Addelka
komentáře u knih
Cela
Benjamin Oliver
Útěk z vězení budoucnosti.
Jedná se o zdařilou únikovou hru. Prostředí vězení budoucnosti je skvěle vymyšlené a popsané.
Ještě než se děj rozjede na plné obrátky, tak mě autor zabavil představením světa budoucnosti a všech technických vychytávek. Luka jako hlavní postava si mě dostal hned na prvních stranách, on má rád knihy. Má jich v cele stovky a nosí mu je kyborg-ostraha věznice. A na to, že je to kyborg, tak má skvělý literární vkus. Děj Vám nastíním jen ve zkratce - Luka je odsouzen k trestu smrti. Jediný způsob, jak může tento trest oddálit je jednou za čas poskytnout „dobrovolně“ své tělo k lékařským experimentům, při kterých buď zemře a tím bude trest vykonán, nebo je přežije a tím je trest na nějakou dobu odložen. Luka je ve vězení skoro 2 roky a shodou velice podivných událostí se dostane ven a zjistí, že svět jak ho znal, už není takový jaký býval.
Relativně krátké kapitoly a nepříliš komplikovaný děj, napomáhají rychlému dočtení. Jedná se o první díl v sérii a já budu mít v hledáčku vydání dalšího dílu.
Pokud se Vám líbila série Silo, Monument 14 nebo Hunger Games a taky pokud máte obecně rádi knihy/seriály/filmy o útěcích z vězení, tak CELA bude dobrá volba.
Strážci brány
Jan Urban
Rozhodně se jedná o neobvyklou kombinaci fantasy/sci-fi a prostředí Prahy/Jižních Čech. Tahle kombinace mě překvapivě chytla a bylo vtipné čekat na tramvaj na stejném místě jako postava v knize, kterou zrovna čtu. Hlavní postava je (mimo jiné) sexista, který se snaží být za každou cenu vtipný. Nebudu lhát, někdy jsem z něj byla dopálená do běla. Nicméně, hlavní postava má vyvolávat emoce a je jedno jestli pozitivní nebo negativní, protože silná emoce vždycky způsobí potřebu diskutovat. Pokud se Vám líbí knihy od Františka Kotlety nebo Jiřího Kulhánka, pravděpodobně se Vám bude líbit i série Pragocalypsa, a naopak.
Hedvábník
Robert Galbraith (p)
Druhý díl detektivky s Cormoranem Strikem. Na všech databázích, kam jsem koukala má tenhle díl vyšší hodnocení než „Volání kukačky“ (první díl). Z anotace jsem se dozvěděla, že vyšetřování bude probíhat v „knižním průmyslu“ = woooow. Čekala jsem opravdu hodně, protože knihy s dějem v knihkupectvích, knihovnách a knižních redakcích miluju. No a víte jak to dopadá, když se na knihu moc těšíte a čekáte nečekané….
Nápad na zápletku je skvělý, posuďte sami: náhlé zmizení autora, který ve svém novém (ještě nevydaném) románu pomlouvá celou knižní komunitu. Cormoran se případu ujme s představou, že za pár dní bude vyřešeno, protože autor nechce být středem pozornosti až ten skandál v knižní podobě vyjde. Noo nebude to tak jednoduché, opět se bude vyslýchat a pátrat jak na běžícím pásu alá Agatha Christie. Robin, frustrovaná z kancelářské práce, si doslova vyprosí u Cormorana šanci předvést své detektivní schopnosti v terénu. Dozvěděla jsem se zase nějaké střípky z osobního života Cormorana i Robin, a tahle dějová linka o jejich minulosti mě baví. Pro tenhle příběh je neobvyklé získávání klíčových důkazů…víc prozrazovat nebudu, ale je to opravdu dobře vymyšlené!
Jak už jsem psala u prvního dílu, „vyslýchací“ styl mi nevadí, ba naopak mám takové detektivky ráda. Jako kámen (mého) úrazu bych viděla, že jsem se dostatečně neorientovala v postavách. Často jsem se musela vracet, protože jsem vůbec nevěděla, kdo je kdo a co se řeší. A myslím, že tohle mi právě zkazilo celý dojem z knihy. Poslouchala jsem jako audioknihu, takže to vracení nebylo jednoduché. Jsem zvědavá, co je nachystáno pro Cormorana v dalším díle.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Poslouchala jsem jako audioknihu, která byla skvostně namluvená hlavně hlas Christiany v podání Viktorie Taberyové. Příběh je komplikovaně jednoduchý, protože takové příběhy o drogové závislosti jsou. Sledujeme osud dvanáctileté Christine, která rok po prvních experimentech s lehčími drogami zkusí heroin a už u něj zůstane. Příběh je vyprávěn hlavně z pohledu Christine, takže známe její myšlenky a pocity a také z pohledu její matky, která trpí s každou další dávkou a každou další odvykačkou, kterou Christine prochází. Byla jsem překvapena, jak se třináctiletá holka o sebe dokáže postarat a i přes její závislost si uvědomuje, že by měla přestat. Fandila jsem ji celých jedenáct a půl hodiny poslechu.
Motýlek
Henri Charrière
Vyprávění o útěcích z trestanecké kolonie na Guyaně. Henri, s přezdívkou Motýlek, se do vězení dostal kvůli vraždě, kterou nespáchal a snaží se co to jde dostat zpět na svobodu. To je ve zkratce oč tu běží. Poslouchala jsem jako audioknihu a bohužel není k dispozici jiná verze než ta zkrácená. Takže fyzická kniha má skoro 600 stran a audio podoba šest a půl hodiny. Váhala jsem jestli do toho jít, ale už dlouho jsem měla Motýlka v hledáčku. Bylo cítit, že někdo text uměle krátil a bylo pár momentů, kdy jsem byla ztracena v místě a čase. Abych mohla knihu spravedlivě soudit, potřebovala bych ji přečíst celou, takže moje hodnocení berte s rezervou.
Milosrdné přízraky
April Genevieve Tucholke
Tomu říkám Fantasy! Příběh je plný žen-čarodějek, balad, smrti, kouzel, jedu, lektvarů a samozřejmě nesmí chybět příšera. Touha žen stát se slavnými díky svým hrdinským činům. Kdyby měla kniha o 100 stran více, bylo by jednodušší se s postavami pořádně "sžít" a dát hrdinkám větší prostor pro rozvinutí svých rozdílných povah.
Ku-klux-klan: Tady bydlí láska
Katarzyna Surmiak-Domańska
Moje první „Absyntovka“, moje první zkušenost s reportážní literaturou. Čekala jsem historickou reportáž a dostala jsem nejenom to, ale k tomu i doslova šokující informace o současné činnosti téhle extremisticke organizace. Naposledy jsem o ku-klux-klanu slyšela v hodinách americké literatury na vysoké škole, a vůbec jsem netušila, že KKK je i v současnosti stále činný. Opravdu existují celá městečka, která billboardy jasně říkají, že jejich město je jen pro bílé. V televizi běží přad, kde arijský chlapec říká: „Moje máma nám říkala, jak se dělá poleva na vánoční dort. Že když se do bílé polevy dostane jen jedna kapička jiné barvy, tak už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné.“. Autorka v textu volně přeskakuje od historických faktů k rozhovorům se současnými členy, které potkává na sjezdu Ku-klux-klanu ve státě Arkansas. Bylo to hraničící s žánrem sci-fi, nebo alespoň pro Evropany takovéhle věci patří do hluboké minulosti. Doporučuji všem, kteří si chtějí rozšířit obzory.
Kdysi
Morris Gleitzman
První díl ze série příběhu o životě polského židovského chlapce za 2. světové války. Nejedná se o skutečný příběh, ale o vymyšleného chlapce, který zažívá události, které se skutečně staly a o kterých autor četl. Celý příběh je psán velice citlivě, protože ho vypráví sedmiletý chlapec, který se ocitá v této nelehké době sám a bojuje s nepřízní osudu velice osobitě. Právě pro styl vyprávění a pro věk hlavního hrdiny je kniha v kategorii „pro mládež“ a já souhlasím, že když si knihu přečtou děti 10+, tak se o druhé světové válce dozví spoustu informací a nebudou mít zlé sny.
Dítě zvané „To“
Dave Pelzer
Krátké autobiografické čtení o dlouholetém týrání chlapečka jeho vlastní mámou. Jestli týrání dokáže být horší a lepší, tak tohle bylo nejhorší z nejhorších. Tolikrát jsem při čtení měla pocit úzkosti a zároveň jsem jako máma nemohla uvěřit, že takových zvěrstev je nějaká matka na světě schopna.
Dave je jedním ze čtyř (nebo pěti – teď si nejsem jistá) dětí. Všichni žíjí v úplné rodině v Americe. Pohoda, nic divného pro začátek. Nicméně, jak to tak občas bývá, mezi jeho rodiči to úplně něklape, ale je to takové to tiché „neklape“. Máma začne řešit svou nespokojenost alkoholem a jednoho dne její pití přesáhne tu čáru mezi pitím a velkým problémem. Ze dne na den si Davea vybere jako cíl své zloby. Ze dne na den se k němu chová jinak než k jeho bratrům, platí pro něj jiná pravidla a má jiné povinnosti.
Proč zrovna jeho a ne některého z jeho dvou starších bratrů? Proč ze dne na den? Proč jeho otec pouze přihlíží? Je tam spousta neznámých, ale jedno je jisté, je to nejhorší případ týrání o kterém jsem kdy četla. Ještě teď když to píšu mi jde mráz po zádech a chce se mi brečet. Není to kniha pro slabé povahy, ale pokud hledáte šokující literaturu, tohle je tip pro vás.
Děti, které přežily Mengeleho
Eva Mozes Kor
Na úvod bych ráda řekla, že knih s tématem Holokaustu jsem přečetla za svůj život hodně. Tohle je jedna z mála, která mi příběhově nesplývá s ostatními, protože je jiná…je uvěřitelná. Příběh 10-ti leté dívky, která se ocitá v koncentračním táboře společně se svoji sestrou – dvojčetem. Fakt, že byla dvojčata jim zachránil život, nebo se to tak z počátku zdá. Text není náročný na čtení, píše ho 10-ti leté dítě, tak se není co divit. Bez okolků (až odosobněně/bezcitně) popisuje, co se dělo při pokusech doktora Mengeleho a zároveň je v příběhu velmi citlivě zachycen vztah k sestře. Tohle by mělo být součástí povinné četby!
Caligo
Monika Šimkovičová
Volné pokračováni Vigila a za me je to opět v top sci-fi, co jsem kdy četla! Respektive poslouchala v podání Petra Kočiše, je to na pár hodin ;).
R. U. R. / Bílá nemoc / Matka
Karel Čapek
Rychlovka na cestu vlakem nebo autobusem. Ve dvou a půl hodinách poslechu (nebo 80 stránkách četby) je toho ukrytého strašně moc a přitom s sebou příběh doktora Galéna nese jednoduché poselství. Apel proti válčení a ve své době především proti fašismu je tu pro dospělého čtenáře podán srozumitelně a jasně. Obávám se, že pro dětského čtenáře na základní škole, se skutečný význam skryje za příběh a zůstane nepochopený. Já osobně neumím číst mezi řádky a před přečtením si negooglím historické pozadí knihy (to dělám až po přečtení, protože se bojím spoilerů), takže když příběh hodnotím jako srozumitelný, tak je to pro nenáročného čtenáře
1984
George Orwell (p)
Převelice těžký text, jak tématem, tak formou. Četla jsem jako fyzickou knížku a četla jsem ji dlouho. Prvních cca 100 stran jsem ji chtěla odložit. Druhých 100 stran se četlo jedním dechem a posledních 100 stran byl zase boj. Kniha rozhodně není špatná je výborná, já jsem jen čtenářsky zlenivěla na čtení takových textů. Všechny ty young adult knihy se čtou snadno a rychle, je tam spousta dialogů a krátké kapitoly. Nic takového v 1984 nečekejte. Obsahem je to šokující až extrémní, kam dokázal Orwell ideologii „strany“ dotáhnout. Winston, hlavní postava, v celém tom kolotoči zákazů a příkazů, chce jen jednoduchou věci a to vidět minulost takovou jaká skutečně byla. Bez lží, překrucování a lhaní. Ta část, která se věnuje Winstonovi a jeho životu byla ta jednodušší na čtení. Když došlo na popisování ideologie a vůbec celého systému, který ovládá svět změnil se text v jednu velkou hroudu zarovnanou do bloku, bez odstavců, či jakéhokoliv jiného dělení. Věty dlouhé skoro na půl strany a k tomu překrucování a popírání popíraného – jednodušše to bylo jako kdyby na mě někdo hodil deku a knihou jsem se musela probít. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, dala mi spousty podněntů k zamyšlení, ale v dohledné době si 1984 nehodlám přečíst znovu.