D.-e.-e.- komentáře u knih

(SPOILER) Seriál Velkolepé století miluji celou svou duší. Jakmile jsem se dozvěděla o knize, která mapuje život jeho postav, musela jsem ji mít. Nebyla špatná. Seriálovému ztvárnění se v mých očích však vyrovnat nelze, ani kdyby kniha byla sebelepší. Příběhy a osudy těchto hrdinů jsou mi ale tak blízké, že o nich a o jejich prostředí hltám všechno, na co přijdu. V knize byl velmi srdceryvně vykreslen vztah Roxolany k rodné Ukrajině. To na mě silně zapůsobilo. Těžko se mi věřilo, ale ke konci byly asi i historické chyby, což je škoda a snad to ani u tak propracované knihy není možné. Jenže podle mých informací Roxolana zemřela několik let před Bajezidem a ne těsně po něm jako v knize. Selim nebyl o rok mladší než Mehmend apod. Jsem však šťastná za to, že jsem se mohla díky knize opět vrátit do jejich světa.

10.04.2024

Jediná kniha o mateřství, kterou jsem si v době těhotenství přečetla. Musím říci, že mi velmi pomohla. "Já a dítě? Co?! Jak jako? Vždyť já ho nezvládnu ani chytit?!" To byly myšlenky, co mi kolem třicítky běžely hlavou. Tato kniha mě zachránila. Řídím se podle ní téměř ve všem a její autorce paní Evě Kiedroňové jsem za takovou "příručku na dítě" :-) i za publikovaná videa velmi vděčná.
Ne vše jsem si ale vzala za své. Například množství různých podložek, igelitů a plen pod dítětem před a po koupání mě celkem dostávalo do kolen a samozřejmě jsem si to udělala po svém a jednodušší. Uvedený text jsem přisoudila době, ve které kniha byla psaná. Dnes už existují lepší vychytávky než igelit apod. že? :-) Nosítko jsem pro své miminko původně chtěla dokonce už od narození. Výrobci a spol. hlásají, že pokud je ergonomické se správným podsazením, nožičkami do písmene M a zády do písmene C, neškodí. Po přečtení knihy a zhlédnutí velkého množství obrázků jsem ale opravdu uvěřila, že vzpřímená poloha není pro mimčo vhodná a raději jsem jí tedy zcela vynechala a nákup jakékoli pomůcky na nošení odpískala úplně. Nevím, co je ve skutečnosti správně, ale říkala jsem si, že cesta bez svislé polohy bude sázka na jistotu, zatímco naopak to s určitostí nevím. Znovu děkuji autorce, že se snaží rodičům pomoci a o poznatky ze své profese se veřejně dělí.

5 01.08.2021

Sentimentalní, na mě i maličko přemoudřelé, ale milé. Příběh prababičky Marry mě moc bavil.

6 17.05.2020

Naprosto zbytečná! To samé z druhého pohledu?! Proboha proč a k čemu, když to, co se v Leovi odehrávalo, autorka dokázala perfektně vyjádřit mezi řádky už v předchozí knize? Leovu šanci právě čtu.. jen pár dní po Leovi, takže se neskutečně nudím! Nachází se zde naprosto totožné dialogy, téměř nic navíc. Nesnáším, když vím, jak co bude probíhat. Zásadně se nedívám nejdříve na filmy, pokud jsou podle knižních předloh, abych se případně neochudila o čtenářský zážitek. Vždyť já kvůli "profláknutí děje" nečtu už ani anotace, protože mnohdy prozrazují prostě příliš... A teď tohle! Mě asi "vomejou". Knihy však dočítám vždy, takže to tak udělám i s touto a budu věřit, že se dozvím ALESPOŇ NĚCO přínosného. :-/

4 13.02.2020

Tentokrát nejde o pokračování příběhu z předchozí knihy. Zde se jedná o skutečný život spisovatelky, kdy vypravěčem je jen ona sama, tedy přímo Diana Beate Hellmanová. POZOR, komentář může obsahovat SPOILERY! Začátek příběhu, kdy autorka popisuje své opilecké období, byl monotónní. Pobyt na klinice zase ubíjející. Teprve psychologická a psychiatrická sezení ve třetí části pro mě začala být poutavá, hloubavá a na konci vyúsťující v až dechberoucí rozklíčení. Po prvních dvou výše zmíněných částech jsem své hodnocení viděla tak na tři hvězdičky. Avšak až nyní si uvědomuji, že byl zřejmě záměr, aby na mě první dvě etapy knihy působily přesně takto. Úplně stejně je totiž vnímala i sama protagonistka. Tím pádem je kniha vlastně napsána geniálně a když k tomu připočtu perfektní a záživnou třetí část s již zmíněnými psychiatrickými terapiemi, které pomáhají nacházet odpovědi na všemožné otázky, dokonce i na ty nevyřčené, nemohu jinak, než s čistým svědomím udělit pět hvězd.

4 03.02.2020

Lařin příběh mě opravdu chytl. Ze začátku jsem byla hodně rozladěná. Nemohla jsem totiž určit, zda se jedná o pokračování knihy Dvě ženy nebo ne. Občas tomu něco nasvědčovalo, tady na databázi se to také tak tvářilo, ale já byla přesvědčená, že se jedná o omyl. Kdyby přece autorka zamýšlela pokračovat v příběhu Evy Martinové, nepřejmenovala by ji na Laru Laddockovou, její kamarádku Claudii na Miriam, nezměnila by diagnózu prodělané nemoci, ani její životní lásku k baletu na zálibu v malířství a tak bych mohla pokračovat... Vnímala jsem to tedy jako nový příběh, kdy se znovu objevuje pouze postava Jana zvaného „El Brutalo“ (hrdina z knihy Dvě ženy). Lara se o něm kraťounce zmiňuje jako o svém bývalém. Říkala jsem si, no co, Jan byl známý proutník, tak zřejmě Lara patřila k ženám, které měl před Evou. Pletla jsem se však! Postupem čtení se víc a víc odkrývala Lařina minulost a nedalo se už popřít, že odpovídala té Evině a to včetně přesných dat, týkajících se pobytu v léčebně apod. Konečně jsem tedy přijala fakt, že Lara je Eva a četla a četla. Velmi jsem si knihu užívala, a kdyby nebylo tohoto nesmyslného a matoucího nesouladu, ke kterému nechápu, co autorku vedlo, neměla bych jedinou výtku. Dvojka se mi líbila dokonce více než jednička, protože nebyla tak jednotvárná a děj byl barvitější a pestřejší.

1 28.01.2020

Komentář může obsahovat SPOILERY!!!

„Na tomhle světě máš jenom mě, Marjam, a když odejdu, nebudeš mít nic. A nic taky nejsi.“ Šílený. Nana dobře věděla, že Džalíl Marjam ve svém domě nepřijme. Spáchala sebevraždu, protože ji dceřina „zrada“ zlomila? Možná... Ale musela přesně vědět, jak Marjam pochodí a bylo její povinností být tam poté pro ni, aby ji utěšila. Dětskou slepou důvěřivost jí přece nemohla zazlívat. Myslím, že Nana se zasebevraždila právě proto, aby dcerku potrestala. Moc dobře si uvědomovala, že Marjam nikoho jiného než ji nemá a tak moc toužila po tom, aby na to Marjam přišla taky, že se odhodlala k tak sobeckému činu. Tímto u mě jako matka selhala na celé čáře.

Je zajímavé číst, jak islámské náboženství vnímá mulla Fajzulláh, když říká, že Alláh neschvaluje, když někdo zničí život, ať už svůj nebo někoho jiného, neboť tvrdí, že život je posvátný. Jak je možné, že jiní rádoby pod záštitou naprosto totožného náboženství vraždí nevinné? Je to opravdu tedy jen o lidech?

Bylo mi úzko, když se Marjam s tak prostou čistotou ptala Rašída, co je to komunista a co vlastně komunisté chtějí a on se na ni obořil, že má prázdný mozeček a že v něm nemá vůbec žádnou informaci. Copak si neuvědomoval, že za to může i on? Kde měla Marjam přijít k informacím, k vědění, k poznatkům, když vyrostla odříznutá od světa v maličké kolbě? Když jí škola nebyla umožněna, otec jí věnoval jen zlomek svého času a on jako její manžel ji nepouštěl z domu, kde neměla ani TV ani jiné možnosti? Byla ve všem odkázaná na to, co jí on – její muž – o světě řekl a neřekl. To pro mě byl jeden z nejsmutnějších vjemů v knize. Jak víme, žena v podobných zemích nemá možnost něčemu porozumět, něco objevit, pochopit a poznat, když jí to nedopřeje její muž. Bylo mi líto, když se Marjam oproti moderním ženám, které občas vídala, cítila nevzdělaná, tuctová a nedostatečně ctižádostivá. Ale ona byla tou poslední, které by to mohlo být kladeno za vinu. Rašíd byl despotický tyran, ale co by bylo s Marjam bez něj? Notabene za vlády Tálibánu? Bez záštity muže by s největší pravděpodobností vůbec nepřežila. Azylových domů je v Afghánistánu jako šafránu a bohužel jsou ze strachu ze zničení tak utajeny, že se o nich ženy v ohrožení jen velmi těžko dozvědí.

Knize se i přes její úchvatnost nevyhnuly drobné chyby:
Obočí Marjam bylo při svatbě líčeno jako husté a neforemné (str. 58) a dále v knize (str. 219) najednou řídké a fádní zatímco Lajlino husté a půvabné. Během 15 let se mladé ženě obočí přece tak razantně nezmění.
Druhým nedostatkem byla latrína, která byla zmiňována při stěhování Marjam do Rašídova domu a pak také mnohem později na straně 240, kdy Lajla kradla Rašídovi peníze, když byl venku na latríně. Mezi těmito dvěma obdobími však bylo na straně 216 uvedeno, že přes den prozrazovalo přítomnost dívky (Lajly) jen občasné zavrzání pružin v matraci, pleskot kroků nad hlavou. Byla jen vodou SPLACHOVANOU NA ZÁCHODĚ nebo čajovou lžičkou cinkající o sklenici v ložnici v patře.

Sumasumárum mě kniha donutila hodně přemýšlet a vyhledat si podrobnosti o afghánské historii. Tleskám.

9 06.10.2018

"V mládí byla přinucena k opatrnosti, romantice se naučila až s přibývajícími lety - což je přirozený následek nepřirozených začátků." Pro mě nejpůsobivější a nejodpovídající věta z knihy.

Čtenářka domi88 v komentáři níže si stýská: "Kde je má oblíbená hrdinka typu Elizabeth Bennet, Emmy Woodhouse nebo Marianny Dashwood???" Já její touhy nesdílím. Nebavilo by mě stále číst o hrdinkách jednoho typu, bylo by to příliš jednotvárné a sebemenší odlišnost by byla brána jako nectnost. Co na tom, že v tomto románu máme postavu s povahovým rysem, který domi88 nazvala "stojí tam, kam ji postavíš"? Lidé jsou různí a je to tak správně. Vždycky se najde někdo, pro jehož naturel a srdce bude zrovna ten který typ ten pravý a v jehož očích bude tím nejdokonalejším. Nikde není psáno, který druh povahy je ten jediný správný. Dva lidé k sobě musí prostě sednout jako dva dílky puzzle. S každým to nepůjde.

S Annou jsem silně prožívala její rozechvění v začátcích obnoveného střetávání se se starou láskou. Možná více, než v Pýše a předsudku. Scéna s dopisem mě také dostala.

Marry mě zase vždycky neskutečně pobavila. Její ufňukaná honba za vlastní důležitostí, která nemohla být nikdy zcela uspokojena, i kdyby se jeden na hlavu stavěl, mi připomínala pohádkovou ženu rybářovu, která carevnou býti chtěla. :-D

12 16.04.2018

POZOR, komentář obsahuje spoilery! Už od mého dětství jsem si říkala, že až budu velká, musím si také přečíst něco od Daniely Steelové. S pravidelností jsem vídávala její knihy v rukou maminky mojí kamarádky a už tehdy mě děsně zajímalo, co se tam asi může psát, že paní Ch...ová nečte nic jiného... Nedávno jsem si své předsevzetí mohla konečně splnit, když jsem náhodou v bazaru zde na databázi objevila jednu jen za pár drobných. Dostavilo se však mírné zklamání. Četba byla tak nějak odosobnělá nebo jak to říci. Navíc do první třetiny knihy šlo všechno tak strašně ideálně a hladce, až jsem se přistihla, že si dokonce přeji, aby se něco pořádně pokazilo. Dočkala jsem se. Následně mi ale začala vadit zase jiná věc, a to neskutečná hloupost či naivita hlavních hrdinů. Neřekla bych ani slovo, kdyby se po smrti Liz zčistajasna vynořil otec malé Jane a začal dělat zle, se kterým nikdo nepočítal. Jenže v knize to bylo jinak. Chandler Scott přišel již za života Liz, nechal si vyplatit peníze a Berdnard s Liz jasně několikrát slyšeli dobře míněné rady právníka, ať si dítě Bernard adoptuje, jinak lze očekávat, že při případném návratu pravého otce se bude situace s penězi opakovat. Jenže světe div se, ani jeden z nich neměl sebemenší snahu věc provést! Pořád samé odklady a výmluvy: „Až Liz porodí. Až se Liz uzdraví...“ Jenže to už oběma přece bylo jasné, že se prostě neuzdraví!!! Kudla se mi otevírala v kapse, když jsem četla, jak Liz vyrábí pro každého žáčka Valentýnku, píše sladkobolné dopisy svým blízkým a podobně, protože ona tady na světě musí přece všechno stihnout zařídit, než přijde konec. Ale tu nejpodstatnější věc, jakou je právní nárok na dceru, neřešila vůbec. Jediné, co uměla, bylo neustále po Bernardovi chtít sliby, že se k její dceři Scott nikdy nepřiblíží. Neudělala pro to ale naprosto nic - ani adopci ani obyčejné poručnictví! „Nejlepší“ byla otázka právníka na Bernieho: „Když jste ji doposud neadoptoval, jak jsem Vám radil, tak jste alespoň její poručník?“ Bernie rozčíleně odpovídá: „No samozřejmě! Kdo jiný by to asi byl?!“ Právník: „A máte to písemně?“. Bernard: „To nemám.“ Tak to už bylo opravdu na ránu. Může být vůbec někdo takto pitomý, když oba byli podle knihy náramně vzdělaní, inteligentní a úspěšní?

3 11.02.2018

Já nevím, možná je problém u mě nebo u překladu, ale přišlo mi, že se autor snaží být vtipný tak moc, až to práská dveřmi a výsledek veškerý žádný. Připomínalo mi to humor pro třináctileté nebo od třináctiletých. Jenže autor je muž středního věku a cílová skupina této knihy jsou dospělé ženy, čemuž se mi při čtení opakovaně nechtělo věřit. Přistihovala jsem se, jak nevěřícně kroutím hlavou nad trapně podanými úvahami či rádoby vtipnými hláškami hlavní hrdinky a říkám si: "To jako fakt?!" Zasmála jsem se snad jen jednou a to mi na humornou knihu přijde žalostně málo. Ani jako román pro ženy to není povedené. Není to poutavé, čtete jen aby se neřeklo. Děj slabý, podání ještě horší.

3 21.01.2018

Po hutných povídkách od Fitzgeralda jsem hledala něco lehčího a zadařilo se (možná až moc). Styl psaní je až příliš jednoduchý a pubertální. Vadily mi četné slaboduché dovětky myšlenek, rozseté nejčastěji v závorkách po celé "délce" knihy. Je to snad tím, že se ze svých osmadvaceti let neumím vpravit do myšlení šestnáctileté? Možná. Zoe mi přišla místy trochu natvrdlá až přihlouplá, i když tak často demonstrativně smýšlela spíš o svém okolí. Jinak to ale celé ubíhalo svižně a čtenář nebyl "nucen" číst nekonečné niterní prožitky hlavní hrdinky jako tomu bylo například u Belly v Novém měsíci. Na druhou stranu o trochu větší hloubka, duchaplnost a emotivnost by knize také neuškodila. Musím však přiznat, že i přes výše zmíněné pro mě byla čtivá. Bavilo mě postupně pronikat do nového světa Školy noci, jako nováček se dozvídat a objevovat jeho zákonitosti. Poodkryté záhady a nevyjasněné jevy ve mě navíc vyvolaly nutkání otevřít další díly, za což autorkám tleskám.

1 16.04.2016

Čisté, kouzelné, dokonalé...

Mně zahřála pasáž s vodou ze studny:

Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu jen trochu slunce.

..."Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se malého prince.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:
"Voda může dělat dobře i srdci..."
Nerozumněl jsem jeho odpovědi.

(u studny)
...Nechtěl jsem, aby se namáhal. "Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji.

..."Toužím po té vodě," řekl malý princ....
A tu jsem pochopil, co hledal.

...Tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.


K tomuto vyjádření významnosti "nevýznamného" nemám slov.

21 26.03.2016

Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.

Pozor, může obsahovat SPOILERY. Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.

Pozor, může obsahovat SPOILERY.
Velký Gatsby (5 hvězd): Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.

Povídky (suma sumárum 2,5 hvězdy): Některé nebyly špatné, některé jsem zřejmě nepochopila. Také se musím přiznat, že jsem se už těšila, až je konečně dočtu.

Poslední magnát (2 hvězdy): Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.

2 22.11.2015

K psům a zvířatům obecně nemám žádný zvlášťní niterní vztah, ale surové útoky nejmenované postavy mířené proti Vlkovi se mnou při čtení skutečně otřásaly.

2 15.11.2015

Tyto knihy se asi píší jako na běžícím pásu. Nebo nevím, jak si mám vysvětlit, že si autorka není ani schopna pohlídat barvu vlasů hlavní hrdinky. Na straně čtyři se jedná o blondýnu, která na str. 12 zmiňuje malou změnu v podobně lehké trvalé a na dvacáté stránce je popisováno, jak si vyčesává své tmavé vlasy. Já tedy nevím, ale takovéhle školácké chyby si může dovolit amatérská autorka zamilovaných příběhů zveřejněných na nějakém svém soukromém blogu, ale profesionální spisovatel?

1 17.10.2015

Já musím bohužel přiznat, že mě kniha nebavila. Uznávám, že jsem při čtení nebyla v tom nejlepším rozpoložení, ale nakolik a zda vůbec to ovlivnilo mé hodnocení, si netroufnu říct. Asi tak 150 stran jsem měla dojem, že autor stále mapuje postavy před zahájením očekávaného děje. Čtivější to začalo být až po odjezdu na farmu, tedy zhruba v poslední čtvrtině knihy, což mi nestačí. Zajímavé pro mě byly občasné zmínky o praktikách obchodu s otroky.

1 27.09.2015

Kniha ale především upozorňuje na nepokořenou hrdost a pospolitost občanů Charlestonu, kteří dokázali pořážku, zabavování léta opečovávaného majetku, rodných domů či vypalování svých plantáží a následnou tvrdou rekonstrukci Jihu nést s hlavou vztyčenou, ochotni s neutuchající odolností vždy své město pozvednout z popela a jít směle dál - pomalými kroky, ale STÁLE VPŘED!

1 03.09.2015

Bravurní, uchvacující, silné! Příběh, postavy, charaktery, veškeré návaznosti a souvislosti série byly detailně propracovány tak, aby do sebe bezchybně zapadaly jako dílky PUZZLE. Nepostrádalo to nic! Klela jsem, ztrácela nervy, tajil se mi dech... Ještě teď jsem toho všeho plná. Nechápu, že tato série ležela zapomenutá v prachu skladu knihovny, namísto čestného místa návštěvníkům na očích, které by si bezpochyby právem zasloužila.

16.08.2015