně padala tíseň, kterou střídal pocit absurdity, když se mi vybavovali tendence několika známých obhajovat politický systém Ruska a do jisté míry jej vnímat jako ideál, nebo minimálně jako pozitivní protipól USA. Tyto tendence jsou pro mne bohužel znamením nepokryté nevědomosti a nevhledu do vnitřních poměrů Ruska. Stát, ve kterém je na denním pořádku, že se ztrácí nepohodlní lidé, kde se mučení používá k dosažení potřeb Kremlu, kde neexistuje nezávislá justice, nebo média, kde, když padnete na sociální dno, rozhodně se nedočkáte pomoci od státu, kde se zabíjejí protikremelští novináři, politici, podnikatelé aj., kde neexistuje funkční politická opozice, kde jsou potlačovány neziskové organizace, občanská společnost nebo inteligence, kde jsou stále pro zbavení se nepohodlných používány politické procesy, kdy stát využívá fotbalové rowdies k bití a zastrašování obyvatel, tak to je podle mě stát, ve kterém by chtěl žít jenom....eee....člověk neznalý poměrů.

Témata, s nimiž se mj. v knize setkáte:
antisociální zákon 122, virtuální strana Jednotné Rusko, prokremelská televize, zrušení přímých voleb gubernátorů (gubernátory dosazuje Putin), Beslanský masakr, masakr v divadle na Dubrovce, Čečenská válka, dopady na Čečence i Rusy, únosy čečenských občanů, zrušení odkladu voj. služby pro vysokoškoláky, zkorumpovaný a zpolitizovaný soudní systém, mučení, politické procesy, vojenský systém – tristní podmínky, úmrtí, šikana aj.

6 09.09.2017

Jsem rozpouštěn ve slovech básníka prozaika. Při samotném čtení o sobě často nevím a v niterných pocitech znovu prožívám okamžik, který před sto lety mohl trvat pouhou vteřinu a prožíval jej neznámý voják v neznámé zemi. Jsem uhranut Šrámkovou schopností zachytit detail prožitku, který je tak složité sdělit někomu, kdo žije ve zcela jiné době a o koho se megera válka ani pohledem neotřela. Chtěl bych, aby se Žasnoucí voják dostal do rukou Terrenci Malickovi. Chtěl bych, aby Šrámek mnohem více rezonoval současnou českou společností. Ale to bych toho chtěl asi moc.

"...Ona věc, již trapně očekáváš, podobá se tmě, jež do tebe vnikne kdesi otvorem těla a rozprostře se všade. Obáváš se, aby tma nepostupovala příliš rychle; chtěl bys míti na cosi ještě trochu času, ač nyní ještě dobře nevíš, na co; nepochybně si chce člověk v takovém okamžiku ještě na něco vzpomenout, snad i zašeptat dvě tři slova, a snad ta slova doletí a budou slyšána; snad v tomto okamžiku vstoupíš ještě jednou do svého domu, žena pocítí, že ji někdo drží za ruku, a nikoho nevidí..."

5 05.06.2017

Po přečtení beru do ruky jiného autora stejného období – Žasnoucího vojáka Fráni Šrámka, tedy knihu poprvé vydanou taktéž ve dvacátých létech 19. století. Žasnoucí voják je z roku 1924, Weissův Dům z roku 1929. Oba autoři s bezprostřední zkušeností se zákopů první světové války na ni ve svých dílech, ač každý po svém, reagují a přestože se jedná o jiné literární žánry a srovnávám nyní poněkud nesrovnatelné, tedy psychologický a surrealistický román s impresionistickou povídkovou knihou, v mnoha rovinách se ocitáme na zcela jiných úrovních, ať už se budeme bavit o vypravěčském stylu, psychologii postav, stylistické rovině, lyričnosti textu, nebo hloubce sdělení. Ve všech těchto parametrech Žasnoucí voják kvalitativně vyčnívá nad Domem o tisíci patrech, který na mě, po tomto nevhodném srovnávání, působí spíše jako zástupce brakové literatury. A přimhouřil bych i oko, protože se jedná o téměř sto let staré dílo, jenomže, ten darebák Šrámek to jaksi dokázal sfouknout nadčasově.

2 02.06.2017

Před dvěma lety jsem v komentáři k jedné knize Viktora Huga napsal, že o jeho slohu si současní autoři můžou jen nechat zdát. Velká slova (a gesta) často smrdí právě malostí komunikátora. V mém případě to byla neznalost poměrů, tedy otevřený projev blbosti. Je to, jako když někdo tvrdí, že současná hudba nedosahuje kvality hudby šedesátých let. V podstatě to pouze znamená, že se v současné hudbě neorientuje a že v dané oblasti nenašel průsečík svého srdce.
Už vím, že opak je pravdou a že svého Huga možná potkávám v autobuse cestou do práce. Opavského Huga, který si snad Gwynplainův příběh píše doma do šuplíku. Budu k českým autorům pokornější, protože jsem byl neočekávaně doslova uhranut poetikou, moudrostí a schopností vykreslit esenci člověčenství, jež do svého vyprávění zhmotnila Květa Legátová. Nějakou dobu budu do světa křičet: BRAVO! Cítím se tím povinován.

19 26.12.2016

Silný, emočně vyčerpávající čtenářský zážitek, který mi nedal vydechnout. Autor v sobě nezapře fotografa. Jeho živě popisované obrazy válkou sužovaného Bejrútu působí jako syrové fotografické výjevy, které nesmlouvavě vypovídají o krutosti a nesmyslnosti války. Hage často využívá snově-lyrické prvky narace, vytváří brutální poetiku, což je sám o sobě silný estetický zážitek. Skvostně napsaná kniha se silným příběhem a s tématem nejaktuálnějším. Co víc si přát?

1 06.12.2016

Sven Regener mi svým stylem připomíná Emila Hakla. Je to snad výskytem pivních antihrdinů, jež paralelně vedou lehkovážné dialogy v zakouřených putykách Haklovi Prahy a Regenerova Berlína? A Berlín – svého času město ve městě – jako skvělá kulisa životního nepříběhu Pana Lehmana, z něhož Regener přesto umě vystavěl vtipnou a poutavou knihu, která skutečně cosi sděluje. A českému čtenáři mj. nabízí pohled na konec osmdesátek z té Druhé strany, která je tak daleko a přeci tak hrozně blízko – v podstatě jedinou zastávku berlínským metrem. A závěrečná katarze, která je pro jedny velkým začátkem a pro jiné hořkým koncem. Líbí.

3 06.12.2016

Styl Jany Beranové mě neoslovil. Příběh je spíše kompilační prací různých zkazek o Joy, jež o ní řekli, nebo již někdy minulosti napsali její přátelé, rodina apod. Autorka také používá různě posbírané materiály, cituje několik jiných knih, ať už těch, jež napsala Joy samotná, nebo její manžel. Při závěrečném výčtu zdrojů mám pocit, že se jednalo spíše o diplomovou práci, než o životopisný román. Uvítal bych větší beletrizaci příběhu nebo propracovanější slohový styl. Tyto aspekty, jež samozřejmě mohou ubrat na autentičnosti popisovaných reálií, by mohly s potenciálem osobnosti a životního příběhu Joy Adamsonové pomoci vystavět opravdový román s velkým R. Bohužel se tomu tak nestalo, ačkoliv nutno dodat, že kniha má dobrý informační význam pro kulturně-historické hloubavce opavského regionu.
První část životopisného románu je spojena s Opavou, údolím Moravice, zaniklou vesnicí Na stoupách v lokalitě dnešní vodní nádrže Kružberk a s přilehlou krajinou Budišovska. Všechny tyto místa jsou mi důvěrně známé a mému srdci blízké, proto se mě i první část knihy dotýkala více a konkrétní dějové situace jsem si mohl spojit se známými místy a užšími lokálně-historických kontexty, což vždy u příběhu přidává na zajímavosti a tím pádem na čtivosti. S počtem přibývajících stránek se však rozvíjí i osobnost Joy Adamsonové, jejíž charakterové rysy v posledních částech knihy vygradovaly do osobnostních projevů, které ve mně uhasily poslední kousky sympatie, jež jsem k hrdince původně pociťoval. A ačkoliv Joy toho pro kulturu, přírodu, původní kmeny a především africká zvířata udělala velmi mnoho, její celoživotní urputnost a inklinace k němým tvorům jakoby byla kompenzací mezilidské vztahové propasti, kterou během celého života nedokázala překročit. V tu chvíli stojí za zamyšlení, že i posrané dětství může zformovat charakter člověka, jenž zásadně změní svět k lepšímu. Proto, drazí špatní rodiče, nezoufejte. I váš nedostatek lásky k potomkovi může být k něčemu dobrý.

06.12.2016

Cho cho chó, Jaromír 99, Jan Novák a Emil Zátopek, jména, jež ve svém spojení budí mou nebetyčnou zvědavost a nadšení. Jaromír, jeho hudba a černobílé kresby protínají mou sudetskou duši už nějakou dobu. Novák mě nadosmrti uhranul knihou Zatím dobrý a jako na exilového autora už jsem na něj narazil i ve výuce literatury ve škole. A příběh a osobnost Emila Zátopka se u mě poprvé vyloupla z běžecké bible Born to run, knize, která mj. popisuje velké příběhy největších dálkových běžců. A už tenkrát jsem pochopil, že osobnost Zátopka je těžké neobdivovat. Kombinace těchto faktorů byla pro mne rozhodujícím aspektem, když na mě Jaromírův obrázek Zátopka poprvé jukl přes výlohu knihkupectví. Tentýž večer, kdy jsem knihu zakoupil, jsem chtěl jít spát. Do knihy jsem nahlédl, ale ta už mě do postele nepustila. Osobnost Zátopka a jeho přístup k životu, jakožto i k běhu je unikátní a inspirativní. Stejně tak Jaromírovo první barevné zpracování díla – tedy aspoň první, které jsem od něj dosud zaznamenal. Novákův scénář je výstižný a hlavně vtipný, protože jinak snad ani Zátopka a jeho optimistický pohled a schopnost býti nad věcí vystihnout nelze. Takže trojkombinace Zátopek – Jaromír 99 – Novák je zcela nosná. Tak jak se už od začátku dalo předpokládat.

7 25.07.2016

Kniha je součtem nechronologicky řazených epizod a zážitků, které se svérázným výtvarníkem Vladimírem Boudníkem prožil Bohumil Hrabal během několika let soužití v Praze v Libni. Dům a místo, ve kterém se vzájemně vzývali i zatracovali, sami pro sebe nazývali poeticky – na hrázi věčnosti – a to podle ulice Na Hrázi, ve které se dům nacházel. Hrabal krásným, poetickým způsobem vystavěl částečně fabulovaný pomník umělci, který své nadšení, nespoutanost a rozervanost přenášel do svých unikátních děl a inspiroval mnohé jiné, jenž jej obklopovali a to včetně kolegů dělníků z pražské ČKD, ve které pracoval. Ty také dokázal nakazit svým uměleckým nadšením a mnozí po jeho vzoru začali tepat, kroutit a lisovat různé zbytkové plechy ze svých dílen. Román je zároveň zajímavým vhledem do života někoho, kdo své vnitřní přetlaky a démony projektuje do umění a jehož tento způsob ventilace vlastně udržuje při životě. Vtírá se otázka, jak moc samotná rozháranost duše definuje uměleckou osobnost? A jak moc může být člověk skutečným umělcem, pokud jeho vnitřní, tiše a ladně fungující mechanismus šlape jako švýcarské hodinky a nedrtí všechna ozubená kolečka a nepřetahuje všechna pérka, která by pak byla našponovaná až k prasknutí, až by vnitřní stroj vydával hrozivé zvuky, které by v kolemjdoucích budily pocit, že se každou chvíli zadře a definitivně zastaví?

2 19.07.2016

Začalo to na střední škole. Člověk nutně musí mít štěstí na lidi, nebo je musí umět hledat. My měli ve třídě Mikšu, jenž měl předčasně silně vyvinutý hudební vkus. A tak nás potkali špinaví Psí vojáci. Jsem rád, že jsem Filipa zažil, potkal, slyšel. Ale člověk jde životem dál a zjišťuje, že nějací Topolové jsou dva…tři… Prohlubuje kontexty a emoce s nimi spojené. A může prohlubovat donekonečna. Záleží jen, jestli v něm autorův počin rezonuje. Jsem si vědom toho, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě a tenhle příběh tak mohl začít.
Osobně mám velmi rád literární autory, kteří produkují nejen díla prozaická, ale i poezii. Na jejich prozaickém textu to jde poznat, jejich básnický styl prosvítá textem souvislým. V Andělovi Jáchyma Topola je ale básník ještě více maskován nánosy špíny a marasmem slov, které prostředí románu definují. Když se podaří, aby na čtenáři zbytečně neulpívala krev, smrtelná křeč, zápach nebo bolest příběhu, objeví, že stylisticky je text románu krásný, bohatý a živý. V jednu chvíli jsme s přítelkyní večer v posteli četli já Anděla Jáchyma Topola, ona A uzřela oslice anděla Nicka Cavea. Uvědomil jsem si fantastickou paralelu obou dvou tvůrců silně spojených s jistým druhem undergroundu, který do krásy špiní veškerou hudbu, texty nebo literární počiny, které z těchto osobností vzejdou. Děkuju všem Topolům a Caveům za jejich poetické stoky, ve kterých se můžu po kolena brodit ve všem tom zajímavém, co jimi proteče.

Věřím, že člověk má někde své kořeny. Stejně jako autor věřím, že kořeny jsou nejvíce zapuštěny do krajiny dětství, která nás bezprostředně obklopovala a to tehdy, když jsme byli nejcitlivější a proudy života jsme nasávali nejintenzivněji. Tehdy zapouštíme, snad mimo jiné proto, abychom se stabilizovali. Také řeka je pro člověka neuvěřitelným zdrojem, zvláště doprovázela-li nás v dětství. K tomuto poznání člověk dojde a nemusí mít ani tak velké srdce a ani tak citlivou duši jako Ota Pavel. Já mám svou Moravici, byť to způsobilo pár týdnů na chatě s rodiči a známými, ale nikdy nezapomenu, jak to vypadá, když řeka kvete, když rozpoznáte jednotlivé ryby v proudu, když do rukou chytáte raky a když se naučíte plavat. A tak si mě zase řeka později přitáhla k sobě.
Lidé venkova jsou s krajinou svázaní mnohem více. Jejich kořeny – a s nimi snad i jejich životy – bývají hlubší. Těžká práce na kusu půdy, kterou obhospodařovával už jejich pradědeček, naplňuje člověka pokorou, dává životu jasný cíl a smysl. Duše není krmena městskými pozlátky, ale principy úzce spojenými s přírodou a čtvero ročními obdobími. Přetnete-li takovému člověku kořeny, oddělíte ho od jeho zdroje života. Mladý život ještě může zapustit někde jinde, starý život umírá.

22 11.03.2016

Jsme děti Sudet a tak nás černobílá bere. Máme ji nakoukanou, mnohokrát už jsme se v ní rozpustili. Jaromír 99 má tak u nás pevné místo v srdci, protože jeho černobílá koncepce vtiskává naše prožitky a představy na papír. Kafka je svou izolovaností v jistém slova smyslu také dítě Sudet a proto správně je a měl by být černobílý. Dokážu si představit Kafku v jiném uměleckém provedení, nedokážu si však představit Kafku barevného. Kafka a Jaromír jakoby patřili k sobě. Jaromír 99 musí Kafku niterně chápat. Je konec konců také dítě Sudet.

…když nad tím přemýšlím, Mad Season, kteří mi hrají v uších, když projíždím vlakem černobílým Severem, jsou asi taky místní… ;)

Tak to máme výtvarnou stránku, která je sama o sobě sice dostatečně nosná na to, aby kniha byla sama o sobě velmi zajímavá a pěkná, bohužel však nestačí to na to, abych o Švejdíkově a Mairowitzově Zámku mohl s klidem duše říct, že je to dílo komplexně vyvážené. Příběh na mě působí roztříštěně a zmatečně. Tuším, že v originále sice nebude příběh snadno čitelný a lehce pochopitelný a dokážu si představit, jak náročné asi je vytvořit z Kafkova díla komiksový scénář, přesto bych od výsledku očekával trochu větší návaznost, srozumitelnost, prostě lépe uchopitelný příběh. No nic – je třeba si Kafkův Zámek přečíst.

2 09.03.2016

Zajímavé jsou historické okolnosti, během kterých se Köcherův život odehrává a jako zajímavý se dá označit i Köcher sám. Životní příběh Köchera je sice do jisté míry také zajímavý, nepřijde mi však zajímavý do té míry, aby byl dostatečně beletristicky nosný pro knihu životopisnou. Podstatu samotného příběhu si můžeme přečíst už v titulu knihy a nic moc víc se dále skutečně neodehraje. Vladimír Ševela jako autor měl sice určitým způsobem štěstí, že popisuje příběh tak komplikované osobnosti, jakou Köcher bezesporu je, protože agentova labilita, egocentrismus, ulhanost, prospěchářství a cholerické záchvaty jsou do jisté míry kořením jinak relativně plochého příběhu, nicméně samotnou knihu výčet negativních vlastností agenta Rina spasit nedokáže a této skutečnosti nepomůže ani pikantní a často zmiňovaná vášeň agentského páru pro nudapláže a swingers párty.
Možná však nahlížím na knihu zbytečně kriticky, což samo o sobě může být způsobeno tím, že trpím jistým čtenářským omezením. Nejsem totiž schopen si zcela vychutnat knihu, jejíž hlavním hrdinou je kretén – to jsem pochopil už při čtení Spolčení hlupců. A to že několik autorových zdrojů nakonec připodobní agenta Rina k Václavu Klausovi – jehož charakterových poruch jsem taktéž velkým fanouškem – mě tedy v důsledku tolik nepřekvapilo.
Ale potvrzení některých životních principů kniha přeci jenom přináší. Příběh agenta Köchera je totiž dalším smutným důkazem toho, že čím chorobnější je vaše sebestřednost, tím výše to máte šanci dotáhnout a čím výše se ocitáte, tím více má vaše sebestřednost žrádla.

3 23.02.2016

Rudý přebal vydání z roku 1977 vlastně vůbec není od věci, zvláště završí-li naše myšlenky z četby epilog dr. Jiřího Gojdy, ve kterém je dotažena krvavá linie historie indiánského národa až do třetí čtvrtiny 19. století a často se v něm skloňuje slovo genocida. Pokud však v knize popsaná válečnická vášeň skutečně v indiánském životě hrála tak zásadní roli, snad je krvavý osud indiánských válečníků tou správnou cestou jejich odchodu na Druhou Stranu, protože takto tam snad mohou být šťastni. Před každým myšlenkovým závěrem se však vtírá otázka: Jak hluboko do indiánské duše Thomas Berger skutečně viděl? Kdo ví? Takže nám k posouzení opět zbývá pouhá beletrická kniha….“pouhá“.
V hlavě mě tlačí mrcha paralela s Eskymo Welzlem. Crabbova a Welzlova rozpolcenost v obou případech pramenila z možnosti porovnávání dvou odlišných kultur. Té bílé – civilizované a expanzivní a té domorodé – žijících v drsných principech přírodních a tou první kulturou postupně utlačované. Zároveň oba dobroruzi jsou podobní svou svérázností, nadhledem, optimismem, humorem, daleci idealizovanému pohledu na svět, oba tlačení vnitřním principem svobody. Nebýt malého nedostatku – fikce – věřím, že se tito dva museli potkat a sami sebe zaznamenat. V každém případě jsem za oba rád. Tyto knihy totiž člověku odhalují to velmi podstatně, totiž vnější pohled na sebe sama coby zástupce jedné z popisovaných kultur. A chceme-li být kulatí, musíme naslouchat sami sobě i těm okolo. Takže čtverec, úsečka, nebo kruh? Pan Born to má v knize vyřešené ;)
P.S. právě jsem dokoukal film a je mi z něj poněkud smutno. Je až obdivuhodné, jak se chlapcům od filmu podařilo zprasit většinu klíčových charakterů. Vskutku dílo hodné velmistra.

5 16.10.2015

"Já myslela, že to co čteš je sci-fi...“, divila se přítelkyně, když jsem se při čtení neustále hlasitě hihňal. Jasně! Ale kdo řekl, že sci-fi nemůže být vtipné? Nikdo! Přesto se od science fiction tak nějak očekává temná, tísnivá atmosféra, kterou tajemný, mlčící vesmír asociuje. A přitom stačí vložit vtipného astronauta a je zaděláno na parádní počtení.
Marťan je robinzonádou současného věku, v jejíchž hlavních rolích naleznete vědu, napětí i humor. Dost divná kombinace, to jo, ale výtečně to (hurá, hurá, do prdele hurá!) funguje. Doporučuju přečíst dříve, než vaši fantazii zmasakruje americká adaptace. Do filmové premiéry v Česku zbývá 58 solů. Odpočet zahájen…

26 27.08.2015

Kniha, která se tváří, že je napsána podle skutečných událostí, je sice čtenářsky přitažlivější, protože vědomí skutečnosti čtenáři přináší větší míru vzrušení, zároveň však na sebe bere i závazek pravdomluvnosti, tedy aspoň tehdy, nepřizná-li se autor k částečné fabulaci. Tu jsem však nikde nezaznamenal. Ačkoliv pro obyčejného, urckých poměrů neznalého čtenáře je jen těžko rozpoznatelné, že autor nepřehrává, nebo že čtenáře zcela nemystifikuje, čtenář nabývá různých subjektivních dojmů. V mém případě mi vypravěč i hlavní hrdina Kolyma připomínal kolegu z práce, jehož příběhy z uběhnuvšího víkendu jsou sice postaveny na pravdě, působí na mě však, že jsou často zatíženy určitým patosem spasitelské autostyzace. Zdá se tedy, že většina Kolymových přátel má obrovské štěstí už jenom z toho důvodu, že se pohybují v jeho přítomnosti. Bez jeho rétorických schopností, vražedného instinktu i břitkého intelektu by totiž z většiny zločineckých dobrodružství nevyšli živí. Jsem ctitelem pokory a jakákoliv forma jájínkovství je pro mě aspektem rušivým a jen těžce stravitelným. Kniha, film, umělecké dílo, nebo možná vlastně cokoliv co ve mně probouzí nedůvěřivost, mi brání se do díla dostatečně vcítit, to nejdůležitější jakoby protéká kolem, požitek se nedostavuje.
A chce se mi vytýkat i nadále, ale záhodno je také kompenzovat mou umrčenost. Sibiřská výchova je kniha nebývale brutální, jednoduše napsaná, ale také dobrodružná, napínavá a čtivá. Hledal jsem knihu oddychovou, prázdninovou a mohu říci, že jsem ji našel. Bohužel mám zas o něco méně ideálů o bývalé SSSR. Vlastně musím popřemýšlet o tom, zda mi ještě vůbec nějaké zbyly.

4 15.07.2015

Krakatit patří mezi Čapkovi utopické romány dvacátých let, při jehož čtení mám často pocit, že se nad nade mnou, jako nad zrnkem společnosti, vznáší Čapkův obrovský, vztyčený a výhružně se kývající ukazováček. Oproti pozdějším Čapkovým románům Krakatit však nepůsobí až tak bezútěšně a tak za každou Prokopovou peripetií svítí světélko naděje, že se všechno vyjasní, a že vynálezce má stále šanci zpravit vše, co dosud svou emoční prudkostí a vnitřní roztěkaností stihl zprasit.
Předpokládám, že v době psaní Krakatitu Čapek prožíval nějaké vztahově, nebo milostně komplikované období, protože román je poměrně naplněn Prokopovými milostnými a erotickými představami, myšlenkami, sny i patáliemi. A tak vynálezce v rámci relativně subtilního románu stihne hořečnatě vzplanout k druhému pohlaví celkem třikrát. Role ženy je v tomto románu nasměrována k jedinému cíli - zahořet prudkou láskou k Prokopovi, jež sice svým zjevem budí spíše lítost, musí však pravděpodobně emitovat obrovské množství charismatu, protože všem ženám v jeho blízkosti se pod jeho pohledem nebezpečně podlamují kolena. Nevím do jaké míry byl úspěchům u žen vystaven sám autor a zda-li tak čerpal ze zkušeností svého života, nebo si naopak sporé zkušenosti kompenzoval psaním. Na můj vkus však román obsahuje milostného dusna více, než je potřeba.
Silnou stránkou románu je jeho dynamika, schopnost překvapit a sedí mi i ne úplně jednoznačné vyznění konce. Za zmínku určitě stojí také Prokopovy hořečnaté stavy plynule přecházející z nemocí prosáklé reality do rejů zběsilých a obskurních snů, na kterých by si mohli smlsnou nejenom fanoušci Freuda a jeho psychoanalýzy. V každém případě musím uznat, že s panem Čapkem jsem se zatím nikdy zásadně nenudil.

5 21.04.2015

Krysaře, coby povinnou četbu, jsem poslouchal v audio formě. Ač se jedná o „pouhé“ přečtení knihy vypravěčem, pocit z knihy je zásadně ovlivněn jeho projevem. Nejedná se o přímý kontakt autor - čtenář, který je sám o sobě fascinující (např. říci si: "včera ke mě promlouval Dostojevskij"), ale přibývá další informaci zprostředkovávající uzel, který má přímý vliv na pocit z díla. Čím více uzlů mezi autorem a čtenářem, tím zásadněji může dojít k ohnutí autorova prvotního záměru. (např. kniha - scénář - film a desítky individualit mající vliv na jeho konečný výsledek - kritika...). Tedy je pravděpodobné, že by můj pocit z Krysaře byl jiný, kdyby jej načetl třeba Eduard Cupák, Josef Somr, nebo nejlépe kdybych si knihu přečetl sám. Na druhou stranu, my sami máme na závěrečný pocit z knihy vliv, a v tomto případě se ani nemusí jednat o audio knihu, a to tím v jakém rozpoložení, věku, ročním období a místě ji budeme číst, vstřebávat. Přesto je kniha nádherný formát, který se většinou dokáže rozkročit nad více vnitřními polohami čtenáře. Tedy alespoň u mě to tak je, protože nejsem hltoun, který spolkne knihu za noc.
Krysař mě ale nezaujal, snad tedy také proto, že mě nezaujal projev Jiřího Dvořáka. Ale aspoň mě donutil zapřemýšlet nad formou, což je při ranní cestě vlakem do práce činnost docela příjemná. A omlouvám se všem, kteří za tímto příspěvkem hledali více informací o knize. Za trest mi nedejte palec a nechejte mě mluvit do prázdna až tam úplně dole, pod hromadou komentářového smetí. Zasloužím si to.

4 01.04.2015

Opava je plná bláznů. Nevím jestli je to tak i v jiných městech, nebo je vyšší koncentrace pošahanců dána samotnou přítomností psychiatrické léčebny, jež bude to první co spatříte, když k nám přijedete směrem od Olomouce. Zvláštní je, že ty největší hejna havranů je nejčastěji možné pozorovat právě nad psychinou. Mám pocit, že je tam vidím pokaždé, když jedu kolem. Pod jejich temnými křídly již tak pochmurné místo působí ještě pochmurněji. Jsou jako temná myšlenka, od které je záhodno držet se dále a nedovolit jí, aby vám v nestřeženou chvíli vlítla uchem do hlavy a tisíci jejími křídly zatemnila její svit.
Ale Havlíček nebyl impresionista a tak nad domem Hajnových žádní havrani nekroužili. Pro hutnost samotného příběhu mu bohatě vystačil slušný psychologický profil a vývoj několika málo postav, které pokud už tedy nejsou v danou chvíli šáhlé, mají poměrně slušnou šanci se na několika málo následujících stránkách šáhlými stát. Velmi dobrý námět i zpracovaní bylo Havlíčkem, oproti předcházející a obsahově stručnější novele nesoucí stejný název, doplněno něčím pro definitivní vyznění románu zásadním. Proč neučinit vypravěčem emočního kleštěnce a chladného manipulátora bez svědomí? Proč ještě syžet nezčechrat tím, že příběh subjektivně odvypráví sociopat? Skvělý tah pane Havlíček. Klobouček.
(a viděli jste film Take shelter? Divoké černé hejna jako předzvěst psychotických stavů....a přijeďte se mrknout na opavský zimohrádek, na jeho skutečné vládce a načerpejte u nás trochu pro život zdravého splínu ;)

9 25.03.2015

Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)

3 09.03.2015