Čtec komentáře u knih

Když se řekne "Taras Bulba", jako první se mi vybaví tabák (pohříchu nevalné kvality i vůně), kterým si na chatě nacpával fajfku můj táta... Co mne tedy na knížce (2012, Mladá fronta) upoutalo nejdříve, byla jemná obálka lehce tabákového odstínu z měkkého akvarelového kartónu. Opravdu povedená, oku lahodící a příjemná na omak.

Pokud mám přejít od prvoplánových dojmů ke dřeni, tak zpočátku je to ještě dobré: co se týče geniálního Gogolova literárního jazyka i kongeniálního moderního, citlivého překladu Libora Dvořáka, absolutorium zaslouží oba dva.

Ale ten obsah... Ať se snažím, jak se snažím, nenacházím nic, čím bych se mohl s "hrdiny" knihy, záporožskými kozáky, jakkoliv ztotožnit... Banda hrdlořezů, žijící pouze kořistnickými válkami a terorizující ze "své" Ukrajiny celou východní Evropu a Černomoří, se svou krutostí, nepřizpůsobivostí a ranně středověkým způsobem života vymykala jistě i tak dost temné době a dějinnému prostoru. Svými bohatýrskými slovy o obraně kamarádství za každou cenu, o široké velkolepé ruské duši, nemající na celém světě obdoby, o svaté válce za jedinou pravou pravoslavnou matičku církev, všemi těmi nabubřelými a prudce omezenými frázemi si mne hoši vůbec nezískali... Naopak jsem si říkal, cože mi ty jejich způsoby připomínají? Zamazávali si drahocenná (ukradená) roucha záměrně dehtem, aby dali najevo, že - přitom na odiv stavěné - bohatství pro ně nic neznamená. Posílali své drahocenné syny na nejlepší školy, aby nikdo nemohl zpochybnit jejich hóch nóbl úroveň, a aby po jejich dokončení navázali v napichování hlav na kopí a čtvrcení nepřátel, jak rodinná tradice po baťkovi otěckovi a dědcích káže... Někdo tomu říká Gomora, někdo Mafia, někdo Al-Káida, někdo Záporožská Seč. Na konci je vždy ale jen zmar, zhouba, žal a beznaděj, rozeseté široko daleko... Pokud jste, Nikolaji Vasiljeviči, chtěl vyjádřit toto vše, tak se Vám to povedlo mistrně. Pokud ale zároveň - byvše rodákem Mykolou Hoholem - vyslovujete "chrabrým kozákům" obdiv a hold, pak s mou spoluúčastí nepočítejte...

24 05.11.2016

Pan profesor Veselovský, dlouholetý ředitel pražské ZOO, byl vynikajícím popularizátorem světa zvířat, měl literární nadání, psal poutavé knihy pro děti a mládež, ale zároveň byl skutečným odborníkem se specializací na savce. Jeho knížku "Sloni a jejich příbuzní" jsem vždy považoval za vzor, jak by podobná literatura, dostatečně odborná a zároveň čtivá, měla vypadat.

Fascinovala mne obzvláště pasáž, kterak slonům dorostou za život šestery zuby, které postupně všechny svým mlsáním klacků obrousí - a po té šesté sadě prostě zemřou hlady... V době, kdy v televizi ve srovnání s dneškem bylo přírodopisných dokumentů jako šafránu (existoval jen jeden TV program!) a nebyl internet (!), jsem podobné informační bomby doslova hltal a i se mi o nich v noci zdálo.

Jo, a ještě jsem si vzpomněl - aby slon nezemřel hlady, tak musí žrát ty klacky 20 hodin denně každý den celý život (teda dokud má ty zuby). Jsou to obdivuhodná zvířata.

Nádherná kniha pro "mladé přírodovědce", mezi které jsem se v sedmdesátých letech počítal (a počítal bych se rád i nyní, leč už to není možné...). První díl o savcích jsem přečetl naprosto celý, do nejmenších detailů výskytu, chování, potravy, páření a rozmnožování. Ohromně mne to bavilo.

Pamatuji se na soupeření této české živočichopisné série s "cizáckou" knihou "Od agamy po žraloka". Já měl daleko raději náš "Svět zvířat", který mi přišel jaksi serióznější, včetně realističtějších (a zároveň hezkých) obrázků.

21 20.10.2016

Útlá knížka, vlastně by se dala nazvat delší povídkou, popisuje klasický, shakespearovsky silný a dojemný příběh životní lásky a úkladů. Je psána velmi prostým jazykem, a jakkoli nejsem Slovák a nevyznám se v nuancích, působí na mne trochu archaicko-neuměle. Ale když vezmu v úvahu ich-formu a typ hlavního hrdiny, dospívám k tomu, že jazyk je naopak výstižný, charakteristický a velmi vhodný. Je stejně prostý a čistý jako on, jeho život a jeho city.

Příběh Margity Figuli je známý i ze stejnojmenného filmového zpracování s hvězdným obsazením (Dočolomanský, Kukura). Oravská balada od režiséra Baladi. A když už jsem nakousl filmy, tak dějem prostupuje téma čirého "sekalovského" zla.

Úvodní epizodu knihy s koňmi nám, čtenářům neznalým reálií tehdejšího československo-polského pohraničí, objasní další vynikající film Noční jezdci (Brzobohatý, Dočolomanský), který doporučuji shlédnout ještě před čtením.

Ještě poznámka: mám rád edici Máj ze šedesátých let, v níž vycházely skvosty české, slovenské i světové literatury, a které jsem následně nacházel v knihovně rodičů. Na některé jsem měl "duševně" už dříve, k dalším se vracím až teď, ale skoro bez výjimky jsou to kvalitní kousky. A v neposlední řadě se mi ohromně líbí jejich přebaly - je to dnes nádherné grafické retro.

P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste novelu Cizinec přichází od Miky Waltariho. Byli s Margitou Figuli vrstevníci - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na drsném finském venkově.

22 18.10.2016

Rozjíždí se trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou.

Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a čtrnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova:

"Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!"

Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě.

Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasicy - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!"
... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.

20 17.10.2016

Varováňí! - opsahuje spojleri sčeskího ďějepysu!

Sdílím oblibu ústřední postavy českí historje, jíž je Zmikund Lucembruski (oohc! .. ta jeho nehcutná zbírka bruoků!). Nicméně mým oblíbencem z největších je zymňi klár Fridex Falcski se svými neodmislitelnými lyžemi ARTIS a hokejovým pukem. Chudák, přiěl na Býlou horu na bezva lyžovačku a ono z ní prachsprostě sešlo...

Opráski se ael hemží dalšími skvělími postavami. Třeba kat Midlář, který si od sekané neotpočine ani při večeři. Či klár Válcaf, jenš bil oběktivňe magor a hclastal první lygu - a přezto od svého vleklého otce K IV. dostal Čechi, gdešto na jeho mlačího bráhcu, shcopného Zmikunda, zbili jen Uhri (hcudák...) Z novější historje potom surovce Franc Fredinant kdEste? a jeho ěleňi.

Musím se přiznat, že úplně napoprvé mňě Opráski - ještě na internetu - nenadhcli komoleňím češtiny. Ale postupně jsem změnil názor. I to je vlastně karikatura, v dnešní době velmi trefná a aktuální. Teď to spíše vítám - než všechno vyluštím, tak mi Opráski alespoň vydrží na delší dobu. A leckteré z komo leniny už začínám i používat... Fukc...

(A gdybi Misr Jan Huz viďěl, jak krásňě používám ěho nabodeňíčka, tak by se nejspíž ěho popel v Bodamskim ězeře hrúzou vobráťil. Ale ě to vylebšeňí.)

Nedílnou složkou, kromě humoru a textů, jsou samozřejmě vlastní opráski. A ě neuvjeřitelné, jak přesné karikatury jednotlivých postav se dají vitvořit v obyčejném "ďětském" počítačovém Malování.

Tedy suohrnem: ědnoznačně ano ... a ryhcle zakoupit druhí ďíl!
(na Íšopu - jako bonuz maj tričko na bjehání "Zápotek" a magickí hrneg sv. Válcava "Dise bodnoud" - none kupto...)

26 28.08.2016

Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou...

Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv.

°° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °°

Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-)

Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit.
A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné...

Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.

23 23.07.2016

Jiřímu Grušovi celkem nelze upřít rozhled. Ale... Myslím, že kvalita jednotlivých kapitol je silně kolísavá, hodnotil bych je od jasných pěti hvězdiček (ty převažují) až po slabé dvě. Ale abych se vrátil k tomu Ale: vidím to tak, že kniha v určitých pasážích postrádá vyváženost a je psána z okatě katolických pozic (nejvyšší forma dodatečného uznání Husa: svatořečení - ajajaj..). Jako náš bývalý velvyslanec v Bonnu by přece měl vědět, že české země, stejně jako německé, jsou historicky konglomerátem katolictví i protestantství. Rýsuje (aspoň v počátku knihy) Čechy jako katolickou, nábožensky založenou zemi, což prostě tak není. V kontextu většiny okolních zemí jsme pravým opakem. Jižní Němci byli s takovým výkladem asi spokojení, zatímco ty severní, protestantské - slovy klasika - "jistě depotěšil". A dezorientoval jak německý jih, tak sever.

Ale abych jen nehaněl, to bych opravdu nechtěl. Kapitoly Knedlíková lyra či Hospoda a Hospodin jsou zajímavé a vtipné. Zvláště mi ovšem v paměti utkvěly skvělé statě o naší laskavé Múze Boženě Němcové, světovém Karlu Čapkovi či o pozapomenutém obrovi Aloisi Jiráskovi (Gruša ovšem nezklamal a cimrmanovsky naznačuje, že by bývalo bylo lepší, kdyby napsal romány "U nich" a "Se všemi" ... aby se i Zikmund nažral a koza zůstala celá), či o nešťastném trojlístku Kafka - Jesenská - Krejcar ... nikdy mne nenapadla možná spřízněnost Mileny Jesenské s pobělohorsky anatomicko-patologicky rozčtvrceným doktorem (pak odkud všechny ty kruťárny G.R.R.M. má - stačí zajet do Prahy, trochu se tu porozhlédnout, a nabízí se jak na stříbrném podnose).

Cimrmana jsem neuváděl náhodou, neboť v mnohém knížka upomíná na České nebe (zde zvané Nebešice), což vzhledem k podobnému datu vzniku už už svádí k myšlence, zda Gruša a Smoljak se Svěrákem nekonzultovali. Třeba v případě Zrádce národa či obou dívek, kterým je zatím lépe v očistci (Hanka s Lindou) :-)

Sečteno a podtrženo - kdybych měl nějakému Němci nabídnout rukověť "k použití Česka" (fuj, to zní děsně..), doporučil bych mu vyváženější Opráski sčeskí historje. Jenomže, nojo, to by ten Němec musel porozumět českému smyslu pro humor, což opravdu, ale opravdu nevím...

13 23.07.2016

Ono vlastně se jedná o střet rovnou tří bubákovských světů. Ti první, či spíše prvoplánoví, totiž strašidla, duchové, mrtvé mluvící kočky a další zpropadení tvoři, slouží - alespoň tak to vidím já - jen jako katalyzátor, startující souboj bubáků skutečných, byť pouhým okem neviditelných:

Bubáků v nás (našich strachů, zbabělostí, sebepodceňování...) vs. světa bubákovského "husákovského" - dere se mi to na jazyk, i když vím, že tehdy měl bubák Husák zrovna svých bubáků dost, neboť právě vylezl z vězení. Ale nevadí, na věci to nic nemění. Prostě se jedná o bubáky, které vytvářel pokřivený reál-soc-kom režim. A že mu právě tohle šlo jak na drátkách, netřeba vlastně ani dodávat.

Karel Michal vše naprosto mistrně popsal.

°° Pár dní nato obdržel (ve věci Bílé paní) správce Pupenec přípis. Ježto mu bylo cestovat do Prahy, musel se s celou věcí svěřit ženě. Přijala to statečně. Poslední dobou se vnitřně připravovala na neblahé důsledky, které s sebou přinášela Pupencova zvýšená duševní činnost.

"Mistr Jan Hus," pravil Pupenec důrazně, "se dal pro pravdu upálit."
"Mistr Jan Hus!" řekla jeho žena. "Mistr Jan Hus, osle, neživil rodinu."

Na tom setrvala. Přesto však pozorovala s jistou hrdostí, kterak pravdymilovný Pupenec míří ve svátečním oděvu k nádraží, vyzdoben odznaky masových organizací. °°

19 07.07.2016

Už asi od druhé stránky jsem měl v očích slzy... Náčelník Seattle byl postaven před jedno z nejstrašnějších rozhodnutí. Jakou volbu nakonec učinil, to se z jeho řeči přímo nedozvíme, nicméně vytušit lze... V každém případě si nedokážu představit dokonalejší projev na téma životní prostředí, ekologie, vztah člověka k přírodě.

°° Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí.
Snad proto, že je rudý muž divoch a nic nechápe.

Ve městech bělochů není žádné ticho.
Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu.

Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu.
Ten hluk se zdá našim uším jenom urážlivým.

Co ještě zbývá ze života, když není slyšet křik ptáka nebo hádání žab v noci u rybníka?
Jsem rudý muž a nerozumím tomu. °°

(Jaký paradox, že náčelníkovo jméno nese dnes jedno z největších měst Spojených států...)

°° Ale můj lid se ptá, co chce vlastně bílý muž?
Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy?
Jak vám to můžeme prodat - a jak to můžete koupit?

Copak můžete se zemí dělat co chcete jenom proto,
že rudý muž podepíše kus papíru a dá ho bílému muži?

Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody,
jak to od nás můžete koupit? °°

23 07.07.2016

Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře.

A tak až čtenářská výzva - kategorie autor pod 30 let - mne nakonec k přečtení dokopala. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí...

Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které několik málo let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází.

Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj.

Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...

15 29.04.2016

Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat.

°° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah.
"Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °°

Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl.

Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.

19 09.04.2016

Jak já tyhle verneovky miloval... Ten minulý čas je tak trochu záměrný, neboť dnes mi chybí to nejpodstatnější. Do těch klukovských pocitů se už člověk prostě úplně nevžije. Ne že bych to občas nezkusil, vezmu ty skvosty do ruky, pohladím jejich krásné, opravdu úžasné přebaly, zkusím se začíst, ale už to není ono... Už to nikdy nebude poprvé, kdy jsem dychtivě prožíval děj a nevěděl, jak to dopadne, chybí tomu bezstarostnost prázdnin, parta kluků, babička a děda, červená pěnivá lepivá malinovka nebo žlutozelená divná amára...

Dostat takovouhle knížku za vysvědčení 30. června s vidinou celých prázdnin před sebou, to je absolutní štěstí... A to se mi přesně stalo s Tajuplným ostrovem....

Pokud si dobře vzpomínám - možná ovšem právě těmi okolnostmi - byl mi ještě bližší než Dvacet tisíc mil pod mořem. A to už je tedy co říct. Z té trilogie, velice volně dějově svázané, jsem naopak vůbec nečetl Děti kapitána Granta. Několikrát jsem si je prohlížel, ale nikdy mne nelákaly natolik, abych je opravdu přečetl. Navíc když Verne napsal tolik jiných, lákavých knížek.

66 26.03.2016

Dostal jsem se k Moci bezmocných později, než by bylo záhodno, ale zároveň dostatečně včas na to, abych ji četl ještě jako strojopisnou, nevím kolikátou a tudíž velmi těžko čitelnou kopii. Za sametové revoluce. Měl jsem ale dost času k luštění, četl jsem v posteli, o víkendu během demonstrací na Letné, s horečkou, již jsem si uhnal v předchozích pěti dnech na Václaváku.

Právě Moc bezmocných - asi spolu s Audiencí, ale zde těžko porovnávat - považuji za klíčové dílo Václava Havla. Tak jasné, srozumitelné, pregnantní vyjádření nejen politických, ale i obecně lidských myšlenek je naprosto výjimečné. V tom tkvěla jeho největší síla (a ano - moc, jakkoliv se zdál zrovna bezmocný). Moc bezmocných je politickým manifestem a zároveň humanistickou chartou.

Zvláštním se mi jeví zdejší zařazení spisu do žánru Politologie. Ale snad ano, v hodně širokém chápání pojmu politologie. Nikdy mne totiž nenapadlo o Havlovi uvažovat také jako o politologovi. Zato politikem, státníkem a jedním z nejvýznamnějších duchů své doby byl zcela jistě.

21 25.03.2016

Saturnin je jedním z nejzaručenějších přípravků na dobrou náladu. Vyzařuje z něj taková pohoda, dobrosrdečnost a laskavý humor, že člověk lehce dosáhne pocitu, že je vše v pořádku, žádné starosti nikdy neměl, nemá a mít nebude a nikdy mu nebylo lépe. Prostě terapie. Vždycky mne napadne, že i kdyby Zdeněk Jirotka nenapsal nic jiného, stačilo by to na vrchovatě naplněný spisovatelský život.

Jistě, jsou tací výjimeční lidé, kteří dokáží při Saturninovi usnout po dvou třech větách, ale nemyslím, že by jich bylo mnoho. Anebo spíše je Saturnin zastihl v nesprávnou chvíli. Také se mi to stalo. Doma mi jej podstrčili, když mi bylo asi deset. Doplácal jsem se asi na padesátou stranu a praštil s tím. Pamatuji si hlavně, že mi tenkrát (v normalizačních husákovských časech) přišlo naprosto neuvěřitelné, jak člověk v Československu může mít sluhu.

Po několika letech ale bylo už vše zcela jinak a především z doktora Vlacha, Milouše a dědečka se stali moji milí společníci. Do slečny Barbory jsem se samozřejmě zamiloval a jistě jsem nebyl sám. Knížka má i několik málo slabších místeček (pro mne třeba epizodka s panem Brudíkem), ale jinak nedopřává čtenáři oddechu, o jeho bránici a mimických svalech vůbec nemluvě. Asi nejraději mám - kromě sbližování se slečnou Barborou - pasáž věnovanou vyhlášení svaté války romanopiscům, tj. činnost "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru", z jejíchž nálezů si dovolím ocitovat:

---
"Jeďte pryč!" vykřikl na Dalea a sám vyskočil otevřeným oknem na opačné straně salonu. Dale byl rychlý jako blesk. Prolétl dveřmi s oběma kolty v rukou, vyšvihl se svému koni do sedla a zmizel v oblaku prachu...

"Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" k tomu podotýká, že podle podniknutého šetření, výpovědí očitých svědků a jiných údajů vypadalo to poněkud jinak...

... senzační odjezd páně Daleův viděli jen dva lidé: pan Jim Stone ... a malý pihovatý chlapec... Oba shodně vypověděli, že něco takového jakživi neviděli. Dale s oběma revolvery v rukou se jakýmsi divokým, z filmů odkoukaným skokem octl v sedle a zaryl koni ostruhy do slabin. Další výpovědi svědků byly poněkud zmatené.
Chlapec tvrdil, že se kůň s Dalem pokusil odjet na střechu hostince a strašně přitom řičel. Že Dale přitom vylétl ze sedla, urazil hlavou zábradlí verandy, prohnul plechovou reklamu na Singrovy šicí stroje a zůstal ležet jako "dočista zabitej".
Jim Stone ... dodal ... že chlap, který má plné ruce revolverů, skočí na koně a vrazí mu ostruhy, aniž ho byl předtím od té verandy odvázal, je pitomec a zaslouží, aby si tu svoji zatracenou hlavu urazil.
---
(kráceno)

Velice zvláštní kniha. Nenechte se zmýlit názvem, podle kterého by ji bylo možno považovat třeba za fantasy. To byste byli vedle jako jedle (ve velice zajímavém doslovu Václava Jamka je autorův styl označen jako mytický realismus)... O kvalitě Krále duchů vypovídá udělení nejvýznamnější francouzské literární ceny, Prix Goncourt (za sto let existence byla udělena jen asi třicetkrát).

Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo primárně epické, se strhujícím dějem, jsem trochu na rozpacích, co mám vlastně napsat. Prakticky vše, co mne napadá, by mohlo být zároveň spoilerem. A to rozhodně nechci. Naopak, na tomto místě se musím rozhořčit nad rozšířeným způsobem psaní anotací. Sklouzne vám nechtěně zrak ke druhé (!) větě anotace a tam je dokonale popsán děj z poslední čtvrtiny (!) knihy. Že tvůrce anotace použil formulaci ze záložky na obalu knihy není omluvou.

NEČTĚTE ANOTACI - JE TO SPOILER JAKO HROM !!!

V této souvislosti ještě musím dodat, že i Václav Jamek ve svém doslovu mocně spoileruje (ač v roce 1988 byl spoiler něco zcela jiného, pamětníci F1 vědí...), co se týče obsahu ostatních Tournierových knih.

Král duchů není úplně jednoduché čtení. Vyžaduje imaginaci, na abstraktních představách je kniha do jisté míry založena, na druhou stranu Tournier čtenáři vydatně pomáhá brilantními popisy. A připravte se (aspoň u mne to tak bylo) na kolikrát intenzivní pocity zhnusení a studu... Též má autor cit pro výborné vystižení povahy (a zvláště kontrastu) popisovaných zemí a národů. A při vší vážnosti knihy a závažnosti tématu obsahuje kniha i skvělé humorné či tragikomické pasáže. Zvláště mne pobavila postava plukovníka Puyjalona, jenž vykládá každému na potkání, že má hrůzu ze "stabilizovaných situací" a své kolegy oslňuje výrokem:

"Záleží mi na tom, aby souřadnice mého velitelského stanoviště měly vždycky proměnlivé parametry."

7 23.03.2016

Ježkovy voči! Ještě, že jsem si tu knihu nepřečetl dříve... Do Rumunska jsem jezdil pár let celkem pravidelně, v devadesátých letech pracovně do Bukurešti a následně jsem rumunskou anabázi zakončil s kamarády s batohem na horách, v pohoří Făgăraş... Knížka Dana Simmonse se mi naštěstí dostala do ruky až těsně potom. Zároveň ale dostatečně včas, aby byly mé zážitky z Rumunska ještě čerstvé.

Já naiva si myslel, že největší nebezpečí v Bukurešti představují všudypřítomné smečky toulavých psů. Kdybych byl tušil, co že se tam všechno zrovna tou dobou odehrávalo, neprocházel bych se tak klidně a bezstarostně. Vždyť kolem americké ambasády a parku Cișmigiu jsem denně chodil. Tady jsou Amíci, tady se nemůže nic stát, říkal jsem si... uffff... POZOR - MOŽNÝ SPOILER !!! ... A Făgăraş - celou dobu naší hřebenovky jsme neomylně směřovali k hradu Bran a já si nějak myslel, že Vlad Napichovač je bezpečně mrtev... oops!... Z časových důvodů jsme tenkrát museli slézt z hor dřív... no, ještěže! Taky nám místo času mohla dojít krev... KONEC SPOILERU.

Simmonsovu knihu beru tedy jako dobrou radu nad zlato: bacha na Rumunsko, má tak temnou historii (dávnou i zcela nedávnou), že tam fakt nikdy nevíte... Anebo, když už tam musíte, tak probůh aspoň nečtěte tak zatraceně dobré vampýriády.

14 23.03.2016

Vladimír Neff byl neuvěřitelně zručným spisovatelem. Co většina ostatních vyplodí v potu tváře, jemu muselo naopak přímo tryskat z remingtonky (nebo co to měl vlastně za mašinu). A já se jeho věcmi vždy báječně bavím, ať je to, co je to... Ale má u mne jeden vroubek. No, ani ne tak vroubek, jako spíš vrub.

Vysnil jsem si v potu tváře svého literárního hrdinu, o kterém jsem hodlal jednou napsat. Jednou... někdy... až to pořádně dopromyslím... Pár věcí jsem měl ale jasných: bude pocházet z rudolfínské Prahy, bude to alchymista, bouřlivák, hezoun, chvástal... a pořád bude před něčím prchat... No dokážete si představit lepšího hrdinu z lepší doby a lepšího místa na zeměkouli?

Tedy, jistě je to mým zakrnělým literárním rozhledem, ale jaké bylo mé zklamání, když jsem narazil na Petra Kukaně z Kukaně... Protože to je přesně VON! Můj hrdina... Chyba byla jen v tom, že já jsem váhal a lelkoval a plánoval, kdežto pan Vladimír nelenil, sedl ke své remingtonce a vyšil román - co román, rovnou trilogii - s takovou brilancí, s jakou se může měřit snad jen střelba (našeho) dokonalého hrdiny z jeho "výtečné pušky Brocardo se zdobenou pažbou od sochaře Benvenuta Celliniho"... A on to navíc vyšil už v roce 1973, což já ke své ostudě nevěděl. No prostě blamáž.

Abych ale jen neblbnul (i když to vše je do písmene pravda), přidám ještě jeden seriózní postřeh. Moc se mi líbí, jak Neff glosuje renesanční Evropu s poučeností a nadhledem člověka 20. století, což by od každého jiného vyznělo divně a trapně, ale jeho neodolatelný humor tuhle nadsázku v pohodě utáhne a výsledek je skvělý...

P.S.: Tak jsem zjistil, že i můj závěrečný postřeh postřehl (a zapsal, bohužel) už někdo přede mnou... Tak mizím a jako bych tu vůbec nebyl...

37 21.03.2016

Velká Morava - a raný středověk vůbec - je období, které mne zajímá. A tak jsem se celkem logicky dopracoval k cyklu Zločiny na Velké Moravě. Hned na začátku musím říct, že za ten námět si Stanislav Češka zaslouží absolutorium, protože beletristé, kteří děj svých knih umístili do Rastislavových či Svatoplukových dob, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Původně jsem si myslel, že to byl pouze Eduard Štorch (O Děvín a Velehrad). Pak jsem narazil na Pavla Hejcmana (Cesty knížecí). Sem tam se najde něco o soluňských věrozvěstech, ale to nebývá primárně o Velké Moravě.

Proto jsem se na Češkovy detektivky velmi těšil. A hlavně na to, jak si vlastně Velkou Moravu konkrétně představuje. Ta doba je tak vzdálená a tak málo zdokumentovaná, že představy se mohou, a celkem oprávněně, velmi lišit. Zvláště když od popisu Štorchova uplynulo skoro osmdesát let a od Hejcmanova padesát. A právě za tu odvahu přidávám jednu hvězdičku.

Nu, a k čemu jsem dospěl? Češkovu představivost velice kvituji, velkomoravské reálie popisuje podrobně a přitom nemám pocit, že by čtenáře mátl či nějak mlžil. V knize navíc své zdroje popisuje a velmi sympaticky objasňuje, co a koho si vymyslel, případně co je objektivní pravda a co je při současném stavu archeologických výzkumů pravděpodobné. Potud tedy v pořádku a palec nahoru.

Horší už je to se čtivostí. Popisy jsou příliš suché, opakující se znovu a znovu v dalších lokalitách, kam se přesouvá děj. Co se ústřední dvojice „detektivů“ týče, na první pohled se zdá kombinace chytrého a vzdělaného knížete Slavomíra a jeho pravé ruky, silného a neohroženého Vikinga Erika skvělá. Kdyby … kdyby ve skutečnosti nebyli oba úplně stejní. Viking si ostrovtipem nezadá se vzdělaným knížetem a kníže v boji většinou ještě předčí Erika… Někdy jsem měl pocit, že kdyby se kdykoliv libovolně jejich jména prohodila, vyšlo by to úplně nastejno.

Chystal jsem se postupně číst další pokračování, ale když jsem narazil v knihkupectví na druhý díl, obracel jsem jej v rukách … a pak vrátil zase zpátky do police a koupil si jinou knihu… Ale myslím, že je to jen dočasná pauza a časem se k sérii vrátím. Což mi docela potvrzuje zlepšující se hodnocení novějších dílů.

11 19.03.2016

Pravdou je, že Bratrstvo neodsýpá tak rychle jako dnešní knihy téhož žánru. Ale Jirásek tento "nedostatek" bohatě vynahrazuje barvitostí a plasticitou svého vyprávění, opravdovostí a uvěřitelností dialogů, ač jsou vyslovovány poměrně archaickou češtinou...

Kdo chce mít rychle "sfouknutou" další knihu, pro toho asi nebude Bratrstvo tím pravým ořechovým. Kdo se naopak touží trochu zklidnit, nepospíchat, raději si jednu knihu vychutnat, než zvládnout za stejný čas pět rychlovek, pak s chutí do toho.

Stejně jako u prvního dílu nelze nezmínit krásné ilustrace Adolfa Kašpara, velmi věrně zobrazující děj knihy. Což opět dokládá rozdíl v přístupu, neboť ze spousty dnešních ilustrátorů mám dojem, že v rámci fofrování text ani neviděli... Ilustrace vás v dokonalé shodě s Jiráskovým vyprávěním poutavě provedou - tentokrát - Košickem, Spiší, Gemerem a východní částí Hontu. Což bylo pro mne, velmi málo znalého těchto krásných koutů Slovenska, jedním z hlavních důvodů, proč si od Jiráska přečíst zrovna Bratrstvo.

A ještě jedna perlička, která dokumentuje, kterak se za těch zhruba sto let změnil jazyk. Dnes by asi seriózního spisovatele stěží napadlo, aby jedné z hlavních románových postav dal jméno Chujava Slimáček...

10 19.03.2016