Elevant komentáře u knih

Antonín Sovy nejsou, čím se zdají být.

(Svůj příliš dlouhý komentář jsem byl nucen buď zkrátit, nebo rozdělit. Rozhodl jsem se pro druhé. Komu se ho nechce číst, nechť jej nečte.)
Dostojevskij napsal novelu Dvojník na samém počátku své literární kariery (mohu zmínit, že před formativním zážitkem inscenované popravy a následnou deportací na Sibiř) a byla okamžitě přijata velmi vlažně. Na rozdíl od knih předchozích. Když jsem měl nyní sám shrnout vlastní čtenářský zážitek ve svém hodnocení, musil jsem přemýšlet několik dní, než jsem se rozhodl pro konkrétní počet 'hvězd'. K tomu, proč tomu tak bylo, se ještě dostanu, ale nejdříve se zaměřím na to, s jakým záměrem vůbec Dvojník vznikal a jaký je smysl této knihy.
Jelikož se jedná o fantastickou prózu, pouhé zobrazení reality zřejmě Dostojevskému nestačilo k vyjádření svých myšlenek. Ve své době si již začal budovat reputaci znamenitého tvůrce v žanru kritického realismu - na první pohled by se mohlo zdát, že Dvojník představuje odklon od tohoto žanru literatury, ale stačí se podívat na hlavního Dostojevského inspirátora, N. V. Gogola, abychom poznali, že realismus se může ve starší ruské literatuře prolínat s fantastičnem, je-li to nejlepší cesta k vyjádření určité ryze realistické problematiky -viz například Gogolovu povídku Plášť, jenž je především alegorií na sociální poměry carského ruska. Dostojevskij však Gogola myšlenkově překovnává. Silnou stránkou jeho děl je jejich filosofický rozměr a širé meze interpretace, a nejinak je tomu i u Dvojníka. Dvojník je závažný už samotným svým tématem - motiv doppelgängera se objevuje napříč literaturou od antiky, od doby, co Narcis hledal v odrazu na vodní hladině vlastní podobu (či dle jiné verze mýtu pátral po své zemřelé sestře, dvojčeti), později ho bylo často užíváno v různorodé romantické literatuře - balada Noc prosincová de Musseta, povídka William Wilson od Poea, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od von Chamisse, Hoffmannův Dáblův elixír a další. Moderní autoři, kteří motiv dvojnictví využili, jsou například R. L. Stevenson v novele Dr. Jekyll a Mr. Hyde nebo Oscar Wilde v románu Obraz Doryana Graye.
Fenomén poppelgängera je znám v nejrůznějších podobách a variacích. Proč je způsob, jakým ho pojal Dostojevskij, hoden naší pozornosti, a je tomu tak vůbec? Můžeme se setkat též s názorem, že kdyby byl spisovatel místo deportace na Sibiř skutečně popraven, a nikdy by neměl příležitost vytvořit své pozdější velké romány (k motivu doppelgängera se vrátil v Bratrech Karamazovových), novela Dvojník by byla dokonale zapomenuta. Vladimir Nabokov například tvrdí, že Dvojník nepodává žadné nové myšlenky, které by již nebyly přítomny v povídce William Wilson, kterou napsal E. A. Poe, a jež byla publikována o téměř dekádu dříve. Premisou této povídky je, že hlavního hrdinu, po kterém je dílo pojmenováno, provází životem jeho jmenovec, který vypadá zcela stejně jako on, je jeho dvojníkem, a který maří hrdinovy činy, jsou-li v rozporu s obecnou morálkou – například odhalí podvod v kartách, když Wilson právě obral svého přítele o všechny peníze. V závěru povídky Wilson svého dvojníka smrtelně zraní kordem, když se však následně otočí, spatří ve velkém zrcadle něj místo sebe sama.
Dvojník ve Williamu Wilsonovi bývá obvykle interpretován jako personofikace Svědomí. Krom Dostojevského se nabízí také srovnání s Oscarem Wildem , jehož románový hrdina Doryan Gray vlastní svůj portrét (SPOILER), jež samovolně stárne o ohyzdne úměrně tomu, jak se Doryan propadá do morální špatnosti. V závěru románu se pokusí obraz zničit dýkou, ale sám umírá na bodná zranění, s rysy zohavenými. (SPOILER ENDS.)
S Nabokovovou myšlenkou, že Dostojevskij nepřináší nic, co neznal Poe, nesouhlasím, neboť Dostojevskij předkládá ve svém díle celou řadu nových aspektů, hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že hlavní hrdina se nechová amorálně, a doppelgänger se nesnaží nijak usměrňovat jeho činy či poukazovat na jejich správnost či špatnost. Dále Dostojevského dvojník nabízí dvě zcela odlišné interpretace, jednu fantastickou a druhou ve své podstatě realistickou. Ta první je nasnadě – protagonistu povídky pronásleduje záhadný dvojník nepřirozeného původu. Jedná se o tradiční motiv. Druhá spočívá v tom, že protagonista trpí psychotickou poruchou, patrně schizofrenií či disociační poruchou osobnosti (touto nemocí trpí také jiná postava z jiného autorova románu – A. P. Versilov ve Výrostkovi). Tuto možnost podporuje více aspektů knihy, nejexplicitněji je vyjádřena postavou Kresťjana Ivanoviče, lékaře, který má podle všeho na starost hrdinovo duševní zdraví - a v závěru příběhu jej nechává zavřít do ústavu. Nicméně se mi zdá, že takovéto chápání příběhu čtenáře značně omezuje a redukuje samotné dílo - nadsazeně by se to dalo přirovnat ke čtení Kafky s myšlenou, že Gregor Samsa jednoduše trpí paranoidním bludem metamorfózy...

14.10.2021

...Dostojevskij bývá nezřídka srovnáván s Kafkou, spolu s mnoha dalšími autory o nich existencialisté v polovině 20. století prohlásili, že jsou pre-existencialisté, a u obou se vyskytuje smysl pro absurditu (u Dostojevského zejména ranné povídky zacházejí s nějakou ryze absurdní pramisou, která se ale spíše než Kafkovi blíží Gogolovi svým humorným vyzněním), u obou dochází k jakési myšlenkové bilanci v hledání východiska z utrpení – Dostojevskij se nejvíce potýká se světem, ze kterého se vytrácí Bůh jako morální zákon i smysl, Kafka se světem, ve kterém samotmá existence není pochopitelná. Ovšem velký rozdíl mezi oběma autory je v tom, že Dostojevskij je předně psycholog, jeho postavy nejsou obyčejní lidé, kteří se ocitají v soukolí nesmyslného světa, nýbrž jsou to bytosti neobyčejné (i charaktery zcela všední dokáže tento spisovatel vylíčit neobyčejně), plastické, a drama se odehrává uvnitř jich samotných, ne kolem nich. Tak je tomu u Goljadkina v Dvojníkovi: selý syžet novely se zabývá tím, jak Goljadkin reaguje na absurdní situaci, ve které se octl – pracuje jako státní úředník, je to malý, bezvýznamný člověk, pro kterého každá činnost vyžaduje úsilí. Cítí se vykořeněn, nerozumí společenským interakcím, jeho pokusy o integraci mezi vyšší společnost končívají fiaskem. Čeká na nějáký vnější popud, který by jej uvedl do pohybu, zatímco otupěle setrvává na místě. Mezitím však se v jeho životě objevuje nový postava, jeho dvojník – zdá se ale, že dokonalá podobnost a shoda jmen je patrná jen jemu, ostatní ji vůbec neberou v potaz. Cizinec postupně přebírá jeho místo v úřadě, získává lepší pracovní pozici, ovšem amorálním podvodem, ukradne totiž pravému Goljadkinovi jisté listiny. Časem se stává velmi populárním ve společnosti, a nejen že Goljadkina zastíní, ale cíleně mu ubližuje, rafinovaně ho ponižuje a staví do nepříjemných situací na veřejnosti. (SPOILER) Protagonista cítí, že nový Goljadkin začal žít jeho život, lépe a s výsměchem vůči němu. Život mu byl odcizen, co hůř, začíná hra o jeho identitu. S postupujícími peripetiemi dochází k totální dezintegraci Goljadkinovy persony, jeho slova a činy jsou zmatečné, bez nejmenší stálosti, a stejně jako ztrácí svou pozici v úřadě i ve společnosti, ztrácí i sám sebe, což vyústí jak jinak než katastrofou. (SPOILER ENDS.)
Námět je to neskutečně fascinující, mnohoznačný a také existenciální, ať už tento termín vezmete v jakkoliv širokém významu. Kámen úrazu, alespoň tedy ten největší, o který jistě zakopne kdejaký čtenář, je ale ve formě. Dostojevskij není velký stylista, ale způsob psaní, který uplatňuje v Dvojníkovi, je katastrofální, a to především kvůli nenávaznosti promluv, slovním tikům, křečovitým formulacím a nesoudružností textu, kterážto dělá novelu nestravitelnou, nevynaloží-li čtenář při četbě maximální úsilí. Ve větší míře je to i záměr – autor pracuje s mimořádně nespolehlivým vypravěčem, jehož psychické vyšinutí a komplikace s identifikací se sebou samým se odráží v textu. Zvlášť patrné je to ve vlastních promluvách, když hovoří Goljadkin sám k sobě nebo k jiným postavám. Jeho řeč je jako hustá polévka, slova se nesourodně přelévají jedno přes druhé, věty se opakují, myšlenky se točí v kruhu a nevyjádřeny zanikají ve slovním guláši.
Jistý kritik upozorňuje, že vyrování před nespolehlivostí svědectví protagonisty dostáváme hned v druhé větě knihy, kdy se Goljadkin probouzí, ale realistickému popisu pokojíku, kde právě spal, je tu nejprve tato pasáž:
"Asi dvě minuty ostatně ležel nehybně na svém lůžku, jako člověk, který není ještě zcela přesvědčen, probudil-li se, nebo stále ještě spí, le-li to ve bdění a ve skutečnosti všecko, co se teď okolo něho děje, nebo je to pokračování jeho zpřeházených snů." (Překlad S. Minaříka, vydání z r. 1924.)
Zdá se mi vhodné nyní citovat samotného autora, jak se o Dvojníkovi vyjádřil v Deníku spisovatelově:
"Zajisté jsem s románem neuspěl. Nicméně jeho myšlenka byla poměrně jasná a nikdy jsem ve svých knihách nevyjádřil nic vážnějšího. Přesto, pokud jde o formu, jsem úplně selhal."
Výstižné shrnutí, i když snad až příliš tvrdé na to, abychom s spím bezvýhradně souhlasili...
Okrajově bych se rád zmínil také o stejnojmenné filmové adaptaci Dvojníka z roku 2013, kterou natočil Richard Ayoade, a v hlavních rolích excelují Jesse Eisenberg a Mia Wasikowaska. Tento snímek pootočil námět z předlohy, namísto vyšinutého hrdiny je tu dán větší důraz na abnormálnost a hrozivost prostředí, které se chvílemi zdá až distopické, čímž se přibližuje kafkovskému motivu bezvýznamného člověka uvězněného ve světě, kterému vládnou jakési nepoznatelné vnější síly. Spíše než čistá adaptace novely se jedná o svébytný příspěvek, jež se zařadí mezi další díla operující s motivem dvojnictví. Film je pozoruhodný především svou formou - jedná se o vizuální skvost díky kameře, osvětlení i výpravě, které dokonale evokují onu specifickou kafkovsou atmosféru tísnivé absurdnosti s všudypřítomnou hrozbou katastrofy. Strůjcem této otamosféry jsou neklidné kulisy charakteristické svou tísnivostí, i když na první pohled se zdají nekonečné, jako by pokračovaly mimo záběr, řady totožných bytů, labyrinty kancelářských prostor, místnosti opotřebované zástupy procházejících. Vizuální podoba převzatá z němých expresionistických snímků, z distopických vizí, z německé expresionistické poesie i prózy. Takové obrazy nacházíme u Kafky, ale třeba i v básních Georga Heyma či van Hoddise.
A na závěr, pro zajímavost, tato neodolatelná pasáž z Dvojníka:
"Trna a hrůzou tuhna, probouzel se náš nrdina, a trna u tuhna hrůzou, cítil, že i za bdění sotva bude veseleji tráviti čas... Bylo těžko, trapno... Zmocňoval se ho takový stesk, jeko by mu někdo srdce vyžíral z prsou..."

14.10.2021

Typický příklad toho typu knih, které nenudí a nenadchnou. Osobně se mi kniha relativně zamlouvá především proto, že se stotožňuji se stanovisky autora, které se dají aplikovat na současnou západní kulturu dnes stejně (i lépe) než v 70. letech. Protože, ruku na srdce, v současné společnosti (tedy alespoň v té americké, tedy nejdominantnější) svoboda slova již neexistuje. Místo toho je tu diktát ideologie, dle které jsou hodnoceny činy a díla nejen současná, ale i historická. Ovšem v Bořiteli dějin je tato problematika překvapivě odsunuta do pozadí, spíše tvoří pouhou kulisu k vyprávění o hlavním protagonistovi. Už to pro mě bylo zklamání, protože kniha byla anotována docela jinak, ale ani samotný příběh není zblášť silný - celý stojí na ironickém podtónu, se kterým autor hovoří os vých postavách, levicových intelektuálech. Samotný zápletka je také zábavná, ale ne tak, jak by mohla, a na kvalitě nepřidává ani formální stránka: promluvy postav, ač sebevíc komické, bůsobí šroubovaně, a v dialozích je nepřítomnost odstavců kompenzována únavnými "odsekl on," "spražila ho," "odvětil," "prohodila". A je s podivem, jak často se tu vyskytují slova "vyloupl se." Budovy, lidé ani celé ulice se v Británii zřejmě neobjevují, ale vylupují. Nicméně tohlo všechno může být, alespoň částečně, vina překladatele, vždyť samotný titul, Bořitel dějin, je v jistém slova smyslu pravý opak původního názvu, The History man.

18.07.2021

Skvělé povídky, které často využívají různých absurdních postupů, občas mají politický přesah, často jsou vypointovány: buď jsou zakončené vtipnou absurditou, anebo pointou, která podává nějakou zprávu o světě, bytí a tak vůbec. Mrożek ve svých textech vůbec často filosofuje, ale pokaždé s nadsázkou, nevážně (i když ne irelevantně) a humorně.

29.12.2020

Totem a tabu je velice poutavé čtení: Freud v něm propojil antropologii s psychologií, což přímo volalo po novém oboru.
Psychoanalýza ve Freudově pojetí je dodnes kontroverzní, člověk v ni buď může "věřit," nebo ji neuznávat, anebo všechno mezi tím. Já se k ní snažím stavět kriticky, a sám autor mi pomáhá tím, že v tomto spise tvrdí, že velkou část jeho tvrzení tvoří kvůli nedostatku zdrojů v podstatě dohady. V poslední části se doslova uchyluje k vyprávění příběhu, a o to je kniha zábavnější.
Totem a tabu je z mnoha důvodů velmi diskutované dílo, takže produkuje stále nové myšlenky. Například filosof N. O. Brown vyčítá Freudově práci to, že srovnává vývoj lidstva z širšího hlediska s psychickým vývojem jednotlivce, a představuje si tak "historii jako proces dospívání." V Brownově případě kritika, ovšem vzato z jiného konce to může být právě jedna z těch věcí, které dělají z tohoto spisu milník v dějinách humanitních věd. Alespoň v mých očích.

06.12.2020

Čtenář otevře knihu a po prvním dopise, který nahrazuje úvod, se dostane ke dopisu druhému. V něm se Maryanne Wolf pokouší co nejjednodušeji vysvětlit princip procesu čtení a dějů, které nastávají v mozku, když člověk čte. Výsledek je bizarní, přes snahu o zjednodušení a (příliš) četné připodobňování lze těžko odhalit, co přesně chce autorka vyjádřit, neboť vše je zahaleno metaforami a podobnými pomůckami. Nicméně, čtenář se nesmí nechat odradit. Po druhé kapitole se kniha snad jen zlepšuje: s oporou v kvantech odborných výzkumů na toto téma autorka sestavuje vlastní způsob nazírání na čtecí procesy a čtenářství, a ačkoliv se stává, že jsou na několika stranách vyjadřovány ty samé myšlenky, pouze vyvozovány z jiných poznatků, kniha tím napomáha vštěpování informací. Když se naopak v některých dopisech témata rychleji střídají, tak většinu otázek, které čtenáři při čtení vyplývají na mysl, text zanedlouho zodpovídá, což je velmi příjemné.
Vedle vědeckých poznatků a předkládání výzkumů (a vedle poněkud zbytečného častého poplácávání po zádech svých spolupracovníků) autorka do knihy zakomponovala i své osobní zpovědi či příběhy ze života, které nejenom že dobře ilustrují to, o čem jinak v knize pojednává, ale také samy dávají knize nový, osobnější rozměr.
Čtenáři, vrať se je kniha velmi aktuální a věřím, že může být i přínosná a zlepšit čtenářské návyky a schopnosti každému, kdo o to stojí. Předně však knihu doporučuji: čtenářům, kteří chtějí číst co nejlépe rodičům zejména mladších dětí, kteří je chcou vést ke zdravému myšlení, pedagogům a snad i nečtenárům, kteří se chtějí zkusit knihám oddat.

05.10.2020

Ke grafické stránce knihy: nakladatelství Host si dává na vizuální úpravu svých publikací záležet, zvlástě u knih českých prozaiků (ne vždy ovšem koresponduje umně vyvedený přebal s obsahem knihy, poněkud méně pozoruhodným, ale to odbočuji). Dadlecovy Hranice lesa si vzal na starost Pavel Růt, který má na svědomí nejen ilustrace na deskách vystihující atmosféru povídek, ale také ilustrace uvnitř knihy a nevšedně stylizované nadpisy.
Kadlecovy povídky se vyznačují citlivým zaznamenáním situací všedního světa, do kterých je zakomponován méně (obsesívní motiv želvy) či více (pohyblivá jména) nepřirozený prvek. Ten bývá umocněn (či způsoben) osobitou hrou se slovy a stylizovanými nářečími. Občas se stává, že se styl vyprávění stává klíçovým prvkem povídky, například náznakové monology v povídce Sprýmař.
Summa sumarum jsou Hranice lesa zdařilým zpodobněním tzv. reality, okořeněné o cosi zneklidňujícího, co však pokaždé nachází ukotvení ve slastech a strastech skutečnosti.

Všechny povídky obsažené ve sbírce pokládám za mimořádné, mimořádně mimořádné jsou však tyto:
1. Nos
2. Připečený
3. Smrt na Délu
4. Vedlejší příznaky
5. Rubikon a hovězí

11.08.2020

Sám sebe pokládám za milovníka absurdního dramatu, přičemž v této oblasti je Eugéne Ionesco jednou z nejvýraznějších osobností ajeho tvorby si velice vážím: Ionescova hra Nosorožec ve mně zanechala srovnatelně hluboký dojem jako Plešatá zpěvačka. Nejenom, že je Nosorožec skvěle napsaným absurdním dramatem, je také chytrou alegorií na stádovost lidské rasy. Stále je to ale alegorie ohebná a vícevýznamová, navíc je stvořitelem pojmu: Nosorožectví.

Nicméně výhrada: nosorožci nejsou zelení, že.

11.08.2020

U čtení hry jsem se bavil, je velmi lehce napsaná, a přesti závažná... předkládá velmi těžké morální dilema, která čtenáře nutí uvažovatnad hodnotou (bez)významného lidského života a významnou sumou peněz. Samozřejmě, že větší prospěch přinese odětování života za peníze, takže to by bylo nejsmysluplnější jednání, na druhé straně by se tím porušil důležitý morální princip, což by muselo mít v tomto městě fatální důsledky na kolektivní etice. Je to typická výzva, se kterou se musí potýkat utilitarismus a která dělá starosti i mě samotnému jako člověku, který nevý, přiklání-li se k utilitarismu, či ne. Rád bych věřil, že bych za peníze cizí život neprodal, ale vůle davu je silná a jedinec se jí může nechat lehce strhnout

21.07.2020

Postmoderní román Dívka jménem Boy je autorčinou první knihou vydanou v češtině, což je udivující vzhledem k tomu, že autorka žije v praze a v anglicky mluvících zemích je velmi populární.
Tento román mne zaujel svou nezvyklou výstavbou: opírá se o klasický příběh o Sněhurce, který je přetvořený v kroniku rodu a zároveň svědectvím o své době. Odehrává se v Americe 50. let, takže se pochopitelně nevyhýbá tématu rasismu: na toto téma jsem poslední dobou alergický, protože anti-rasistické zásady se pumpují do takřka všech okruhů umění a kultury v té míře, až to není hezké. Nicméně v této knize dávají smysl a neštěstí v tomto ohledu autorka příliš netlačí na pilu.
Do takovéhoto zdánlivě realistického příběhu jsou zakomponovány určité magické prvky, ať už se jedná o nádech pohádkového vyprávění, který se nese celou knihou, nebo o zcela fantastické motivy zrcadel, které překreslují skutečnost. V těch může milý čtenář hledat metafory a může se také pokochat záchvěvem magického realismu, ve kterém jsou zrcadla velmi populární.

18.07.2020

Lettipark je mimořádně dobře napsaná povídková sbírka. Je psána prostým a jasným jazykem, přesto však plná osobitých nuancí a poetických obrazců. Překladatel Petr Štědroň projevil očividně velkou citlivost při práci s texty Judith Hermann.
Její povídky mi připomněli práce Raymonda Carvera, ačkoliv jsou mnohem "ženštější", sdílí s ním totiž tajemnou a melancholickou atmosféru. Mimo autorčin mistrný styl psaní se však povídky pohybují v oblasti podobně laděných knih spíše v průměru, příběhy které se v nich odehrávají jsou často neuchopitelné a jaksi nicneříkající a často jsem si přál, aby je autorka byla rozvedla. Avšak jako v každé povídkové sbírce, i zde jsem objevil několik skutečně krásných příběhů, které mi v hlavě utkvějí. A věřím, že i další čtenáři si najdou ty své.

Od Márqueze jsem v době, kdy píši tento komentář, přečetl pouze Dvanáct povídek o poutnících a na Sto roků samoty sbírám odvahu. Od Očí modrého psa jsem toho moc nečekal, souděpodle čtenářskývh ohladů, nicméně kniha předčila mé očekávání. Sice rozhidně nejde o učebnicový příklad magického realismu, spíše na mne působí dojmem surreálných textů. Nejsou snadno čitelné, protože velmi hutné a člověka stojí mnoho energie proniknout pod závoj podivných vět, aby odkryl povídku ve své úplnosti... nicméně výsledek stojí za to. Čtenáři se dostane svědectví o znepokojivých, nepřirozených, živočišně krásných příbězích.

16.07.2020

Mám-li Červenou trávu porovnávat s Pěnou dní, kterou jsem četl bezprostředně před ní, musím přiznat, že se mi Červená tráva nezamlouvala tolik jako druhá kniha. Přesto však je i tato útlá novela velmi vianovská, což znamená plná hravých slovních hříček a malých absurdních situací hrajících specifickým humorem, který se může každou chvíli proměnit v hořké slzy.
Nicméně Červená tráva na mne působila dojmem zpovědi, velmi niterené, ale už ne tolik srozumitelné. Jako by se Vian nechával unést svou vlastní spisovatelskou grandiozitou... takže čtyři hvězdy a Pěna dní zůstává nepřekonána.

09.07.2020

Bohužel, knihu jsem dočetl jenom z toho důvodu, že mezi mnoha nezáživnými povídkami se našlo několik skutečně vianovských skvostů (např. povídka Vlkodlak). Většina povídek byla v podstatě velmi zahuštěné Vianovy romány,které však postrádaly tvar a disponovaly vyjímečně nepostřehnutelným dějem. O kvalitách povídek mne zdaleka nejvíce přesvědčuje samotný styl psaní, typický pro Viana a plný absurdních slovních hříček a drobných, roztomilých nonsensů.

08.07.2020

Velmi povedená kniha, která překračuje hranice žánrů i vypravěčskývh způsobů. Autorka si v průběhu celé knihy nechává svá tajemství, díky kterým je příběh zastřený a tísnivý, od počátku však naznačuje, k čemu směřuje - k tragédii, která zpřetrhá pouta mezi matkou a dcerou, a která děsí svou nevyhnutelností. Knihu můžete číst jako temný a smutný horor, trochu jiný thriller nebo jako symbolické dílo, pravdou však je, že ustředním motivem knihy zůstává strach - strach z předtuchy, z živočišné nevolnosti, strach o své nejbližší.

03.07.2020

Mám-li tuto knihu srovnat s ostatní tvorbou Biancy Bellové, připadala mi lehce nevyzrálá. Pracuje tu se svými typickými tématy jako patologické vztahy, duševní choroby, úzkost ze života, ale ne tolik obratně jako v jiných knihách. Vše žene příliš do extrému.
Každopádně je to však kniha velmi kvalitní a rozhodně má smysl ji číst, protože navzdory stylu knihy se tu autorka 'nevykecává', nýbrž velmi osobitě vypráví dobře vystavěný příběh

25.06.2020

V této povídkové sbírce mne překvapily fantastické prvky některých povídek. Očekával jsem realismus a dostal jsem magický realismus ve stylu Bulgakova. Tyto fantastické povídky dle mého poněkud pokulhávají za ostatními, obzvláště Svatá noc, "pohádka", která jako by sebe sama brala s velkou nadsázkou a zároveň si touto nadsázkou vůbec nebyla jistá. Výsledný dojem z ní je rozpačitý.
Na druhou stranu jiná fantastická povídka, Portrét, byla mnohem zábavnější zvlášť proto, že se nese ve vářnějším, duchařském duchu.
Calkově vzato se mi však více líbily realistické povídky, zvláště pak Příběh o tom, jak se rozhádali Ivan Ivanovič s Ivanem Nikiforovičem. Ta mi připomněla Čechova (jehož povídky mimochodem také vyšly v této edici od Odeonu pod bázvem Člověk ve futrálu) s jeho humorným, lehce nadsazeeným stylem vyprávění s vynikajícím smyslem pro lidskou malichernost.

21.05.2020

Kniha je velmi přístupným úvodem do dané disciplíny, určená primárně laikům. Já jsem skoro-laik a jsem rád, že jsem si ji přečetl, ačkoliv se nabízí otázka, jestli se zde nezjednodušuje příliš. Například autorův výklad Heideggera je podezřele jednoznačný. Nicméně tato publikace zmiňuje jiné knihy, napřílkad Aristotelovu Fysiku či Heideggerovo Bytí a čas, přehledně je zasazuje do historického kontextu a nabízí jejich interpretaci, což oceňuji.
Po grafické stránce je tato publikace perfektní, ostatně jako další knihy z této edice. Text je psán nevšedním fontem a doplněna ilustracemi, které sice obsahově knihu nijak neobohacují, ale pěkné jsou.

18.05.2020

Kniha je kvalitně graficky zpracovaná, což je u podobných komiksových knih velmi důležité. Dobře se na ni dívá a je výborná po ránu k misce cereálií... je prima se takhle u snídaně zasmát.
Kvalita stripů zde mírně kolísá, a na pár místech kolísá i značně. Znám určitě i lepší komiksové strypy, na druhou stranu v nich nevystupuje Woody Allen... stripy v této knize jsou velmi allenovské, což znamená že se tu vyskytuje krutá sebeironie, intelektuální poznámky, Freud, legrace z pokažených vztahů, existencialismus a sebelítostivé naříkání. Myslím tedy, že fanoušci Woodyho Allena by nemuseli být zklamaní.

13.05.2020