antragus komentáře u knih

Úchvatné. Nečekal bych, že na cynika mého formátu ještě někdy nějaká kniha zapůsobí s takovou razancí. Že ji budu muset místy odkládat a rozdýchávat, občas o jejích hrdinech dlouze přemítat. A pak ten konec, syrový a nevyhnutelný, beznadějný v celých posledních 15 stranách, které některé čtenáře určitě doženou k slzám.

15 15.04.2011

Přijde mi to tak, že si na sebe Erichsen upletl bič, a to ať to udělal vědomě, či nevědomě. Základní kámen úrazu je ten, že blackmetalisti, nebo metalisti obecně se ho z velké části budou snažit broukpytlíkovsky přečůrat v mnoha směrech (od reálných faktografických nedostatků, které nejsou dobré ani podle mého mínění, až po různé výlevy spíše pocitového ražení, které už jsem měl také tu čest v souvislosti s knihou slyšet) a lidé zvenku, kteří se o metal, tím spíše black, nestarají, nechápou jej a ani se moc nesnaží jej pochopit v knize, která se točí jen kolem tohoto stylu a subkultury nemají šanci najít cokoli, co by je "dostalo". Jenomže je otázka kolik lidí z obou táborů u toho bude řešit opravdu literární otázky.
Nepovažuji se za odborníka (i když jsem nějaké vyšší vzdělání v oblasti literatury utrpěl), ale podívejme se na to takto: O svým způsobem nešťastném námětu jsem psal již výše. Co se týče formy, Erichsen nic světoborného nepředvedl, pravda, na druhou stranu si myslím, že se nejsvětější trojice mé babičky (Pilcherová, Steelová a Courths-Mahlerová) může jít oproti němu i tak zahrabat. Co se týče dalších výtek ať odsud, nebo jinde slýchaných? Psychologie postavy se nemusí nutně vytvářet tím, že ji někdo aspoň na třiceti stranách popíše. Psychologie může také vyplývat z postavy samé, jejího jednání atd. Že to celé zní, jakoby to psal nějaký maximálně patnácti až šestnáctiletý kluk? No jo, protože to v ich formě vypráví guma, která se ani ve svých dvaceti evidentně ještě nestihla najít, neví zda se rozhodnout pro dobro, či zlo, sama sebou si evidentně není moc jistá, tím spíše ne v sociální oblasti a typicky tak hledá daleko silnější vzory, které by mohla napodobovat, až se za ně skrývat. Navíc Runar nechává tento vzor, aby s ním zametal jak se mu zlíbí, což ale opět odpovídá výše popsaným atributům jeho osobnsoti. A ani sám hlavní "hrdina" nemá jasno, jestli na Vinterblodovi víc visí, nebo se jej bojí. Oproti této "něco mezi postavě" stojí jako hlavní atribut zla právě Vinterblod, který je evidentně psychicky přinejmenším trochu za čárou se sklony k agresivitě, introverzi, vymýšlení si a v podstatě i vytváření vlastního světa s tím, že asi moc nerozlišuje co je a není reál (nebo by to během dalších 50 stránek navíc rozlišovat přestal :-) ). Atribut dobra představuje Hilde a dále zde máme dvě další gumy, ještě méně schopné než je Runar, kteří jsou vyloženě ve vleku a ve skupině mají právo maximálně lítat pro pivo. OK, možná by se v tom dalo ponimrat trochu víc, ale nepřijde mi, že by tam nebyla žádná psychologie. Příběh vyloženě na fleku taky nestojí, i když opět - připouštím, že čekat celou dobu víceméně jen na to, jestli lehne nějaký kostel nebo Vinterblod někoho dřív umlátí k smrti, a zda pak bude následovat neodvratitelný konec, může být pro oba tábory trochu málo.
Za sebe bych spíš vytknul místy trochu nelogické a neopodstatněné detaily - například to, že Runar chvíli jezdí svým autem, chvíli otcovým autem a tak to nějak střídá, ani sám nevím proč; Vinterblod bydlí a žije, sám moc nevím z čeho atd.
Jen mě ještě napadlo - mySaints ve svém komentáři píše, že postrádá Erichsenův názor na to, jak to všechno tehdy bylo. Trochu se mi vkrádá spíš polemická myšlenka, jestli Erichsen právě postavami nechtěl říct, že zde bylo něco magorů, kteří skutečně překračovali psychiatrické meze alespoň relativního normálu, a hromada lidí, kteří se jimi nechali vléct. Ale opravdu málo skutečně hrdých a silných osobností schopných navázat na odkaz "staré Skandinávie", tedy takových osobností, do jaké se neustále pokoušel stylizovat právě hlavní magor této knihy.

9 03.12.2012

EDIT 2. 8. 2022:
Všimli jste si někdo těch profilů, co sem nahazují pět hvězd jak zběsilé? Myslím tím hlavně kolik mají všeobecně zaklikaných knížek a kdy vznikly? :-D :-D :-D

V univerzitním prostředí se pohybuji prakticky od dob svých studií, i když rozhodně ne na Karlovce. Abych tedy tak shrnul co na mě čiší z úvah této "studentky": nějaké to pivo, víno a sex ke studiu patří, na tom jaksi nic objevného není. Podstatně vkusněji to už popsali jiní a jinde... Zde na sebe autorka - doufám, že nechtěně - napráskala především svůj mentálně-duševní stav, který mi přijde, slušně řečeno, neutěšený. Drahá kolegyně, vstupem na akademickou půdu se dostáváte na území, kde se lidé mezi sebou standardně hodnotí především v rámci svých znalostí, erudovanosti v oboru, zkušeností a inteligence. Váš pohled rádoby módní ikony a ještě více rádoby módní policie je tady bohužel až na vedlejší, ne-li slepé koleji. Veškeré posuzování toho, kdo má mastné vlasy, kdo má jaké boty, komu se k čemu nehodí jaký kus hadry, co má aktuálně na sobě, si nechte do bulvárních plátku typu Blesk magazín. Rád bych upozornil na staré slovácké přísloví: "Kolikrát v haleně chatrné najdeš rozumy jadrné..." Osobně jsem poznal mnoho lidí, kteří se sice oblékali jako kašpaři, ale osobnostně i mentálně byli o mnoho řádů výš, než ti, co se je pokoušeli podle "vohozu" posuzovat. A to platí o vyučujících i studentech. Když to vezmete kolem a kolem, autorka tam nemá jedinou postavu, do níž by kvůli něčemu neryla nebo ji neoznačovala jako slabý článek SPOILER (možná až na toho erasmáka, kterému otevře víc než srdce hlavně něco jiného) KONEC SPOILERU. Přitom s těmi postavami chodí na pivo, prožívá "studentský život", po státnicích se s nimi až pateticky loučí... Tomu se říká faleš, moje milá. Pokud někdo všechny vyučující (včetně těch sotva třicetiletých, kterým profesuru v tom věku fakt nežeru) po třech letech studia vysoké školy označuje s přehledem jako profesory, tomu se zase říká blbost. Takže termíny akademické obce: autorka z knihy vyznívá tak, že má bakaláře z hispanistiky, ale minimálně docenturu z vlastní důležitosti a namyšlenosti, s níž neváhá posuzovat vše kolem sebe, přičemž nejednou dokazuje, že mentálně a hlavně sociálně to zatuhlo někde mezi základkou a maturitou.

8 01.04.2022

Za mě prostě ty tři - neurazí, nenadchne ač by mohla. Problém není v autorce, to v žádném případě, za mě je to spíš práce editorky/redaktorky. Holka nepsala vůbec špatně, rozhodně bych tam cit pro práci se slovy a psaní viděl. Je sice pravdou, že něčeho podobného má plný šuplík každý druhý náctiletý (jak to tu zaznělo již přede mnou), je ale otázka jestli se dá z toho šuplíku něco vybrat k vydání nebo je to vše jen balast rozechvělých náctiletých duší. Zde se vybírat opravdu dalo, to ně že ne. Jen si nejsem jistý třeba zařazováním školních prací. Sám jsem jich sice pár pro své literární pokusy a poklesky zrecykloval, ale jde právě o to přežvýkání pro potřeby prozaického textu. Školní práce bývají omezeny dodržením tématu, rozsahu, užitého stylu. Ve škole to možná poslouží dobře, ale je to tak sešněrovaný, že to prostě bez úpravy jen tak fláknout do knížky moc nejde. U některých částí si tak prostě myslím, že editorka neměla příliš šťastnou ruku a buď měla v té flashce, kterou údajně dostala zapátrat ještě hlouběji, nebo z toho klidně udělat jen 100 nebo 120 stran. Navíc na její nejistotu hraje trochu i fakt, že nejdelší a nejsouvislejší částí knihy je její doslov, zabírající větší plochu než (byť) ta nejdelší kapitolka tohoto díla a z velké části působí právě jako sebeobhajoba výběru a celého konečného obrazu knihy.
PS: "Narozena v devadesátkách" jako název taky není zrovna šťastný. Pro mnohé znamená "jé, budeme vzpomínat na dětství/pubertu/dospívání/devadesátky", v knize s tím ovšem koresponduje jen jedna krátká kapitola připomínek kolujících dnes běžně po Facebooku (Čuměli jsme na Beverly Hills a Esmeraldu) a rok narození autorky (která si zase z těch devadesátek tolik pamatovat nemohla, co si budeme...).

6 17.10.2019

Hlavně rozpaky. Funguje tu něco skvělých, zajímavých a úsměvných vizí záhrobního života, na druhou stranu také několik vyloženě nezáživných možností. Ale to může být i věc osobního názoru, gusta nebo představ o vlastním posmrtném životě. Každopádně se to nedá číst na jeden zátah, ač se jedná o velmi útlou publikaci a kapitoly odsýpají jedna za druhou. Ony totiž jednotlivé myšlenky neobsahují kdovíjak složité a obsažné popisy, spíše se jedná o nástiny toho, jak to bude jednou možná fungovat s tím, že čtenář by měl nejspíš zbytek domýšlet, uvažovat nad ním, představovat si a filozofovat.

6 09.05.2012

Já vážně nechci být za tu škarohlídskou svini, co jde za každou cenu proti proudu, ale mě to vážně celkem nechytalo. Respektive jinak - doteď jsem měl od Kinga za sebou jen dvě bachmanovky (Blaze, Zhubni) a obě mě zaujaly daleko více. Tohle jsem rozečítal nadvakrát a když se ohlídnu, tak to sice nebylo špatný, ale přijde mi, že King místy zbytečně natahoval tu hru "Jak je to dál". Navíc mi asi nesedělo zcela komorní prostředí. Jistě, byly tam opravdu výživné momenty, ale při ohlédnutí zpátky si pamatuju jen ty. No nic, možná je chyba ve mně.

5 19.05.2014

Aniž bych se chtěl nějak povyšovat nad ostatní uživatele těchto požehnaných stránek, musím říct, že asi plně chápu prabídné hodnocení této knihy a protažené koutky nad mými pěti hvězdami. Helene předvedla něco, co ani zdaleka není pro běžného čtenáře, který sebou mrští někam do křesla či postele a čeká, že při čajíčku a jablíčku zhltne také nějaký ten příběh. Je to knížka především (ale nejen) pro ty, kterým se před (něco okolo) deseti lety podařilo prokousat Natálkou Kocábovou, respektive jejími knížkami Monarcha Absinth a Schola Alternativa. Monarcha mi tehdy přišel poněkud depresivní a hodně těžko přístupný či srozumitelný, Schola Alternativa si oproti němu držela základní příběhovou lajnu a vyžívala se spíše v bizarnostech. Axolotl pro mě tvoří přesný střed, jakýsi "chybějící článek" mezi těmito dvěma knihami. A vzhledem k tomu, že mám rád bizarnosti, navíc jsem něco podobného, tedy zlatý střed mezi knihami Natálky, hledal, nemohu prostě jinak. Axolotl se stal zjevením asi pro nás všechny - pro mě rozhodně pozitivním. Ale jak jsem psal - ostatním se nedivím. (PS: Další bod navíc je za axolotla coby zvíře - značně mi připomíná mou maličkost svým neustálým přiblblým úsměvem i schopností nikdy nedospět.)

5 01.11.2013

Celkový dojem z úchvatného příběhu silně brzdí neustálé talchání tzv. lepší společnosti při společných svačinách, večeřích, večírcích a podobných akcičkách. Nu což, bylo to takhle běžné, co se tedy dá dělat. Nakonec z toho aspoň vylezlo i několik skvělých moudrých poznámek, které mají nadčasovou platnost.

5 01.02.2011

Tak tomuhle se říká klasika všech klasik. Taková chorobná genialita, navíc umě převedená i na filmové plátno, se hned tak nevidí

5 31.01.2011

Ryze české prostředí Sváťovým příběhům evidentně velice prospělo...;-) Žádná příprava holt není tak dokonalá, jako popisování něčeho, co máte kolem sebe.

5 31.01.2011

Nejsmutnější na tom celém je, že kniha podlehla nepříjemnému českému zvyku vzít příběh, totálně jej překopat a přepsat, vydat to pod jménem původního autora a někam dolů napsat malým písmem kouzelnou formulku: "Volně vypravuje..." V tomto případě sice vzniklo něco, co je relativně příjemné, když je vám 10 let, na druhou stranu se většina Čechů ohání tím, že četli Robinsona, přičemž četli něco, co kolem něj téměř ani neprošlo. A často se pak diví zahraničním filmovým adaptacím, ve kterých Pátek opravdu asi 4/5 děje není vítaný kámoš, ale normální černý otrok, tak jako byli bráni v tehdejší době v Evropě a jiném "civilizovaném" světě všichni jemu podobní a zpravidla diváci ani nechápou, proč se Robinson půlku filmu jenom modlí, když má přece hlavně nahánět kozy, pěstovat cokoli, co roste a dá se sežrat a bojovat s kanibaly v nerovném souboji puška versus oštěp. Panu Plevovi bych dal 4, možná i 5 hvězd. Ale jenom pokud by to bylo v Česku vydáváno pod jeho jménem. Takhle si hvězdičky posbírám a nechám je pro skutečného pana Defoe.

5 28.01.2011

Nemám nic proti názorům dotazovaných. Taky si myslím, že '68 byla kur*árna a ještě větší potom způsob, jak to Rusáci prezentovali svým lidem. Nicméně když se zeptáte na tuto dějinnou událost padesáti lidí, kteří jsou ze stejné branže (čest výjimkám), v té době byli všichni v podobném věku a uděláte to víceméně stejnými otázkami...tak vám z toho leze k uzoufání nudná knížka rozhovorů, kde je prostě všechno pořád na jedno brdo. Takže ještě jednou - všechna čest těm rozhovorům, které přinesly i něco jiného, než jen střelbu u rozhlasu a zpackanou další kariéru (která - ruku na srdce - zase tak zpackaná nebyla, když jsou to do dneška významné osobnosti); čest těm, kteří bez keců přiznali, že neemigrovali, protože pochopili, že by ve světě znamenali kulový, zatímco tady měli svůj - byť překážkový - běh jistý a čest jakýmkoli vybočením z těchto jinak dosti jednosměrných rozhovorů. Ale tak aspoň pan autor ví, jak se vydělávaj prachy.

4 11.12.2021

Tentokrát za 5 pochopitelně z trochu jiných důvodů, než běžně - bibliografie se, jak známo, jako souvislý text prakticky číst nedá a nejzáživnější je tady ediční poznámka. Za tu makačku kterou tohle ale standardně dá si autoři ty hvězdy zaslouží... ;-)

4 29.05.2020

Je to fajn rychlé čtení (ano, všiml jsem si, že je to pro čtenáře od devíti let, a už asi trochu nespadám do té správné věkové kategorie), které pravděpodobně plní svůj účel. V hororu obecně preferuji některé prvky více, některé méně a jsem rád, že se autor nebál zkoušet na čtenáře různé věci, čímž to nebylo všechno na jedno brdo. Za sebe bych jen vytknul nakladatelství redakci - prvně do bloku, proboha do bloku...v tomhle formátu to fakt vypadá bizarně. A za druhé, prosím, dořešte ty spojky a předložky na koncích řádků (ano, přesně ty, co tam už nemají co dělat). Kde se to jinak maj ty děcka naučit, když ne v knížkách?

4 06.06.2019

Ještě trochu váhám mezi čtyřkou a pětkou. Je to takový ten pocit, kdy hodnotíte zaručeně kladně, jen nějak nemáte ani vnitřní argumenty pro rozhodnutí se. Každopádně se Herriotovi musí nechat poměrně silný cit jak pro lidi a svět kolem sebe, tak i pro převod tohoto všeho na stránky knihy. Navíc to nehraje na prvoplánovou zábavu, někdy je naopak hloubavější a posmutnělejší. A z toho mi leze jeho pravděpodobně nejsilnější literární zbraň - popis života takového, jaký je. S citem a pohledem na svět, který mně osobně sedí. A jak se tak rozhlížím, nebudu sám.
PS: Ale Siegfriedovo čištění předního skla auta po dostizích téměř v úplném závěru knihy mě opravdu dostalo do kolen... :-)

4 16.07.2013

Přijde mi, že každý spisovatel musí mít alespoň jedno dílo, které se stane snůškou jeho filozofických úvah a jiného mentálního průjmu. A panu Mannovi se to asi bohužel povedlo právě zde. I tento námět se dal zpracovat poněkud záživněji.

4 01.02.2011

Nádhera. Tohle je Irving se vším všudy, a když se mě někdo zeptá, čím by měl od něj začít, nebo proč jej tak miluju, odpovím mu názvem právě téhle knihy. Na jedné stránce se vám chce brečet, na další se válíte smíchy. I když střed odehrávající se v Rakousku dost drhne, americké pasáže vše vynahrazují.

4 28.01.2011

Za čtyři s hromadou výhrad. Předně v té první části, v níž autor "glosuje společnost, hraje si se slovy, využívá prvky satiry a humoru" - tím, že píše o tom, že někde potratil lyže, nebo že rozbil tetičce skleničku, nebo že neumí fyziku - tím opravdu neglosuje společnost. Není to ani satira. Hra se slovy nevypadá tak, že za každou cenu musím najít rýmující se koncovku, ač mi z toho leze sebevětší hovadina... To je opravdu upachtěný pokus o humor a poezii hodný žáka nižšího stupně, jak tu někteří již pravili přede mnou, a autora tak trochu podezírám z "vymetení šuplíků" z té doby. Na druhou stranu ve chvíli, kdy to začíná mít nějakou hlavu a patu, ve chvíli kdy se sem míchají motivy lásky, smrti a pošmourného světa - v tu chvíli to opravdu z mého pohledu začíná za něco stát a nebojím se to označit za poezii. Některé poslední kousky ve sbírce mi sice myšlenkově zrovna neimponují, ale na druhou stranu jsou stravitelné z hlediska formy. Nicméně pro příště - trapné říkanky ze školy nechat pod lavicí a i u té hodnotnější části knihy se nesnažit za každou cenu rýmovat (to nedělá poezii poezií), a to ještě totálně bez ohledu na rytmus (počet slabik jednotlivých veršů, chcete-li). A za co teda vlastně ty čtyři? Za upřímnost, za odvahu, za city a pocity. Jsou tam prostě věci a motivy, díky kterým bych si Daniela Jakubce koupil znova, tentokrát třeba i v delší stopáži...

3 21.01.2022

To máte asi tak. Nebudu škaredě ani škodolibě říkat, že nejerotičtější na těchto povídkách je název sbírky (nakonec, když se s ní vytasíte třeba ve vlaku, sklidíte nejeden významný pohled ;-)), ale trochu mi to tak připomíná dle rejstříku všech činností autorky ten současný vtip, kdy ona říká jemu: "Profesí jsem tohle a tohle, dělám taky támhleto, když mám volno tak se pokouším o tohle a občas ještě dělám tohle..." a on na to odpovídá něco v tom smyslu, že do tolika věcí nefušuje, ale ve finále umí taky ho*no... Na sbírce je až zoufale vidět, že některé povídky jsou novější, jiné starší, některé totiž působí vypsaněji, jiné, jakoby se jednalo o první krůčky v kurzu tvůrčího psaní. Dramaturgii výběru, tedy proč byly vybrány v pořadí, v němž jsou ve sbírce jsem moc nepochopil, v případě časové kontinuity dle datací mohlo být aspoň zajímavé sledovat, jak se autorka vyvíjela. Třeba úletová povídka (tušímže Šťastná intelektuálka letí nad Prahou, ale nejsem si teď úplně jist) v níž má všechno svou značku (necitovaný příklad: sedla si na židli značky (značka), na klín si položila notebook značky Toshiba, podívala se na ledničku značky Calex a v kabelce značky (značka) zapátrala po cigaretách značky Marlboro...no a pak s trochou štěstí konečně něco udělala), to znám. Taky jsem měl při svých neohrabaných pokusech psát kdysi potřebu jmenovat co nejvíc značek. U mě to bylo proto, aby bylo znát, že hlavní hrdina "na to má", a opustilo mě to přibližně v desíti letech...
Co se proklamované erotiky a dráždivosti týče - některé kousky jsou při zapojení fantazie příjemné a řekněme i poutavé, jiné mě vzrušují asi jako padesátník na chodníku. A tak je to vlastně se vším - některé povídky mají myšlenku, nápad, podání, délku tak akorát, všechno v nich funguje, jiné jsou vařené z vody až do hustoty tekutého písku, v němž se sama autorka beznadějně topí... Ty tři hvězdy jsou u mě tedy přesný průměr, který jsem vypočítal z hodnocení jednotlivých povídek.

3 01.04.2019

OK, vyšlo to sice v roce 2006, ale už tehdy pro mě platilo:
Chlast - ano, uchlastalo se mi několik členů rodiny...
Trocha poměrně nevinného SM sexu - ano, ale všem které při čtení tohohle lehce svrbělo v podbřišku doporučuju zakoupit si jedno až dvě čísla časopisu Markýz, aby pochopili, co všechno SM opravdu je a může být...
Piercing a kérky - jj, v jednom namátkově vybraném čísle časopisů na toto zaměřených uvidíte obojí včetně hadího jazyka...
Takže pokud vás to fakt šokovalo, příliš chodíte do kostela nebo máte nějak jinak zúžený rozhled po světě. (Beru, že v Japonsku to tou dobou mohlo být jinak, ale pro středoevropana nic moc nového...) Z hlediska literárního to odpovídá svému vzniku - první výstup kurzů tvůrčího psaní se třemi popsanějšími postavami, náznakem děje, který ovšem probíhá spíš ve skocích, touha šokovat a ne příliš stran (kdyby to autora náhodou přestalo předčasně bavit). Na start to není špatný, léčba šokem možná může i za ty milionové prodeje, ale těmi oceněními si fakt jistej nejsem.

3 02.05.2018