Akana
komentáře u knih
Schrödingerova velryba
Andrew Crumey
Jsem nadšen. Kdo má rád podobné mozkové trenažéry, jakým byl třeba filmový Tenet, ten by si Crumeyho román měl vychutnat. Pokud má navíc zálibu v paradoxech kvantové fyziky, pak tuplem. Autor je sám fyzik a po odborné stránce čtenáře příliš nešetří, to je pravda. Ale zase jsou díky tomu jeho hrátky s časoprostorem domyšlené a věrohodné. Navíc je to i velmi schopný vypravěč, který umí napínat čtenářovu pozornost. Rozehrává několik dějových linek, opatrně trousí náznaky souvislostí a pak to všechno prováže do smysluplného celku, nechávajíc za sebou právě tolik nezodpovězeného, aby mě to neznechutilo, ale příjemně rozdráždilo. A v neposlední řadě má smysl pro humor, i když někdy už je to asi na hraně cimrmanovských odborných anekdot.
Moje temné srdce
Antti Tuomainen
Tradiční finská úspornost ve vyjadřování u Tuomainena nechybí, ale není zase tak markantní, jinými slovy na Fina je relativně ukecaný. Výsledkem je příjemně svižný a uvěřitelný thriller. Přehledné množství postav, funkční střídání časových rovin, vlastně většinou pozitiva. Poněkud krkolomnější rozuzlení lze snadno odpustit. Jen mám pocit, že mi z toho za pár měsíců moc nezůstane.
Stěhování národů a sever Evropy: Vikingové na mořích i na pevnině
Jarmila Bednaříková
Titul mi přijde trochu zavádějící, protože na období stěhování národů se v textu sice občas odkazuje, ale spíš v rámci srovnávání, než že by s vikinskou érou přímo souviselo. Jinak ale platí, co jsem psal k autorčinu Stěhování národů z roku 2003: příkladné prolnutí erudovanosti a čtivosti. S tím, že ta souvětí už má paní Bednaříková pod větší kontrolou.
Pohřbený obr
Kazuo Ishiguro
Zvláštní, těžko zařaditelný útvar, snad alegorický román, stylizované podobenství o významu paměti a dobrých i špatných stránkách zapomínání? Na nějakou jednoznačnou interpretaci je tu příliš matoucích motivů, přitom ale nevzniká pocit roztříštěnosti. Autor jde soustředěně za svým cílem, který se sice ztrácí v mlze nad vřesovištěm, přesto čtenáře neodolatelně vábí. Celé prostředí raně středověké Británie, obývané starousedlými Brity a saskými "imigranty", nemá příliš realistické obrysy, podobá se spíš krajinám z legend o Artušovi (na ty román přímo odkazuje) nebo Beowulfovi. O setkání s nadpřirozenými tvory tu není nouze, o fantasy ale nejde ani omylem. Zajímavý je jazyk, kterým spolu postavy hovoří v duchu středověké dvornosti a rytířské etiky, a který kontrastuje s místy na povrch vyvěrající brutalitou a krutostí. Skvělé a nevšední čtení.
Netopýr
Jo Nesbø
Úřadující král severské krimi, první kontakt: Harry Hole určitě není první detektiv, který má problém s alkoholem, ale mezi svými vnitřně rozhozenými kolegy se neztrácí. Intermezzo líčící jeho recidivu bylo docela zábavné. Takže hlavní hrdina v pořádku, výchozí nastavení "Nor v Austrálii" také, včetně zajímavých a s dějem provázaných exkurzí do mytologie a života Austrálců. Trochu mě zklamalo, jak snadné bylo už někdy v polovině určit pachatele jen a jen na základě četnosti výskytu na předchozích stránkách (nikdo další zkrátka nepřipadal v úvahu). Ale podobně jako jsem zaznamenal u Keplera, i v této sérii mě ty nejkvalitnější kousky patrně teprve čekají. Takže Netopýra beru jako solidní předkrm.
Stěhování národů
Jarmila Bednaříková
Fundovaný a hloubkový ponor do historického období, které dodnes nepřestává fascinovat. Snad proto, že v naší přítomnosti stále častěji s obavami ale i vzrušením předpovídáme etapu podobně chaotickou a stávající paradigmata převracející. Autorka se tu ale nevěnuje žádným podobně zjednodušujícím paralelám, ale seriózně a pečlivě líčí osudy hlavních etnik, která se podílela na tom horečném a často hodně krvavém hemžení na pomezí starověku a středověku. Hodně se věnuje procesu christianizace, který nepochybně hrál v celém dění klíčovou roli. Jinak souhlasím s názorem, že Bednaříková píše srozumitelně, jen jí občas ta souvětí hodně nakynou. Nejednou jsem si vzpomněl na slavnou větu z cimrmanovského Posla z Liptákova o průjezdu Mladou Boleslaví, knížeti Václavovi a žízni. Nicméně to samozřejmě není důvod ke slabšímu hodnocení, čtenář si aspoň potrénuje soustředění.
Rival krále Babylonu
Marek Osoblaha
Z literárního hlediska naprosto otřesná záležitost. Pan Osoblaha by mohl být kandidátem na titul "Ed Wood literatury", až na to, že filmy onoho slavného břídila měly aspoň určité kouzlo, i když (nebo protože?) v nich bylo všechno špatně. Tady není nic, jen neobratnost, naivita, suchopárnost, kterými se chvíli čtenář může zlomyslně bavit, ale které stejně začnou nudit. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé stylistické, fabulační nebo jiné nesmysly, některé už uvedl uživatel tenax. Ale proč jsem vůbec sáhl po knize, o jejíž úrovni jsem předem leccos tušil? Inu, protože jsem kdysi dávno na ZŠ učinil pokus o román (samozřejmě nikdy nedokončený) z prakticky stejného prostředí, tedy ze starověké Mezopotámie, konkrétně městského státu Mari. Logicky jsem byl zvědavý, jak s látkou, která není zdaleka tak atraktivní jako Egypt nebo Řím, naložil někdo další, a svůj dávný elaborát jsem vyštrachal k porovnání. A při vší skromnosti a zcela nezaujatě musím konstatovat, že práce cca desetiletého žáka vyšla z téhle soutěže snad i o něco lépe než výplod Marka Osoblahy. Ano, uznávám, on to aspoň dopsal a vydal (což je asi ta největší záhada - fakt si neumím představit nakladatele, který si nad takovým rukopisem řekne: "To je dobře napsané, to vydáme."), ale nevím, jestli je v tomhle případě čím se chlubit. Takže pokud máte rádi historické detektivky a nepsali jste náhodou sami někdy román o králi Zimrilimovi, tomuhle se vyhněte obloukem.
Hypnotizér
Lars Kepler
Detektivkářů, a to i jen těch severských, jsou dneska celé legie, a tak se snažím udělat si přehled aspoň o nejzásadnějších jménech. Ještě než přijde na řadu Nesbo, mám tu prvního Keplera: Překvapilo mě, že ústřední vyšetřovatel Joona Linna vlastně není úplně v centru dění, alespoň ne v úvodní knize série, kde ho zastiňuje titulní hypnotizér Erik. Autoři si docela dávají záležet na věrohodnosti charakterů i dialogů, zajímavá je struktura příběhu, kdy se těžiště vyšetřování najednou díky rozsáhlému flasbacku přesune úplně jinam než bylo v první půlce a přitom to nepůsobí příliš křečovitě. To ale úplně nemůžu říct o akčních pasážích, zvlášť ta finální mi přišla až moc... no, dejme tomu "filmová". Takže na první zakousnutí jsem asi od Keplera čekal víc, ale podle hodnocení na DK soudím, že by série mohla mít vzestupnou tendenci.
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán
Jednoznačně obdivuhodný počin. Originální i atraktivní téma, působivé zpracování nepostrádající pečlivost i emotivní vklad. Fascinující je různorodost typů, které Aleš Palán zpovídá. A taky to, jak se k nim pokaždé dokázal přiblížit, získat si jejich důvěru. Často na sebe říkají věci, které by asi jen tak nějakému literárnímu zvědavci nevyklopili. A jeden každý z těch rozhovorů dokáže strhnout, přestože míra sympatií k jednotlivým aktérům je samozřejmě různá. Cítíte respekt, soucit, smutek, obdiv i údiv, ale občas samozřejmě i odpor nebo aspoň nesouhlas. Duševní vesmíry těch lidiček jsou někdy hodně excentrické, jako v případě vymítače s mečem (překvapilo mě, že hrával v relativně známé kapele Rány těla) nebo extrémního vyznavače zdravého životního stylu a konspiračních teorií, který neváhá svým názorům podřídít i instinkty svého psa. V otázkách je patrný Palánův zájem o duchovní rozměr životů zpovídaných, což mi přijde zcela v pořádku. Myslím, že k takovým lidem silná spiritualita patří. Buď je sama nasměrovala do jejich nynějšího ústraní, nebo ji právě v tom ústraní našli a rozvinuli.
Lékařský román
Riku Korhonen
Z knihy mám podobně neurčitý pocit, jaký jsem měl třeba u Bolaňových Divokých detektivů. Celkový smysl sdělení mi vytrvale uniká, ale jako by na mě neustále vykukoval za nejbližším rohem, aby hned zase zmizel. Partnerské vztahy, sex, morálka, politika, rasismus... všechno se tu mele v těžko uchopitelném tvaru, který svou nejednoznačností přesto dokáže zaujmout a udržet pozornost. Začítal jsem se hodně ztěžka, dlouho mi nebylo jasné, čí příběh se tu vlastně vypráví, ale postupem času mě zvláštní struktura románu začala docela bavit.
Jiná Afrika
Pavla Jazairiová
Pavla Jazairiová si soustavně zapomíná přibalit do batohu růžové brýle. Což je samozřejmě dobře. Neidealizuje si tím pádem nic, ani Afričany ani bělochy, nesnaží se vidět a čtenáři pak vnucovat romantiku tam, kde žádná není. Až by se skoro někdy zdálo, že vlastně Afriku nemá ráda, ale to je klam. Právě láska k tomuto kontinentu ji nutí říkat pravdu bez obalu, jakkoli může být deprimující. Třeba to, že většina Afričanů má na domácí půdě prakticky nulovou životní perspektivu. Ti schopní a ambiciózní se nemají jak uplatnit a tak odcházejí hledat příležitosti do Evropy a doma pak nezůstává nikdo, kdo by měl energii něco změnit. A když už jí má, v beznadějném zápase s bídou a korupcí ji brzy ztratí a skončí u vydírání bílých turistů, ponižujícího pro obě strany. Zoufalý začarovaný kruh. Jazairiová popisuje realitu (převážně) Mali a Senegalu v charakteristicky úsečných větách, suše konstatuje, ptá se i po řešeních, ta ale nejsou k mání. Velmi smutné. Sama autorka přiznává všeobecný úpadek poměrů i v porovnání s vlastními, o několik dekád staršími zkušenostmi. Pochybné a chatrné kouzlo (post)koloniálních časů se nenávratně vytrácí a moderní prosperita je v nedohlednu.
Konzumárium
David Cronenberg
Ten, kdo dává v Cronenbergově filmové tvorbě přednost dejme tomu Videodromu před Východními přísliby (mě se tedy líbí obojí), ten by měl být když už ne spokojený, pak aspoň zaujatý. Konzumárium určitě pěkně zapadne do kolonky "fakt ujetý", spíš než do "literárně vytříbené", ale opak bych ani nečekal. Střetávání biologického a technologického světa, fascinace tělem a hlavně jeho patologickými změnami, konzumováním a hlavně sebekonzumováním, k tomu konspirační zápletky... Cronenberg není, co se týče bizarností, žádný troškař. Určitě je lepší filmař než literát, ale nenudil jsem se.
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Timothy Snyder
Užitečná příručka k osvěžení občanské odpovědnosti, nic víc, nic míň. Americký kontext a protitrumpovské zacílení jsou zřetelné, ale to myslím ničemu nepřekáží. Problémy, na které Snyder reaguje, nejsou bohužel spojeny s jednou érou.
S leopardem v patách Zápisky lékaře nomáda
Jean-Christophe Rufin
Na to, že kniha obsahuje něco dost odlišného od mých očekávání, nejsem zase tak zklamaný. O autorově působení u Lékařů bez hranic, natož pak přímo o "práci v terénu" je tu naprosté minimum, místo toho dostanete do ruky memoáry jednoho lékaře-spisovatele, který postupně poztrácel iluze o medicíně a našel své místo na poli literatury. Jak říkám, s těmito vyhlídkami jsem po knize nesahal, ale Rufin je naštěstí šikovný vypravěč se spoustou bystrých postřehů, takže tento drobný omyl rozhodně neberu jako újmu.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
Tak nenápadný námět a tak vzrušující provedení! Sběr léčivých bylin - těžko si představit něco banálnějšího, pro hrdinku knihy se ale stal posedlostí stravující mysl i tělo. Nemoc, o níž se od autorky nedozvídáme nic bližšího, jde s touto posedlostí ruku v ruce, může být její příčinou i následkem. Jsou chvíle, kdy se zdá, že se Annin svět přeci jen začíná projasňovat nějakou nadějí, ale vzápětí se propadne ještě hlouběji a realita se jí zase o něco vzdálí. Místo ní si tvoří vlastní, pokroucenou a plnou sebeklamu. O světle na konci tunelu, o tom, že dnes se může sotva postavit ale příště nasbírá plnou káru nevímčeho, přesvědčuje už jenom sama sebe, zato s čím dál beznadějnější urputností. Ten pád je pomalý, smutný a neodvratný.
Sekáč
Terry Pratchett
Už jednou, v Mortovi, se Smrť pokusil užívat si života. Tehdy z vlastní vůle, tentokrát jako nedobrovolný penzista. V obou případech je tím samozřejmě zaděláno na spoustu legrace i filosofie, nejlépe v jednom balení. A aby toho na jednoho Smrtě nebylo moc, druhou půlku taškařice vyváženě obstarává osvědčená parta mágů, se kterými se taky nikdy nenudíte...
Dynastie – Vzestup a pád Caesarova rodu
Tom Holland
Někdy je Holland svým stylem psaní na krok od bulváru. Ne snad, že by si vymýšlel, ale má sklony k expresivnějšímu beletristickému vyjadřování, což nemusí vždy budit důvěru. Na druhou stranu v Dynastii několikrát střízlivě upozorňuje na roli dobových fám a pomluv, které dodnes formují náš pohled na dramatické období prvních císařů a vůči nimž si zachovává odstup. Takže nakonec mu, podobně jako u titulu Ve stínu meče, všechnu tu efektnost odpouštím, protože vypravěč je skutečně výborný.
Tajemství mechanické mrtvoly
Joe Benitez (p)
Příběh opravdu není třeskutě originální, ale dokáže zaujmout. Komplikované dějové zákruty nebo myšlenky by stejně možná jenom odváděly pozornost od vizuálních orgií, které se na každé stránce, ba skoro v každém panelu odehrávají. Po téhle stránce je Lady Mechanika skutečně okouzlující, až opojná. Výkladní skříň steampunkové estetiky.
Porodní bába
Katja Kettu
Hodně syrové, hodně drsné. Tak drsné, jak by se dalo čekat od příběhu z Laponska na konci 2. světové války, a ještě trochu drsnější. Příběh osudové a tragické lásky s minimem romantiky, zato se záplavou detailů, které nemusí být pro slabší žaludky. Ani záludné střídání časových rovin není k povrchnějšímu čtenářstvu zrovna vstřícné. Ale ten, koho uhranula třeba starší finská klasika Země je hříšná píseň a smíří se s tím, že Kettu je ještě méně poetická a ještě brutálnější, ten musí být spokojený. V současné záplavě generických romancí odehrávajících se na pozadí holocaustu trčí Porodní bába jako hrdé bodláčí mezi kýčovitými kytičkami z plastu.
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Román nepochybně obsahuje spoustu podnětů k zamyšlení, důkladné psychologické ponory do nitra postav i opravdu působivé pasáže (vyprávění Pilar o řádění republikánů v dobytém městečku nebo finále na mostě). Nevadí mi ani rozvláčné tempo, které současnému čtenáři lačnému "akce" může překážet. Ale celkově na mě styl vyprávění i způsob vyjadřování působí poněkud zastarale, což může být způsobeno i starším překladem, ale jistě nejen jím. Když porovnám s jinou, časově nepříliš vzdálenou klasikou Nazí a mrtví, ta je v popisu válečné zkušenosti mnohem komplexnější, psychologicky pronikavější a současnému vnímání bližší. V případě této knihy se ve mně mísí upřímné zaujetí s povinnou úctou ke klasikovi, která maskuje občasnou nudu, a výsledný dojem je tak trochu rozpačitý.