BabaJaga11 komentáře u knih

Tahle kniha rozhodně stojí za přečtení. Děj se odehrává v Austrálii krátce po válce ve Vietnamu prolnou se v ní tři smutné osudy – bývalého australského vojáka z Vietnamu Paula, který po těžkých zraněních a znetvoření znovu hledá smysl života, mladé ženy Brendy, která byla hanebně podvedena mužem, jehož milovala a jehož dítě počala, a malého domorodého chlapce Kemmyho, který, aniž by to v té chvíli tušil, navždy ztratil oba rodiče. Všichni tři hrdinové se vrací ve vzpomínkách k životu, jímž žili ještě nedávno, a snaží se vyrovnat s přítomností. Kupodivu nejvíc bojuje a nejmíň si stěžuje chlapec Kemmy – snaží se postarat nejen sám o sebe, ale i o psa, který je zrovna tak opuštěný a k chlapci se připojil v lese. Kemmy kromě šatů, které má na sobě, a psa nemá vůbec nic, a tak se snaží opatřit si jídlo drobnými pochůzkami. Nikdo netuší, že jídlo které dostává za odměnu, je pro něj a pro psa jediným jídlem dne, že jeho rodiče již nežijí a nemohou se o něj tudíž postarat. Ač dospělí poukazují na to, že Kemmyho rodiče jsou jistě líní povaleči, kteří se o chlapce nestarají, skutečnost zjistí teprve ve chvíli, kdy chlapec těžce onemocní a několik dní se neobjeví. Brenda a Paul, kteří se do té doby starali jen o svá traumata z minulosti, spojí síly, aby Kemmyho zachránili, ale jejich pomoc přichází příliš pozdě… Konec knihy je smutný, ale dává naději, že dva lidé, kteří by byli bývali ještě nedávno raději nežili, paradoxně zachrání tragédie chlapce, jemuž oni sami pomoct neuměli. V knize jsou krásně vylíčeny úvahy a prožitky tří hlavních postav. Paulem zmítají děsivé vzpomínky na válku ve Vietnamu, na zlo, na jehož páchání se i on sám podílel, a to ve jménu demokracie a svobody pro obyvatele Vietnamu. To, co mu ve válce připadalo samozřejmé a o čem nepřemýšlel, ho teď děsí ve snech a nejde mu z hlavy, najednou vidí, že pravdu měli “blázni” z jejich jednotky, kteří se ptali, za koho vlastně bojují, když střílí po každém, i po ženách a dětech, když vietnamským rolníkům ničí jejich pole herbicidy a džungli, která je jejich domovem, spalují napalmem a fosforem. Kemmy mnoho věcí ze světa bílých nechápe, snaží se rozpomenout na to, co ho učili rodiče, ale zejména dědeček. Zjišťuje, že dědečkovy dovednosti by mu byly k užitku více, než to, co se naučil ve škole pro bílé. Přesto chlapec neztrácí naději a upírá se k tomu, že rodiče, které naposledy viděl “spící” v havarované dodávce, pro něj jednoho dne přijdou. Chlapec i jeho rodiče, kteří po nehodě ještě žili, bohužel doplatili na rasismum, který v Austrálii panoval ještě ve 2. polovině 20. století – jeho rodiče nemocnice odmítla přijmout kvůli barvě pleti. Zemřeli v sanitce. U chlapce se proto lékař o převoz do nemocnice, která je “rasově čistá”, ani nepokusil. Brenda je zatrpklá a straní se lidí. Zpočátku se zdá, že je to jen rozmazlená mladá dáma – vždyť kdo se někdy nešťastně nezamilovat. Postupně ale autorka odkrývá celou příčinu Brendiny zatrpklosti. Muž, kterého milovala, se s ní “naoko” oženil, aby se s ní mohl oddávat milostným vášním, kdykoli bude chtít. Jednoho dne však vychází najevo, že je “vzorným” manželem jiné ženy a šťastným otcem tří dětí. Brendě se zhroutí svět. Dítěte, které čeká, se vzdává, podstoupí nelegální potrat. Ač tělesně se rychle zotaví, její duše je křehčí, než si připouští – často k nenarozenému synovi zabloudí v myšlenkách, co by bylo, kdyby… Když nad knihou přemýšlím, bohužel mám pocit, že se toho do dnešních dní mnoho nezměnilo. Ve jménu svobody a demokracie jsou po celém světě vražděni další civilisté. Vojákům se o pravém důvodu jejich misí lže, něco vyjde najevo, až některá z nesmyslných válek skončí, něco se na veřejnost nedostane nikdy. Lidé, kteří sebe považují za “něco víc” a mnoho jiných lidí považují za občany “druhé kategorie”, existuje stále dost. Jen někdy tolik nerozhoduje barva kůže, ale výše konta, značka auta a jiné podružnosti. I v tzv. demokratickém světě lidé stále umírají na nemoci, jež dávno umíme vyléčit, a to jen proto, že nemají dost peněz nebo dost vysokou pojistku. “Láska” ve stylu “využít a zahodit” se pro mnohé muže stala standardem a kdo má jiný názor, stává se leckdy terčem posměchu… Na začátku jsem netušila, jak moc mě tato knížka zasáhne. Ač poprvé vyšla před zhruba 50 lety, je stále velmi aktuální a doporučuji ji každému, kdo má odvahu podívat se hlouběji pod povrch oficiálně předkládaných “pravd”.

38 01.01.2019

Nemůžu uvěřit, že tuto knížku četlo tak málo lidí a zatím ji zde nikdo nehodnotil! Hezká a hluboce lidská knížka, kterou vřele doporučuji každému, kdo už má mládí za sebou, potýká se s problémy středního věku, možná stojí na rozcestí. Někdy se bereme až příliš vážně, někdy máme pocit, že ostatní kolem nás se mají mnohem líp - vždyť vypadají spokojeně a jsou stále veselí. Ale zdání někdy klame - a jak! O tom - a ještě o mnohém dalším - je tato knížka. Děj je přitom velmi prostý - několik mužů různého věku se sejde na jednom nemocničním pokoji. Jejich společný čas je vyplněn vzpomínkami na mládí a dětství, na jejich lásky, vyprávěním, vtipkováním... jeden z nich v závěru knihy nečekaně umírá na embolii a ostatní až teprve v té chvíli vidí, jak moc jim jejich spolubydlící chybí jako kamarád. Ten, který se tvářil vždy bezstarostně, žertoval se sestřičkami a vymýšlel blbinky, udělal pro ostatní víc, než v té chvíli tušili. Hlavní hrdina knížky, rozvedený pětatřicátník, díky kamarádovi ze "šestnáctky" najde novou lásku, založí rodinu a jeho život získá nový smysl. Je zvláštní číst to všechno dnes, v internetovém věku. Obávám se, že přátelství, která kdysi na nemocničních pokojích vznikala, jsou dnes nahrazena elektronickou komunikací s širým světem, jen ten pokoj do ní nějak nezapadá...

38 03.11.2018

(SPOILER) Z knihy jsem trochu rozpačitá, nutno ovšem říct, že věku dívčích románů už jsem dávno odrostla. Jako spoustu jiných knih získaných zdarma nebo za pár korun jsem ji přečetla cestou do nádražní knihovny, kde jsem si ji pak vyměnila za jinou knihu. Ale zpět k ději této knížky :-). Začíná úplně obyčejně - obyčejná devátá třída ZDŠ v malém městečku, v níž jsou premianti i špatní žáci, dívky krásné i průměrné, chlapci mírní a poslušní i raubíři. Vše vyprávěno jazykem čtrnáctileté dívky Zuzany, tedy pro mě žádné velké terno, ale číst se to dá, říkala jsem si. Děj začíná získávat spád ve chvíli, kdy časopis pro mladé lidi v anketě o tom, proč máme rádi svoji školu, otiskne příspěvek Zuzany. Ten se však od ostatních dopisů diametrálně liší - upozorňuje na některé nešvary ve škole, především na učitele, který brutálně zbil a zkopal žáka. Omylem redakce byl dopis zveřejněn nikoli s pouhými iniciálami autorky, ale s jménem, iniciálou příjmení a městem. Na malém městě nebylo těžké zjistit totožnost pisatelky. A hon na čarodějnice začíná! Nejenže popsané jednání popřel dotyčný učitel, ale ze strachu lžou všichni - zbitý žák, kamarádka Jana, která byla svědkem učitelova jednání spolu se Zuzanou, ostatní učitelé i ředitel, byť o "výchovných" metodách kolegy dávno vědí. Oporu Zuzana nenajde ani v rodičích, kteří jí předhazují, že se nedostane na střední školu a že by se měla omluvit. Zastání najde pouze u dědečka a zdánlivě také u redaktora z časopisu, který článek otiskl - do doby, než se nechá přesvědčit učitelským sborem, že dívka lže. Nakonec již Zuzana nemá sílu vzdorovat. Nepřizná se ke lži - není k čemu - ale již neodporuje a nekomunikuje. V závěru knihy se snaží znovu navázat přátelství s Janou, ale jak to dopadlo, si už čtenář musí domyslet sám. A to byl ten moment, kdy jsem z knihy začala být velmi rozpačitá. Jistě, se spolužáky by se člověk smířit měl, i když se mu zdá, že se nezachovali správně. Ale všechno si lze vyříkat a doufat, že příště projeví víc odvahy. Také s rodiči musí nezletilá dívka nějak vyjít. Ovšem závěr je napsán tak, jakoby měl ukázat, že odvaha, kterou Zuzana projevila, byla vlastně něco špatného. Chtěl snad autor čtenáři vzkázat: " je jedno, že máš pravdu, ale oni jsou silnější, vzdej to!" Bohužel tak nějak na mě působila i anotace na konci knihy - jestli Zuzana chce, aby na ni byli ostatní hodní, musí začít u sebe. Je ovšem rozdíl, zda pubertální dívka odporuje rodičům, když po ní chtějí umýt nádobí, a když odporuje, jestliže ji nutí lhát... Anebo chtěl autor zdokumentovat to, co se dělo ve "svobodné" společnosti po listopadu 1989? Kniha byla totiž napsána a vyšla na začátku 90. let a sklánět se před autoritami, které ve skutečnosti žádnou autoritou nebyly, bylo vyžadováno zrovna tak jako v minulosti, jen ty autority změnila stranickou legitimaci. Knížka jde tak za hranici obyčejného dívčího románu - na příkladu učitele Buňaty, kterého se bojí žáci i ostatní učitelé včetně ředitele ukazuje, kam až to může dospět, když zlo není po zásluze potrestáno hned na začátku, když se nechá "vyrůst". Bohužel podobných příkladů lidí s ostrými lokty, kteří se prosadili na úkor jiných a ostatním celý život jen škodí, by se i reálně našla spousta. A přitom by bylo bývalo kdysi stačilo říct těmto lidem jasné a rezolutní "ne".

38 19.10.2018

Tuto knihu bych asi nikdy nečetla, kdybych nepotřebovala do Čtenářské výzvy nějakou knihu vydanou v roce mého narození. Spousta knih, které mě zaujaly, byly vydány o rok či dva dříve, nebo naopak později. Když jsem konečně našla dvě knihy vydané v roce mého narození, začala jsem se obávat, že je nestihnu včas přečíst - obě byly obsáhlé a ne úplně napínavé. Proto jsem se zaradovala nad Godwulfským rukopisem, který sliboval napínavé čtení a navíc tenká brožovaná knížka je ideální na cestování vlakem. Po přečtení musím říct, že to s tou napínavostí nebylo až takové, jak bych čekala, knihou jsem se prokousávala týden a pořádný spád dostala až ve druhé polovině. Mnoho prostoru zabírá detailní popis osob a míst. Mám sice ráda, když autor čtenáři osoby a místa přiblíží, lze si tak vše mnohem lépe představit i vizuálně, ale tady toho bylo moc i na mě. Snad to měl být pokus přiblížit čtenáři vidění světa očima soukromého detektiva, který si potřebuje vše pro sebe popsat a zapamatovat, ale myslím, že čtenář detektivek čeká spíše to napětí. I když musím uznat, že kdyby někdo potřeboval vzor, jak napsat popis osoby, místa či věci, v knize jich najde mnoho. Můj celkový dojem z knihy není až tak špatný, druhá půlka měla celkem spád a případ se podařilo vyřešit, ale čekala jsem od knihy víc. Jde o výtisk vyřazený z obecní knihovny, který pošlu dál do světa přes knihovnu na nějakém vlakovém nádraží :-).

38 06.10.2018

Nemůžu říct, že by mě kniha extra bavila, nedat si ji do Čtenářské výzvy jako knihu od slovenského autora, asi bych nedočetla. Jistě to zčásti bude tím, že k fascinaci dálnicemi, kterou autor popisuje u sebe a v extrémní podobě i u jednoho člověka, s nímž se setkal v dálničním bistru, mám skutečně daleko. Ovšem to neznamená, že by mi knížka nic nedala. Dlouhé, jakoby uspěchané věty evokují rychlost a nekonečnou cestu po dálnici. Musím říct, že mi chvílemi bylo z toho čtení fyzicky špatně, asi jako ze skutečné jízdy po dálnici, je to napsáno neobyčejně sugestivně. Zajímavé jsou i myšlenky - byť probleskují jen sem tam - zda je cestování po dálnici (a vůbec existence takových vymožeností jako jsou dálnice a rychlá auta) symbolem svobody, anebo je tomu naopak. Zda pak člověk není chycen do pasti vydělávání peněz na nová, ještě lepší auta, zda je svobodou stát v mnohakilometrové koloně. A kam to všechno povede, až přestanou existující dálnice stačit. V tomto smyslu je knížka víc než aktuální. Dříve narození čtenáři si pak mohou zavzpomínat, jak to bylo dříve a porovnat s tím, jak je to dnes. Na otázku, co je svoboda, si ovšem musí každý odpovědět sám.

38 24.07.2018

První díl, v němž autor putuje po rodném Blatensku, dále po Horažďovicku, Klatovsku, Strakonicku a příslušných částech Pošumaví, jsem dočetla tento týden. Jsem nadšená a brzy se pustím do dalšího dílu. Je neuvěřitelné, kolik rozmanitých informací dokázal autor do knihy vtěsnat - o krajině, lidech slovutných jmen (spisovatelé, básníci, malíři, stavitelé, vědci,...) i "obyčejní" mlynáři, faráři, učitelé, dělníci a mnozí další. Vesnice s jejich kostelíky, hřbitůvky a lipami na návsích. Hladiny rybníků s rozmanitým rostlinstvem a živočišstvem. Pradávná historie mytických míst, báje a pověsti, příslušníci šlechtických rodů, jejich sídla a role v běhu našich dějin. A mnoho a mnoho dalšího. Ze všeho pak vyzařuje láska autora k rodnému kraji, který prochodil pěšky. To mu tak trochu závidím - dnes není čas a není ani kudy chodit, kdenevedou turistické cesty, tam se pěšky chodí špatně, polňačky jsou rozorané, na silnici vás ohrožují auta. Není to jednoduchá četba a už vůbec ne odpočinková - musíte se soustředit, abyste z ní něco měli. Ovšem odvděčí se vám. Zjistíte třeba, kolik existuje zajímavých, ale málo známých knih od regionálních autorů a zatoužíte třeba si je také přečíst. A navíc, splníte tím jeden z úkolů Čtenářské výzvy - kniha, která byla zmíněna v jiné knize :-).

38 22.07.2018

Bunin mě naprosto dostal! Chtěla jsem dát původně čtyři hvězdičky, ale poslední, autobiografická povídka, líčící zmatky mládí a velké, ale ne úplně šťastné lásky, mě donutila dát plný počet.

Ano, povídky jsou melancholické, často až děsivé, s mírně fantaskními prvky (např. Bílý kůň), či s tragickým koncem (např. Hezký život, Bratři), který je navíc někdy zcela absurdní (Jarní večer). Povídky, které mají konec neutrální, anebo alespoň skýtají nějakou naději, jsou v menšině (např. Čangovy sny). Navíc, názvy povídek většinou ani v nejmenším nenapovídají, co se bude dít...

Takové je Rusko, ruský člověk, ruská duše – tak nějak samozřejmě žije se všemi možnými tragédiemi, které by jiné národy dávno zahubily... Ještě teď projíždím spolu s autorem a hrdiny jeho povídek na koni po blátivých cestách, prašných polích i krajem jarního lesa, kde kvetou "bleďounce modré jaterníky, nejkouzelnější a nejmilejší kvítky na světě". Jedu ve vlacích tisíce verst a na nádražích si kupuju pirohy. Mrznu za krutých zim a obdarovávám žebráka kůrkou chleba. Hledím do širých stepí, které spaluje slunce, a pak zase na hladiny řek a rybníků (ano, i ty tam mají!) a do jasně zelených březových hájků. Vystihnutí atmosféry zkrátka nemělo chybu, bylo tak sugestivní, že jsem sama sebe viděla na těch místech...

Bavilo mě dokonalé vykreslení postav. Nevím, čím to, leckdy mě v knihách až moc popisných detailů rozčiluje. Tady to bylo jiné. Nevím, možná proto, že autor zvládl mistrně popsat všechny nedokonalosti (s výjimkou mladých, krásných žen, které obvykle popsal jako dokonalé bytosti :-)), a také popis zevnějšku propojit s tím, co se dělo v nitru člověka. Asi v polovině knihy mě napadlo, jak by asi popsal mě, kdyby ještě žil a měl možnost mě potkat – a musela jsem se svému bláznivému nápadu smát.

Knížku jsem získala v dobročinném bazaru, přesvědčena, že po přečtení ji pošlu dál. Tak tedy tentokrát ne, rozhodla jsem nakonec :-). Nutno podotknout, že vedle Ivana Bunina za to trochu může i skvělá překladatelka Zdeňka Psůtková.

37 05.08.2019

Poetická, napínavá, místy humorně laděná, ale místy i smutná – taková je knížka Lampa malého plavčíka. O období druhé světové války bylo napsáno nepřeberné množství knih, ale tato je unikátní tím, že líčí život rodiny lodníků na vlečném člunu na Dunaji. Ten sám o sobě nebyl jednoduchý ani v mírových dobách – život ve stísněných prostorách lodi, rozmary počasí, lodní neštěstí... válka ovšem z plavby po Dunaji, který v té době vesměs ovládali Němci, udělala ještě mnohem nebezpečnější podnik. Rodiny se však nezřídka rozhodly raději pro společnou plavbu po Dunaji, než pro návrat "na souš", kde mužům hrozilo odvelení na frontu.

Autor při psaní knihy využil své vlastní vzpomínky z dětství a příběh vypráví z pohledu malého chlapce Marka. Ten ještě spoustě věcí nerozumí, byť leckdy není ušetřen děsivých událostí, které by otřásly i dospělým. K tomu četné neshody s dětmi ve škole, které, jak už to bývá, odlišnost svého nového spolužáka chápaly jako vhodný důvod k šikaně (tehdy se to tak ovšem nenazývalo).

Hezké je Markovo dětské rozumování o tom, co si myslet o partyzánech, Němcích, Rusech... kdo je zlý, kdo dobrý, komu věřit, co se stane po válce... vlastně jde o otázky, na které ani dospělí neznali odpověď, anebo se odpovědi báli. Úvahy o tom, jak mnozí lidé po válce ze dne na den převlékli kabát, jsou ovšem až příliš dospělácké. I když kdoví, možná, že děti takové věci viděly a vnímaly zřetelněji než dospělí, pro něž bylo těžké uvěřit tomu, jaký je ve skutečnosti jejich soused...

37 24.07.2019

Nenápadná knížka, o které jsem se dozvěděla vlastně úplnou náhodou. Ve vyřazených knihách z obecní knihovny jsem narazila na knihu "Fotografie po tatínkovi", která se mi moc líbila, a tak jsem pátrala, co dalšího její autor, pro mě do té doby zcela neznámý, ještě napsal. Mrzelo mě, že jen jednu knížku, alespoň na DK jich víc není, a nejspíš jich V. Brouček skutečně víc nenapsal, protože působil hlavně jako překladatel. O to víc mě potěšilo, že knížka je o rybaření. Na toto téma jsem přečetla řadu knížek a "Chytání naděje" bych hodnotlila jako jednu z nejlepších. Je v ní nejen humor a vyprávění o více či méně uvěřitelných zážitcích "tichých bláznů", ale v mnoha povídkách nechybí ani silný morální podtext.

Autor – rybář a vypravěč příběhů – se neprezentuje jako borec, který přelstí každou rybu a k tomu ještě u vody po nocích zvládá pít za dva a obšťastňovat milenku, ale jako člověk chybující, někdy možná až klukovsky naivní a skromný. Právě tím si mě jeho povídky získaly, na rozdíl od knih některých mladších autor. Nemyslí jen na sebe a na ulovení ryb (a pokud k tomu sklouzne, sám sebe napomíná), ale leží mu na srdci osud našich vod a přírody jako celku, i lidí, kteří si přírodních krás dovedou vážit.

Je mi upřímně líto, že pan Brouček zemřel krátce poté, co oslavil padesátku, a nedožil se vydání ani jedné ze svých dvou knih. Byl by zasloužil pobýt mezi lidmi i rybami déle. A jestli se dívá od nějaké nebeské řeky či rybníka, chci mu vzkázat, že mu moc děkuji aspoň za ty dvě knížky, které napsal...

37 31.05.2019

Knihu jsem loni koupila za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji po přečtení pošlu dál. Vypadala jako nová, asi nevhodný dárek pro nějaké dítě... nu, nedivím se. Myslím, že v dětském věku by mě asi také nezaujala, alespoň ne tolik, jako dnes. Hlavní dějová linie sleduje osudy československých legionářů čekajících po skončení 1. světové války na západní Sibiři na rozkaz cestovat po transsibiřské magistrále na východ do Vladivostoku a odtud lodí do Evropy. Tímto čekáním na cestu domů se prolínají vzpomínky na domov, na boje, padlé kamarády i veselé historky. Navíc se s osudem vojáků spojí osud i opuštěný polodivoký pes, odrostlé štěně, a tak se dozvídáme i o jeho osudu.

Líbila se mi "vyprávění mezi psy", do nichž autor začlenil nejvyšší morální hodnoty člověka – lásku, statečnost, obětavost, kamarádství... Vlastně jen díky těmto hodnotám dokázali legionáři vzdorovat dlouhému odloučení od rodin, oslovovat jeden druhého "bratře".

Těžké je ovšem smířit se s tím, že i tito muži, stejně jako miliony jiných ve válkách na celém světě během mnoha staletí, tito vzorní otcové, manželé a synové, byli nuceni zabíjet. Aby přežili, aby uhájili nejen své životy, ale i životy jiných lidí, ať již v Rusku nebo těžce se rodící nové vlasti – Československu. Vždycky si říkám, kdy už to lidstvo dostane rozum... ve válce proti sobě často stojí lidé, kteří třeba ještě včera seděli u jednoho stolu, kteří, kdyby nebyla válka, by spolu zašli na pivo nebo na fotbal. Najednou "ti druzí" dostanou nálepku "nepřítel" – a všechno je jinak.

Knihu jsem si každopádně přečetla moc ráda, a to hned z několika důvodů – kvůli příběhu psa Rafa (přiznám se, že jsem se o něj strachovala o něco víc než o legionáře), kvůli tomu, že se děj odehrává na Sibiři a také proto, že jsem se dozvěděla něco nového, co patří k našim dějinám. Och, jak jsou ty dějiny někdy zamotané a komplikované a jak málo stačí – jedno hloupé rozhodnutí někoho mocného – aby se zamotaly ještě více. A žertovné vyprávění o smažených telecích nožičkách ukazuje, že vlastně někdy stačí k vyvolání mezinárodního konfliktu i drobné nedorozumění, ale že obyčejné vylíčení pravdy, byť se zdá jakkoli nepravděpodobná, dokáže někdy zažehnat i velký průšvih.

Knížka může být inspirací pro kohokoli bez ohledu na věk. Je napsána s laskavou moudrostí a jemným humorem a promlouvá k nám pěkným, i když trochu archaickým jazykem ze začátku 20. století. Mně se moc líbila!

37 25.05.2019

Pro mě cenný nález na polici knih vyřazených z obecní knihovny (ale razítko nemá, takže tam knihu donesl někdo z místních lidí). Nemůžu si pomoct, ale musím dát pět hvězdiček. Je to tvrdá kniha o tvrdé době. Nejenže v ní umírají tisíce lidí ve válce (což se u válečného románu tak jaksi čeká), ale navíc doplácejí na špatnou organizaci, nedostatečné vybavení, nedůvěru... Že byl tehdejší Sovětský svaz na počátku 2. světové války špatně vyzbrojen, jsem věděla, ale netušila jsem například, jaký chaos na bojištích zpočátku panoval, že důležitější než dobře bojovat bylo neztratit doklady (nedovedu si představit, jak to vlastně měl člověk v boji zařídit) a co všechno musel člověk podstoupit, pokud je ztratil. Nedůvěra k lidem, kteří se probojovali z obklíčení, se zbraněmi, které museli nejprve odebrat protistraně, aby vůbec mohli bojovat, je až zarážející. Říkám si, že je vlastně zázrak, že se Hitlera podařilo kousek před Moskvou zastavit...

Někomu možná může připadat přehnané líčení hrdinství sovětských vojáků. Jenže bojovat za vlast znamenalo bojovat o život. Ani v tom nepanovala jednota, ne každý byl hrdinou (tak to prostě chodí), leckdo by se raději někde ukryl, jiný se trápil, když musel čekat v nemocnici, až se uzdraví ze zranění. Líbilo se mi psychologické vykreslení postav - jejich zmatků, tápání... rozhodně nebyly černobílé. Bohužel některé zemřely dřív, než se stačil jejich příběh jakkoli rozvinout - a mně mnohých bylo skutečně líto, tím spíš, že jejich konec byl vylíčen syrově, zkrátka voják padl... A jestli byla německá vojska vylíčena v horším světle, než jaká skutečně byla? Nemyslím si, i u nás Němci ještě po kapitulaci způsobili spoustu neštěstí a sotva se můžeme divit, když německá mládež byla již roky před válkou cíleně vychovávána k nenávisti k "nižším rasám". Asi by bylo logické, kdyby na počátku ofenzivy v SSSR Němci vzali nohy na ramena a nezdržovali se zapalováním vesnic, ale ať už z vlastní nenávisti nebo z pověření svých nadřízených se snažili způsobit co největší škody, i když už bylo zřejmé, že nemají šanci válku vyhrát.

Autor vkládá některým ze svých hrdinů do úst kritiku poměrů na začátku války, ptá se, jak je možné, že Stalin nevěděl, co se chystá... anebo věděl? A komu prospěl všechen ten chaos a nedůvěra?
Kniha ovšem byla napsána a v SSSR poprvé vydána až po kritice Stalinova kultu osobnosti N. S. Chruščovem. Tím nechci její význam nijak zlehčovat, je jisté, že dříve by ani vyjít nemohla a že autor by navíc dopadl velmi špatně. Pro mě osobně má daleko větší smysl, že svědectví vyšlo. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je v ní spousta přímé řeči a i když má přes 400 stran, četla se mi moc dobře a přečetla jsem ji během několika dní.

37 22.04.2019

Moc krásná knížka, ze které se dozvíte spoustu zajímavostí o životě Bedřicha Smetany a jeho širší rodiny, přátel a známých. Mimo jiné je zde uveden i rodokmen rodiny, takže z něj zjistíte, o jak početnou rodinu šlo; bohužel, mnozí členové zemřeli předčasně, často již v dětském věku, jak bylo v 19. století běžné.

Líbí se mi, jak je příběh rodiny zasazen do venkovského prostředí přelomu 19. a 20. století, popisují se práce na zahradě, lidové zvyky a svátky během roku, trávení času o prázdninách - který ale i pro děti byl z velké části vyplněn prací. Rodina si na nic nehraje, nedělají ze sebe nafoukané "celebrity" jako je tomu velmi často dnes u umělců, kteří několikrát vystoupí v televizi. Ač jsou Smetanovi-Schwartzovi hrdi na to, že jejich manžel, otec a dědeček je známý hudební skladatel, který směl dokonce jako jeden z vybraných synů českého národa poklepat na základní kámen Národního divadla v Praze, prožívají to všechno tak nějak soukromě, v kruhu nejbližších. Stejně, jako s B. Smetanou sdílejí jeho onemocnění - naprostou ztrátu sluchu a psychické potíže, čemuž předcházely profesní problémy a útoky jiných umělců na jeho osobu. Důležitým členem rodiny je klavír, který se do Jabkenic "přistěhoval" spolu s B. Smetanou a má dokonce jméno – Ullrich. Umělec na něj hrával, komponoval – a po něm i jeho dcery a vnoučata. Ač se jméno klavíru objeví jen na několika místech knihy, často se zmiňuje, kdo a co hrával a jak i děti měly velmi rády, když hrál dědeček nebo některá z tet. Myslím proto, že tahle knížka skvěle splňuje jeden z úkolů čtenářské výzvy 2019 - kniha, kde důležitou roli hraje hudební nástroj. Rozhodně stojí za přečtení, přestože literárně nejde o žádné veledílo - ale tento nedostatek je vyvážen laskavostí, kterou je kniha prodchnuta. Smetanova vnučka Běla Čapková napsala za celý život tuto knihu jako jedinou, a to ve svých 80 letech. Myslím, že už to zasluhuje obdiv!

37 02.02.2019

Válečná knížka z tak vzdálených končin, že jsem dosud o jejich roli ve 2. světové válce nevěděla vůbec nic. Získala jsem ji velmi levně v jednom dobročinném bazaru, v podstatě předem rozhodnuta, že až ji přečtu, pošlu ji dál. Zhruba prvních 20 stránek, které jsou věnovány popisu ostrova Fulakona a plánů Japonců na obsazení ostrova, o němž předem nevěděli, že se zde nachází misie věnovaná péči o malomocné, mě trochu nudily. Kniha si mě ale postupně získávala víc a víc tím, jak jsem se postupně seznamovala s hlavními postavami, ve své podstatě velmi rozporuplnými. Kněz a lékař v jedné osobě, který oplývá tak silným charismatem, že o mnohém přesvědčí i japonského (tj. nepřátelského) plukovníka. Plukovní Hakanato - krutý velitel, trestající sebemenší prohřešky smrtí. Postupně se však ukazují i pozitivní stránky jeho osobnosti a láska k domorodé ženě v něm cosi zlomí. Krásná domorodka Taluni, odvážná žena, která zachrání Hakanata před jistou smrtí. Příběh vlastně končí lépe, než bych u válečného románu čekala. Někteří z hlavních hrdinů se zachrání, ačkoli ostrov byl tvrdě ostřelován spojeneckými vojsky a mnoho obyvatel bylo zabito nebo zraněno. Jako tragédii vnímám spíše celkový přístup lidí k válce. Japonci měli plán na obsazení velkých území včetně severní Austrálie. Na dobytých územích se k zajatcům chovali velmi krutě a mnoho jich zabili. Etické otázky neřešili. Američané svrhli bombu na Hirošimu a běžní občané nad tím jásali. Stejně jako Japonci, ani oni neprojevili lítost nad osudem tisíců nevinných civilistů. Války nedělají ani tak vojáci, byť některé z nich, zvláště důstojníky, válčení baví. Válku dělají právě běžní občané svým všeobecným míněním, tím, koho si zvolí do politické reprezentace, i tím, jakou lhostejnost k okolnímu dění někdy projevují. Jinými slovy, těžko by mohly armády válčit, kdyby je v tom nepodpořil “hlas lidu”, anebo alespoň nedal souhlas k válečným krutostem svým zarytým mlčením.

37 21.12.2018

Útlá knížka, ale na delší cestování vlakem ideální. Je tam napětí a dobrodružství i milostná zápletka, budete cestovat po moři i vzduchem a dokonce i pod vodou. Ačkoli příběh sám je smyšlený, alespoň dle tvrzení autora, popisované historické události (potopení lodi s Rommelovým pokladem, pokusy o jeho vyzvednutí) jsou pravdivé. Kniha končí šťastně, i když jste napínáni až do poslední chvíle, zda hlavní hrdina, vdovec a otec tří dětí, vůbec přežije. Řekněme, že někde je to až trochu moc přitažené za vlasy, proto dávám čtyři hvězdičky, ale kniha se mi celkově líbila. Dala jsem ji do nádražní knihovny v Českých Budějovicích, takže budete-li mít štěstí, můžete si ji tam půjčit :-).

37 20.07.2018

Po knize jsem sáhla v nádražní knihovně, protože byla útlá a zdálo se, že ji zvládnu přečíst během delší cesty vlakem. To se mi i povedlo a celkově jsem za knihu vděčná, i když musím říct, že mě trochu rozčilovalo přeskakování mezi dějem v přítomnosti, kdy autor vypráví o svém příteli, starci Jakubovi ze Šumavy, a událostmi v minulosti, kdy Jakub svému příteli z města vypráví své osudy během druhé světové války a krátce po ní. V mnoha knihách mi tento způsob nevadí, ale tady to bylo trochu násilné v tom, že autor během dějů v přítomnosti hodnotí i to, jak ochotně či neochotně mu Jakub o svém někdejším životě vypravoval a co říkal na to, když mu P. Pavlík předčítal to, co napsal. Autor se totiž Jakubovi se záměrem napsat knihu svěřil. Je to sice originální, ale na druhou stranu to dost nabourává obě dějové linie a vytváří to linii třetí, v níž se autor snaží nějak prezentovat sám sebe, jenže to mně osobně připadalo nejméně zajímavé.

37 17.07.2018

Opravdu krásná kniha, jako ostatně většina knih, které nacházím v nádražních knihovnách. Příběh končí smutně, ale jako každý takový příběh obsahuje i naději. Slonice Sinuata zahyne, ale zůstává po ní slůně, sameček Nanuk. Přátelství lidí, kteří chtěli slonici zachránit, trvá dále, a dá se říct, že zlo bylo po zásluze potrestáno, i když si asi nikdo nepředstavoval, že se to stane zrovna takto.

37 17.07.2018

(SPOILER) Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout.

Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou.

Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým?

Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.

36 01.04.2024

Pokud hledáte romantické čtení se šťastným koncem, téhle knize se rozhodně vyhněte! Já jsem k ní přišla tak trochu jako slepý k houslím - v internetovém dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl a kde stála pár korun. Můj původní plán, totiž nepřečtenou ji v nějaké knihobudce vyměnit "za něco lepšího", jsem přehodnotila poté, co jsem v knize zalistovala. Zdálo se, že obsah je o hodně lepší než obálka a název. A tak jsem se rozhodla knížku nejdřív přečíst, než dojde na nějakou výměnu.

Rozhodně nelituji! V této knížce najdete mnoho podob lásky, včetně lásky mateřské, síly přátelství, lásky k němé tváři, lásky jako univerzálního principu. Většina příběhů bohužel končí tragicky. Jenže tak to v životě chodí. Autor si příběhy nemusel vymýšlet – hrdiny svých povídek potkával kolem sebe v běžném životě, o některých mu vyprávěli jiní lidé. Vznikla tak knížka plná emocí – touhy, vzpomínek, smutku a nostalgie. Mísí se v ní vřelý vztah k lidem – včetně mnoha chudých a utlačovaných, starých či jinak nemohoucích, nepochopených a nemoderních – se vztahem k vlasti. Tou pro autora bylo rakousko-uherské mocnářství, které se v té době již otřásalo v základech. Autor, ač Vídeňák, jezdíval i do Čech a na Moravu, kam je zasazen děj mnohých z jeho povídek. A tak na nás dýchne historie některých nám dobře známých míst.

Jediné, co se mi na knize nelíbilo, byly ilustrace Karla Laštovky. Byly by to hezké ilustrace k antickým tragédiím nebo k nějakým baladám či pohádkám pro starší děti, ale k příběhům, jejichž děj se odehrává ve 2. polovině 19. století, se vůbec nehodí. Kdyby tam nebyly žádné ilustrace, bylo by to lepší. Povídky jsou natolik silné, že by se bez ilustrací obešly. A pokud by tam už nějaké být měly, volila bych motivy z pozadí příběhů, třeba různé hrady, zámky a další památky, v jejichž okolí se příběhy odehrávají. Bylo by to hezké doplnění, které by nerušilo. Ale jelikož autor za ilustrace v českém vydání nemůže, dávám pět hvězdiček :-).

Knížka bude mít tu čest vydat se dále do světa z nádražní knihovny v Č. Budějovicích, patrně v pondělí po poledni. Takže kdo to máte blízko a chcete si ji přečíst, neváhejte :-).

36 17.08.2019

Opět jeden neuvěřitelný úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. O mořích a mořeplavcích jsem s oblibou čítala už v dětství. Ale Martin Behaim? Kdo to je? Že by si ho autor vymyslel? To vše se mi honilo hlavou, když jsem knihou listovala.

Ne, Martin Behaim není smyšlená postava. Dle některých názorů se dokonce narodil v Čechách, dle jiných, jichž se přidržel i autor knihy, byl jeho rodištěm Norimberk, avšak rod Behaimů pocházel z Čech.

V mládí bystrý a nadaný mladík, výborný matematik, prvorozený syn obchodníka suknem, který měl převzít rodinný podnik. Ale po několika letech, které strávil na zkušené v různých koutech Evropy, se chopil příležitosti, která neměla nic společného se suknem. Měl vstoupit do služeb portugalského krále a pracovat na technických vylepšením pro jeho námořní flotilu. I tehdy, v době, kdy neexistoval internet, ale ani telefon či telegraf, pouze osobní či poštovní spojení, se totiž o Behaimových schopnostech dozvěděli vlivní muži v různých koutech Evropy. Musel být tedy skutečně geniální, jestli ho dal k sobě povolat samotný král.

Zanedlouho se Martin zúčastnil i první, velmi náročné plavby do střední a jižní Afriky. A láska k životu na moři a volnosti u něj přetrvala po celý život – byla silnější než láska k matce a sourozencům, láska k manželce a dítěti či k pohodlnému životu bez zbytečných útrap. Martin se nedal nikým a ničím zastavit. Ani novým králem, který jej z portugalského královského dvora vyhostil. Behaim si opatřil vlastní loď a pokračoval v plavbách. Tak dlouho, dokud mu nedošly peníze a neselhalo už tak podlomené zdraví. Umírá daleko od rodiny, v chudobě, obklopen jen svým přítelem, někdejším lékařem Jana II., a mnichem z útulku pro chudé.

Dobrodružství, exotiku, historická fakta – ale i otázky lidské rovnosti a smyslu lidského konání, vášně a touhy jednotlivých postav, silná přátelství, to vše najdete v této knize, která se zdá být stejně zapomenutá, jako její hlavní hrdina. Je to škoda, protože Martin Behaim učinil řadu významných objevů, sestrojil na svou dobu výjimečný a až dosud zachovalý globus a zapsal se i do dějin dalších oborů.

36 10.08.2019

Moc pěkná kniha o dětství a jinošských letech Jana Amose Komenského. Autorka k ní poznamenává, že jí vždy připadalo, že ač je Komenský uznáván jako velká osobnost, není někým, koho bychom měli skutečně rádi, tak, jako některé jiné velikány. Knížkou se to rozhodla změnit – a podle mého názoru se jí to povedlo skvěle. Každý asi ví, že dospělá léta Komenského nebyla snadná, ale málokdo z nás asi přemýšlel o jeho dětství. Z knihy se zpočátku zdá, že je takřka idylické, ale to bohužel příiš brzy končí. Ztráta několika milovaných členů rodiny, války a nemoci, to vše na mladého Jana těžce doléhá, ale zároveň to formuje jeho budoucí profesní dráhu. Autorka přiznává, že ověřených informací o mladých letech Komenského je velmi málo, ale i to stačilo pro vytvoření kostry napínavého příběhu. Ano, mnoho z knihy je autorčina fantazie, ale opírá se o historická fakta a mnohé se mohlo udát tak, jak autorka popisuje.

36 21.07.2019