Hellboy komentáře u knih

14/2021. Shodou okolností jsem v roce 2017 (?) strávil asi měsíc v Bangalore v Indii, takže můj čtenářský požitek byl zcela ovlivněný tím, že jsem autorův příběh srovnával se svou vlastní zkušeností.

2 07.04.2021

Kresba mi nesedla (respektive - pozadí super, ale postavy děs běs, jejich obličeje mě straší v nočních můrách). A příběh? Ehm. Kniha poskytuje unikátní vhled do myšlení chlapíka, který je celou duší fotbalový fanoušek a ze všeho nejradši chodí na pivo, na zápasy, a na pivo na zápasy. S takovýmhle protagonistou jsem měl bůhvíproč trošku problém se identifikovat. Co je na knize zajímavé? Hlavní dějová linka opravdu ničím zajímavá není. Hlavního hrdinu odkopne přítelkyně, takže je na chvíli SINGL, ale fakt jen na chvíli, protože hned vlítne do dalšího vztahu. Ale teď ta zápletka jo? On totiž fandí Bohemce, ale začne si s holkou, co fandí Baníku. To je skutečně... nápadité. No, takže k tomuhle fakt nevím, co dodat. Zajímavější jsou na knize naprosto nahodilé snové sekvence, které nemají absolutně žádný vztah ke zbytku příběhu, což je skutečně.. zvláštní rozhodnutí. Hned z prvního snu mi vychází, že autor je transfob (pronásleduje ho skupina žen s penisy. Proč se jich bojí?). Jak to shrnout? Oceňuji na knize určitou autenticitu, ať už v mluvě postav, tak ve vykreslení prostředí. Ale příště dám přednost knize, která má hlubší myšlenku, nějaký přesah. Tohle je prostě jednohubka, kterou během spořádáte během chvíle a nijak vás nezasytí, nic ve vás nezanechá.

2 07.04.2021

(SPOILER) 13/2021 Jestli znáte Jiřího Muchu jen jako syna malíře Alfonse Muchy nebo jako spisovatele, asi budete šokovaný tímto příběhem, který ho vykresluje jako bezskrupulózního hejska ve službách StB, který šel bezohledně vždy jen za svým a na nikoho kolem nebral ohledy. Knihu napsal syn britského diplomata, který pracoval v Československu na velvyslanectví někdy koncem 50. let. Je vždy zajímavé číst o své zemi optikou cizince. A zde o to víc, že malému Charlesovi bylo v době, kdy jeho rodina přijela do šedivé Prahy plné sovětských i západních špionů, kde všichni donášejí na všechny, pouhých 7 let. Ačkoliv leccos tušil, až mnohem později se dozvěděl, že Jiří Mucha svedl jeho matku, aby kompromitoval autorova otce - velvyslance. Ukazuje se totiž, že Jiří Mucha pracoval pro StB jako "společenský agent", který využíval svůj vzhled playboye a své západní známosti (často jezdil na západ prodávat otcovy obrazy), a ve svém paláci na Hradčanském náměstí pořádal večírky (viz kniha Philipa Rotha Pražské orgie), kde se pouštěly pornofilmy a diplomaté tam provozovaly skupinový sex s českými herečkami, čímž se získával kompromitující materiál atd atd... Trochu jako socialistický James Bond. Mucha měl fakt extrémně zajímavý život, za války působil u britského letectva a spolupracoval s britskou tajnou službou, v československu byl odsouzen za něco vykonstruovaného a pracoval v uranových dolech, což popsal v deníkové knize Studené slunec... prostě šílený osud.
Příběh se odvíjí podobně jako např. v HHhH tím způsobem, že autor nepopisuje jen tu historii, kterou se dozvěděl, ale dopodrobna čtenáře seznamuje s celým procesem svého pátrání, s tím jak jde od jedné stopě k druhé, odhaluje další a další komunistické agenty a dokonce se mu podaří přimět k rozhovoru Kamila Pixu, spoluzakladatele StB. Kniha vrcholí tím, že konfrontuje své rodiče, nyní už osmdesátileté, nejdříve otce, ke kterému celý život vzhlížel a pak také matku, která kdysi dávno v Praze "podlehla" Muchovi.
Občas mírně spletitý příběh, ale naprosto uhrančivý, dechberoucí. Musela to být odporná doba. Zajímalo by mě, jak vypadá život diplomatů a agentů dnes.

2 05.04.2021

12/2021 Tahle knížka jede v rovině: začněte se otužovat. Zdravotní benefity jsou ty a ty, a toto je můj životní příběh. Jakožto člověk, který už se otužuje, mi ta "návodová" část tudíž zas tak moc nedala. Tím spíš jsem se soustředil na jeho životní příběh. Předpokládám, že jde o hodně upravenou, "polished" verzi skutečnosti - mám na mysli především jeho soužití s první ženou. Vzhledem k tomu, že jeho "metoda" je v knize líčena jako všelék takřka na veškeré (nejen civilizační) choroby, počínaje ulcerózní kolitidou přes artritidu po jánevimco-rakovinu, ale na straně 50 zmiňuje i depresi, tak je trochu zvláštní, že jeho ženě nepomohla. Co si o tom myslet... Zkrátka když někdo něco vydává za univerzální všelék, tak je potřeba se mít na pozoru - a to říkám, jako člověk, který se otužuje. A Wim Hof bohužel hodně jede na téhle ezo-vlně, takže text se jen hemží výrazy typu: "Mysl a příroda jedno jsou." "Jsme duší, jsme světlem. Jsme vázáni její energií, což je láska..." nebo třeba "Chlad je nemilosrdný, ale spravedlivý" a tak pořád dokola. Mnohem zajímavější jsou popisy experimentů, kterým se Wim Hof podrobil a z nichž jednoduše vyplývá, že ano, když se budete úplně celý život věnovat jednomu oboru, tak v něm budete úplně jinde, než zbytek populace. Což platí pro nejrůznější sporty, koníčky a tedy i otužování. Až se budu otužovat dvacet let, tak také zkusím plavat pod ledem, ale teď to radši ještě zkoušet nebudu.

6 05.04.2021

11/2021 V první řadě nesmírně detailně zrešeršovaný a velmi poutavě sepsaný příběh jednoho konkrétního únosu, který ve své době ohromil celou Ameriku, a na jeho pozadí autor předkládá takřka úplně celou historii leteckých únosů v USA od šedesátých let do současnosti - velmi taktně se ovšem vyhýbá byť i jediné zmínce o 9/11. Obě části knihy jsou naprosto fascinující - na jedné straně příběh černošského vysloužilce z Vietnamu Rogera Holdera, který spolu se svou přítelkyní Catherine Kerkowovou v roce 1972 provedli jeden z "nejúspěšnějších" únosu všech dob, když unesli let 701 a požadovali mimojiné propuštění tehdy souzené Angely Davisové. Na druhé straně kniha popisuje celou historii toho fenoménu, který byl jednu dobu tak rozšířený, že k únosu letadla docházelo průměrně každý týden. Tato druhá část je obzvlášť zajímavá, protože ještě v šedesátých a sedmdesátých letech neexistovala vlastně vůbec žádná bezpečnostní opatření na letištích, takže propašovat na palubu jakoukoliv zbraň byla hračka, a je docela šokující číst, jak strašně dlouho to trvalo, než jsme se dostali do stavu, který už dnes považujeme za normální, tzn. než se všichni (stát, přepravci i cestující) shodli na tom, že únosům lze zabránit jedině mírným omezením svobody cestujících, tedy zavedením prohlídek všech pasažérů a jejich bagáže.

3 03.04.2021

10/2021 Moje první kniha od Uršuly Leguánové. V dětství jsem ji nečetl, nemám k ní žádný nostalgický vztah. A bohužel mě úplně neuchvátila. Kniha překypuje skvělými nápady, ale selhává v jejich uchopení. Rozčlenění děje, výstavba nějakého charakterového oblouku, to tady zkrátka vůbec nefunguje. V této knize se věci dějou. A čtenář je ve vleku událostí. Což například znemožňuje jakoukoliv identifikaci s protagonistou. Ged se stane kouzelníkem, Ged se potlouká po světě, bojuje s drakem, a pak, v podstatě celou druhou polovinu knihy, bojuje se Stínem. Jenže nic z toho mě nijak výrazně nezasáhlo, nešlo to, kvůli tomu stylu psaní, který vůbec nebere ohled na čtenáře a prostě jen dál a dál valí děj, který přeskakuje z místa na místo, ale nenechá prostor s kýmkoliv nebo čímkoliv navázat čtenářovi vztah. Působí to jako pilotní díl seriálu, kde je potřeba čtenáře/diváka uvést do děje, ale už nezbývá čas na pořádné budování zápletky a psychologie postav. Trochu zklamání. Samozřejmě nepochybuji ani na minutu o tom, že kdybych byl dítě, tak jsem z knihy naprosto odvařenej.

3 27.03.2021

09/2021 "Proč je nutné znovu psát o holocaustu?" ptá se doslov knihy Laskavé bohyně od Jonathana Littella (2008). Sám si odpovídám: protože to je téma, které dnes stále ještě rezonuje ve společnosti, a stále ještě není vyčerpané. Zatímco však Littell stvořil v Laskavých bohyních monumentální dílo, které má nepopiratelnou uměleckou a literární úroveň a které přináší k tématu druhé světové války a holocaustu něco nového, Jozef Karika přináší jednoduchý, obehraný, schematický příběh na hranici exploatace, který má k umění a vysoké literatuře asi tak blízko, jako Hanebný pancharti k Schindlerově seznamu (jenže to vlastně Panchartům dost křivdím). Asi jako kdyby se Jiří Kulhánek pokoušel napsat druhý díl Odyssea od Jamese Joyce.
K samotnému ději. První polovina jede po ose "fikční hrdina mezi významnými osobnostmi a událostmi dějin" - jako třeba Forrest Gump. Viktor Hiler se protlouká mezi židovskou mafií v New Yorku, Karl Schmidt se zatím v Německu stává nacistou. Jeden z nich se zaplete s National Crime Syndicate (Abe Reles, Meyer Lansky, Bugsy Siegel, Lepke...) a druhý s NSDAP (Heydrich, Himmler...). Obě tyto dějové linie nabízí pramalý vývoj nebo nějaký charakterový oblouk, spíše je cítit, že autor své protagonisty chtěl dostat k co nejvíce zásadním momentům z dějin. Občas to funguje lépe, občas je to hodně na sílu. Jenže tyhle epizody přece nelze zaměňovat za nějaký opravdový děj. Tady jen autor demonstruje, jak hodně dobře má nastudované prameny (wikipedii?:) a jak suverénně dokáže do historických reálií zasadit své postavy. Občas je až otravné sledovat, jak chce čtenáře ohromit svými znalostmi, takže se ve výsledku opájí drobnostmi, které neslouží ani k posouvání děje, ani k dokreslení atmosféry, ale autor je prostě nedokázal vyškrtnout.
První polovina je tak zajímavá hlavně tím, že nabízí čtenářovi ke srovnání vraždící komanda mafie (Murder Inc.) a počátky vraždící mašinérie nacistů (noc dlouhých nožů, program T4, einsatzkommanda). Jde samozřejmě o zcela nesrovnatelné věci, ať už se na to člověk podívá jakkoliv, nicméně autorovi nemůžu upřít, že svou velmi prostou premisu "tady někdo vraždí židy, a tady naopak někoho vraždí židé" vystavěl docela poctivě a snad i logicky - obě dějové linie jsou zachycené historicky věrně a pak už je jen na čtenářovi, aby si tuto "paralelu" nějak přebral. Druhá část knihy je poněkud přímočařejší, čtenář už ví, jakým směrem se to bude asi ubírat, šokující zvraty už nejsou tak šokující, protože autor nedokáže opustit vzorec "záblesk naděje-naprostá zkáza" a vše spěje k nepřekvapivému finále.
Co se týče stylu, musím zmínit úplně extrémně otravné závorky, které mě vždy spolehlivě vytrhly z děje, přitom nepřinášely nic nového a všechny mohly být zcela eliminovány, čímž jsme se opět dostali k autorově neschopnosti škrtat, dále nijak zvlášť velká slovní zásoba (pokaždé stejné popisy bolesti a strádání - hvězdičky před očima), opakování myšlenkových pochodů (Karl! Karl! Karl!) a nakonec i otravné slovakismy (postava se chválí, místo chlubí).
Suma sumárum, kdo nemá moc načteno, tomu se kniha může líbit (pokud odhlédne od faktu, že si autor libuje v nechutných a popravdě hodně přehnaných detailech zabíjení), ale pokud se považujete za náročnějšího čtenáře a ne jen konzumenta braku ala Kotleta, tak sáhněte radši po těch Laskavých bohyních, které podle mě Karika stejně tak trochu vykradl (občas ta podoba obou románů bije do oči). 5/10

8 18.03.2021

08/2021 Král úletů není v Dickově tvorbě až tak velký úlet, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dick se dlouho snažil vymanit se ze škatulky tvůrce brakových vědeckofantastických příběhů, etablovat se jako autor "seriózní" literatury a za celý život napsal takových knih hned několik - za jeho života mu bohužel vyšla jedna jediná - tato. Až posmrtně vyšla i kniha Mamlas z maloměsta (česky Argo 2018), které obsahuje téměř identický motiv - propletené vztahy dvou párů na venkově, nevěra, hrozivé důsledky... Král úletů je dobře ozvláštněný postavou titulního hrdiny - tak trochu mentálně zaostalého Jacka Isidora, který čte ezo/sci-fi časopisy, věří na telepatii a blížící se konec světa a přináší do vztahového příběhu úplně novou perspektivu (jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu různých osob).

(SPOILER) 06/2021 První kniha PKD, kterou napsal ve svých 26 letech. Kniha není nijak zvlášť dobrá, ale jakožto takřka nekritický uctívač PKD jsem hrozně rád, že jsem si ji přečetl. Je to užitečné k tomu, aby si člověk udělal obrázek o jeho raném smýšlení, nakolik už měl vytvořenou svou vizi budoucnosti. A ano, objevuje se tu překvapivě dost z jeho typických trademarků, které pak provázejí jeho celoživotní tvorbu. Blízká budoucnost, ve které jsou naprostou normou telepatové, cestování na Mars, užívání drog, videotely (v pozdějších knihách vidfony), podivné sektářství (Společnost Johna Prestona), podivné vztahy mezi muži a ženami, a obří koncerny/korporáty. To je dost věcí. Chybí ale ty některé naprosto zásadní prvky, díky kterým se některá pozdější díla PKD stala nesmrtelnými, například jeho kombinace paranoie / halucinace / neschopnost zjistit, co je reálné a co je iluze. V této knize Dick rozehrává poněkud přímočarou a zároveň těžkopádnou zápletku, ve které se lidstvo rozhodlo řídit svůj osud pomocí náhody - loterie jménem "láhev" vybere ze všech lidí na světě svého vůdce, současně vylosuje i jednoho člověka, který má za úkol ho zavraždit. Všichni obyvatelé planety pak můžou fandit jednomu či druhému (což tomu dodává takový ten Running Man / Hunger Games feeling). Vůdce má k dispozici ochranku telepatů, kteří ho mají varovat před blížícím se vrahem. Jenže zrovna nově vybraný vrah je - a to už je docela dobrá dickovina - syntetický člověk čili android, kterého může na dálku ovládat hned několik lidí, což má právě zmást vůdcovy telepaty. Honička, během které se vrah pokouší zlikvidovat vůdce, je na Dicka nebývale akční a tvoří jakýsi vrchol knihy. Vše předtím i potom je tak trošku natahovaný balast. Ale jak říkám, jsem rád, že jsem si knihu přečetl a zase blíže pronikl do srdce PKDversa.

3 26.02.2021

05/2021 Klasická Dickovina se vším všudy. V tomto případě jde skutečně spíše jen o jakési mentální cvičení - Dick zasadil děj do blízké budoucnosti, kdy se odehrává kosmická válka s dvěma mimozemskými národy a v této situaci se objevuje droga, která člověka na chvíli fyzicky přenese časoprostorem do budoucnosti / minulosti. Hlavní hrdina (typicky dickovský úředník v obřím soukolí pochybné korporace, tentokrát KBZT - Kožešnické a barvířské závody v Tijuaně LOL) využívá znalostí, které nabyde během svých drogových tripů k ovlivnění směřování země ve vesmírném konfliktu. To je vše. Což mi vlastně trochu vadí - že narozdíl od vyzrálejších Dickových děl se tato kniha prakticky nijak nevztahuje k našemu reálnému světu, fakt nevím, co si z ní vlastně vzít. Prostě je tu rozehraná nějaká super-komplikovaná situace a pak už jen sledujeme, jestli se to Dickovi podaří ukočírovat a všechny dějové časové kličky logicky uzavřít. Pro milovníky PKD je to ale samozřejmě povinnost. 7/10.

1 26.02.2021

02/2021 Neal Stephenson je grafoman. Kdyby byla kniha o 300 stran kratší, tak jí to jedině prospěje. Zároveň tam pravidelně vkládá občas fakt nepochopitelně teenagersky "humorné" vsuvky týkající se povětšinou sexu, které jinak relativně vysokou hodnotu díla zbytečně sráží. Jako kdyby tuto knihu směřoval primárně na teenagery / dvacátníky, ale neumím si představit, že bych to půjčil k přečtení svému 90 letému dědovi (ne, nejsem nijak zvlášť prudérní). Nicméně oceňuji Stephensonův neuvěřitelně široký záběr, skvěle zrešeršovanou historii atd. Ve výsledku, po přečtení skoro 1000 stran textu si ale nemůžu pomoct, abych si neřekl "tolik práce, a přitom taková blbost" :) Takže, k samotnému obsahu. Po přečtení kyberpunkové bible Sníh / Snow crash se Stephenson ponořil do historie spojeneckého šifrovacího oddělení během druhé světové války, které se snaží a) prolomit německé/japonské depeše, b) zareagovat odpovídajícím způsobem ale zároveň c) nedat nepříteli vědět, že šifra je prolomená, protože by ji nepřítel změnil, takže ještě k tomu d) vytvářejí falešné stopy, které mají nepříteli vysvětlit, jak se podařilo zareagovat viz b). Kromě toho se tam odehrává další dějová linie v současnosti (1990s) ohledně šifrování v době internetu, která zajímavým způsobem předvídá například kryptoměny (zajímalo by mě, jestli má Stephenson nějaké bitcoiny). Ve výsledku se samozřejmě obě dějové linie protnou. A kdyby na to někdo měl mozek, tak mu ještě autor vysvětlí, jak lze šifrovat pomocí balíčku karet - musím se přiznat, že jsem to nepobral :)

5 26.02.2021

(SPOILER) 04/2021 Z téhle knihy jsem upřímně řečeno dost zmatený. Mr. Vertigo na mě působí jako dílo někoho, kdo v životě nic nenapsal - prapodivná práce s postavami, jejich (nulový) vývoj a (ne)směřování celého děje k nějakému rozuzlení ve mě ponechává milion otázek, na které ani vzdáleně nenalézám odpovědi. Měl Paul Auster rozmyšlené alespoň základní rozvržení díla, než se pustil do psaní, nebo prostě jen lineárně házel na papír to, co ho zrovna v tu chvíli napadlo? Takže rozbor: celé první dvě třetiny díly (někam do strany 236) se věnují tomu, jak se tajemný mistr Jehudi snaží naučit malého kluka Walta létat. Nakonec se ale ukáže, že tudy cesta nevede, Walt toho musí nechat a od té chvíle už se k létání nikdy nevrátíme. Z toho mi jde hlava kolem. Proč to v té knize tedy vůbec je? Proč tento zvláštní - dočasný - úskok k magickému realismu, když až na tento jediný magický aspekt, je celá kniha naprosto dokonale ukotvená ve všední realitě? Je létání metafora? Pro co? Kdyby nešlo o létání, ale mistr Jehudi by trénoval Walta k tomu, aby se z něj stal cirkusový artista na hrazdě, tak ÚPLNĚ VŠECHNY zbývající prvky románu beze změny fungují. Tím, že ale nechává Walta létat, naopak nedostáváme nic navíc. Proč tedy létání? Nechápu. A ani nekomentuji všechny ty slepé uličky, jako je Ezop. Část III (str 270-328) je pak najednou jako vytržená z úplně jiného díla - najednou opouštíme vše, co bylo předtím, sledujeme miliontou variaci na Kmotra (vzestup a pád gangstera) a podivnou dějovou linii, která se týká baseballového nadhazovače, který Waltovi připomíná jeho samotného. No a závěr pak v rychlosti na několika stránkách přežvýká zbývající desetiletí Waltova života a konec. Takže ještě jednou - jakou roli hrálo v příběhu létání? Jakou to má souvislost s Ku-Klux-Klanem nebo Chicagským podsvětím?

1 02.02.2021

03/2021 Deset malých černoušků se potkává s The Black Mirror a to celé v nesnesitelně doslovném podání. Zápletka, která originalitou skutečně nepřekypuje (únos několika obětí, únosce, který ví ÚPLNĚ VŠECHNO o všech a je vždy o krok napřed a odhalení, které ukáže, že vše bylo jinak, ale vlastně vše bylo ještě jinak)... Ale největším problémem zůstává styl psaní. Autor má bohužel potřebu vše dopodrobna vysvětlovat a popisovat, nenechává vůbec nic čtenářově představivosti, takže výsledkem je zbytečně zdlouhavý text. Schválně jsem zkusil přejít do módu rychločtení - každou stránku jsem pouze přelétl očima, během tří vteřin si z ní vyzobal to podstatné (přímou řeč, jedno dvě klíčová slova), a tímto způsobem jsem "přečetl" strany 200-300 za cca 15 minut a garantuji vám, že mi z příběhu absolutně nic neuteklo, protože fakt nepotřebuju znát úplně každý myšlenkový pochod každé ze všech těch nudných, schematických a stereotypních postav. Zbytek knihy jsem pak doklepal normálně. Hrozně napsaná nezáživná nuda, kterou zhltnete za 2 odpoledne, ale nic ve vás z ní nezůstane. 30%

1 21.01.2021

01/2021 Podivný komplikovaný název skrývá srovnatelně komplikovanou severskou detektivku (což je žánr, se kterým fakt nemám moc zkušeností kromě jedné či dvou knih Jo Nesba), takže nemůžu moc srovnávat.
Ve své době byla kniha fenomén, uvažovalo se o nominaci autora na nobelovku za literaturu, přeložili to snad do 30 jazyků či co, okamžitě vznikla filmová adaptace, šlo to obřím nákladem, celosvětově asi 20 milionů, takže dneska knihu seženete v libovolném antiku do 100 Kč, a obecně vedla ke vzrůstu popularity severské detektivky jakožto samostatného žánru..
Na knize z roku 1992 je pozoruhodné to, že protagonistkou je žena - taková ta silná nebojácná hrdinka, kterou si člověk v minulosti (před vznikem seriálu Bron/Broen) s tímhle žánrem asi moc nespojoval. Smilla přitom působí jako dokonalý předobraz Sagy Noren. Ale není to policajtka - pracuje na vlastní pěst. A v pátrání jí pomáhá její "cit pro sníh" - vyrůstala obklopená sněhem a ledem, protože je poloviční Eskymačka. Což to je na kniha právě to zajímavý.
Jedná se sice o detektivku / thriller, ale kniha je výjimečná tím, že pojednává o Grónsku, Eskymácích, o vztazích Dánů a Gróňanů, postkolonialismu atd. A jak jsem pochopil po nastudování hesla "Nordic Noir" na Wikipedii, tak je to právě tato kombinace detektivní zápletky s nějakou kritikou sociálních poměrů, s tematikou rasismu, mysogynie apod, co tvoří základní kámen té true Severské detektivky.
Zároveň mám pocit, že samotná ta detektivní zápletka už dneska působí trošku zastarale, hodně devadesátkově, ale to nevadí. Rozhodně doporučuju 9/10.

9 08.01.2021

Popis klubového / táborového života. Zajímavostí je (pro mě), že se příběh odehrává v Praze v přesně jmenovaných reáliích, takže žádná Stínadla. Prvních sto stran se rozvíjí zápletka ohledně dvou kamarádů, Lojzka a Standy, kteří vstoupí do oddílu sídlícího v pražských Radlicích, a pátrají po ukradené kronice - tolikrát viděná už foglarovská zápletka. Zbývajících 60 stran se věnuje popisu celoroční / celotáborové hry o poklad (pirátské lodi) Černého delfína. Not great, not terrible. Fogyho standard.

2 11.11.2020

Fascinující záležitost - ani ne pro ten komiks samotný, který je v podstatě naivně jednoduchý, ale pro to, co nám říká dnes o více než 30 let později - kolik se toho nezměnilo a jak jsme se jako společnost nikam neposunuli. Témata jako feminismus potažmo lidská práva obecně, práva homosexuálů, vegetariánství/veganství, ochrana životního prostředí, recyklování odpadků, ozonová vrstva, patriarchát, politika starých bílých heterosexuálních mužů (republikánů) - vždyť jsme se od 80. let vůbec nikam neposunuli! Zatímco v Česku a dalších zemích východního bloku si teprve pozvolna začínáme uvědomovat, že podobné problémy vůbec existují... Jinak ke knížce samotné - lesby řeší nepřekvapivě stejné (komické i vážné) trable, jako heterosexuální páry. I to nám kniha pomůže si uvědomit.

3 09.11.2020

First world problems... :D Tahle kniha by se měla jmenovat "Zázračné vyhazování". Vždy, když Kondo mluví o úklidu, tak tím myslí vyhazování věcí. A dává to smysl. Všichni (západní civilizace) žijeme zavalení milionem věcí, které nepotřebujeme, které nás svazují, stahují někam do minulosti, a kdybychom se všeho zbavili, a nechali si jen to, co opravdu, skutečně z celého srdce milujeme, tak se nám šíleně uleví, a na 99% věcí, které vyhodíme, už si nikdy ani nevzpomeneme, natož, aby nám scházely. Kniha samotná trochu trpí přílišnou délkou - přece jen jednoduchá myšlenka "vyhoďte všechny své zbytečné krámy" je zde roztažená na skoro 200 stran LOL. Ale na mě osobně to zafungovalo jako VYNIKAJÍCÍ motivace. Doporučuju)))

5 26.10.2020

(SPOILER) Sbírka 17 poměrně krátkých a velmi různorodých povídek, což mě dost bavilo, různá období (19. století, devadesátky, blízká budoucnost), místa, protagonisté (povětšinou teda samí loseři) i žánry. Rychlé načrtnutí zajímavé situace, nějaké morální dilema a pootevřený konec. No, povídky jsou zvláštní útvar. Asi nejzajímavější je poslední, titulní, věc, o dvou bělošských dětech vyrůstajících s rodiči antropology někde v polární tundře, když jim umře matka, a oni se rozhodují, co udělají s jejím tělem na základě toho, jaká znamení jim poskytuje vesmír. V něčem mi to připomnělo autorovu Knihu zvláštních nových věcí.

5 26.10.2020

Výborná, důležitá kniha. Vznikla v roce 1906 a to je na tom právě neskutečné - jak strašně málo se toho ve společnosti za těch více než 110 let změnilo. Kdyby mi někdo řekl, že je ze 30., 50., nebo klidně i 70. let, tak bych mu to asi věřil. Zásadní je zjistit si (klidně i dodatečně) okolnosti vzniku: Teprve třicetiletý Sinclair pracoval pro socialistické noviny Appeal to reason, a pro potřeby reportáže se na několik týdnů nechal zaměstnat v Chicagských jatkách. Na základě této naprosto šílené zkušenosti začal psát na pokračování do novin tento román, ze kterého se pak stal bestseller a přímo přispěl ke vzniku FDA (Food and drug administration). Proces fungování jatek ze všeho nejvíce připomíná nacistické vyhlazovací tábory a zkuste mi říct, že ne. Mašinérie, kde se nebere ohled na nic, kromě výkonnosti v zabíjení. Nicméně jatka jsou jen malá část toho, o čem ta kniha je. Korupce, bída, podvody, špína, nespravedlnost... - přitom toto období amerických dějin se označuje jako "Progressive Era" https://en.wikipedia.org/wiki/Progressive_Era Obecně to popisuje ten raný kapitalismus - já osobně v knize vidím základ fungování celé dnešní společnosti. Základy všeho, co je na kapitalismu špatně, už byly v roce 1900 pevně položené. Kromě toho je kniha dobře napsaná, hlavní hrdina Jurgis Rudkus prochází jednou krizí za druhou, chvílemi mi to přišlo až neúnosné, kolik neštěstí mu dokáže autor naložit na bedra... Neskutečné. Posledních 50 stran agitujících ve jménu socialismu je z dnešního pohledu v některých pasážích až úsměvných, protože dnes už víme, jak to všechno dopadlo, přesto se jedná o naprosto zásadní četbu.

6 04.08.2020

Krátké texty, které se romanticky až staromilecky dotýkají Šumavy a Novohradských hor a uchvátilo mě to tak, že jsem okamžitě naplánoval výlet do Novohradských hor a hrozně se těším, až budu procházet místy, jejichž historii tu autor popisuje: Osidlování těchto krajů, upravování krajiny rodem Buquoyů, plavení dřeva, několik let určité prosperity a soužití Čechů a Rakušanů/Němců, a pak válka, odsun, vybydlování, chátrání, vysídlení pohraničního pásma, bourání domů, vojenský prostor a pak konečně rok 1989, ale zlepšení v nedohlednu. Krátké texty, zamyšlení, básně. Krása.

4 04.08.2020