blackholesun32 komentáře u knih

Moc se mi to líbilo. Mám rád takovéto knihy, kde se člověk ještě něco dozví; navíc sv. Jana Nepomuckého mám taky moc rád a jazyk - no tak ten mě taky moc ba. Celé je to vlastně o vzniku Legend, na čemž je krásně vidět, že se vlastně nic moc nezměnilo. Akorát postava tajného mě trochu iritovala, spíše připomínala karikaturu, i když ke konci, začala být živější a živější, takže jsem ji nakonec vzal na milost. Co se týče záplětky a pointy - tak pecka, jedná se v podstatě o vytěsnění, respektive přenesení, a nutno podotknout, že takhle to skutečně v případě počátků psychiatirických onemocnění může vypadat. Takže super, jsem rád, že jsem na knihu, náhodou narazil.

6 17.03.2020

Kniha se mi moc líbila a byť to někdy musím přetlačit přes své spisovatelské ego (bo se též pokouším něco napsat), především pak v případě Českých autorůch - tak tady musím bez mučení přiznat, že super. Bavila mě dějinná propojenost, detaily, a situace lidí v mezních situacích, kdy nám povětšinou jde o druhé. Nejméně mě pak bavila povídka první a poslední, byť se v ních krásně propojí i motiv další a to motiv kruhu. Nicméně u povídky první bych očekával větší vyhrání si s jazykem, přeci jen v 17. stol., se tu klevetilo krapet jinak, nemusí to být samozřejmě psáno jazykem Bible Kralické, ale tak alespoň lehké odlišnosti od jiných časových období by znát být mohli. Mno a povídka poslední, byť pointou super, mě trochu rozčilovala svojí schématičností, mno přišlo mi, že až moc operuje se zažitými stereotyp, až na hranici karikatury; na druhou stranu, pravdou je, že spousta lidí, asi skutečně takto uvažuje. A též, možná je to příznačné i pro naší dobu, o to více by se vysvětlovalo to, proč mě to rozčiluje, hehe.
Ovšem ostatní tři povídky, k nim nemám námitek - ostatně ulice Aloise Kostrouna - mě dostala, takhle se dělá mýtus!
Mno a poslední poznatek - v rámci povídky o motorce - nevím teď název, se domnívám, že v roce 1958 ještě nebyla sobota volným dnem, ale to je jenom takový detail.

2 13.03.2020

To... byla... pro mě - - - zvláštní kniha.
Z počátku mi přišla nějak netypicky Hrabalovská, až jsem si na základě toho dávkoval každý den max. 2 povídky. Posléze se už vše rozeběhlo tak jako vždy a ke konci musím říci, že se jedná pro mě o jednu z nejhezčích Hrabalovských knih. Především pak silou detailu - - - fascinuje mě, jak dokáže Hrabal psát, mimochodem, jen tak o šumění stromů, o ptácích - o tom jak do noci ozývá se houkání a člověk, tedy já (sic!) pak zcela automaticky do toho vkládá si své, vzdálené půlnoční houkání projíždějícího vlaku rozléhající se mezi paneláky Boleslavě Mladé (a nelze si nevzpomenout na Prousta, že?), nebo ty letmé okamžiky, těžko zachytitelného štěstí a nekonečnosti, letních večerů, kdy sedí celá rodina po žranici okolo stolu venku a hlasitě se baví do noci a vedle problikává hasnoucí oheň a všichni se směji a nad námi s obdivem a úctou blikají hvězdy a přelétávají netopýři a ze smíchu a hlasitého halasu je zadumané, pokorné ticho. Tak to mě na Hrabalovi moc baví a také to, jak dokáže dějům zcela všedním zavdat mystiku téměř biblickou, svátosti plnou, protnout třebas obyčejné pití piva s křtem a provoláváním proroků. Ovšem pozor, zároveň to dokáže i obraceně a z dějů těch mystických a svatých tímto snímá jejich kouzlo a navrací je zpět mezi život, život žitých lidí.
Tak to vše mě baví - - -
A toť má poklona pro páně Hrabala.

5 25.02.2020

Tak tahle, kniha, kterou jsem si vybral pro její květinový přebal (no dobrá takhle to vypadá trochu banálně, ale nechce se mi rozepisovat ten přeukrutně dlouhý příběh o jednom výběru knihy), mě skutečně nadchla! Až jsem ji přečetl za, všehovšady tři - čtyři dny, čistého času - nevím. Každopádně, mě především bavila neutuchající fantazie autora, jež do poměrně vážného příběhu o první světové válce a bolševické revoluci vkládá absurdní a velice ironicky vtipná intermenza se zvířátkama, s rozbitýma hodinama, rozpadajícíma se domama etc. Vůbec mám hodně rád, využití ironie a humoru i v případě, závažných a tragických témat a zde je od všeho výrazně mnoho. Příběhově je to samozřejmě mimo, jelikož se jedná o sérii, mnoha mikro příběhů, které se pravidelně mění, což jenom potrhuje napětí a bažení po tom číst dál.
Za mě pecka a to rovnou za rovných pět.

9 16.02.2020

Tak píšu komentář ještě jednou; přečetl jsem o pár let později, jak vidno o pět a musím svůj názor poněkud poupravit. Už jsem pochopil lehce Demlův, leckdy přepjatý styl, jež je ne nepodobný mystickým autorům, a mám taký dojem, že Deml mnohdy tuto mystiku poměrně využívá. Celá Miriam je vlastně taková tryzna za jeho sestru, až bych řekl, že skorem v průběhu roku, jako oslavy narození a smrti páně; jako oslavy bytí a smrti sestry Demlovi.

1 01.02.2020

Musím říci, že mě kniha hodně oslovila. Svým rozsahem, který, dle mého rozhodně není na škodu, dokázala postihnout opravdu dlouhé období s velkou spoustou postav. Na počátku, vlivem rumunských jmen, jsem se v nich trochu ztrácel, ale nakonec jsem si zvykl. Mimochodem je, právě na jménech krásně vidět, jak jsou Rumuni de facto Řekové:). Celé pojetí knihy, mytologičnost, dějinnost mě nesmírně fascinovalo. Častí dvojníci v knize (a není tomu skutečně tak i ve skutečnosti?), potkávání světců, mytologických příšer v běžném životě etc. A samozřejmě neochvějně tvrdá a neúprosná pěst dějin. Hlavní postava mi připadla jako solidní mimoň, ale když se to vezme kolem a kolem je jeho chování vlastně logické; upjatě se drží několika myšlenek, které mu nedají spát (však i já to mám podobně, za život člověk toho moc nepromyslí, pár utkvělých myšlenek, vzpomínek, které se stále vracejí dokola, tak jako se vrací dějiny) a to, že jsou jeho obsesivní myšlenky zrovna trochu podivné, je hold úděl údělu, jak by řekl Werich. Propojování osudů a sbíhání se do sebe, to jak se blížíme k sobě a vše to dává smysl (a nebo je to jenom rozumový konstrukt?) Kniha nastoluje spoustu otázek, ba podává i některé odpovědi. Ostatní postavy, byly vykresleny taktéž moc dobře - obzvláště mě bavil zaprcatělej krypl bez oka, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ten mi chvílemi připadal, jak když vypadl z Kundery, jak byl trapně směšnej a vzápětí z něj čišelo až nebezpečné zlo.
Asi bych mohl o Svatojánské noci psát dlouho, otázka je jestli by to k něčemu bylo. Mě se kniha enormně líbila, snad i proto, že jsem se v mnohém poznával, v mnohém jsem spatřoval své vlastní situace. Je to pár dní, co jsem ji dočetl a stále nad ní přemýšlím a ještě dlouho budu a myslím, že i do budoucna mě čeká i další četba. Rozhodně mě to inspirovalo a pořídil jsem si Dějiny náboženského myšlení od Eliade. A tím bych asi skončil. A budu dále přemýšlet nad tím, jestli náhodou, celý příběh Stefana Viziru, nebyl jenom zdání a jestli někde na něho nečeká stařec, který má jenom žízeň.
Mimochodem - neptáme-li se na správnou otázku, vadneme?

2 07.01.2020

Tak jsem tu povedenou trilogii dočtl celou! A bavilo mě to, Hrabal je můj ( i dyž chápu, i názory, že je to nuda), sem lapen! Už u Vita nuova jsem chtěl napsat komentář o tom, jak Hrabal do sebe nemilosrdně šije, tepe, ale tak nějak jsem Proluky přečetl hrozně rychle, na komentář se nedostalo, tak to píšu sem: Hrabal do sebe děsně šije, tepe! No a nebo je upřimnej. Anebo taky, ne a jenom si bohapustě vymýšlí a prauda bude někde mezi. Možná. Bavilo mě to, obdivuji s jakou upřimností šel s kůží na trh. Děsivě mu závidím Hráz věčnosti, protože mě by taky bavilo topit i v létě a pozorovat jak puklejma tálama svítí oranžové světlo a hrozně rád bych čuchal opadávající omítku zdí. Co mě taky bavilo bylo, že se tu a tam člověk dozvěděl jak asi vznikly názvy jiných Hrabalových knih - nejvíc se mi líbilo Slavnosti sněženek. Jo a taky ně bavily postavy - známé z jiných Hrabalových knih, filmůch etc, ale i ty neznámé. A některé surrealistické momenty jsou též více než zábavné, třebas paní, která po celou dobu trilogie mocnými šplíchanci kýblůch meje chodbu či chování dětí, jež teda má Hrabal skoro ve všech kněhách dost prazvláštní!
Ale, očekávat nějakej extra příběh - to ne, ale myslím, že to snad od Hrabala ani nikdo nečeká, spíš je to takovej vrstvič, ale já to mám rád, takže jsem nadmíru...
Prostě mě to jedním slovem bavilo a jediné co ně trochu hněte, je fakt, že mi díky němu stoupla spotřeba piva - von o něm dokáže psát tak sugestivně a když ještě máte tady u nás v Liberci oblíbenou hospodu Labskej zámek, kerá je jak vystřižená z jeho knih a točej tam zaručeně nejlepší Plzeň široko dalek (a to ji teda normálně moc nemusim), tak je vymalováno a tím bych skončil.

4 28.10.2019

No tvl! Uf - to byla teda kněha! Dopředu říkám, že nebýt nového vydání od Arga, které se mi hrozně líbí (a taky mám slabost pro paperbacky), tak bych se do něj asi po letech (10?) snad ani nepouštěl. Docela jsem se s tím pral, ne že ne. Vlastně mám z tohoto Kerouacova díla rozporuplné pocity. Z knihy, čiší, přímo sála, jako moc chtěl Kerouac napsat něco, jako Odysseus, Hledání ztraceného času, etc., řekl bych, že je to opravdu znát a nejsem si jist jestli se to úplně povedlo. Na druhou stranu, této touze vcelku rozumím, takže mu to ani nemám za zlé a ostatně, co si budeme povídat, Proust a Joyce se též nevyhnuli nudným, balastickým pasážím.
Ale tak asi popořadě; úvod knihy mě hodně bavil, často jsem přemýšlel nad tím, že zde se Kerouac přiblížil k velkým americkým autorům, před palicej se mi hlavně motal Thomas Wolfe, hrozně mě bavili pasáže o žrádle, mimochodem všimli jste si jak rádi američtí autoři píšou o jídle?
Přepisy rozhovorů - dobrý, ale jako mít z toho skoro polovinu knihy, tak to bylo na mě trochu moc. Vzpomněl jsem si na okřídlený výrok; česká hospoda je plná blbců. Takovýho kecání, o ničem a taky o hovně, mno to byla pecka, ke konci se to teda mírně zlepšovalo, ale chvílema horor.
Třetí část - asi největší pokus se přiblížit již výše zmíněným pisatelům, byl teda největší vopruz, jako spojování slov, přeblebty, komolení, metatext, narážky, glosy, etc., mám rád, ale tohle bylo moc, byť sem tam problesklo i cosi se smyslem; na druhou stranu, pořád jsem si říkal, jsou to Vize, jsou to vize, nárok na posloupnost vznášíš zbytečně.
Zato ovšem poslední část - byla skvělá. Hodně melancholické převyprávění legendární Cesty, s tak akorát snově, metatextově, komolícím feelingem! a pak závěr!
Uf, no i tak jsem si oddechl. Takže souhrnně by to bylo za tři, ale protože mám pro Kerouaca slabost, tak mu dám ty čtyři hvězdičky, což teda jemu je dost jedno, ale tož tak.

4 30.09.2019

Tak jsem asi do Hrabala dorostl. Je to jako s whiskey - to si pořád člověk myslí, že to chutná jako mydlinková voda, až jednoho dne zjistí; právě, že to chutná jako mydlinková voda je to dobré! Tak i Hrabal, s radostí jsem si přečetl Svatby v domě a už, už skoro, téměř otevírám Vita nuova - nebýt úděsného trápení s Vize Codyho. Ale popořadě! Mno dokonce mi přestali vadit ty přiblboučký zdrobnělinky a pochopil jsem asi, si proč je páně Hrabal používal. Taký hltač životůch - život je krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím. Mno, byl též neúprosný, především k sobě sama, a nebál se do sebe tepat. Za mnohým, co popisuje Pipsy, lze cítit její bolest, kterak, sobecký a sebestředný, bázlivý a nerozhodný, lidský Hrabal, ji v mnohém nechal. A prosím pěkně, recepis na nakládané párky, alias utopence, je boží a ten bramborový salát z nich... Adios králi.

3 29.09.2019

Tak jsem zase jednou vzal na milost Hrabala. Já ho totiž moc nemusím, nějak se do něj neumím začíst. Ke všemu ještě, jsem ani tuhle knihu moc nechtěl, přišla omylem místo Vita nuova; nicméně - heuréka, mě to bavilo. A to dokonce hodně mě to bavilo. Hrabal je tu hodně upřímný (což asi ve všech svých knihách) zároveň mě baví jisto-jistě jistá část smýšlení, jeho schopnost vybrat apriori absurdní okamžik a vypíchnout jej, ještě více zabsurdničit. Zároveň je to hodně hořké, povídání starého muže, kterému toho moc už nezbylo; vyprávění starého spisovatele, který už ani neví, chce-li psát, pochybnosti jim zmítají do poslední chvíle, ale tu a tam vysvitne kousek radosti, happy endu - což mě vlastně potěšilo a sám pro sebe (pro své vlastí psaní) jsem si uvědomil, že ty happy endy jsou někdy důležité a patří i do tzv. vysoké literatury. A tak jsem ho vzal na milost a jsem zvědav, jestli to takhle bude i u ostatních knih, byl bych rád, protože mě svým způsobem vždycky přitahoval a odpuzoval zároveň. Tož tak uvidíme, ale Večerníčky pro Casssia - super, můžu doporučit.

1 11.09.2019

Po kmenech 90, jsem zhltnul i Kmeny O (Kmeny - tedy první díl, mě nezajímají). A opět to skvěle odsejpalo, napsáno poutavě, byť kvalita různých kmenů se dost odlišuje. Někdy bych rád četl víc a víc a náhle končí, jindy mě text zase nebavil a byl rozvláčný až běda. Rozhovory - mno, asi bych se ptal na něco jiného....Přijde mi, že se otázky stále opakovaly, ale chápu, že při takovém objemu se snažili o nějaký ucelený pohled. Legrační mi ovšem přišlo, jak každý druhý kmen svým konáním vlastně rozpeltával komunismus - metaláci, vlajkonoši (ti mě hodně bavili - když padesátiletý chlapi hovořej o tom, že "mlatit se přestali před rokem", tak jsem se vážně musel smát), veksláci (ntvl!!! sic! - na druhou stranu, mě jejich kapitola bavila), etc. Kvalitnější texty mi přijdou v první polovině knihy, underground, disent, alt. hudba (ta asi nejsympatičtejší),...
Mno - mohlo by se zdát, že jsem rozčarován, nicméně tak to není; kmeny 90 se mi asi líbili o něco více, snad i tím, že jsou mi bližší, bo jsem v těch letech vyrůstal. Ale jinak Kmeny 0, kloubouk před nimi, nota bene, sami nezastírají, že nemohou obsáhnout všechna témata v jejich náležitém rozsahu, a proto se jisté schématizaci nelze vyhnout. Jinak nelze, než palec nahoru a Vladimir 518 je mi opět o chlup sympatičtější, vskutku ve svém konání renesanční člověk a to žádnej jeho fanoušek nejsem.

12.01.2019

Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.

2 27.12.2018

Musím říci, že mě kniha dost překvapila. Vlastně poprvé jsem se setkal s psaným slovem od Záviše Kalandry a teda tak poutavě psané a čtivé dílo jsem rozhodně nečekal. Byť první díl týkající se kritiky Kristiánovi legendy, mě tolik nebavil, druhá část bez výhrad ano. Minimálně ironické šlehy mířící směrem k našim historikům, etymologům etc., uplynulého 20. století, si zasloužili téměř vždy můj pobavený výraz; Kalandra se s tím moc nesral.
Co dále však - byť se kniha může zdát poněkud kontroverzní, pro mě přinesla mnoho nového a podnětného. Souhlasím rozhodně s tím, že křesťanství, které se v Čechách prosadilo v desátém stoleté, je přesto naroubované na pohanském základu, který přetrval v lidových pověrách a zvycích až do první poloviny 20. století. Je prostě nedílnou součástí našeho křesťanství, jeho základem (jak praví páně Cílek) a dodává mu jakýsi mysticko-prastarý rozměr, který mě nikdy nepřestane překvapovat, udivovat; to jak nezapomínáme, i když jsme dávno zapomněli. Prostě a jednoduše fascinující a byť jde jistě v mnohém v případě Kalandrově knize polemizovat, tak tento neochvějný pocit, jistého přesahu, myslím-li na svatého Jiří, na svatou Ludmilu, svatého Václava, etc., pevně, zakořeněné v mně zůstává.

3 26.11.2018

Asi se mi více líbila Krajina vnější a vnitřní...respektive, asi jsem od Makomu očekával přímé pokračování a to jsem úplně nedostal. Makom má větší rozptyl - některé eseje, hlavně krapet ekonomického charakteru mě moc nebavili, i když do knihy, konceptu jisto jistě patřili, na druhou stranu, mi kniha přijde asi více přemýšlivější a méně přímočará, takže vlastně ještě upe nevím, jestli nezměním hodnocení a nedám hvězdiček pět - uvidí se. Vícekrát jsem se přistihl nadšen a jindy zase znuděn - více kolísavá. Každopádně u této knihy mi došlo, co je na páně Cílkovi obdivuhodné a to je to, jak učí, umět se dívat. Za každým šutrem, kamenným zábradlím pískovcového mostu, lze vytušit, najít příběh, jež vine se námi a my se stáváme jeho součástí; někdy jej pouze tušíme, jindy jej doslovně známe, ale to nevadí, je tu a nezmizí zcela.

4 02.09.2018

Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.

11 23.08.2018

Po mnoha letech přečetl jsem podruhé (nebo potřetí? - už úplně nevím); a je to skutečně výjimečná kniha. Není to lehce stravitelné čtení, ale když se člověk dostane dovnitř tak je vlastně kniha psaná velice čitelně a okouzlujícně. Pro mojí slabost - dlouhé, rozvětvené věty, myšlenky na pokraji pfilozofie, bezelstně naivní vyprávěč a Adrian samotný, jakožto prototyp osamoceného, úzkostného umění. Samotné popisy děl, v člověku vyvolávají chuť si jeho hudbu pustit - což, žel, nejde. A část s malým Nepomukem, mě téměř donutila k slzám. Přesto, i nadále (a byť na mě teprva druhé čtení čeká) je pro mě nejlepší Mannovou knihou - Kouzelný vrch.

Tak jsem to konečně po roce přečetl - uf, tedy tak s desetiměsíční přestávkou pravda. Dočítal jsem to teď na dovolené v Egyptě, což mělo svojí atmosféru (byť samozřejmě se kniha geograficky odehrává jinde, ale tak pro navození). Co k tomu dodat? Fascinuje mě komplexnost těch příběhů, jejich vzájemné provázání, jejich narativní rámec (někdo něco někomu vypráví) - božstva úplně všeho (třebas právě proměn, nebo pověsti) a také značná brutalita, jež ovšem samozřejmě není samoúčelná, ale má zřejmě vypíchnout nadlidskou sílu hrdinů a reků. Verše samotné jsou enormně hutné, někdy obtížněji čitelné (respektive Vergilius se mi čte mnohem lépe), ale vzhledem k postavení takovéto knihy v kontextu evropských literárních dějin, je de facto nezbytné si ji přečíst a jsem tomu rád.

2 29.07.2018

Mno - uf! To sem si dal! Skvělá kniha, ale teda je jí kus a není to zrouna jedna z těch knížek, ke kterým sednete a na jeden zátah si je dáte. To fakt není! Leč - literárně latinská topoi Evropské literatury, to jsou dnes a denně slýchané příběhy zpráv, novin, knih, poudaček, historek, vtipů i pomluv a řečí (etc.). Ani si neuvědomujeme, jak moc jsme svázání se svojí kulturou; křesťanstvím, Římem, Řeckem, Hebrejci a přesto to na sebe dnes a denně prozrazujeme, minimálně formou svých narací, kterými obplétáme své životy.

1 01.07.2018

Mno uf...teda, kniha rozsahem malá, ale nějak mi dala. Škvoreckého mám rád, ale tahle knížečka mě do půlky těžce nebavila, včera jsem to nakonec překonal a přelouskal ji a nebylo to tak špatné, ale myslím si, že jsem čekal trochu jiné sdělení, než, že nám ty zlý komunisti zakážou plesy. Ale pravda psané to bylo v roce padesátém, tudíž ještě asi nebylo úplně jasné co jsou zač.

11.02.2018

Baba - souhlas s Blue! Myslím si, že kniha především JUDr. Husáka představuje jako člověka. Což se vzhledem k prozatímním tendencím; tj. dočasným, jeví spíše jako ojedinělost. Výborně panu Macháčkovi. Díky za tuto vrcholně zajímavou, tak trochu tragickou postavu našich dějin.

4 04.02.2018