Akana komentáře u knih

Snaha oddémonizovat islámskou kulturu a společnost je samozřejmě vítaná, v tomhle případě se ale spíš než o nestrannou analýzu jedná o tendenční obhajobu. Že přichází z pera křesťanky, je možná paradoxní, ale ve výsledku stejně zavádějící jako kdyby šlo o muslimku. Když vidím, s jakou samozřejmostí autorka přijímá údaje z Koránu jako objektivní historické skutečnosti, musím se sympatiemi vzpomenout na knihu Ve stínu meče od Toma Hollanda, který neváhal zpochybnit třeba i lokalizaci samotné Mekky. Ale když se přes tohle základní východisko přeneseme, užitečných informací pro ty, kdo se chtějí v problematice obecně zorientovat, nabízí kniha poměrně dost.

6 26.04.2021

Souhlasím s výtkou, že autor dost svévolně přizpůsobuje popis událostí své základní premise o tom, že celá moderní historie Evropy se točí kolem Německa. Ale ono to ve výsledku výkladu zase tolik neškodí. Myslím, že se mu celkem obstojně daří postihnout tu spleť souvislostí, střetávajících se zájmů a strategií, která jednoznačně ovlivňuje i současný vývoj. Tahle hra totiž nikdy nekončí.

5 09.04.2021

Úchylné, opulentní, nespoutané. V mozku Alejandra Jodorowského musí být útulno asi jako v buddhistickém chrámu po útoku komanda zmutovaných biorobotů nebo něčeho takového. Chvílemi se to tváří jako povrchní space opera, chvíli jako zjevení těch nejhlubších mystických tajemství. Chvíli groteska, chvíli meditace. A ty chvíle míjejí jedna druhou v ukrutném tempu. Chápu, že tohle leckdo nestráví, já se ale rád nechal tím bizarním kosmickým obludáriem pohltit.

14 09.04.2021

Šindelkovy pozorovací a ještě víc vyjadřovací schopnosti mě nepřestávají fascinovat. Tady navíc - oproti sbírce Zůstaňte s námi - jednotlivé povídky pospojoval krásně nenápadnými stehy do křehkého multipříběhu. V analýze svých postav, jejich pocitů i různých společenských jevů je pořád stejně nesmiřitelný, pro někoho možná až jedovatý, ale on i ten laskavý český humor, který mám jinak rád, potřebuje nějakou tu drsnější protiváhu.

Netuším, jestli autor píše lehce nebo " v potu tváře", ale výsledek je právě takový, aby to bylo jedno. Ovšem pokud je správně první možnost, závidím mu ještě o něco víc.

11 18.03.2021

Vlastně by tenhle román klidně mohl patřit do kategorie young adult. Obsahuje přinejmenším dvě její zásadní ingredience: prostředí dystopického světa a dospívající hrdinku. Jenže oproti všem možným klonům Hunger Games je tu podstatný rozdíl. Úplně chybí nějaký romantický vztah a ani zvlášť akčních momentů se čtenář nedočká. Místo nich tu máme přemýšlivě a zvolna podané vyprávění z tísnivého světa, z něhož mizí voda ale zůstávají čajové obřady, jejichž meditativní povaha dává atmosféru celému poměrně komornímu příběhu. Je na čtenáři, jestli bude mít takovou neokázalost za plus nebo mínus. Já volím určitě první možnost.

12 18.03.2021

Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém.

Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.

23 18.03.2021

Ne, že bych se i tentokrát nebavil, ale přišlo mi, že si Paasilinna v tomto případě až příliš vypomáhá dějovými oslími můstky, které tu a tam vyznívají křečovitě. Jinými slovy je až moc zjevné, že s příběhem směřuje do nějakého bodu a hodlá ho tam dotlačit za každou cenu. To ale nic nemění na tom, že jeho druh humoru mi setrvale šmakuje.

23 05.01.2021

Anatomie diktátora a jeho vzestupu k moci. Nadsázkou a způsobem vyjadřování je vyprávění posunuté lehce mimo realitu, zároveň si ale za fiktivní osoby můžeme lehce dosadit nějaké ty skutečné, což má svou přitažlivost. Na druhou stranu nemám dojem, že by mi autorka o mechanismech totalitního režimu a myšlenkových pochodech jeho představitelů sdělila něco zcela netušeného. Zajímavý experiment, nic víc a nic míň.

2 05.01.2021

Zájem o osobu Jany z Arku ve mně kdysi vzbudil dvoudílný koprodukční film s Leelee Sobieski v titulní roli, proto mě trochu mrzí, že ho Kathryn Harrison mezi jinými filmovými adaptacemi nezmiňuje (když už odkazuje na tu Bessonovu ze stejného roku, která je možná výpravnější, ale v přístupu k faktům svévolnější a celkově méně zdařilá). To je ale samozřejmě podružné, jinak je to skvělá biografie, která se nebojí posvítit si na Janinu fascinující osobnost z mnoha úhlů. Obzvlášť pozorně se autorka věnuje kontextu dobového postavení žen ve společnosti a je pravda, že to, čím Jana své nepřátele a soudce popuzovala asi nejvíc, bylo její - řečeno současným slovníkem - "nabourávání genderových stereotypů", i když její motivace byly samozřejmě úplně jiné, pevně provázané s tehdejším náboženským myšlením. Další, na co Harrison klade důraz, jsou paralely mezi Janou a Ježíšem, mezi jejich životními příběhy a možná ještě spíš mezi středověkým "mediálním obrazem" těchto příběhů. Kniha rozhodně není nekritickou oslavou, ale portrétem člověka z masa a kostí, osobnosti, která by byla výjimečná v kterékoli době.

7 01.11.2020

Podivuhodně vybalancované na hraně mezi znepokojivým a groteskním, vyšinutým a pohádkovým. Hrdinové prostřednictvím Hry vysvlékají navzájem svá nitra až na nejohlodanější jádro, bezohlední k druhým i k sobě a já nedokážu rozhodnout nakolik je Ellina honba za pravdou zvrácená a nakolik žádoucí. Hodně toho zůstává nedopovězeno, typická severská uměřenost výrazu tu o sebe jiskří s nepředvídanými dějovými zákrutami a bizarními nápady. Na druhou stranu to celé chvílemi působí mírně nesourodě a krkolomně. to ale celkový dojem nijak dramaticky nezkalí. Přirovnání k Murakamimu, Lynchovi nebo Grimmům je samozřejmě nutné brát s rezervou, ale zase bych se nad tím tak nerozčiloval. Jako orientační body pro čtenáře - aby trochu věděl, co může čekat - poslouží. Mně se navíc občas připomnělo něco z atmosféry Mistra a Markétky.

15 01.11.2020

Hodně mi to připomínalo určitý typ filmů od bratří Coenů jako Zbytečná krutost nebo Fargo - tragikomická krimi, v hlavní roli packal, kterému se podělá všechno co se podělat může. Autorka se velmi detailně soustředí na psychologické zdůvodnění jednání svých postav, což v první půlce funguje bezvadně, v té druhé, akčnější už ale tenhle postup trochu brzdí spád děje a začíná působit samoúčelně a překombinovaně. Nicméně moji pozornost si příběh udržel až do konce.

4 31.08.2020

Místy trochu suchopárné vršení faktů, ale nakonec, proč by se historické pojednání mělo číst jako Hra o trůny, že? Nemálo užitečných poznatků mi to přineslo a cením si, že se autor docela obšírně (v kontextu celé knihy možná až disproporčně) rozepsal o Zimní válce.

5 31.08.2020

Dlouho jsem nenarazil na knihu, u které bych takhle hltal stránky. Jelikož je autor lékař a ne spisovatel, nějaké literární kvality v tomto případě nejsou tím hlavním, ale ani v tomhle směru se Jan Trachta rozhodně nemá zač stydět. Jeho vyprávění je svěží a strhující, přitom nemá zapotřebí se předvádět, přikrášlovat, hledat senzační drama za každým rohem (v prostředí, které popisuje, to ani nemá zapotřebí) a už vůbec ne vylepšovat před čtenářem obrázek svůj ani humanitárních pracovníků jako takových. Bez uzardění odhalí naivitu, s níž v řadách Lékařů bez hranic začínal, pocity marnosti a totálního vyčerpání i lecjaký svůj osobní přešlap, který v daných podmínkách často znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Střízlivě podaná fakta, žádná zbytečná žoviálnost nebo afektovanost, a přece se stránky obracejí skoro samy. Trachta totiž dokáže navázat se čtenářem bezprostřední vztah, získat si jeho důvěru, upoutat pozornost. Dobrý vypravěč zkrátka nemusí být hned spisovatel na plný úvazek. A co se týče jeho práce, má samozřejmě můj hluboký obdiv.

22 31.08.2020

Portrét ne snad přímo zapomenutého, ale určitě (zatím) nedoceněného, alkoholem zdevastovaného spisovatele v jeho posledních měsících. Nahlížený z více úhlů prostřednictvím postav obklopujících ho v jeho útočišti v Lipnici nad Sázavou a reprezentujících různé postoje k Haškově osobě i tvorbě, jaké tehdejší česká společnost zaujímala. Od obdivu přes lhostejnost až po pohrdání ze strany samozvaných kulturních elit čerstvě samostatného národa. Je to celé svižně napsané, dávkované v drobných epizodách, místy vtipné ale spíš smutné. Oceňuji, že se Irena Dousková neomezila na otřepaná klišé o české malosti a závistivosti a Haškovy lipnické přátele a sousedy vykreslila podstatně barvitěji.

13 29.08.2020

Takže tentokrát to schytává filmový průmysl, ale samozřejmě není zdaleka sám. Svůj díl dostává i takový H. P. Lovecraft. a drobných pomrknutí, pošklebků i drsnějších šťouchanců do všemožných stran je určitě víc. Základní povědomí o klasické hollywoodské éře se hodí aby si čtenář všechny ty fórky vychutnal, ale ani úplný filmový analfabet nepřijde zkrátka. Vedle nových postav se tu samozřejmě objevuje i několik známých tváří. Přítomnost Smrtě a knihovníka už patří k dobrému vychování, ale hezky se vybarvil třeba taky Kolík Aťsepicnu, který dostal oproti účinkování ve "Strážích" o dost víc prostoru. Z mé strany jako téměř vždy plná spokojenost, snad jen v případě sloní objednávky jsem tajně doufal v nějakou brutálnější pointu.

17 29.06.2020

V porovnání s knihou Velký šéf od Clintona Heylina, kterou jsem četl před pár lety, klade Marc Dolan důraz na trochu jiné stránky Springsteenovy kariéry. Zatímco Heylin dopodrobna rozebíral především procesy nahrávání a sestavování jednotlivých desek, Dolanovou doménou jsou koncerty. Co, kde a jak Springsteen s E Street Bandem či bez něj zahrál a především co, kde a proč pronesl mezi písněmi. Tedy ne že by o ničem jiném nepsal, ale je to zjevně jeho libůstka. Springsteenovy mluvené úvody a spojováky mezi skladbami jsou nedílnou součástí jeho živých vystoupení a Dolanova snaha dávat konkrétní výroky do souvislostí se zpěvákovým názorovým vývojem, osobním životem i společenským děním určitě zajímavě rozšiřuje spektrum pohledů na jeho osobnost. Jen je to po nějaké době trochu urputné a monotónní a některé Dolanovy závěry mi přijdou i poněkud přespekulované. Jinak se čte ale jeho biografie dobře, i když Heylinova práce mě zaujala podstatně víc.

7 29.06.2020

Třetí kniha už nepřináší do děje příliš nových prvků (ačkoli třeba takový motiv přízračného výběrčího poplatků NHK, ten se hodně povedl) a přesto je stejně strhující jako obě předešlé. Některé postavy mizí ze zorného pole, na jiné se autor soustředí naopak víc (Ušikawa), celkově má závěrečný díl trochu jiné tempo a náladu. Ačkoliv cesta obou hlavních hrdinů nakonec dospěje do bodu, který se dá nazvat koncem příběhu, celá ta síť fantazijních motivů kolem Little People a kukel ze vzduchu zůstává obklopena otazníky, což je jedině dobře. Murakami doslovně vysvětlující by asi nikoho tak nebavil, že? Tajemství jsou všude a všechny cesty jsou otevřené.

16 11.06.2020

To, že Milan Škoda není žádný velký spisovatel, je zcela podružné. Podstatné je, že v této knize zpřístupňuje českému čtenáři informace z oblasti, která skutečně zůstávala na našem trhu bílým místem. A přitom se jedná - historicky i geograficky - o tak ohromný prostor. O mnoha národech, kterým se autor věnuje, jsem v životě neslyšel a přitom měly na dění na eurasijském kontinentu srovnatelný vliv jako známější Skythové, Hunové nebo Mongolové. Čtenář si taky může udělat pořádek v často zkresleném vnímání etnických a jazykových souvislostí. Informacemi je kniha prostě nabitá a sušší vypravěčský styl tu vlastně nijak zvlášť nevadí.

9 11.06.2020

Výkladní skříň expresionismu. Dokonce do té míry, že všechny ty vykřičníky, citoslovce, holé věty, vyostřená dynamika textu a zcizující vstupy autora působí dnes až úsměvně a Döblinův styl se přímo nabízí aby ho někdo šikovně zparodoval. Když si ale člověk odmyslí tu dobovou patinu, je to skutečně mistrná koláž vykreslující určité místo v určité době. Vcelku prostý příběh propuštěného vězně Franze Biberkopfa tvoří její osu, ale zdaleka není jedinou a možná ani tou nejdůležitější náplní. Výjevy z ulice, novinové zprávy, policejní hlášení nebo tramvajové trasy jsou neméně podstatné pro vystižení neopakovatelného mumraje meziválečného Berlína. Babylonu, který stejně jako chudák Franz neodvratně směřuje ke krutému, bolestivě vykoupenému prozření. Jestli tedy vůbec nějaké prozření je.

9 27.04.2020

Rozhodně je obdivuhodné, jak Mann nemilosrdně vystihl zrůdnost režimu, s nímž v roce 1936, kdy román vyšel, ještě leckteré světové elity dokázaly sympatizovat. Slaboch a oportunista Höfgen, kterého si se znalostí Szabóova filmu už těžko představíte jinak než jako Klause Mariu Brandauera, je pro tento účel ideální figurou. Na jeho příkladu si, myslím, můžeme udělat dobrou představu o myšlení mnoha jeho německých současníků, o tom, jakým způsobem se s nástupem nacismu vyrovnávali. Způsob vyprávění i jazyk jsou ale přeci jen trochu archaické. Když jsem byl už poněkolikáté seznamován s Höfgenovým "trpitelským rysem" nebo "málo gotickýma rukama", začal jsem se nad tím ošívat. Ale jinak samozřejmě skvělá charakterová i společenská studie, živá klasika.

14 10.04.2020