Gothard komentáře u knih

Na této knize je asi nejzajímavější to, jak málo skutečně dobře napsaných stran obsahuje. Je to jen řemeslo, ale velice odbyté. Vyprávění je strašně jednoduché, zločiny se vyřeší více méně samospádem, od první třetiny je jasné, jak vše nakonec dopadne, dialogy jsou otřesné (zejména scény "svádění" - náctiletí by se smáli), vztah mezi králem a královnou je popsán s až udivující neobratností. Při čtení se mi bezděčně připomínal film Muž z Acapulka, kde hlavní hrdina v kouzelném podání J. P. Belmonda musí denně napsat stanovený počet stran, aby stihl odevzdat rukopis včas. Dnes máme pondělí, tak to napráskám třicet stran. Hrdina filmu ovšem psal nekvalitní konzumní čtivo. Podobnost čistě náhodná.

4 28.03.2018

Katedrálu sv. Víta je možné chápat, posuzovat a interpretovat mnoha způsoby, většinu z nich je pak možné shrnout do tří základních okruhů: 1) Způsob, jakým katedrálu chtěli pojímat její středověcí stavitelé (tedy jak chtěli, aby katedrála jako stavba působila a jaké symboly do její architektury začlenili); 2) Způsob, jakým stavbu chápali její dokončovatelé na konci 19. a na počátku 20. století (včetně toho, jak oni sami chápali odkaz středověkých stavitelů - a také jak ho rozvíjeli, tedy uvažujeme o historismu); 3) Způsob, jakým katedrálu a její architektonickou složku chápeme my. Všechny tři roviny se v románu objevují a autor s nimi tu více, tu méně, ale velice dobře a promyšleně pracuje. Nezbývá než obdivně smeknout před jeho znalostmi a schopností vnímat i nepatrné indicie. Hlavní hrdina je přiměřeně sympatický a přiměřeně ujetý (nikdo asi ani na okamžik nebude věřit, že jeho manželka skutečně zemřela), byť jeho totální stylizace mu spíše škodí (černá koupelna - dokáže si někdo představit, kolik by něco podobného dnes vůbec stálo - to byl samozřejmě žert; nebo scéna z vykřičeného domu s kapesníkem na tváři nemravné slečny). Na druhou stranu, v tomto ohledu je to autorova invence, kterou je třeba respektovat. Odkazy na literární vlivy a prerafaelity jsou úžasné. Ale ta policistka - to je prostě děs a běs. Chápu, že měla tvořil protiklad k bytostně intelektuálně založenému, zženštilému a navýsost nepraktickému hlavnímu hrdinovi, ale proč musí působit jako vulgární (ne výběrem jazykových prostředků), tupá a přízemní uklizečka z nádraží? Proč to nemůže být jen normální policistka, které nemá kulturní zájmy a působí proto jako totální husa? Pasáže, kde měla hlavní slovo, jsem četl s velkým přemáháním, ta špína a přízemnost a pitomost byly skoro hmatatelné, několikrát jsem dokonce knihu odložil. Vše ostatní strašně moc zajímavé.

4 31.12.2017

Stále si myslím, že Miloš Urban patří k nejzajímavějším představitelům (kvalitní) české literatury a jeho knihy se vyplatí číst, protože vesměs přinášejí mimořádný čtenářský zážitek a pozoruhodné nápady, témata a obrazy, ale zrovna tato kniha mi příliš nesedla. Je to jen můj subjektivní pocit; rád a ochotně budu souhlasit s tím, že se jedná o literárně kvalitní, zdařilý a poutavý román. Postavy jsou ve své neobvyklosti pečlivě prokresleny (většina z nich mi však byla velmi protivná - a zejména hlavní hrdina), děj je zajímavý (byť jsem měl pocit, že místy logicky lehce drhne), počet vražd se uspokojivě zvětšuje (byť morbidnost zdála se mi místy poněkud samoúčelná), prostřihy do minulosti poutavé (leč jistě nepůvodní). Co se nedá knize upřít, je autorův vynikající, svébytný a neopakovatelný vypravěčský styl, zaujatost (či snad posedlost?) pražskou sakrální architekturou, genius loci dokonale přenesený a převtělený do vyprávění. Popisy kostelů a příběhy jejich osudů (protože i stavby mají své příběhy a osudy) jsou poučené mistrovské miniatury. Byť mám jasné světlo temné gotiky rád, vznosné oblouky gotických staveb obdivuji a zákoutí duše středověkého člověka plná strachů z neznámého a iracionálního mě fascinují, kdybych si měl vybrat jednu knihu Miloše Urbana k druhému přečtení, po této bych již nesáhl.

3 31.12.2017

Velmi milé překvapení. Poněkud exotické, ale současně romantické, tajemné a místy až dokonce lehce strašidelné (ovšem se špetkou humoru). Příběh o putování mnicha, který vzdoruje nástrahám opuštěných hor, podivných krvelačných tvorů a nakonec i svodům krásné (a jak se ukáže, i velice nebezpečné) ženy, má kouzlo, spád a dobře vykreslené postavy i děj. Novela byla napsána na počátku 20. století, ale dodnes nezestárla. Zda chtěl autor napsat "pouze" mysteriózní příběh, který zcela jistě dobře pobaví, nebo chtěl říct více (je zajímavé, že největším nebezpečím pro mnicha není nepřívětivá horská příroda, ale mladá žena s proradnými úmysly - to je jistě poučné), je na každém čtenáři. Oceňuji dobrou redakční práci a vysvětlivky.

5 08.10.2017

Novela Věčný manžel je jedna z nejlepších kratších prací, které Dostojevskij napsal. Všechna jeho oblíbená témata jsou nahuštěna do malého prostoru: životní apatie, nevěra a krach manželství, složité vzájemné vztahy, alkohol, lehká dávka šílenství i smrt nevinné dívky. Škoda, že je tento text poněkud opomíjen. Součástí svazku je ještě pokus o satirickou komedii (mimo jiné) o schopnosti podváděných mužů dokonale se ztrapnit (jako by nestačila samotná nevěra, že), pokus, který se prostě a jednoduše nepovedl. První text za pět, druhý za tři.

18.08.2017

Člověk zaživa mumifikovaný nadměrným celoživotním užíváním drog, který ve svých knihách popsal všechny možné perverze, napsal jako starý muž novelu o lásce ke kočkám. Proč ne. Pokud pomineme základní účel knihy, totiž to, že Burrougs chtěl čtenářům sdělit, že má rád kočky (a nemá rád psy a nemá rád lidi, co nemají rádi kočky), pak už téměř nic dalšího nezůstane. Není to málo?

1 15.04.2017

Nejde jen o obsah (byť ani zde někteří nemají jasno - krysař v příběhu děti od rodičů skutečně neodvedl), ale spíše o způsob vyprávění, o atmosféru, výrazové prostředky, které autor používal: krátké úsečné věty, místy ironický podtón, melancholická nálada, která se postupně mění v očekávanou tragédii (podtrženou milostným motivem). Jazyk - místy jistě básnický, místy až poněkud přepjatý - měl umocnit jednoduchý, ovšem působivý příběh. Je na čtenáři, zda Dykův přístup k textu přijme, nebo se omezí na prostinký děj a tragiku osudů. Nakonec zůstávají dva: prosťáček, který touží po štěstí a který díky svému handicapu nikomu nedokázal a neuměl ublížit, a malé dítě jako symbol naděje (opravdu? - nebo to byl Dykův promyšlený tah, jak znejistět čtenáře, protože Sepp se pořádně nedokáže postarat ani sám o sebe). Základem pověsti snad byla událost, která se stala ve středověku, kdy v rámci kolonizace málo obydlených podhorských a horských území odešla část obyvatel Hamelnu pryč do nových domovů. Dost možná jim organizátor celé akce (kolonizátor, tedy "krysař") nasliboval modré z nebe, každopádně je však čekala velmi krutá realita: zalesněné horské nebo podhorské území, divoká zvířata, špatná kamenitá půda, žádné domy, cesty ani pole, vše bylo nutno vybudovat od základu. Cílem obyvatel Hamelnu (tedy těch, co podlehli vábení a odešli) byla zřejmě Drahanská vrchovina a dnes již neexistující ves Hamlíkov (u Ruprechtova na Vyškovsku) nebo možná i samotný Ruprechtov.

5 15.04.2017

Kniha o těžkých depresích, které autora dlouhodobě trápily, a ze kterých se nakonec dokázal vyléčit. Upřímnost, se kterou autor líčí své stavy, je velmi důležitá: Styron chtěl ukázat, že deprese není slabost, neschopnost nebo náladovost, ale vážná nemoc, která se musí odborně léčit, a že ani člověk, který je intelektuálně na výši a který si dokáže svůj stav uvědomit a rozebrat, si sám prostě nedokáže poradit. Takže je to kniha i o naději, protože pokud se takto nemocný člověk začne léčit, čeká ho sice těžký zápas, ale má šanci se vyléčit. Jen těch příkladů (byť dobře míněných), kdo všechno to nezvládl a skočil do výtahové šachty nebo se jinak sprovodil ze světa, je na můj vkus poněkud příliš, je vidět, že autor se svou nemocí zabýval velmi důkladně. A jen tak na okraj a mimo rámec knihy: není pravda, že deprese je čistě civilizační choroba, která dříve neexistovala. Už v úmrtních matrikách z 18. či 19. století lze čas od času nalézt jako důvod smrti (většinou sebevrahů) třeba "smrtelný smutek", "hloubavost duše", "těžký smutek" či "zádumčivost". Statistická čísla nemáme a ani je nelze zjistit, protože u řady sebevražd není bližší důvod specifikován, samozřejmě však můžeme oprávněně předpokládat, že se jednalo o nepočetné případy a že tlak naší moderní dobrotivé civilizace skutečně má na rozšíření této nemoci zásadní vliv.

4 15.04.2017

Nenáročné oddychové čtení, hodně dobrodružného děje a sem tam nějaká zajímavost týkající se řemesel a (téměř) původních technických postupů. S realitou středověku to samozřejmě nemá nic společného, tehdejší společnost byla stavovsky a majetkově jasně ohraničená, takže představa, že cizí velvyslanec připustí, aby se jeho ctnostná dcera bavila s nemajetným chudákem tovaryšem, je prostě nemožná. Pokud by měl román odpovídat době, ve které se odehrává, pak by hlavní hrdina nejspíše skončil mezi pražskou chudinou, která ze den na den bojuje o živobytí, dost možná by se stal členem nějaké zločinecké party, a skončil by na mučidlech a na popravišti. To by asi nebylo tak zajímavé jako napínavá verze, kterou nám autor předkládá; ostatně v rámci autorské licence si může prostředí i příběh upravit a domyslet. Niedl umí psát čtivě, jen ta toporná doslovnost několika erotických a "humorných" scén mě otrávila. Nestačil by dramatický příběh?

4 09.02.2017

Někdy mám pocit, že Theodore Sturgeon měl hodně výborných nápadů, které zajímavě rozpracoval, ale tak někdy v polovině knihy ho práce přestala bavit, téma se mu zošklivilo a tak potom text klopotně dopsal, aby rychle mohl spěchat zase k jinému tématu. Námět Snících drahokamů je - nejen vzhledem k době vzniku knihy - opravdu originální. Mimozemskou civilizaci nepředstavují zelení mužíčkové s paprskometem v ruce, ani chobotnice s jedním okem nebo hubené šestimetrové kobylky s obřími kusadly. Naopak - je to entita, která zde existuje, aniž by to člověk tušil, která nemá o lidstvo vůbec žádný zájem a jejíž myšlení je dokonale jiné než naše. V případě, že dojde k nějakému (i nechtěnému) kontaktu s lidmi, vznikne jakýsi lidský hybrid, který má netušené vlastnosti a schopnosti. To je skvělé východisko, a také umístění děje do prostředí cirkusu, který je sám o sobě velmi podivný, byl dobrý nápad. Ale v druhé polovině knihy se děj podivně komplikuje, autor vytahuje jednu pointu za druhou, čtenář čeká nějaké jednoduché, logické a přitom omračující řešení, a místo toho dostává těžkopádné zakončení, které příliš neoslní. Ale celkově to není špatná kniha, některé úvahy a pasáže docela stojí za to, aby se k nim čtenář ještě vrátil. V žánru sci-fi rozhodně netradiční, těžko zařaditelné a místy i lehce provokující. Prostě Sturgeon.

2 09.02.2017

Knihy jsem četl před lety ještě jako student a tehdy jsem z ní byl (ostatně jako téměř všichni kolem mě) zcela bezvýhradně nadšený. Teď, s určitým odstupem času, to již samozřejmě není tak nekritický obdiv, nicméně stále platí, že většina povídek je vynikající. Salinger měl zvláštní způsob vnímání světa a vidí zajímavé události a okolnosti i tam, kde by jiný jen nevšímavě prošel. A protože měl výjimečný dar napsat i zdánlivě zcela obyčejný dialog lehce a přitom velice zajímavě a nápaditě, kniha se skvěle čte. Samozřejmě se zde projevuje reflexe války, spíše jen tušené zpochybnění některých obecně přijímaných hodnot i autorova přirozená skepse, kterou mírní ironickým či úsměvným zabarvením některých textů, ale asi nemá smysl snažit se jednotlivé povídky přesně interpretovat (to už dost možná přesahuje i autorovy záměry). Prostě bezvadný čtenářský zážitek a výborná kniha.

1 17.01.2017

Michail Bulgakov byl výtečný spisovatel a skvělý pozorovatel, který i zdánlivě banální příhody dokázal podat s vtipem a nadhledem. Satirický nádech, se kterým někdy upozorňoval na drobné prohřešky nebo nešvary sovětské společnosti, ho však současně řadil mezi nepřátele socialismu, protože jakákoliv kritika sovětského bolševického státu byla v té době považována za naprosto nepřijatelný projev oportunismu nebo nepřátelství (nebo v nejlepším případě naprostého nepochopení doby hraničící s ignorantstvím). Je smutné vidět, jak někteří soudobí "umělci" či "kritikové", kteří do roztrhání těla sloužili stalinismu a které dnes už skoro nikdo nezná, protože jejich patolízalství a tupá oddanost režimu zcela nahrazovala nedostatek talentu či schopností, napadají a zesměšňují Bulgakova, který je po všech stránkách nedozírně převyšoval. Sbírka krátkých próz (některé česky vyšly již dříve) je poněkud nevyrovnaná a vedle mistrovských povídek obsahuje i spíše jen příležitostné texty, ale celkově je kniha velmi zajímavá a určitě poslouží k lepšímu pochopení autorova celého díla. Dopis vládě je pak smutným dokladem jednak autorovy oddanosti umění, protože literatura a divadlo znamenaly pro Bulgakova smysl života, ale především izolace a naprosté bezvýchodnosti, do které se ponížený a zdeptaný autor dostal.

6 29.09.2016

Text, který vznikl v polovině 19. století, není možné posuzovat měřítky používanými k hodnocení současné beletrie. Kniha má vše, co očekáváme od romantické četby: poněkud tajuplný rámec (finské lidové zvyky, nadpřirozené schopnosti), osudový vztah (byť se nejedná o přímo vztah milostný), velkou ruskou duši, dotek mystiky a alchymie. Velmi příjemné čtení, které je třeba vychutnat si v klidu nejlépe s šálkem silného černého čaje či pohárkem vodky (samozřejmě finské či ruské). Ve stínu velikánů ruské prózy Odojevskij samozřejmě zapadl, jedná se však o dílko zajímavé, kvalitní a hodné přečtení.

2 16.09.2016

Inspiraci pro tuto novelu autor čerpal ze svého nepříliš radostného a každopádně velmi chudého dětství (děj se také odehrává v okolí Žarošic). Na první pohled je to příběh dvou sourozenců, kteří v zákoutí místního potoka objeví ondatry. Lov těchto zvířat se pak pro ně stane nejen dobrodružstvím, ale i způsobem, jak si prodejem kůží vydělat peníze a pomoci rodičům ve finanční nouzi. Úhelným kamenem vyprávění je však právě chudoba: roztrhané oblečení chlapce vyřazuje ze společnosti jejich (bohatších) vrstevníků, nuzný vzhled dává vzniknout předsudkům, takže i jinak schopný a rozumný učitel Tomovi opakovaně křivdí, zámožný, avšak zkažený chlapec dokáže dlouho klamat své okolí i díky tomu, že pochází z dobře postavené rodiny. Zajímavé ovšem je, že hráz sociální nerovnosti zde překonají především dvě mladé dívky, ať už se jedná o spolužačku nebo o dospívající studentku, které se dvoří místní učitel (řídící školy, u kterého bychom logicky předpokládali větší nebo dokonce rozhodující podíl na vyřešení všech neshod a nedorozumění, zde hraje spíše podružnější roli). Zejména v první třetině knihy je děj poněkud klopotný, teprve později se vyprávění příjemně rozběhne a spěje k očekávanému cíli způsobem, který nepostrádá zajímavost i vnitřní napětí. Ve srovnání s pozdějším Husím králem je zde mnohem výraznější sociální osten; přirozenost, se kterou chlapci zabíjejí mláďata ondatry, nám v dnešní době může připadat až poněkud divná.

16.09.2016

Šest rozsahem spíše drobných jednoaktovek. Některé jsou jen hříčky nebo mají spíše účelový charakter (rozhlasová hra Anděl strážný, televizní komedie Motýl na anténě, poměrně divná Chyba), ale Audience a Vernisáž patří k tomu nejlepšímu, co Václav Havel napsal. Středobodem hry Protest je pak rozsáhlý monolog, ve kterém prorežimní autor vysvětluje, proč se nezařadí k disidentům a nepodepíše se pod protest proti uvěznění folkového zpěváka, který se spíše souhrou okolností dostal do vězení. Nejde ani tak o celkový obsahový rámec hry, ale právě jen o tento monolog: věci zdánlivě jasné jsou pojednou viděny ve zcela jiném světle, přitakávání režimu je možné interpretovat jako oběť, ne-li přímo hrdinství, zásadovost představitelů disentu je možné chápat jako bezvýchodnost jejich postavení či dokonce slabost. Ze způsobu, jakým (jak jednoduše) je možno překroutit a zpochybnit základní mravní hodnoty, až mrazí. Absolutně dokonalé a nadčasové.

1 04.09.2016

Dvě divadelní hry, které od sebe dělí prakticky jeden celý umělecký život. Obě hry nesou punc geniality, byť každá z poněkud jiného důvodu. Zahradní slavnost je dokonale absurdní hra: zdánlivě seriozní společenské události se postupně mění v podivuhodné panoptikum, které stále více získává tragikomický rozměr - i proto, že v řadě aspektů připomíná tehdejší oficiální proklamace a rétoriku doby. Skvělé dialogy pak mají místy až bernhardovský charakter. Odcházení vzniklo na základě zkušeností autora z jeho politického působení. Ze způsobu, jakým Václav Havel předpověděl vývoj politické kultury (či spíše nekultury - můžeme to nazvat přímo arogancí moci a hulvátstvím) až mrazí. Názorové veletoče, podbízení svého času mocným, majetkové podvody (kolik politiků mělo problémy prokázat financování bytů nebo penzionů) - stačí jen pozorně naslouchat hrdinům hry. Deziluze z politiky, absence slušnosti a korektních názorů tam, kde vítězí neomalenost a primitivní populismus - velmi by mě zajímalo, jak se autor cítil, když hru psal (no veselo mu určitě nebylo). Zahradní slavnost mě oslovila více svou dokonalou koncepcí a skvělými dialogy, byť film Odcházení, který jsem viděl dříve než jsem četl hru, se mi též velmi líbil.

3 04.09.2016

Příjemná a poklidná kniha vyprávěná očima malého chlapce. Celkem běžné, mnohdy až banální příběhy ze života jedné rodiny jsou de facto pouze vnější kulisou, která autorovi dává prostor jemně upozornit na bolavý moment moderní historie - na kolaboraci s nacisty. Události dávno minulé ovšem v knize reprezentují pečlivě oprašované fotografie zemřelých příbuzných, staré dopisy, spíše jen nesouvislé útržky vzpomínek. Autor se nesnaží vysvětlovat pohnutky, soudit nebo obhajovat, rámec románu daný zvoleným způsobem vyprávění mu to ani nedovoluje. Čekal jsem poněkud výraznější závěr - ne sice objasnění nebo snad dokonce katarzi (to určitě ne), ale odhalení toho, co bylo všem jasné už dávno, mi přišlo poněkud nezřetelné, zasuté pod dalším vyprávěním. Jistě to však byl autorův záměr.

1 03.09.2016

Tři krátké povídky pro mládež. Věneček z kopretin je snad upravená pověst odehrávající se na Vyškovsku (stejně si myslím, že původní příběh vymyslel někdo z regionálních sběratelů lidových pověstí někdy počátkem 20. století a že s lidovou tvořivostí nemá nic společného), další dvě popisují život dětí snad v době autorova dětství a tematicky je možné je zařadit do okruhu prací kolem Husího krále. Povídka Jahody má určité kvality, ostatní dvě jsou spíše jen průměr a i po stránce stylistické a celkového vyznění trošku hledání správné cesty.

03.09.2016

Novela o soupeření dvou skupin vesnických dětí o místo, kde pást husy. Text nepostrádá několik ostrých sociálních ostnů, protože autor pocházel z velmi skromných životních poměrů. Obsahově i stylisticky příjemné a přístupné čtení s výborným vylíčením poměrů na vesnici a dobrou atmosférou, které je určeno spíše dospívající mládeži. Bohužel současné mladé generace kniha už neosloví: koho dnes zajímají chlapecké půtky, hry na indiány nebo stavění dětského hradu? Škoda, že autor neměl možnost rozvinout svůj literární talent a napsat více a rozsáhlejších prací.

03.09.2016

Jsou knihy, které byste asi nikdy nepřečetli, pokud by je vám někdo, jehož literárního vkusu si vážíte, nedoporučil - prostě proto, že knih stojících za přečtení je opravdu mnoho a zrovna o tomto autorovi jste nikdy neslyšeli. Přesně tak to bylo se mnou a s touto sbírkou povídek. Je to spíše čtení pro muže: hrdinové vesměs procházejí špatným životním obdobím, nedaří se jim, už dávno ztratili iluze, jsou unavení a otrávení, ale v mezích možností se snaží alespoň zachránit, co se dá, nalézt síly k novému životnímu rozjezdu, prostě udělat něco, aby to zase nebyla jen další prohra. Asi by to bylo celkem deprimující čtení, nebýt toho, že Tower je opravdu dobrý autor, který si i při psaní o vážných tématech dokázal udržel nadhled, a kromě mnoha hodně zajímavých postřehů do povídek vpašoval i velmi specifický humor. Titulní povídka, a dále třeba Útočiště jsou opravdu skvělé, ale kniha je celkově (snad až na jednu povídku) velice vyrovnaná. Děkuji za bezvadný tip své drahé Sabuli, která přečetla snad všechny knihy světa, jen je neměla čas zapsat do databáze.

1 03.09.2016