BabaJaga11 komentáře u knih

Knížka, která vás vrátí do dětství. Nevadí, že to vaše bylo jiné, asi méně krušné, bohatší... jde o takovou tu poezii mladých let, která se později vytratí. O všechny bláznivé věci, které jste dělali a které vás později děsí - anebo vyvolávají úsměv. Hlavní hrdina žijící ve francouzském městečku neměl lehké dětství. Po smrti matky žil dva roky u tety a strýce, moc lásky se mu nedostalo a jídlo stačilo jen tak tak. S kamarády si snaží přivydělat různým bizarním způsobem - sbírá broskvové pecky pro obchodníky se semeny, pytlačí ryby, je ministrantem v kostele. Některé pasáže mohou vzbuzovat odpor, vše je popsáno až příliš výstižně. Ale přesto se mi tahle lehce zasněná knížka líbila, ráda jsem si ji přečetla a pošlu ji "do oběhu" prostřednictvím nějaké nádražní knihovny :-).

33 30.11.2018

Knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu a jelikož jsem zjistila, že autorka pochází z mého rodného kraje, usoudila jsem, že než ji odvezu do některé nádražní knihovny, mohla bych si ji přečíst. Na začátku jsem měla trochu problém se začíst, je tam až příliš mnoho popisů vnitřních prožitků a úvah mladého geologa Vítězslava Marka, který je jedním z hlavních hrdinů příběhu. Avšak jak jsem se knihou postupně prokousávala, byla mi čím dál sympatičtější tím, jak jsou její hrdinové obyčejní a jejich starosti asi občas řeší každý z nás. Jak skloubit práci a soukromý život? Co když vysněné pracovní místo nakonec nesplňuje naše očekávání a je zdrojem zbytečného stresu? Jak přijmout jiný názor a jak přiznat, že jsme udělali chybu? Máme vždy hájit vlastní názor, i když nám to přináší nepříjemnosti, anebo raději splynout s davem? Máme se zachovat správně, i když nám to přinese nepohodlí a posměch okolí? To jsou otázky, s nimiž si mnohdy nevědí rady učení profesoři. Dva mladí lidé, ale i jejich nejbližší jsou s těmito otázkami konfrontování a je zajímavé sledovat, jak se postupně odhaluje jejich pravá charakter. V knize se hodně píše o výzkumu nalezišť ropy (po moravsku "nafty", viz také název firmy Moravské naftové doly), geologii a pravěké i současné přírodě. Asi se mi líbila i proto, že moje povolání je dost příbuzné. Myslím, že může zaujmout i další přírodovědce, ale spíše ty narozené v 60. a 70. letech dvacátého století, protože děj knihy se odehrává právě v tomto období. Pro mladou generaci asi bude výzkum bez počítačů, internetu, GPS a dalších vymožeností znít velmi nepravděpodobně :-).

33 19.10.2018

Vlastně mě ta kniha až tak nepřekvapila. Spoustu věcí jsem tušila dávno, případně jsem na ně narazila i v další literatuře. Nejhorší je, že většina lékařů o těchto věcech buď vůbec neví, nepřemýšlí, anebo je ignorují. A farmaceutický průmysl nám vyloženě lže. Proč asi? Protože je to pro ně obrovský a výnosný byznys, proto! Pak se "marně" bádá nad tím, proč ztřeba v posledních letech tak prudce přibylo případů rakoviny prsu, a to i u mladých žen. Nejdůležitější je nenechat se oblbnout a o věcech přemýšlet. Pohodlné a jednoduché řešení se za pár let může projevit jako obrovský omyl a cesta návratu není. Rozhodně doporučuji k přečtení. Každý má jiné možnosti, ale každý může něco změnit, když opravdu chce!

33 22.07.2018

Kniha patří k žánru, který jsem dosud zcela opomíjela. Zaujala mě v anotaci avizovaná volba mezi dvěma špatnými možnostmi, k níž je nucen hlavní hrdina, a tak jsem si knihu přečetla. Rozhodně nelituji, i když musím říct, že místy jsem se trochu ztrácela v množství postav, dějové osnově, v níž se střídá přítomnost, vzpomínky na minulost, sny a přání do budoucna. Také od konce příběhu jsem čekala trochu víc, vyzněl tak nějak do ztracena, ale možná, že v tomto žánru dobrý konec ani čekat nelze.

33 21.07.2018

Ač thrillery a krimi nejsou zrovna literární žánr, po kterém bych sáhla často, tady musím říct, že jsem si knížku skvěle užila. Přitom hlavní důvod, proč jsem si ji vybrala v Českobudějovické nádražní knihovně, byla obálka se psem a kocourem a anotace slibující, že kocour je důležitá postava příběhu.

No, nečekejte, že je to knížka o zvířatech, ta se tam mihnou občas, i když nutno říct, že jejich role rozhodně není druhořadá a že i některé zápletky by bez nich vypadaly úplně jinak. Zpočátku jsem si tudíž říkala, zda jsem nešáhla vedle, hlavní hrdinové jsou kriminální živly, proti nim mafie a CIA - no nazdar, v tomhle najít sympatického hrdinu, kterému bych mohla držet palce? Nakonec to byli "živlové" o koho jsem se strachovala, alespoň měli rádi zvířata, evidentně se neprojevovali jako hlupáci (na rozdíl od některých mafiánů a agentů CIA), byť občas tak navenek mohli trochu působit (možná kvůli zmatení nepřítele :-)) a nakonec i jejich jednání celkově zdaleka nebylo tak kruté, jako u ostatních zúčastněných. Jestli ovšem CIA opravdu funguje třeba jen z 10 % tak, jak ji popisuje nejen tato kniha (a upřímně, obávám se, že to je víc než 10 %), tak musím přiznat, že mě z toho mrazí...

32 15.05.2019

Příjemná kniha do vlaku, kterou si možná spíše než dospívající dívky přečtou dospělé ženy. Třetí a částečně i první povídka obsahují různé fantaskní prvky, které lze interpretovat různě – například jako fantazii dítěte, ale třeba také jako "kouzla" dějící se v tajemné oblasti slovenské Oravy. Zejména třetí povídka mi tajuplnou atmosférou trošku připomíná Žítkovské bohyně. Každopádně obě uvedené povídky mě přiměly vzpomenout si na "záhady" a "taje" prožité během mého vlastního dětství.

Prostřední povídka je psána zcela střízlivě a realisticky. Hrdinkou je dospívající dívka ve svém prvním zaměstnání. Zezačátku naráží na různé překážky - asi jako každý v nové práci. Ale vše se dá překonat... povídka je celkem pěkné povzbuzení pro lidi v podobné cituaci.

32 09.05.2019

Knihu jsem si loni vybrala v nádražní knihovně v Přerově, kde mě zaujala svým názvem a i podle náhodné listování vypadala, že by mohla být čtivá. Měla jsem však s sebou na dočtení ještě jinou knihu, a tak jsem tenkrát stihla z knihy Psí hřbitov přečíst jen předmluvu od Heleny Šmahelové. Pak jsem knihu na dlouho odložila. Dost možná, že k tomu přispěl i fakt, že kniha měla dosud na DK jediné hodnocení, a to v kategorii "odpad". Dokonce jsem si ji zapsala do čtenářské výzvy jako knihu od autora, jehož jméno a příjmení začíná na stejné písmeno, ale posléze jsem namísto ní přečetla Chlapce na dřevěné bedně od Leyona Leysona.

Minulý týden jsem si ale řekla, že mi kniha zabírá příliš místa na polici v knihovně a že je nejvyšší čas poslat ji znovu "do oběhu". Jelikož výtisk měl originál nálepku projektu kniha ve vlaku, bylo jasné, jaká forma oběhu by byla nejvhodnější. A protože se do nádražní knihovny dostanu jen jednou za čas (vlakem jezdím hodně, ale především ze a do stanic, kde knihovna není) a nejbližší cesta do města s nádražní knihovnou připadla na dnešek, vrhla jsem se na knihu, půl přelouskala cestou z práce a přes víkend, druhou půlku dnes cestou na dovolenou. Dočetla jsem asi 20 minut před příjezdem do Českých Budějovic, kde jsem knihu uložila do police tamní nádražní knihovny. Jsem zvědavá, na jak dlouho – v Budějicích totiž bývá o knížky rvačka. Třeba přece jen bude víc lidí, kterým knížka alespoň něco dá, podobně jako mně.

Knížka vyšla až po smrti autora a k tisku ji připravily dvě redaktorky, s pomocí poznámek s plány na knihy, které již autor nezrealizoval. Drtivá většina próz však byla na sklonku 1. světové války a krátce po vzniku 1. republiky zveřejněna v novinách či časopisech. Patrně šlo o sloupky a komentáře dosti populární, když vycházely pravidelně.

Zprvu jsem nechápala - nechápala jsem, jak to někomu něco mohlo říkat, ale hlavně jsem nechápala, o čem autor píše. Texty mi připadaly zbytečně vyumělkované (i na 1. polovinu 20. století) a že se z nich vlastně čtenář nic nedozví. A to přitom první oddíl knihy, nazvaný "Z válečného zápisníku" obsahuje prózy vztahující se k 1. světové válce, kde by člověk čekal cokoli, jen ne texty nejasného obsahu. Povídkou s pěkným a čitelným poselstvím pro mě byla hlavně "Příběhy psa". Ve válce netrpí jen lidé, ale i zvířata, která nic nezavinila. Přestože nic nechápou, snaží se přežít, a dál to nejlepší těm, které milují. Když jsem se nad oddílem podrobněji zamyslela, došlo mi, že v té povídce jsou témata, důvěrně známá i dnes. V některých jiných prózách figurují různá jména a průpovídky, k nimž patrně ve své době nebylo nezbytné žádné vysvětlování, ale dnes by člověk k pochopení potřeboval hlubší znalosti příslušného historického období, zejména pokud jde o politiku a kulturu. Je to asi podobné, jako kdybychom dnes vystříhli z novin komentář k nějakému aktuálnímu tématu, třeba se jménem odstupujícího ministra a hodnocením jeho činů a dali to přečíst lidem za několik desítek let. Asi by také mnohé nechápali. A další věc – v mnoha prózách J. Johna se projevuje tu jemná, tu břitká ironie, opět obtížněji pochopitelná, když neznáme kontext próz.

Druhý oddíl nazvaný "Očima zpravodaje" obsahuje autorovy prózy z jeho pobytů v Německu a zejména ve Francii. Někde je líčena spíše atmosféra zemí a jejich měst, děj u těchto próz většinou nenajdete. Na mě nejvíc zapůsobily prózy "Auta a "Dvojí vidění" věnované Paříži. Zejména první povídka je velmi sugestivní, takže jsem měla pocit, že jsem se do Paříže 20. let 20. století skutečně přenesla.

Třetí oddíl s názvem "O lidech a kratochvílích" bude asi většině dnešních čtenářů nejbližší. Na pozadí próz ze života lidí za 1. republiky se zrcadlí závažná témata jako chudoba, čest a další. Tato část je podle mě také nejvíce nabita emocemi - např. povídka Ramses. Nejsympatičtější mi byla povídka "Olivový olej", kde na drobné rodinné zápletce autor ukazuje, že není třeba mít vše a že to, co je dobré pro jednoho (člověka nebo národ), nemusí být dobré pro druhého, že přejímání novinek bez rozmyslu nás nikam dál neposune, někdy právě naopak.

Čtvrtý oddíl opět obsahuje prózy se zřetelným zobecněním dobových problémů. Překvapivá pro mě byla např. povídka s výčtem památek, které byly v prvních letech nové republiky zničeny - ve jménu svobody, budování potřebnějších staveb než jsou zámky či altánky a dalších "ušlechtilých cílů". Je pozoruhodné nejen to, jak se historie opakuje, ale i to, že se na události staré jen několik málo desítek let velmi snadno a rádo zapomene.

Některé prózy ze 3. a 4. oddílu jsou i dnes do té míry aktuální, že jsem si říkala "No Jaromíre, kdybys to viděl dnes...".

Víc už neprozradím – přečtěte si to :-).

32 07.05.2019

Krásná knížka o nezdolnosti mladého cyklisty, který se rozhodl objet na kole celý bývalý Sovětský svaz, přičemž nevynechal ani arktické oblasti. Naopak, v porovnání s jižními oblastmi země, se zónou polopouští a stepí, kde bojoval s vedrem a žízní, se na cestu severními oblastmi mnohem více těšil a užíval si ji, i přesto, že musel vzdorovat úsekům ledových ker, ledovému vichru a dalším extrémům arktického počasí. V takových místech je obtížné pohybovat se i pěšky a na kole je to pro nás nepředstavitelné. Přestože kolo bylo vyrobeno na zakázku, speciálně pro tak extrémní cestu, vybavení Gleba Travina bylo v porovnání s vybavením dnešních expedic více než skromné. Jeho cesta proběhla v letech 1928-1931, tedy v době, kdy mnohé dnes samozřejmé součástky výbavy jako GPS navigace, speciální hi-tech materiály a další vymoženosti ještě neexistovaly. Dlouhé úseky musel Gleb kolo nést nebo vléct. Utrpěl těžké omrzliny, přišel o několik prstů na nohou, ale přesto se nevzdal a s podporou okolí, díky notné dávce štěstí, ale hlavně svojí nezdolné vůli šťastně dorazil do cíle.

32 24.02.2019

Stejně jako první díl Země zamyšlené je i tento naprosto úžasným průvodcem po jihočeské krajině, městech i vesnicích, kostelících, hřbitůvcích, návsích s lipamy, rybnících a blatech... Má však daleko do současných strohých turistických průvodců. Stehlík je básník a proto je jeho líčení krajiny básnicky lyrické a vyzařuje z něj láska k rodnému kraji a jeho lidem. V knize zmiňuje desítky svých rodáků - malířů, sochařů, básníků, hudebníků, spisovatelů, učitelů, vynálezců, ale i sedláků, šlechticů a vojevůdců, i takových, jejichž jméno nám dnes mnoho neřekne. Vzpomíná na obrazy, sochařská díla, knihy a básně i lidová říkadla a písničky, mnohde uvádí i jejich ukázky. Země zamyšlená je pestrou směsicí všeho jihočeského. A ač je krásná, nečte se vůbec snadno - kupodivu nestačí mít otevřené srdce, ale je nutné i plné soustředění, protože informací je v knize tolik, že není jednoduché je vstřebat. Ale stojí to zato. Jen trochu závidím autorovi pěší chůzi jihočeskou krajinou v době, kdy žil. Dnes už je leckde putování po svých hazardem, protože polní cesty nahradily frekventované asfaltové silnice a turistické cesty jsou jen v nejaktraktivnějších oblastech. Ještě štěstí, že dosud existují i zapadlé kraje, kam se ani motoristé nehrnou - a v jižních Čechách se jich najde nemálo. Mým snem je vzít tu knihu a projít se aspoň po některých z těch cest, hezky v klidu, beze spěchu...

32 14.02.2019

Knížka se četla dobře a rychle, takové ideální čtení třeba do vlaku (výtisk, který jsem přečetla, jsem našla v nádražní knihovně). Má taky hezkou obálku, alespoň její přední stranu, se silnicí mizící kdesi v dálce. Samotná myšlenka knihy - cestovat bez peněz a bez zásob a zkoušet, zda to vůbec jde, je mi také sympatická. Ale to je asi tak všechno. Styl psaní mě příliš neoslnil. Jasně, snaží se tvářit jako deníkové záznamy, tedy bezprostřední zážitky (z tohoto pohledu mi trochu vadilo, že chybí datování), takže určitou malou propracovanost textu by člověk toleroval. Co mě ale vytáčelo, bylo každé kapitole několikrát opakovaná věta (v mírných obměnách) "Ale co na tom sejde", když už se autorovi nechtělo rozvíjet svoje úvahy. Taky mě pobavilo, jak se oba cestovatelé dle slov autora snaží neposuzovat druhé podle prvního dojmu a jednat i v jiných situacích v souladu s desaterem - a autor si nechá dát na zadní obálku text, v němž posuzuje dvě děti, které u silnice prodávají med, jablka a limonádu. Pasáž končí takto "Postávaly na chodníku a prodávaly. Učily se řemeslu. Učily se vžít do pocitů lokajů a kurev". Nad tím je fotka autora, který se snaží tvářit jako "velký borec". To celé mi připadá neskutečně trapné. Dost možná to řadu čtenářů odradilo od čtení, a proto byla kniha vyřazena z knihovního fondu a putovala do nádražní knihovny. Přesto jsem nechtěla hodnotit předčasně, navíc se mi kniha hodila do výzvy kvůli rozkazovacímu způsobu v názvu. Přečetla jsem ji celou a i když se uvnitř knihy doprovodný text snaží to celé poněkud "obalit" a zmírnit, autor mě prostě nepřesvědčil. Se svým společníkem si zakládali na tom, že jsou svobodní a putují jen tak. To by mohli skutečně být, pokud by byli schopni cestovat a živit se vlastními silami, tedy jít pěšky a jíst jen to, co najdou v přírodě. Ve skutečnosti byli závislí na ostatních asi jako bezdomovci, kteří se posmívají většinové společnosti, ale žijí přitom jen díky ní, díky tomu, co společnost vyhodí. Nejinak tomu bylo u našich dvou cestovatelů - přesunovali se převážně stopem. Pěšky téměř výhradně jen tehdy, pokud se jim nepodařilo nic stopnout. Byli tedy závislí na jiných lidech. Stejně tak jídlo. Občas někde něco ukradli (brambory a cibuli na poli) či si natrhali lesní plody nebo pláňata. Vybírali z odpadkových košů vratné lahve. Většinou se snažili najít nějakou práci na pár hodin denně, s tím, že budou pracovat za jídlo. Většinou moc úspěšní nebyli. Bylo to na začátku 90. let, mezi lidmi se rozmohla nedůvěra (není divu při všem, co se tehdy dělo), navíc byla vysoká nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten a našel odvahu svěřit jim práci, byť jen za krajíc chleba s máslem. Přestože se snažili, přesvědčovali, žebrali... To nejsou zrovna atributy svobodného člověka. Byli závislí na ostatních. Když sehnali dost jídla a peníze na lahváče (na těch byl závislý hlavně autor knihy), bylo dobře. Když se jim nevedlo, bylo zle. Pravda, krásná rána dovedla vylepšit náladu, i když zrovna neměli skoro nic. Večery ale byly často upocené, upachtěné, někdy i rozhádané. Ano, je to normální, takový je život, a já bych to brala, kdyby si dovedl autor odpustit některá rádoby moudrá prohlášení, jako to na zadní obálce. Bohužel mě ani neláká přečíst si od něj cokoli dalšího.

32 01.01.2019

Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území.

Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe.

Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.

31 29.04.2024

(SPOILER) Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce.

Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.

31 28.04.2024

Milá a laskavá knížka, kterou vypravuje pes jménem Bota. Jeho osud se prolíná osudem jedné venkovské rodiny v Anglii a dalších obyvatel kraje psů, lišek a ohrad s dobytkem. Knížka pobaví – zasmějeme se lumpárním Boty a jeho psích kamarádů – ale i poučí. Rudyard Kipling byl bezesporu velký znalec a milovník přírody a zvířat, a to je vidět i v této knize. I když zvířatům vystupujícím v knize jsou vkládány lidské myšlenky a řeč, má i to reálný základ – nejen zvířata patřící ke stejnému druhu, ale i jednotlivé druhy zvířat mezi sebou dovedou komunikovat, uzavírat přátelství, anebo alespoň tiché příměří, mnohem vzácněji pak otevřené nepřátelství. A i to leckdy přeroste v náklonnost. Mohli bychom si vzít ze zvířat příklad...

31 03.05.2019

Příběh života a smrti stříbrného lišáka jménem Jaampa se odehrává kdesi ve Skandinávii. Zpočátku jsem nevěděla, co od knihy čekat – nebude to nuda? Rozhodně ne! I když autor věnuje dost prostoru léčení skandinávské přírody, má to svůj účel. Dozvíme se, kde v takovém prostředí žijí, loví a vychovávají mláďata lišky. Kde se v doupěti obyčejné zrzavé lišky vezme liška stříbrná. Jak se někdy osud dovede zamotat – nejen člověku, ale zvířeti. Knížka je smutná – tak, jako je smutné mnohé počínání člověka v přírodě. Na druhou stranu, smrt je přirozená jako život sám, něco musí zemřít, aby něco jiného mohlo žít.

31 02.05.2019

Zachtělo se mi přečíst si nějaký válečný román, a tak jsem sáhla po románu Měděný knoflík. Už jsem nějak zapomněla, že jde o špionážní román, takže začátek mi moc nesedl (protože jsem vlastně chtěla číst něco jiného). Brzy jsem však byla vtažena do děje, který byl tak napínavý, že jsem knihu přečetla za několik dní během cestování MHD do práce a zpět. Netuším sice, do jaké míry se autor opíral o historická fakta, včetně toho, jak pracovaly tajné služby jednotlivých států během 2. světové války v Lotyšsku (a bohužel není jednoduché něco o tomto tématu zjistit), ale zcela jistě toho na dané téma věděl dost. A i když nemusíme souhlasit s tím, že kontrarozvědky západních států byly vždy vedeny hlavně touhou po moci a penězích, zatímco sovětské kontrarozvědce šlo především o zastavené Hitlera, z některých rozhovorů, které vedou hlavní postavy, až mrazí. Zejména pokud si uvědomíme, že to, co je líčeno jako románová fikce, je dnes nepopiratelnou pravdou. Např. vychloubání představitele jisté západní velmoci "My budeme vládnout světu" se (bohužel) naplňuje do puntíku. Stejně tak plánování nového rozdělení světa po skončení války v době, kdy na bojištích umíraly tisíce lidí. Kniha poprvé vyšla v roce 1958 (originál), tedy 13 let po válce, kdy samozřejmě již bylo mnoho věcí jasných, lecos se však začalo ve větší míře projevovat až mnohem později. Doporučuji k přečtení a hlavně zamyšlení.

31 14.04.2019

Pěkná knížka na odpočinkové čtení - dostatek napětí, což je ostatně jedna z charakteristik knih z edice 13, ale i poučení o mořských organismech, výzkumu moří (pravda, někdy v 60. letech 20. století, tedy žádné počítače a podobné vymoženosti, ale o to víc můžeme obdivovat, že se lidé do náročného výzkumu pouštěli) a kultuře rybářů v Ghaně. Proloženo vzpomínkami na život na Kamčatce, kde vypravěč několik let žil a pracoval. Zpočátku je příběh velmi dramatický, líčí uvíznutí posádky výzkumného člunu v oceánu, daleko od pevniny, bez spojení s mateřskou lodí a bez dostatečných zásob. Poté, co všichni zjistí, že neutrpěli žádná vážná zranění, to chvílemi vypadá, že ztroskotání berou jen jako menší potíž, kterou brzy překonají. I když je fakt, že šlo o zkušené námořníky, navíc Rusy (kamarád, který do Ruska pracovně jezdívá, vždy říká, že si nikdo z nás nedovede představit, co vydrží ruský člověk :-)), takže i pocity z této situace se asi liší od situace, kdy ztroskotá "civilista". I když občas mají hrdinové knížky i neveselé myšlenky, většinou si nepřipouštějí, že by se už nedostali domů. Skutečně po různých strastech jejich cesta šťastně končí. Jeden jako druhý si slibují, že se na moře už nevrátí a zůstanou doma s ženami, dětmi... jak myslíte, že to dopadlo? Přečtěte si to! :-) Bonusem jsou krásné ilustrace Theodora Pištěka - jemné a zvláštním způsobem zasněné.

31 03.04.2019

Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).

31 17.12.2018

Knihu jsem se rozhodla přečíst hlavně kvůli Čtenářské výzvě - autorka se totiž jmenuje jako já a knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu. Jelikož šestnáct, ba ani dvacet mi už dávno není, byla pro mě spíše příjemným vzpomínáním na dobu mého mládí dílkem, s jehož hrdiny bych se mohla ztotožnit. Jsem sice generace o něco mladší než hlavní hrdinka a její přátelé, za mých gymnaziálních let jsme už začínali s počítačem (pravda, z dnešního pohledu to bylo velmi předpotopní zařízení!), ale neměli jsme mobily ani internet, do školy jsme jezdili vlakem, autobusem, na kole nebo pěšky, protože auto tehdy zdaleka nebylo v každé rodině, četli jsme si, chodili na výlety, hráli hry... kdepak nějaké sociální sítě :-). Proto si myslím, že dnešní mladou generaci knížka možná až tolik neosloví, starší generace se tam ale možná najde. Na knize mě příliš nenadchl závěr, připadal mi neslaný nemastný, k hlavní hrdince příliš se nehodící. A co mě poněkud vytočilo, bylo líčení večeře, kde byl hlavním chodem pečený "králík", z něhož se posléze vyklubal kocour hostitelské rodiny, který nebyl dost "hodný" (lovil domácí králíky) a proto dopadl jak dopadl. Autor celou záležitost vylíčil jako samozřejmost, nad kterou se nepozastavily ani přítomné dívky. I v 70. letech 20. století na vesnici je málo pravděpodobné, že by nikdo neprotestoval. Vždy byli lidé, kteří měli ke zvířatům hezký vztah. Připadá mi, že touto drobnou příhodou si autor ventiloval svůj osobní negativní vztah ke kočkám.

31 11.09.2018

Nemůžu říct, že by mě kniha chytla a nepustila, až dokud jsem ji nedočetla. Naopak jsem v průběhu čtení stihla proložit ještě dalšími dvěma knihami :-). Místy byla tato kniha jazykově trochu moc vyumělkovaná, alespoň na můj vkus. Myslím, že autor ještě musí dozrát k poznání, že jednoduchý až syrový jazyk ke sdělení zásadních otázek lidského života nejen dostačuje, ale často je i vhodnější. Snáze se pak taková kniha rozvíjí vlastními prožitky a myšlenkami čtenáře. Navdory výtkám, za které jsem strhla jednu hvězdu, si myslím, že jde o zajímavé a originální dílko, které lze doporučit každému, kdo se u četby nemusí pokaždé skvěle bavit, ale nebojí se přemýšlet. A zde to přemýšlení spolu s postavami příběhu může zejména čtenáře středního a staršího věku i trochu bolet - plynutí času, přemýšlení o tom, kým jsme byli kdysi, kým jsme teď, kým (snad) budeme za pár let a kým už se - možná bohužel - nikdy nestaneme...

30 26.03.2019

Toto knížku jsem teď přečetla asi potřetí. V prvních dvou kolech jsem volila kapitoly na přeskáčku, buď podle momentální nálady, anebo otevřením na náhodné stránce. A ty krátké kapitoly pro mě byly nezapomenutelným zážitkem. Proto jsem si knihu zapsala i do Čtenářské výzvy a tentokrát četla popořádku, aby mi náhodou nějaká kapitola neunikla. Pokud máte rádi život a obyčejné věci, tohle se Vám skutečně neomrzí. Ač autoři leckde zmiňují, že knížka vznikla vlastně pro lenochy, není to tak docela pravda. Naopak, je to návod pro přepracované lidi, jak alespoň na chvíli vypnout, a že i ta malá chvilka má smysl. Hlavně se za "nicnedělání" nesmíte stydět. Záměrně dávám do uvozovek, protože v takovém rozpoložení mozek obvykle přijde na ty nejlepší nápady - tak jaké potom nicnedělání?!? Některé z věcí popsaných v knize, třeba házení žabek, dělám odjakživa, ale na některé mě kniha navedla, třeba takové čtení poezie. I když i tato knížka je z těch, které můžete vzít do kapsy, a přečíst si kousek třeba při čekání ve frontě na cokoli.

30 14.03.2019