fmash komentáře u knih

„Támhle je stan pro maminky s dětmi, slečno! Tam nevkročí jediný mužský, nemějte obavy! Mají strach, že kdyby tam vlezli, museli by hned někoho pochovat a nechat odříhnout, slečno!“
Je tohle ještě Pratchett? Zdá se mi to, nebo se ruka manželky těžce nemocného autora odráží v textech čím dál zřetelněji? Všechno to načechrané žvatlání, čím dál větší korektnost, hnaná ad absurdum, nechutná „laskavost“, která ze všeho čiší… Starý Pratchett, který cynicky nechával hospodské ožraly rozpleskávat trollem, zmizel již dávno, ale nic by se nemělo přehánět. (A to nemluvím o vtipech a odkazech, které si každý musel najít sám, zatímco dnes je čtenář dostane nejprve syrové, potom pro jistotu vařené, a pro ty nejslabší kusy, které by snad ani potom nerozeznaly, že je někdo bouchnul do hlavy fórem, se to ještě jednou přežvýká.)
Po ‚Nevídaných akademicích‘ jsem už nečekal další zeměplošský příběh, a pokud ano, obával jsem se, že to bude opravdu slabé. Navzdory všem lamentům výše ale musím uznat, že při troše snahy se do knihy včíst dá, což je dobře, protože následně se ukáže, že je to svým způsobem návrat ke kořenům. Ne dokonalý, ne příliš efektní, ale celkem zdařilý a důstojný. A to mě potěšilo.
Jenom doufám, že příští díl nebude o budování čističky vod a získávání grantů na umělecké aktivity propuštěných vězňů.

1 17.03.2012

Vůbec nemám v úmyslu obvinit knihu z blasfémie, kupoval jsem ji naopak s úmyslem dobře se pobavit. Byla to bohužel chyba, protože autor předělávky svůj vklad omezil opravdu na minimum. Velmi omezená je naneštěstí i jeho fantasie.
Mám rád rajčatovou šťávu a nijak zvlášť mi nevadí vodka, ale když se to smíchá dohromady, vůbec mi to nechutná. Grahame-Smith do své Bloody Mary navíc nalil jakousi lacinou lihovinu. Následující text ani nepovažuji za spoiler, spíš za varování:
Nejlepší na celé knize jsou pasáže, které zůstaly beze změny -- naštěstí je jich většina, protože autorův příspěvek spočívá v příležitostném vložení slov „zombie“, „nezemský mor“, případně „zapovězení“, občasné nepříliš organicky zakomponované silácké hlášce, monotónním vkládání stručných popisů útoků zombií při cestách mezi usedlostmi... a to vše je protkáno zmínkami o tom, jak všichni studovali bojová umění v Japonsku či v Číně. Jinak je děj převzat beze změny, vyjma jednoho osvěžení okolo Charlottky a pana Collinse. Toť vše. Žádný nápad, žádný experiment, nic.
Kniha samotná, předpovídám jí rychlý sešup do Levných knih, je drahá, leč odbytá. Těžko říct, jestli redaktorova práce byla šitá tak horkou jehlou, že přehlédl tolik překlepů i zjevných hrubek (z nichž nejmenší je opakované porušování shody přísudku s podmětem), nebo jestli překladatelka je takové čuně, že se její text nedal korektorsky zvládnout. Vlastně mě to ani nezajímá, potvrzuje to však můj dojem, že Mladá fronta už slevuje z obecných kvalit na všech frontách.
Celkové hodnocení je tedy z mé strany velmi nepříznivé. To, co mohlo dobře fungovat jako legrácka použitá na jedné kapitole, nemůže fungovat na šedesáti. Ne v této podobě, která se obešla bez hlubší pointy, bez invence a zdá se zcela bez autorovy námahy.
Můj nejsilnější pocit je nuda a bohužel ztráta času.

7 11.03.2012

Třetí díl a stále na úrovni. Nenudí a neupadá do stereotypu.

1 11.03.2012

Neotřelý výběr komentovaných fotografií pražských fabrik, vesměs již nejen zaniklých co do funkce, ale i vymazaných ze zemského povrchu. Zaměření je především na Libeň a Vysočany, k mojí lítosti málo na Karlín. Chtěl jsem kvůli tomu být v hodnocení přísnější, ale nakonec musím uznat, že sledovat tuto část pražské historie je doslova vzrušující. Snad i pro čtenáře, kteří v jedné z těch fabrik kdysi nehákovali.

09.01.2012

Pozoruhodné: i přes značnou zkratkovitost děje (a přes legrační technické popisy k nepřečkání) je to analýza mísení nekompatibilních morálních a kulturních přístupů, která chvílemi vzbuzuje děs.

3 28.12.2011

Dosti zobecňující (a snad proto tak nadčasové) Čapkovy popisy holandských reálií, národní povahy a myšleného vztahu malého národa ke zbytku Evropy z hlediska umění i průmyslu. Zvláště v tom posledním volí Čapek lehce nabádavý tón, když promlouvá ke čtenáři českému, příslušníku jiného malého evropského národa. A je třeba říct, že jeho postřehy jsou trefné a moudré. A rovněž působení času nepodléhající.
Navzdory poslednímu vývoji, především demografickému, kvůli ktermému jsme dost možná svědky počátku konce dosavadní po staletí budované podoby malého přímořského království, se to viditelné od časů Čapkových příliš nezměnilo. I to je velmi zajímavé, zvláště pro čtenáře, který se chystá na výlet po holandském venkově či na plavbu po kanálech. Nebo který si svůj zážitek rád připomene. K tomu účelu je Čapkovo přívětivé povídání jako stvořené.

3 28.12.2011

Gluchovskij bohužel nepotvrdil svůj úspěch z prvního dílu. Celá kniha působí dojmem, že se mu ji vlasntě nijak zvlášť nechtělo psát. Křečovité formulace, popisy popisů, děje v knize vesměs neprobíhají, je nám pouze předkládán popis toho, co se právě děje. Kromě bezkrevnosti a podivně amatérského slohu z knihy sálají dva nedostatky: a) autor chce vlastně psát jiný žánr, než do kterého se prvním dílem navezl, b) autor zvolil nevhodnou formu.
V knize se rozhodně vyskytne pár mouder, která stojí za pozornost, ale jsou pronášena v nevhodnou chvíli, zabalená do vesměs nepadnoucích okolností, a především se ztrácejí v balastu. Aby se Metro 2034 udrželo na úrovni svého předchůdce, mělo být povídkou nebo kratičkou novelou. Na třech stech stránek to při tomhle materiálu nemůže fungovat.
Už v prvním dílu jsem nebyl nijak nadšen nezničitelnými monstry, jaká se dvacet let po katastrofě stačila vyvinout, ani paranormálními jevy, ale postapokalyptické kulisy byly využity natolik dobře, že se na to dalo zapomenout. V dílu druhém je to tím horší, že se autorova fantasie vyčerpala a okolní svět se postav týká jen povrchně – jako by se zhmotňoval pouze když se to hodí, ale sám o sobě vlastně neexistuje.
Podezírám Gluchovského, že tuto svou knihu psal ne z vnitřního popudu, ale protože musel. Je to znát až příliš. Nedoporučuji.

5 12.12.2011

Oproti filmovému zpracování je předloha překvapivě poklidná, umírající civilizace je vykreslena jiným, možná i věrohodnějším způsobem; spíš než na akci kniha spoléhá na náznaky a celkově působí vyspěleji. Velký důraz je kladen na vnitřní pohnutky hlavního hrdiny. Zde je i hlavní slabina knihy, ačkoli je to zřejmě věc vkusu: neustálé pitvání se v minulosti, vysvětlování proč co kdo řekl a co tím asi myslel apod. sice dodává příběhu zvláštní armosféru, ale leckdy působí až samoúčelně. Zdejší komentář „od ženy pro ženy“ je celkem výstižný.

2 24.11.2011

Pietu stranou, Nevídaní akademikové nejsou ani jednou z těch lepších, ani trochu upovídanější. Jsou jednoznačně jednou z těch horších a jsou takřka k nesnesení užvanění. Popisů nad mraky a různého vysvětlování ještě víc. Nám, dlouholetým fanouškům (Pratchetta, nikoli fotbalu), je to ale stejně fuk, koupili bychom si i další díl, i když by už asi stál za houby.

2 21.11.2011

Neteleportovaný muž zdaleka nedosahuje kvalit Dickových nejlepších kusů, alespoň z hlediska pro autora typického existenciálního rozjímání; nálepka space opera je vskutku namístě, dnes spíše legračně působících futurismů a technologických odhadů je zase jednou nadbytek. Nic z toho ale neznamená, že se jedná o tuctovou knihu, naopak je obdivuhodné, jak si na tak hrbolatém hřišti Dick zachovává důstojnost.

3 21.11.2011

Od čtenáře se vyžaduje jistá míra tolerance a hlavně ochota přenést se přes přehnaně futuristickou hatmatilku, jíž Dick ve svých knihách s oblibou nešetří. Potom už stačí nechat se pomalu unášet příběhem s psychedelickou atmosférou, jenž sice začíná jako druhořadá space opera, ale končí jako mystický spis, zanechávající v duši vnímavého čtenáře hluboké stopy.

4 21.11.2011

Pelevin ve Svaté knize vlkodlaka hodně dává na odiv svou sečtělost, což se odráží v neustálém filosofování, odkazech na klasickou literaturu, na asijskou mytologii apod. Styl místy působí trochu amatérským dojmem (zejména úvodní slovo je tragické a čtenář by se jím rozhodně neměl nechat odradit). Životní styl, fysiognomické vlastnosti a zvláštnosti „lišky“, jak je autor prostřednictvím své vypravěčky zevrubně popisuje, se v kontextu děje často dostávají do logických klinčů. Skoro pořád se řeší zapeklitá sociální situace v nynějším Rusku, podobně jako Lukjaněnko ve své sérii Hlídka se Pelevin snaží nějak vypořádat se všudypřítomnou korupcí a více či méně systémovou kriminalitou, potažmo typicky ruským pojetím byrokracie. Přes to přese všechno se Svatá kniha vlkodlaka čte dobře a autorovu stylu se lze časem bez větších problémů přizpůsobit. Nakonec je to příjemně pomalý text a doporučeníhodná záležitost.

2 21.11.2011

Starosvětsky pojatý upírský horor říznutý postapo tématikou. Gotika, Lovecraftovský styl budování napětí a hrůzy, k tomu zasazení do alternativní historie – výborné čtení.

1 21.11.2011

Kniha se stylizuje jako přepracovaná a doplněná verze zprávy pro OSN, popisující vznik, průběh a závěr nákazy virem Solanum. Je plná detailů, promyšlená, svým způsobem strhující. Vzhledem k formě je víceméně prostá patosu, ale z velké části i emocí. Nejedná se o horor, protože nevzbuzuje strach, neopěvuje ani neobviňuje, je spíš strohá – a v tom je její síla, protože s takto zvolenou strategií může děj skákat z období do období, z kontinentu na kontinent, vybírat jen to zajímavé a přitom nepůsobit nepřirozeným dojmem. Spolu s Příručkou pro přežití od stejného autora je to pro fanoušky žánru naprostá nutnost.

2 21.11.2011

Geniální popis ad absurdum dohnaného sobectví hlavního hrdiny, inteligentního, vzdělaného a neurotického tlusťocha bez špetky soudnosti. Když pominu skutečnost, že Ignáciův příběh je bez výhrad čtivý a navzdory neustálému přísunu trapasů nedostává čtenáře do rozpaků, zůstává velmi podstatná věc, již je třeba zmínit: každý se v knize může najít, a pokud by si to snad nechtěl přiznat, rozhodně se může bavit tím, jak v ní bude hledat své bližní. Každopádně látky k přemýšlení se v této komické historii z New Orleans najde na několikeré čtení.

10 21.11.2011

Navzdory názvu se kniha zabývá mnohem širším spektrem vesmírných zajímavostí, než pouhými černými dírami. Zpracování je poměrně poutavé, a to nejen pro děti, nýbrž i pro zvídavé dospělé, kteří si chtějí přečíst, co že to vlastně své ratolesti nadělili za četbu. Rozhodně bych vytknul několik překladatelských přehmatů, týkajících se zejména číselných řádů (billion nemusí být nutně totéž co český bilion, a překladatel by to měl vědět nejlépe).

21.11.2011

V kontextu ostatní Cílkovy knižní tvorby je Archeus spíš slabší soubor paběrků, který potěší hlavně autorovy fanoušky, na obecné čtenářstvo však může působit nudně. Pro stěžejní (a titulní) část, věnovanou podzemním duchům, skřítkům a jiné esoterické žouželi, to platí dvojnásob. Větší část zbytku knihy, ovlivněná zejména autorovými pracovními pobyty v Súdánu, je čtivější, tradičně nejzábavnějšími jsou pak populární postřehy o klimatu. Dobré, ale Cílek už napsal mnohem lepší věci.

1 21.11.2011

Soubor dystopických a (zčásti) postapokalyptických povídek, jež mají vesměs jedno společné: nahlížejí na budoucnost lidstva s despektem, pesimismem a bez náznaku radosti. Tyto chmurné vize jsou znepokojivé už tím, jak umně využívají aktuální obavy z genetického inženýrství, globálního oteplování, úbytku ropy aj. Nemalou úlohu hraje také myšlenka na ad absurdum dohnané pojetí autorských práv a patentů (Kalorik, Lovec tamaryšků).
Hutné tmosféře souboru prospívá zasazení povídek do kontinuí, takže vše se odehrává ve dvou či třech světech, avšak v různých dobách. Jako katalyzátor temného prožitku pak fungují náznaky a odkazy, jež čtenáři umožňují spojovat si postupně jednotlivé motivy napříč povídkami tak, že začnou vytvářet nepěknou (ovšem nikoli esteticky), nicméně komplexní mozaiku.
Již jsem dostatečně naznačil, že nálada povídek je jejich hlavní devizou a autor umění budovat atmosféru prokázal víc než obstojně. Přestože budoucnost lidstva v podobě bezmocných nebo apatických mas ovládaných různými korporacemi či mocenskými klikami není nijak nová představa, Bacigalupi dovede svět a lidstvo zdevastované šílenstvím moci popsat živě a originálně. Přesto zcela nesdílím nadšení autora předmluvy a mám dojem, že nebýt Bacigalupiho krutě trefné a senzační představivosti, texty jako takové by mimo žánr příliš neobstály. Alespoň u mě ne, preferuji spíše obratnější a vzletnější styl. Stále se však jedná o nadprůměrné a doporučeníhodné čtení.

5 21.11.2011