DarthSoren komentáře u knih

Tak hele. Není to až tak špatné, jak se může na první pohled zdát. Jenom se zde mísí docela zajímavé příběhy s katastrofální gramatikou a tím, jak lidé nahlíží na pojem "light novela."
Takže za prvé: příbehy jsou možná s výjimkou posledního napínavé, zábavné, hezky úbíhají. Jo, takové jednohubky, které sice moc nezasytí, ale na chvilku zvednou náladu. Kdo držkuje na to, že svět TG nerozvíjejí, si měl raději prvně přečíst anotaci - ta vysloveně říká, že jde "jenom" o speciální příběhy odehrávající se na pozadí hlavné dějové linky. Tak pak vo co go?
Za druhé: absolutně nezvládnutá gramatika. Množství chyb a překlepů nám podsouvá otázku, jak je možné, že překladatel s korektorem vůbec udělali maturitu. Jestli si někdo z Crwe čte komenty a recenze, měli by dát těmhle osobám sbohem a najmout někoho, kdo zná základy gramatiky.
Za třetí: tohle není komix, ale ani román/novela. Je to light novela. To "light" je tam sakra důležité. To značí, že tenhle text má být lehčí na čtení. Žádné shakespearovské jazykové obraty, metafory a podobně v light novele nečekejte. Tohle se má vyznačovat jednoduchým textem prokládaným kresbami.
Není to špatné, osobně jsem fanoušek TG a tak mi i přes obrovské množství chyb udělali povídky radost. 4*

2 15.03.2022

Hérakleitos z Efesu je jedním z nejzajímavějších a nejinspirativnějších myslitelů antického Řecka. Není divu, že k němu odkazují jeho přímí následovníci, stoikové i tisíc let vzdálení filosofové, mezi které řadíme i takové persony jakou je třeba Nietzsche. I já jsem neskonale unešen jeho kosmologií a náukou o věčném ohni.
Tenhle soubor studií na to jde trošku jinak. Samozřejmě všechny texty se točí kolem snahy interpretovat "temného filozofa", nicméně ve většině studií, jak již název napovídá, se autoři uchylují spíše k filologickému a hermeneutickému výkladu Hérakleita, než čistokrevnému filosofickému, resp. metafyzickému objasnění jeho zlomků. Je nám tedy nabídnuta další vrstva možných způsobů interpretací tohoto fenoménu.
Objektivně by si tahle sbírka možná zasloužila lepší hodnocení, ale subjektivně mne neoslovila tak jako třeba práce "Herakleitos z Efezu" J. Špaňára, který nahlíží Hérakleita z více "tvrdší" filosofické perspektivy.

1 07.03.2022

Na prvý pohľad je "Kniha piatich zvitkov/Kniha rodinných tradícií umenia vojny" publikáciou o japonských bojových umeniach a samurajských myšlienkach o príprave na vojnu. Na druhý pohľad takisto. Až na tretí pohľad sa minimálne zasväteným do japonských tradícií začne ukazovať, že tu nejde len o rozpravu o bojových umeniach a japonskom umení meča, ale aj o silný myšlienkový odkaz. Na štvrtý pohľad by to už malo byť jasné každému, kto vie aspoň trošku používať tú vec, ktorú nosí na krku.
Musašiho Kniha piatich zvitkov opisuje nielen samotné "umenie boja", ale tiež spôsob, akým sa starať o svoje duchovno. Množstvo jeho myšlienok totiž možno nájsť aj v učení "iaido", ktoré síce vo svojich technikách využíva uchikatanu, ale viac než o umenie boja v ňom ide o poznávanie a cibrenie svojho psychického, i fyzického ja.
Druhý príspevok, od majstra Munenori, pokračuje v udanom smere pochopenia umenia vojny aj kultivácii svojej osobnosti, ale navyše obsahuje veľký kus filozofických odkazov a otázok. Už to nie je len o najvhodnejšom postavení pri súboji či vyprázdnení svojej mysle, ale aj o problematike bytia, či nebytia, resp. o niektorých postulátoch budhizmu.
Že je metafyzika už vyčerpaná? Kolegovia a kolegyne filozofi - skúsme sa pozrieť do Ázie.

21.02.2022

Já ty francouze opravdu nemusím. Něco podobného jsem vyslovil i při komentování knihy "Nietzsche a filosofie" od Deleuze. A u Klossowskeho "Bludného kruhu" jsem měl absolutní déja vu. Samozřejmě se zde nachází množství úderných a inspirativních myšlenek. Již dříve jsem četl studii "Circulus vitiosus", kterou jsem dokonce překládal a chtěl jsem tohohle autora trochu více poznat. Překládal jsem dokonce i studii P. Loeba, věnující se circulus vitosus - můj překlad je součástí vědecké publikace Nietscheho Circulus Vitiosus ;) Takže s bludným kruhem mám nějaké zkušenosti. Ale: Můj celkový pocit z knihy nicméně kazí hned několik vecí, které nejsem schopen překousnout. Za prvé se podle mého názoru Klossowski snaží v knize působit jako odborník na všechno - zastáva pozici překladatele, umělce, filologa, filozofa, psychologa, biografa, vykladače snů a bůh ví co všechno další. Bohužel v určitých aspektech selhává. Druhý problém jsem měl s jeho, dalo by se říct, že až jízlivými poznámkami vůči Nietzschemu. Samozřejmě, ke konci Nietzschova života bylo jeho psychické zdraví neuvěřitelně pošramocené, ale označit jeho práci za prorocké fantasma mi přijde přinejmenším neúctivé i přes to, že se to autor snaží celý čas kulantně zaodít do zdvořilého obalu. Třetí věc, která mě odrazuje od jeho knihy (a to má s Deleuzem společné) je styl, jakým píše. A ne, chyba nebude v překladu. Klossowski má neuvěřitelně "těžké pero", jeho věty jsou náročné na čtení, jakoby i jeho myšlenky byly součástí bludného kruhu. To, jak píše, zacházelo až do bodu, kdy mě tento text nebavilo číst a nebýt určitých světlých bodů, zajímavých myšlenek, které záhy utlmuje nešťastnými jazykovými obraty a přirovnáními tak bych tuhle knihu ani nedočetl. A to filozofické texty čtu denně, protože filozofie je moje denní chleba. Tohle je věc, kterou vidím u všech francouzů, kteří se snaží pracovat s Nietzschem. Klossowski, Deleuze, Foucault... Ne - i když mají myšlenky, které jsou výtečné, jejich vyjádřovací aparát člověka často ubíjí až ke hranici odložení knihy. U autorů jiných národností jsem tohle nikdy nezaznamenal, ale s touhle galskou partou mám obrovský problém. Já ty francouze prostě opravdu nemusím.

12.02.2022

Aby bylo mezi námi jasno, je jen dobře, že text Schéma masové kultury vznikl a já jsem si ho mohl přečíst. Nicméně z mého pohledu má tahle kratičká studie (protože je to jenom část větší práce, nalezena v Adornově pozůstalosti) dvě stránky. První je kladná - kritika masové kultury, primárně reklamy, televize, filmu a hudby je něco, s čím se potýkali lidé v roku 1942 a potýkají se s tím i dnes. A ano, masová kultura potřebuje kritiku. Líbilo se mi, jak Adorno zachází i do sportu. A má naprostou pravdu. Ne že by sport nikdy nebyl masovou záležitostí, ale v dnešní době vidíme, že čím dál, tím víc je reklama nedílnou součástí sportu a co víc, do sportu se pořád víc snaží cpát i politika. A z toho je mi velice špatně. Fuj! Politika nemá co ve sportě dělat. Ale o tom jindy.
Druhá stránka téhle studie ale je, že některé příklady a srovnávání dnes nejsou relevantní. Což je pochopitelné, ale bylo by zajímavé pozorovat, jak by se Adorno k masové kultuře stavěl dnes, v době kdy je reklama doslova všude a každý z nás je masovou kulturou, tedy konzumem nenávratně zasažen. Některé části se četli docela namáhavě. Některým částem textu zase chybí jistá... aktuálnost, resp. nadčasovost. Zřejmě ani Adorno netušil, jak závažné a silné místo bude mít reklama a "vyplachovací" konzumní masový průmysl v kultuře v roce 202x.

2 20.01.2022

Možná to je tím, že Bruce není taková kontroverzní osobnost jako třeba Ozzy. Možná je to tím, že v životě viděl a chtěl víc než jen alkohol, drogy, ženský a muziku - i když jedno období měl k drogám blízko a vždycky byl věrný fanoušek piva. Možná je to tím, že měl cíle, zejména létání, které mu neumožnili být konstatně sjetej nebo slitej. A možná je to jenom tím, že na rozdíl od jiných rockových a metalových hvězd měl Bruce vždycky i kousek sebereflexe a zodpovědnosti. Možná z těchto důvodů mi Bruceova autobiografie přišla... nudnější. Minimálně oproti Ozzyho biografii nebo Deníků Nikkiho Sixxe. Začátek je velice zajímavý, ale jak došlo na létání a pilotní licenci, entuziasmus ze čtení byl ta tam. I kromě toho jsem se ale dověděl mnoho nových věcí o téhle "siréně leteckého náletu" i o Iron Maiden. Třeba jsem měl Harrise pořád za generála, který by drogy ve své kapele nestrpěl - jak jsem se mýlil.
Poslední kapitoly o Brucově rakovině pro mě osobně byly jako rozhovory se spřízněnou duší. Také jsem si rakovinou a chemoterapii prošel a můžu říct, že Bruce pocity s tím spojené vystihl perfektně. A neboj Brucei, také jsem měl po chemošce vousy v obědě ;)
S Iron Maiden jsem vyrůstal a je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Bruce neskonale obdivuji, všechno co v životě dokázal by hodně lidí nedokázalo v pěti životech. Jenom ty nudné letecké pasáže... 4*

8 15.01.2022

Na tom, že je Umění války klasikou čínské literatury se shodneme asi všichni. Podle komentářů však vidím, že část čtenářství čekala něco jiného a zůstala po přečtení zklamána. Co se dá pochopit. Co se ale nedá pochopit jsou některé... řekněme jízlivé komentáře vůči čtenářům, kterým se tahle knížka líbí a nacházejí v ní inspiraci, nadčasovost, hlubší smysl a podobně. Chápu, že se Umění války nelíbí všem, ale proč ze sebe dělat trolla na seriózním diskuzním fóru o knihách?
Ale k věci: Je to knížka o válečné strategii? To zajisté ano. Tudíž je vhodná pro všechny vyžívající se ve válečných konfliktech, taktice a pro všechny, kdo by měli zájem začít válku (jenom to proboha nezkoušejte, pls). To, že Umění války popisuje, jak se má zdatný vůdce armády chovat, aby si zajistil vítězství však neznamená, že kniha nenabízí nic, co by si člověk nemohl aplikovat v každodenním životě. Jenom pro ilustraci, některé rady by se podle mého názoru mohli hezky využít při pracovním pohovoru, rada neodkrývat své trumfy hned, ale až když mají nejlepší účinek detto. A co pak moduro, že armáda může být jen tak dobrá, jak dobří jsou jen členové. To platí beze všeho i na současné firmy a společnosti. Jste manažer? Chovejte se ke svým zaměstnancům jako vůl a můžete se rozloučit s úspěchem své společnosti. Špatná morálka vašich pracantů vám to spočítá. Buďte přísný, ale spravedlivý, čas od času svě zaměstnance pochvalte a motivujte, a bude se vám dařit. I tohle si člověk dokáže v Umění války vyčíst.
Já dávam 5 hvězdiček. Samozřejmě, ne všechny rady se dají aplikovat do všedné současnosti a Umění války je správné považovat za vojenský manuál, ale hele... je to východní literatura a ta jde ruka v ruce s filozofii, a osobnostím rozvojem, takže si z knížky vemte to, co je podle vás relevantní.

8 12.01.2022

Japonská kuchyňa od Stevana Paula je zaujímavá a dovolím si tvrdiť, že aj celkom nezvyčajná kuchárska kniha. Okrem samotných japonských receptov ponúka aj možné európske alternatívy k ingredienciám a tiež pocity, resp. zážitky autora z jeho potuliek po japonských reštauráciách. Všetko je to doplnené o veľmi pekné fotografie. Ako fanúšik Japonska, japonskej kuchyne a kultúry všeobecne si však neodpustím upozorniť na niekoľko prehreškov, ktorých sa autor, a možno aj prekladateľ alebo editor dopustili. V prvom rade guľky z cesta plnené chobotnicou alebo inými darmi mora sa nevolajú taojaki, ako to uvádzajú v kuchárke, ale takojaki. V celej knihe som tak našiel ešte asi dva podobné preklepy. A po druhé, tempura, ktorú pripravuje Paul je bohužiaľ trošku iná než tempura, akú možno dostať v Japonsku. Netuším, či si autor knihy poriadne nepreštudoval ako smažiť tempuru, alebo použil nesprávny druh panko, teda strúhanky, resp. či jej nepoužil málo . Samozrejme, môže ísť o zámer len alternovať japonskú verziu tempury, ale to, čo bolo na fotkách, sa nedá celkom nazývať tempurou, ako ju poznáme z východnej gastronómie. Môžem znieť ako hnidopich, ale mimo tieto chybičky sa mi kuchárka páčila a určite niektoré recepty aj sám vyskúšam.

23.12.2021

Hmm... Nechcem nijakým spôsobom dehonestovať, alebo zľahčovať hĺbku a silu myšlienok Chrysippa a jeho nasledovníkov, ale mám pocit, že predošlá zbierka (Zlomky starých Stoikov I), zaoberajúca sa najmä Zenonom z Kitia, obsahovala oveľa viac nadčasových a relevantných zlomkov. Druhý diel je tak len akýmsi doplnením prvej zbierky. Samozrejme aj tu sa nachádza množstvo zaujímavých výrokov a múdrostí, ale na druhú stranu je tu aj mnoho zlomkov, ktoré sa opakujú, nedisponujú nadčasovosťou, výhľadmi do budúcnosti a fungujú ako výplň k tej zaujímavejšej skupine, resp. k prvej zbierke. Zrejme boli aj schválne takto zoradené, pretože prvé kapitoly sú ešte zaujímavé, no čím ďalej som sa dostával, tým viac obsahová sila zlomkov bledla. Stať s názvom "Kynický spôsob života" je navyše len pre silnejšie povahy, neodporúčam ju čítať mladistvým a ľuďom so slabším žalúdkom.

07.12.2021

"Člověk nebo srnka, on v tom stejně není žádný rozdíl."
Ale jo, Leichenberg je knížka zábavná, hezky to odsejpá, dokonce občas umí vykouzlit i úsměv na ksichtě. Pozitivně hodnotím i relativní uzavřenost příběhu; a dojde i na "happy end". Také se setkáme s postavama, které nás provázeli i v předchozích knihách od Fuchse. Oproti Frostovi autor výrazně ubral na erotice (což je jen dobře... tedy jak pro koho), čímž pokračoval ve šlépjejích Hitokiri. Bohužel se ale opět nedokázal oprostit od nadměrného užívaní korzetů, podpadků a domin. Kdyby tam byla jedna, tak bych to bral. Jenže jich tam bylo tolik, že pak ztráceli své jedinečné osobnosti a i já se ke konci strácel v tom, o které domině se to sakra mluví.

Leichenberg je určitě mnohem lepší než Frost. S Hitokiri je to tak nastejno. Lindner (z Hitokiri) mi osobnostně sednul asi o kapku víc než Leichenberg. 4*

4 19.11.2021

Inspirativní a zajímavá monografie velkých českých filozofických "hlav" o minulosti, přítomnosti a možné budoucnosti metafyzického myšlení. Jelikož se i já ve svojí doktorské práci věnuji metafyzice a její budoucnosti, hodnotím již existenci tohohle textu velice pozitivně. Samotné studie jsou z mého semi-odborného pohledu kvalitní i když se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi zde chybělo něco... něco navíc, něco uderného, co by celou monografii završilo. Něco, kde bychom se dověděli úpřimný, osobní názor, kam metafyzika směruje v blízké budoucnosti i třeba v závislosti od přírodních věd a neustálého vývoje technologií a civilizace.
Stejně ale 5*

2 11.11.2021

Vôľa k moci je súbor zozbieraných spisov z Nietzscheho pozostalosti, ktorý usporiadala a vydala Nietzscheho sestra Elizabeth. Nebudeme sa baviť o tom, ako bolo Nietzscheho dielo zneužívané rôznymi indivíduami (mimo iných aj uvedenou Nietzscheho sestrou). Myšlienka vôle k moci ako taká je jedným zo základných stavebných kameňov Nietzscheho neskorého myslenia a predstavuje jedinečný myšlienkový artefakt filozofie 19. a 20. storočia. Bohužiaľ, celý spis Vôle k moci, ktorý mal byť ďalším veľkým opusom magnum, zostal kvôli autorovmu životnému osudu nedokončený.
Prvý slovenský preklad časti tohto diela priniesol slovenský filozofický velikán T. Münz pod názvom Vôľa k moci ako poznanie. Najnovší preklad z dielne P. Elexovej sa však nezameriava len na otázky vôle k moci z perspektívy poznania, ale pokrýva celú šírku zozbieraných spisov vydaných pod menom Der Wille zur Macht.
Moje hodnotenie 100% hovorí za všetko. Ako človek, ktorý sa Nietzscheho prácou zaoberá pracovne aj záujmovo som len rád, keď sa k tuzemskému čitateľovi dostávajú stále nové preklady a práce zaoberajúce sa týmto jedinečným filozofom.

1 06.10.2021

I přes to, že mi je asi bližší konfuciánství než taoizmus, nemůžu říct, že by mne kniha Tao te ťing neoslovila. Jde o jeden ze stěžejních textů čínské filozofie a jak už bylo řečeno, bez přehánění můžeme o Tao te ťing mluvit jako o východní obdobě Bible. Sympatické je, že překlad B. Krebsové obsahuje nejenom samotnou knihu o Tao a cnosti, ale sama překladatelka čtenáři nabízí i filozofický výklad textu (což samo o sobě zaslouží uznání), stejně jako argumentaci jejího i předchozích překladů a rovněž čínsky psaný text Tao te ťing. Jsem rád, že jsem si po letech váhání Tao te ťing doplnil do knihovny. Určitě si tenhle filozofický skvost ještě několikrát přečtu.

2 20.09.2021

Kto nevie, ako funguje japonské umenie, môže byť pro prečítaní románu zmätený, prekvapený, možno sklamaný. Ak čakáte akčné sci-fi, kde si to hlavné postavy budú na konci na férovku rozdávať s pamäťovou políciou alebo viesť partizánsky boj s režimom, asi budete zaskočení. Sila románu tkvie v jeho atmosfére. Presnejšie v dusivej atmosfére strachu a beznádeje. Bezmenný ostrov, na ktorom žijú bezmenní hlavní hrdinovia, ktorým miznú rôzne predmety a spomienky na ne, pričom tých, ktorí si spomienky uchovávajú, prenasleduje polícia, je premisou, z ktorej behá mráz po chrbte. Miznutie spomienok je však len predohrou k záveru a veľmi podarenou metaforou. Román nastoľuje otázku, ako môže človek reagovať na stratu vlastnej identity, svojich práv, svojej osobnosti a čo všetko by sme boli ochotní tolerovať v prípade, že nám režim alebo nejaká autorita začne zakazovať a brať všetko, čo je pre človeka dôležité a čo je človeku vlastné. Ostrov bez pamäti je zdvihnutým varovným prstom.
Yoko Ogawa zvláda každú scénu, nechýba jej nápaditosť. Dokonca zvláda udržiavať metaforu v metafore - tým myslím "príbeh o učiteľovi strojopisu" v "príbehu o miznutí predmetov". Na konci príbehu som bol emočne vyšťavený a musím podotknúť, že záver je veľmi veľmi silný. Niekoľko strán pred koncom bude každému jasné, k čomu sa schyľuje a typický happy end to teda rozhodne nebude. S tým ale musí počítať každý, kto chce preniknúť do japonskej tvorby.

8 06.09.2021

O japonské čajové ceremonii jsem již co-to slyšel, proto jsem se chtěl dozvědět víc o její historii. Kniha ČADO moji požadavku splnila do puntíku. Nenabízí jenom historii čajových obřadů, ale taky historii čaje jako takového a představuje linii tzv. čajmistrů, kteří čajovou ceremonii představili japonské veřejnosti a vypilovali do nejmenších detailů, co se týče čaje, hostitele, hostů, čajovny, květinové výzdoby a pod.
Grafické zpracovaní není bůhvíco, ale jako psal Shindo, to asi k vydavatelství Cad Press patří jako signifikantní znamení. Jednu hvězdičku strhávám i za to, že již při prvním čtení se mi kniha začala rozpadat. Šetřilo se tedy na grafice a zřejmě i na lepidle.

29.08.2021

Dědictví samurajů je stručným shrnutím vývoje japonského šermu. Samozřejmě vzhledem k rozsahu nejde o podrobný obraz evoluce japonského umění meče ani detailnou specifikaci všech šermířskych škol. Jak název napovídá, autor se věnuje tomuto umění z pohledu moderní doby a jenom krátce odkazuje na samurajskou tradici, ze které dnešní japonské formy umění meče vycházejí. Primárně se knížka věnuje stylu šermu Tojama rjú battódžucu vytvořenému v Tojamské vojenské akademii.
Jako úvod k japonskému umění meče je tahle brožura - co myslím, že byl hlavní cíl autora - dostačující, zajímavě a velmi srozumitelně napsaná.
P.S. V knize jsem se nedovědel přesný počet existujících forem iaido kata; myslím, že autor zmiňuje číslo osm - mám za to, že existuje celkem 12 standardních kata.

24.08.2021

Poslednímu ze Spisů nechybí nic. Je mi opravdu líto, že autorovi jako byl Lovecraft se během jeho života nedostalo uznání a ocenění jaké by si zasloužil. Zato dnes se jakýkoliv brakový autor často těší nebývalé oblibě. To je ale zřejmě "prokletí" géniů, jejichž doba prostě nedokáže docenit. Svazek Stín z času je velice konzistentní, žádná z povídek není do počtu, ale já bych některé opravdu vypíchnul, protože podle mého názoru stojí nad ostatníma ze spisu. První je "V horách šílenství" - jízda, ze které se jen tak neotřepete; při čtení jsem i já cítil v kostech antarktický chlad. Druhým klenotem sbírky je samozřejmě Stín nad Innsmouthem, který je vedle "Volání Cthulhu" bez pochyby tím nejznámějším a dle mě i nejlepším co Lovecraft napsal. Posledně bych vypíchnul možná nenápadnou, ale skvělou krátkou povídku "Věc na prahu", která mě dostala a považuji ji za jeden z lovecraftovských skvostů.
Samožřejmě 5*, ani nedokážu vyslovít svůj dík vydavatelstvu a překladatelům za spřístupnění Lovecraftova díla ve formě Sebraných spisů.
Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn.

6 22.08.2021

Ke Steinerovi jsem se dostal skrze F. Nietzscheho, resp. jeho knihu "Friedrich Nietzsche, bojovník proti svojej dobe". Tehdy mi způsob, jakým promluvil ke čtenáři učaroval a když jsem dostal možnost přečíst si další jeho knihu, nezaváhal jsem ani na chvilku.
Konkrétně v tomhle textu se věnuje poznání a bere si na paškál velké epistemologické omyly jeho filosofických předchůdců. Tudíž mimo vlastní teorii poznání se opírá i o jména jako Kant, Fichte nebo Goethe.
Nemusíte se Steinerem ve všem souhlasit. I já jsem našel v jeho práci pár věcí, vůči kterým mám výhrady. Jako celek je to ale velice dobré filozofické čtení, které otevírá cesty do epistemologie, anthroposofie i filosofie svobody.

3 03.08.2021

Spolu s Platónovou Ústavou a Moreovou Utópiou je Baconova Nová Atlantída jedným z najdôležitejších filozofických utopických textov a zároveň jednou zo základných prác, ktorú by mal poznať každý, kto sa snaží preniknúť do filozofie ako takej. Text obsahuje množstvo náboženských (kresťanských) referencíí, kladie dôraz aj na význam vedy v spoločnosti, pričom (dnes to už hádam môžeme povedať) vedecké odkazy, ktoré Bacon používa, sú veľmi zaujímavými prognózami, ktoré sa omnoho neskôr, po Baconovej smrti, stali realitou. Archaický jazyk je samozrejmosťou, nedokončenosť práce vzhľadom k Baconovmu osudu veľkou smolou.
Nová Atlantída by sa bez preháňania mohla označiť aj za pioniera sci-fi žánru, keďže svojimi "proroctvami" časovo predčila také esá akými boli Jules Verne, Mary Shelleyová alebo Herbert George Wells, ktorí sa bežne označujú za otcov sci-fi žánru.

3 24.07.2021

Ač jsem hrál první dvě hry ze série Assassin's Creed a sledoval gameplay několika ostatních dílů, vůbec se nepovažuju za fanouška série. Hra dokáže na několik hodin zaujmout a zabavit, ale nikdy jsem do téhle série nepronikl tak jako třeba do Zaklínače. Tak jsem si říkal, že možná bude kniha lepší a přinutí mě stát se opravdovým fanouškem. Bohužel, byla přinejlepším stejná než herní předloha, možná i o něco horší.
Je to takové nemastné-neslané, pořád stejné, za celou dobu jsem se nemohl pořádně dostat do děje, prostě to nešlo. U Renesance se moc nepovedlo provést herní příběh do knižní podoby - některé videohry by zřejmě měli zůstat hrami a nemělo by se tlačit na prodeje skrze tenhle "vedlejší" segment.
Další díl si už asi nekoupím, i když co se týče her, jsem měl raději Altaira než Ezia... :/

1 19.07.2021