Moc bezmocných

14 07. února

Havel byl muž slova a k této knize se vracím už od té doby, co vyšla. Čas od času nastane nějaká taková situace, kdy pocítím potřebu si tato jeho slova připomenout.

4 08.05.2021

"vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jeho zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejsvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc."

Havlova esej pojednává o totalitním režimu (v Havlově terminologii post-totalitním), který sužoval Československo 4 desetiletí. Napsal ji roku 1978, tedy rok po vydání Charty 77.

Havel zde rozebírá jak vysoké komunistické funkcionáře, tak obyčejné občany, kteří "přijali" režim a samozřejmě i ty, co se mu snažili postavit, disidenty. Pochází odtud známá metafora zelináře, který do výlohy umístí heslo "Proletáři všech zemí, spojte se", ne proto, že by něco takového skutečně chtěl. Ale možná jen proto, že "musel", že nechtěl mít problém. Ale tím všem ukázal: 1) svou loajalitu 2) co by měli dělat všichni ostatní, protože je to "normální". Stává se tak vlastně šiřitelem onoho zla post-totalitní společnosti. A přesně na tomto podle Havla celý režim vlastně stojí. Není to žádná armáda, není to ani ideologie, jsou to samotní lidé, kteří se přizpůsobili. A největším nepřítelem režimu tedy není nepřátelská armáda, nebo nějaký usurpátor moci, ale "život v pravdě", tedy vystoupení z řady a žití podle svého svědomí. Proto: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Ano čiší z toho obviňování obyčejných lidí z pasivity v době "normalizace". A proto se dále Havel zamýšlí nad tím, jakou moc vůbec mají lidé v takovéto obří mocenské mašinérii.

Čtení to je sice dosti náročné. Běžný čtenář se může ztrácet v záplavě filosofických či politických termínů, ale myslím si, že základní myšlenky pochopí. Zvlášť proto, že kniha (až z doby "normalizace") se zdá až mrazivě aktuální. Přečtěte si to a zjistíte, že si text nemusíte interpretovat jen jako protikomunistický. Havel už zde viděl problémy konzumní společnosti, rozvoje technologie, úpadku v podobě pohodlnosti a zábavy. Tedy jevy, které se zdají aktuálnějším problémem, než samotný komunismus.

Moc by mě zajímalo, jak by vypadala podobná úvaha dnes. Předjímal "životem ve lži" také post-faktickou dobu? Je vůbec "život v pravdě" dneska vůbec možný? Škoda, že už takovou úvahu Havel napsat nemůže.

3 02.01.2020

Havlův popis společnosti a její netečnosti v období tzv. normalizace, jakožto i pokus o charakteristiku vzniklého disidentského proudu. Myslím si, že tento esej nám má co dát. Jedná se o užitečnou krátkou sondu do života na "druhé straně", o vhled do myšlení lidí, kteří v té době nechtěli primárně režim svrhnout, ale chtěli s ním vést otevřený dialog, chtěli si alespoň částečně vytvořit nějaký prostor, ve kterém by mohli normálně dýchat. Dnes je módní, aby se každý o této době vyjadřoval s lehkostí a přezíráním a každý se stává expertem na vše, aniž by alespoň četl.

1 07.07.2018

Zamyšlení nad možnostmi jedince v prostředí komunistické diktatury. Velká část společnosti onen systém přijímá a naučila se v něm žít, ti co do tohoto zvráceného systému patřit nechtějí jsou pro systém samotný nebezpeční.

16 29.01.2017

Václav Havel napsal esej Moc bezmocných na památku jednoho z největších filozofů 20. století Jana Patočky, který se stal obětí komunistického režimu v březnu 1977.
Filozofická díla bývají obvykle velmi složitá. V. Havel uvažuje, klade si otázky, přemýšlí (filozofuje), ale je velmi srozumitelný a obrací se k obyčejným lidem, kteří v té době, aby tzn. přežili, byli ochotni „žít ve lži“. Snaží se jít ve svých úvahách až k jádru věci, jak moc je důležitá moc disidentství, i když je bezmocná a vyzdvihuje úsilí všech těch, kteří chtěli tzn. „žít v pravdě“ (uvádí např. zelináře, který odmítl ve své výloze vyvěsit heslo poplatné té době.) Autor kladně hodnotí také význam občanské iniciativy Charta 77.
V závěru V. Havel uvažuje nad tím, zda ta tzn. „světlejší budoucnost“ nás nečeká někde „tam“ v dáli, ale možná, že už je „tady“ nám na dosah, ale naše slepota a slabost nám brání to vidět a rozvíjet.

1 05.01.2015

dokonalý popis komunistické (post-totalitní) společnosti + nadchnul mě koncept existenciální revoluce