Alcea komentáře u knih

Jsem teprve sotva v půli knihy, a od první kapitoly jsem nad očekávání spokojená. Žantovský bez patolízalství a patosu, bez růžových brýlí ukazuje celou osobnost VH, jeho dobré i horší polohy a stránky. Stejným způsobem nastiňuje i vztah k ostatním lidem jeho života i jejich vztah k němu. Inspirativní pro další čtení a studium jsou odkazy na zdroje, citace i různě velké narážky na jeho díla, vždy v souvislosti s jeho životem, kdy se dílo i myšlenky prolínaly a směřovaly k budoucímu dějům. Činí to tak životopis naprosto realistický, nepřikrášlený a přitom důstojný popisovaného i popisujícího. Jedinou vadou je obrazová příloha, která je podlle mně poněkud chaoticky seřazena, rozhodně ne chronologicky (narozdíl od textu) ani tematicky.

3 18.01.2023

Hájíčka čtu celkem ráda, ale tady jsem nenašla téměř nic, co by mě oslovilo. Děj vesměs chabý, hlavní postava tak nějak neví co se sebou celou knihu, čekala jsem aspoň kousek odkryté tajemství, vyřešení nějakého problému, malou katarzi či co. Jako letní čtení asi jo, ale holt jsem jiná krevní skupina a od J.H. to beru jako slabší kus.

5 18.01.2023

Must read

3 01.12.2019

Po shlédnutí kousku dvoudílného filmu v koprodukci myslím Němcům s českou televizí jakože biografického, musím tuto knihu doporučit zájemcům o skutečnou biografii, střízlivou, bez výmyslů a historických lží.

1 25.04.2018

Pro ty, kdo mají rádi hledání ztraceného času :) Životní příběh v autentických zápisech vesnického učitele, hudebníka a především zapadlého vlastence v tom nejryzejším slova smyslu.

1 25.04.2018

Dá se přečíst dychtivě a s nadšením jen v určitém životním období. A po letech se zase nedá vůbec dočíst. :)

Doufám, že ještě někde mám ohmatané zkopírované listy Her z této knihy. Zasutá vzpomínka na jednu část dospívání. Doporučuji číst právě mezi hranicemi dětství a dospělostí, na dlouhých cestách, nejlépe zcela o samotě anebo vzájemně předčítat před usnutím.

Soucítím s Ladysem, možná jsem jen o pár let mladší, ale školní čtení této knihy při hodinách češtiny způsobilo, že se jí budu navždy vyhýbat obloukem. Naštěstí měla další souška rozum a nasadila stravitelnější Kluci, holky a stodůlky. Dobrý s námi a zlý pryč!

Vždycky mě potěší, když tuhle knížečku objevím u nás v knihovně (snadno se schová). Je to vltavín.

4 15.10.2015

Knihu jsem dostala ve věku 13 a 3/4 :) za jakousi matematickou olympiádu. Chci se stát slavným spisovatelem, pes Šavle, had Lucas, červené ponožky, Pandora-skříňka, nezapomenutelný školní výlet (pneumatiky hoří), "když je v klidu, nemá ani cenu ho měřit" .... To už je můj osud!
Čteno v odstupech vždy po několika letech, pokaždé to bylo jiné: A. jsem chápala, připadal mi neskutečně protivný, litovala jeho otce, fandila jeho matce.. ale vždycky to byla velká zábava.

1 15.10.2015

Bohužel jsme tuto knihu dostali (vlastně děti dostaly) a byla jsem nucena ji pro dobrovolný výběr dětem číst. Každému jednou, víckrát naštěstí nechtěly. Převyprávěčka zkrátila originál tak důkladně, že z pohádky zůstalo jen její torzo. Kolikrát v podstatě vymizela zápletka, nebo se vešla do jedné věty. Samozřejmě je úplně marné pátrat po kráse češtiny a co do slohu zůstává kniha na úrovni čtenářského deníku žáka ZŠ. Tam se také zhruba dovíme, o čem dílo je, a jinak šlus. Tady chybí ještě to otřepané: pohádka se mi líbila...

Zhruba tak jednou za deset let cítím nutnost si přečíst Sekyru, vždycky mě překvapí, jak je útlá, mám ji v paměti jako pěkně hutnou knihu, nacpanou větami, které jsem se od prvního přečtení naučila zpaměti. Na první čtení až bolela, časem jsem smířená, že tak to prostě chodí, fascinuje mě, jak trefně, syrově upřímně jsou popsány bolesti vztahu syn-otec. Postřehy o tehdejší společnosti a názory na ni nemusí být všechny čtenářem přijaty, on o to soudím ani autor nestál, většinou mi ovšem připadají velmi trefné a leckdy jsou vtipné. Vaculíkův humor knihu koření, zvlášť jsem si oblíbila bratrance z Tarandové ("co to pravíte, strýčku? Však tetička není úzkoprsá!")
"Někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být tak malicherný k některým věcem a lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít - a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jsou nad hlavou, jdeš za hejnem vzpomínek a zní ti to v nitru jako amen."
Spolu s Morčaty je Sekyra to nejlepší z LV, alespoň pro mě.

Pro mě nejméně stravitelná kniha ze všech přečtených Vaculíkových. Zde zašel za hranu toho, co dokážu v autobiografické litaratuře tolerovat. Literárně jí nemám co vytknout, ale ani vypíchnout.

2 08.10.2015

První nebo skoro první mé setkání s Waitsem (proběhlo téměř souběžně se setkáním sluchovým). I přes níže zmíněný problém s překladem dobrý počin. Dostalo mě k hudbě TW a je to vztah na celý život. Někdy nahlédnu, abych sluchový požitek víc vychutnala.

08.10.2015

Pro to, abyste se naučili šít, tako kniha nestačí. Ale pro začátečníka je co do orientace v různých stezích a technikách více než dostačující. Často po ní sáhnu, protože např. různé postupy přišívání zipu, zakládání kalhot či šití poutek, nebo velmi užitečný skrytý steh nepoužívám zas tak často, abych je měla "v ruce".

1 06.10.2015

Povídky mistrně napsané, se stále aktuálními tématy, až mrazí. Bohužel ovšem nejsou mým šálkem čaje, pro mě až příliš syrově úchylné, přímo z nich čiší autorova "nenormálnost" a komplexy (není míněno zle, prostě to, že se psaním vyrovnával sám se sebou, což činí většina autorů, ale zde to vyplouvá na povrch tak jasně). Bavily mě spíš kratší půl až dvoustránkové texty.

06.10.2015

Na první čtení mě rozhodila natolik, že jsem se jí bála číst znovu. Vlastně úplně celou jsem si ji přečetla až po dvaceti letech, ten čas je znát, přestala mě drásat a mohla jsem vnímat tu rozprostřenou krajinu i čas. Je to krásný a upřímný příběh. Asi ne pro každého, kdo chce přečíst knížku jako sníst rohlík s máslem, najde si radši jinou (nic proti, taky někdy radši knihy jenom "jím"). Kdo nezažil devadesátky, nemá trochu vědomí o historii čech, možná se bude ztrácet (anebo něco nového objeví). Vůbec nemůžu poslouchat hlas Jáchyma Topola, když čte vlastní knihy nebo říká co si myslí, ale jeho psaní mě baví. Všechno, co dělá, dělá po svém (ostatně jako všichni Topolové), žádná snaha zalíbit se čtenáři, prodat se. Jsem ráda, že takoví lidé pořád jsou.
Naprostý souhlas s komentářem "m4xp4yn"
"Ben Nevis" (mmch mám na něj pěknou vzpomínku:)) - absence příběhu? Přinejmenším milostná linka tam přece běží od začátku do konce...

Chtěla jsem kvalitní čtení, které mi nadlouho vydrží. Vybrala jsem si tenkrát v knihkupectví tuto tlustší knihu po kratším nahlédnutí a nelituju. Občas otevřu jen na pár povídek, čas od času přečtu znovu celou. Malamud byl jeden z mistrů povídky (přečetla jsem i nějakou novelu, ale ty mi tak nesedly). A je zajímavé sledovat vývoj jeho stylu i témat.

22.09.2015

Obrázky, krásné povídání, pár historických souvislostí, zajímavostí a vzájemné odkazy krajin k sobě. Cílkova snaha zpopularizovat a objevit pro nás znovu českou a moravskou krajinu (a vlastně krajinu vůbec) je chvályhodná, ale pro mě jde tahle kniha málo do hloubky.

1 21.09.2015

Drobná knížka s krásným obsahem. Autor ji s vděčností připsal památce svého otce - jihočeského stavitele Jindřicha Spirhanzla, který svou prací přispěl významné části jihočeské lidové architektury. Knížka dokumentuje obrazem i popisem v tehdejší době ještě zachovalé chalupy a domy, v době, kdy památkáři a chalupáři byli ještě na houbách. Na konkrétních příkladech obytných, hospodářských i drobých staveb ukazuje jejich typické prvky a upozorňuje soulad jejich užitné i estetické hodnoty, která přirozeně vyplynula z potřeb hospodáře. Poslední dvě kapitoly "O českou vesnici" a "Cesty k nové tváři vesnice" jsou autorovou obžalovou úpadku vesnického stavitelství a nástinem, kam by se mělo ubírat. Kniha vznikala mezi léty 1937-1945 a v kontextu dalšího vývoje vesnice až dosud je vlastně stále aktuální.

2 21.09.2015