gleti komentáře u knih
Úžasná kniha o boji o život. Ani se nechce věřit, že dva malí chlapci zvládli něco, co se nezdařilo mnoha starším a zkušenějším. Ano, hodně lidí jim pomohlo, ale jsou to právě Joseph a Maurice, kdo musel čelit hrozbám, a čelili jim s bravurou a odvahou.
Těžko napíšu lepší komentář než anna0480, která přesně vystihla kvality povídek.
Vychutnávala jsem si různorodé charaktery hrdinů povídek, jejich vzájemnou provázanost, která z jedenácti povídek dělá celistvý román.
Miluji zvířecí storky. A přestože autorka občas tlačila na pilu víc než bylo potřeba, upřímně jsem se bavila různými skopičinami zvířecích hrdinů.
I když je to víc než deset let, co jsem knihu četla, uvízla mi v paměti svou ideou Atlantidy a atlanské společnosti vůbec. Obohacení upírským motivem mě pobavilo.
Po Edwardovi svěže staromódní upír. Ale nebetyčně mě sr... pardon vadil obdiv Vladových příznivců. Jak někdo může vzhlížet k bytosti, která za sebou nechává mrtvoly dětí?
Diana G. je vynikající spisovatelka. Její hrdinové si snadno získají srdce čtenářů, svou statečností a touhou po lásce. Nejen milenecké, ale i otcovské či bratrské.
Výborně jsem se bavila. Elsie je jedna z nejlepších literárních postav. Nenechá se ovlivnit nepřízní osudu a hledá cesty, jak reálné, tak filozofické. A daří se jí.
Miluji, když je nám svět předkládán zvířecím pohledem. (tedy tím, co lidstvo za zvířecí pohled považuje) trocha nadsázky, spoustu humoru.
A navíc bonus, protože mě během poslední návštěvy v knihovně obálka zaujala natolik, až jsem si knihu vypůjčila.
Charlie Parker se vrací, pochroumaný, ale to ho nezlomilo. Žádný padouch si před ním není jist. Ani ti, co padesát let sekají dobrotu.
Knížka mého dětství. Záviděla jsem Barunce pasení housat a dětské hry. povídačky při draní peří a smála se, když Pepíka poprskal omastek.
Tohle byla jedna z prvních knížek, co si má tehdy čtrnáctiletá máma koupila. Po ní jsem ji zdědila já. V dětství jsem ji četla několikrát a přiznám se, že některé sovětské reálie jsem vůbec nechápala. Bohužel se kniha během několikerého stěhování ztratila, takže v dospělosti jsem se k ní nevrátila.
Je s podivem, že kniha plná krutosti a hrůz, ve mně nezanechala pocit deprese. právě naopak.
Snad je to zapříčiněno umem Yanagihary, které děsuplné zážitky pouze zaznamenává okleštěným fotografickým přístupem, zatímco prožívání lásky a přátelství líčí s dokonalostí renesančních malířů.
Je to jedna z knih, které nás utvrzují v tom, že na světě ještě je dobro, milý čtenáři, a stojí za to o něj bojovat. (jak pravil filmový Samvěd Křepelka)
Kniha, která dokazuje, že s lidstvem to není tak zlé.
My narození po válce nemůžeme soudit hrdiny knihy za jejich chyby a omyly, protože jsme nikdy nekráčeli v jejich botách a nezažili, co oni. O to více musíme obdivovat hrdinství projevené v době, kdy všichni Evropané trpěli posttraumatickou poruchou.
V pravěku, než vás polapila realita a zatrhla vám každodenní mejdany, zabrzdilo u vašich dveřích ucho. (je o rok mladší, takže pro vás JE ucho). Přišlo pozdravit spolubydlícího a zůstalo tři dny, aby při jízdě kočárem mohlo lovit slečny se zády od bílé zdi a odkrývat jejich tajemství.
A za čtvrt století, poté co jařmo každodennosti málem rozdrtí vaše sny a přání, zjistíte, že ono "ucho" dostalo Magnesii literu. Při čtení pak zjistíte, že i když už nějaký pátek nejste v kontaktu, pořád mluvíte stejným jazykem.
Milá starosvětská detektivka. Inspektor Alleyn by si zasloužil věhlas Poirota.
Deary by měl za své knihy dostat metál, protože historie v jeho podání má daleko do školometských učebnic plných suchých faktů.
Klasičtější detektivku jsem krom královny Agáthy nečetla. A přestože oceňuji téměř holmesovskou brilantnost Poirota, detektiv Palmu je mi sympatičtější.