borsalino_csfd komentáře u knih
Krásná maigretovka s poetickým popisem postav kde se v podstatě nic neděje, ale přitom je v tom všechno - napětí, děj, ironie a inadhled. Tohle mám moc rád.
Velmi příjemné povídky od nejlepších autoů v oboru. Moc příjemné. Ovšem laubutí šíje, bubny a činely, byly stejně nejlepší :)
Velmi subjektivně pojatá kniha o vojenských operacích Izraele. Hodně jednostranná a v podstatě dost únavná, protože nic nového nepřináší, vojenské operace líčí hodně jednostraně a celkově z knihy mám dojem, že jde o snahu pokračovat v předchozí úspěšné knize o Mosadu. Jenže to se nepovedlo. Právě Izrael si nepotřebuje tímto způsobem dodávat sebevědomí, protože jej má až dost. Je to škoda...
V souvislostech podané informace o jednom z nejslavnějších výsadků druhé světové války. Přestože Němci nakonec ostrov ve středozemním moři obsadili, cena byla vysoká. Současně se ukázalo, jak velké problémy ve velení měli Britové a neúspěch na Krétě byl do velké části právě jejich důsledkem. Knížka je velmi čtivě napsaná.
Kniha je pojata jako stručný výčet nejslavnějších akcí izraelské tajné služby Mosad. Nicméně chybí širší souvislosti a dopady. Zpravidla jedna akce vyvolala reakci, a to buď hned nebo až za pár let, což v důsledku vyvolalo další akci, což bez širších znalostí problematiky izraelsko-arabských válek a sporů nelze spojit. Příkladem jsou třeba dalekosáhlé dopady šestidenní války, které se tahly až do osmdesátých let a likvidaci OOP. Autoři trochu ujeli s Eichmannem, neboť honba za nacistickými zločinci nebyla na konci padesátých let v kurzu, neboť měl Izrael mnoho jiných startostí, zejména s dopady suezské krize. Ale jinak je knížka velmi čtivě napsaná a rozhodně stojí za přečtení. Když se ale budete chtít do tématu důkladně ponořit a prohrabávat se nekonečnými souvislostmi, pak zvolte knížku "Mossad - Izraelské tajné války 2006, I. Black".
Zajímavý pohled zase z jiné strany, většinu jsem toho znal od Isera Harela, dějin Mossadu a jiných knih. Docela mě zaujal závěr, kdy se agenti po letech setkali s Eichmannovým nejmladším synem, který se upřímně distancoval od aktivit svého otce. Ale i tak to muselo být zajímavé setkání. Knížka rozhodně stojí za přečtení.
100% propaganda, která se v podstatě nedá číst. Asi Mňačka soudruzi pochválili, ale ti už se k tomu dnes nehlásí a tohle poplatné dílko právem upadlo v zapomnění.
Lehce propagandistické dílko s reálným základem povodní v roce 1965. Chce to brát s nadhledem, ale základní otázka zůstává - kde jsme udělali chybu? Je zjevné, že stranické sekretariáty, sjezdy, schůze, konference a kongresy jsou jen přehlídkou slov a frází, a realisticky se startuje až když teče do bot.
Trochu pozapomenutá knížka, jezdoznačně poznamenaná datem svého vzniku. Nicméně když jsem jizačal číst, měl jsem moc příjemný pocit. Mňačko se vracel do svých klukovských let a jednoduše popisoval to, co se dělo okolo. Bohužel záhy, asi s povídkou Starší bratr, do řádků leze socialistická ideologie, podaná vemi účelově a jednostraně, takže to vypadá, že si každý den ráno četníci z dlouhé chvíle řekli "Co budeme dnes dělat? Inu, půjdme zmlátit pár dělníků." A pak už se tento či další omílané motivy jen opakují (buržoasie, vykořisťování, střílení do dělníků aj.). V roce 1958 již probíhaly politické rehabilitace, protože se Stalin a Gottwald už pár let v pekle vařili v kotlích, přesto doba byla ještě hodně tuhá a kniha jednoduše jede v tomto schématu. Ale na druhou stranu je v některých momentech až mile poetická. Jsem rád, že jsem si ji přečetl. Asi proto, že vznikla z iniciality autora a ne na politickou objednávku nějakého politického pohlavára.
Preferuji Mňačka reportéra a bijce totalitních režimů. Gigant je dokonalý úlet. Mňačko v tomto gigantickém mixéru míchá skutečné, filmové a vymyšlené postavy, americkoruskou rivalitu z období nejen studené války, věděcké a hlavně pavědecké teorie, emancipaci žen a ovesné vločky. Výsledný koktejl je překvapivě dobře stravitelný, máte-li alespoň špetku fantazie a smyslu pro nadsázku. Docela by mě zajímalo, co si o knize myslel sám Mňačko :)
Mňačkovy reportáže ze Slovenska, napsané ještě před jeho procitnutím a stále ještě prodchnuté nadšeným socialistickým budováním, ať to stojí co to stojí, ať to má smysl nebo ne. Z některých vět trochu mrazí - "Důležité je dnes především to, že se na tenhle kraj a na tyhle lidi myslí a že se myslí za ně"). Místy se již objevuje drobná kritika v takových těch malých, otravných maličkostech, jako když se všechny malé obchody zavřely jako buržoazní a pro zapomenuté kvasnice jdete kilometr, kde v nekonečné frontě nasupených lidí hodinu v mrazu stojíte na kvasnice, které pravděpodobně nemají. Místy se již vysmívá frázím v novinách (Evženek), a používáním "chytrých" slov, které všichni dokola papouškují, ale nikdo dohromady neví, co je jejich obsahem. Tady Mňačko trochu tne do svých novinářských řad, protože on sám byl aktivním tvůrcem těchto frází. Pro mě knížka představuje počátek Mňačkova probouzení, než se stal otevřeným kritikem komunistického režimu, jak jej znám například z Opožděných reportáží.
Tvorbu Ladislava Mňačka od jeho "procitnutí" mám moc rád. V knize velmi věrohodně předal sdělení, že válka na lidech nechala daleko horší jizvy a šrámy, rozpady rodin, vykořenění, ztrátu domova, vlasti, klidného spánku a jak bylo obtížné se vrátit do běžného života. Pobavila mě fantastická povídka o posedlosti rasovým čištěním poté, co Němci vyhráli válku. Po druhé třetině nastupují výběry z Opožděných reportáží a poslední povídka je kousek z Nočního rozhovoru. Jednoduše příjemné čtivo.
Ucelená kniha o našem významném agentovi před a v první polovině druhé světové války Paulu Thümmelovi, než byl v březnu 1942 definitivně zatčen. Jeho osobní motivace i jeho konec jsou dost mlhavé, což podporuje dosti konspirativní závěr knihy. Myslím, že by si téma zasloužilo lepší zpracování s novými informacemi z archivů. Ale jako základ kniha zafungovala dobře.
Bez moderní techniky, s autama, která se rozpadala za provozu, v zemi prolezlé uprchlými nacisty, odkázáni jen sami na sebe, lovili zvěř jménem Eichmann. První překvapivý dojem nad Eichmannovou obyčejností vystřídalo probuzení temných vzpomínek, kdy rozhodoval o smrti jejich příbuzných, aby se o něj ve finále starali jako o miminko. To muselo být mimořádně těžké. Snad jen škoda, že nesebrali současně i Mengeleho. Pokud by si někdo špagát opravdu zasloužil, tak jistě právě tento sadista. Kniha je velmi čtivě napsaná, i když by mě zajímalo, co v knize není...
Úžasná kniha o vině Němců na tiché či aktivní podpoře vzestupu Adolfa Hitlera k moci, který následně Německo zatáhl do "spravedlivé" války proti bolševismu a sionismu. Na druhou stranu se otevírá myšlenka ospravedlnění plošných útoků spojenců na čistě civilní cíle, které vyvrcholily v Hirošimě. Přestože Němci napáchali na světě mnoho zla, které nelze jakkoli omluvit, mají spojenci "bianko šek" na cokoli, od lokální či plošné odplaty? Úžasně emotivní příběh i zpracování.
Škoda, že je dílo v poslední třetině zcela znehodnoceno pomateným politickým blábolením plné imperialistů, buržoazního tisku, bezuzdného hanění západního světa slovníkem padesátých let a nekritickým obdvem k mírumilovnosti socialistického světa a SSSR. Nevím, jestli Mňačko v roce 1961 věděl o Stalinských zvěrstvech, které si v ničem nezadaly s těmi německými. Jediný rozdíl byl v tom, že Němci perzekuovali pro příslušnost k rase, zatímco Rusové za příslušnost k třídě. Ostatní bylo stejné.
Takhle - do strany 163 je to velmi zajímavá kniha, nese atmosféru probíhajícího soudního procesu a současně kniha klade zásadní otázky, zda-li je slepé plnění úkolů omluvitelné. Až do roku 1944 byl Eichmann spíše dopravní logistik, perfekcionistický technokrat a bezskrupulózní byrokrat, než rasový fanatik, nacista a antisemita, což je skutečný paradox, když víme, co "dokázal".
Mňačka čtu rád, ale k této knize už se nevrátím.
Spíše filozofický pohled na éru padesátých let, kdy se překotně budovalo, ať to mělo smysl nebo ne. Opožděné reportáže od Mňačka jsou syrovější a konkrétnější.
Milé příběhy komisaře Maigreta, moc příjemně se to čte. Nejraději mám, když vstane levou nohou a je nabručený, že i paní Maigretová chodí po špičkách :)
O českých konfidentech za druhé světové války se nikde mnoho nepíše, není se čím chlubit, přesto pan Tomášek na základě skutečných událostí velmi věrohodně sepsal příběhy několika našich "významných" konfidentů - Nestora Holejka, Franze Wernera Bobe, Jaroslava Fialy a dalších. Jak v doslovu pan Tomášek píše, konfidentem se, podobně jako zloděj, člověk nerodí, ale stává. Liší se však příčiny, pro které člověk vstoupí do této životní etapy. Některé mohou být snáze omluvitelné, jako strach, bolest, vydírání, smrt, až po ty neomluvitelné, tedy vlastní prospěch, peníze či postavení. V této druhé skupině se objevují lidé se slabým charakterem, kteří snadno podlehli lákavé příležitosti různě si polepšit, dalo jim to pocit důležitosti či nadřazenosti a určité moci nad ostatními lidmi, a bylo jim úplně jedno, že za toto své přilepšeníčko jiní platí zdravím nebo životem. Knížka rozhodně stojí za přečtení.
Musím přiznat, že jsem knihu hodně dlouho odkládal a teď vidím, že jsem touto knihou měl začít, lépe bych pak pochopil Orwellova další díla. Orwellova osobní vojenská zkušenost s válkou ve Španělsku, kdy na jedné straně straně stály rozhádané různé politické a odborové frakce, komunisti, na druhé straně fašisté, k tomu tichá podpora Sovětského svazu, Mexika, Itálie a Německa, podporující své zájmy. A tomto nepřehledném guláši se potáceli Španělé, kteří platili účty. Mrazivý pak byl nástup komunistů k moci, tvrdá propaganda, noční zatýkání, smyšlená obvinění, falešné důkazy, popravy... které my dobře známe z padesátých let. Když Orwell chodil orodovat za svého velitele Koppa a všem vysvětloval, že jde o omyl, že se to určitě vysvětlí... bylo to, jako bych četl Doznání od Artura Londona. Pozdější Orwellova díla (Farma zvířat, 1984) pak už jdu tvrdě po krku komunistům a diktátorským režimům.
Naprosto mě rozebralo, do jaké úrovně až propaganda došla, což v kombinaci s represemi a permanentně budovanou atmosférou strachu, bylo ďábelské dílo. Jeden za všechny: "Ve Španělsku jsem poprvé uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ba ani vztah, jaký bývý komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly, a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí..."
Bojím se sám sobě odpovědět, jak je tomu dnes?