Adapa komentáře u knih

(SPOILER) Mé první setkání s detektivní tvorbou od Dicka Francise a hned jedno velké nadšení. Rozhodně si přečtu i další romány od tohoto autora.

Není to ani tak typická detektivka, jak jsem čekal, ale je to příběh o podvodu a chystání dokonalé pomsty. Tak mě to vtáhlo do děje, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

Hned na počátku jsme vtaženi do hádky, kdy hlavní hrdina Steven Scott dává výpověď svému trenérovi, který se skvěle staral o jeho koně. Steven Scott poznal, že ho trenér Jody podvádí, ale až postupně zjišťuje, jak velké ty podvody byly. A nemá důkazy, všichni se obrací proti němu. Není to žádný superhrdina, „jen“ bohatý gentleman s chytrým mozkem.

A s každou další stránkou se postupně dostáváme k plánované pomstě, mezitím se samozřejmě hlavní hrdina, který dosud žil staromládenecky, musí zamilovat do krásné Američanky.

Doporučuji k přečtení.

8 07.11.2023

Jeden z prvních Crichtonových románů a je poznat, že autor není ještě tak vypsaný. Být to moje první knížka od Crichtona, po jeho dalších dílech bych asi nesáhl.

Sledujeme pacienta v nemocnici, který díky epilepsii trpí výpadky paměti a záchvaty zuřivosti, kdy napadá lidi. Má mu být voperován malý počítač s elektrodami do mozku, spolu s atomovým generátorem. Operace se podaří, pacient uprchne a začíná napadat lidi ještě víc než před operací.

Je tam spíše vidět filozofický přesah, jak počítače ovlivňují člověka, než zajímavý děj. Je to napsáno začátkem 70. let, takže vše krásně zastaralo.

Ve chvíli kdy doktoři z nemocnice spolu s detektivem z LA hledají svého uprchlého pacienta, čekal jsem nějaký zlom, něco napívaného, něco crichtonovského a dočkal jsem se klasického konce většiny béčkových amerických filmů.

Dalo se to přečíst, ale asi to nikdy číst znovu už nebudu.

8 13.07.2023

Poprvé jsem to četl asi před dvaceti lety. Moc jsem si z toho nepamatoval, všechny další díly po tom prvním se mi v paměti spojily do jednoho.
Tento druhý díl je katastrofa. Až se mi zdá, že nejslabší Clarkův román, co jsem kdy četl. Uvědomil jsem si, že Clarke nikdy neuměl pořádně vykreslit své postavy. Tady se k tomu přidala spolupráce s druhým autorem a zdá se mi, že se zrodila katastrofa. Postavy jsou divné, neustále se vrací někam ve flashbacku, neustále přemýšlí a intrikují – a je to nuda.
Děj románu se odehrává v roce 2200. Oproti prvnímu dílu obrovský rozdíl v lidské civilizaci. Lidé žijí zase jen na Zemi – stáhli se z Merkuru, Marsu a měsíců ve sluneční soustavě. Jednotlivé národy zase proti sobě intrikují – to v minulém díle chybělo. Nevypadá to ani jako pořádné sci-fi, ale jako pokus o psychologický román. Kosmonauti letící k Rámovi jsou bandou neschopných frustrovaných naivních lidí, kteří proti sobě intrikují. Prvních snad sto stran se neděje vůbec nic. Pak se to začne trochu podobat sci-fi románu, aby se to najednou zvrtlo pomalu v červenou knihovnu.
Nechtělo se mi to ani číst. Divil jsem se, že jsem to kdysi dočetl celkem rychle. Číst tuto knížku jako první od Clarka, asi nikdy po žádné jeho knize nesáhnu.

8 15.02.2022

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru.
Rozhodně doporučuji.

8 16.12.2021

Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny.
Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic.
Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději.
Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají.
Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.

8 26.09.2021

Noah Gordon se opět předvedl jako perfektní vypravěč. Z příběhu o ničem dokázal udělat Příběh s velkým "P". Knižka o obyčejném člověku, co měl svůj sen o víně a dovedl přes problémy za ním jít.
Jak už tady někdo poznamenal, nedosahuje to kvalit Ranhojiče nebo Šamana, ale i tak je to román na plný počet hvězd.
Rozhodně doporučuji přečíst a nejlépe u toho vypít aspoň jednu sklenku bílého vína...

8 23.11.2019

Příjemné pokračování Husitské ságy. Jako rodilému Žatečákovi se mi líbilo, že několik kapitol bylo spojeno i s mým Žatcem.
Dost mě zaskočila neporazitelná Barborka, která najednou dokonole ovládá meč, zvládá vést obranu tvrze a probojuje se do Plzně a pak zase zpět...
Těžko se hodnotí jednotlivé díly, je to v podstatě jedna jediná kniha těch všech sedm dílů...

8 07.04.2019

Krásně zastaralý hardcore sci-fi román, který se čte skvěle. Postavy jsou od začátku jasné, vyprofilované a zamilované do techniky a vědeckého pokroku.

Clarke dává nahlédnout do krásně budoucnosti, kde lidstvo kolonizuje Sluneční soustavu a potýká se s běžnými starostmi. Lidstvo drží při sobě.

Román se jakoby sestává ze dvou linií - děj posádky ztroskotaného "měsíčního autobusu" a děj kolem záchranářů. Vše se krásně prolíná a vrcholí samozřejmě záchranou trosečníků.

I když je to jeden z prvních Clarkových románů, zdá se mi zde být Clarke ve své nejlepší formě. Prostě opravdové sci-fia nepotřebuje k tomu pomoc od spoluautorů jako je Gentry Lee nebo Stephen Baxter.

Knihu rozhodně doporučuji všem.

8 26.07.2016

Je rok 1928 a do kultbáze (dnešní osada Lavrentija) připlouvá malá skupinka ruských učitelů, aby šířila na Čukotce vzdělání a sovětský styl života. Pryč je carské Rusko, kdy zlí Rusové a ještě zlejší Amerikánci Čukči jen vykořisťovali, opíjeli a obírali o kožešiny. Nyní přichází svoboda, rovnoprávnost, touha je vše naučit a všude pověsit fotografie moudrého Lenina a ještě moudřejšího Stalina.

Na Sjomuškinovi je vidět, že na Čukotce skutečně žil, že si zamiloval tamní přírodu i samotné Čukče. Román byl poprvé vydán v roce 1945, tak ta dávka sovětské propagandy je zde dost poznat a je potřeba se nad ní přenést.

Sledujeme, jak ruští učitelé vybírají první skupinku dětí, které učí psát, počítat, mluvit rusky. Setkáváme se s pro nás nepředstavitelnými zvyky Čukčů – dobrovolná smrt uškrcením, neochota se umývat apod. Čas běží a mezi přibližně desetiletými žáky si získáváme své oblíbence, především Tagraje, který se nejprve nechce nechat ani ostříhat, ale postupně se stává „nejsvětštějším“ ze všech Čukčů.

Zlí šamané brojí proti sovětizaci tundry, ale postupně jsou zesměšňováni a ustupují do pozadí před moderním školstvím, medicínou a vědeckým přístupem. Všichni jsou nadšení a budují lepší svět.

Uplyne přibližně deset let a kniha pokračuje svou druhou částí. Žáci dospěli, na Čukotce je více Rusů a je potřeba šamanismus vymítit i v nejodlehlejších částech Čukotky mezi pastevci sobů, kam se postupně vydávají sovětsky uvědomělí Čukčové. Tagraj se stává prvním letcem mezi Čukči.

V závěru žáci skládají závěrečné zkoušky, setkávají se s poslancem, který je Čukča a v Moskvě dokonce mluvil se samotným Stalinem. Nejlepší žáci se vydávají do Moskvy studovat vysoké školy a budovat lepší sovětský svět.

7 25.02.2024

(SPOILER) Velice zajímavá knížka na rozhraní románu a literatury faktu z mé oblíbené Arktidy. Příjemně se to četlo a rozšířilo mi to obzory, proč se De Longovy ostrovy v Rusku jmenují tak nerusky.

Moc jsem nepochopil, proč německá spisovatelka píše pod anglicky znějícím mužským pseudonymem, ale budiž. Více mě překvapilo, že jednou z hlavních myšlenek je, že od cesta na severní pól byla před mužstvem tajena, přičemž jsem si v pramenech dohledal, že od počátku americká artická expedice byla míněna jako cesta k severnímu pólu. Takže prostě volná inspirace.

Na prvních stranách sledujeme zákulisní intriky ministra, milionáře a vydavatele New York Herald, kdy tito tři lidé naplánují tajnou americkou výpravu na severní pól, ale ve skutečnosti to vydávají za záchranou výpravu ztracené švédské expedice. Naprosto nevhodná loď pro arktickou plavbu je narychlo opravena a pod vedením zkušeného De Longa odeslána Beringovým mořem do Severního ledového oceánu. Švédská výprava se objeví, nepotřebuje zachraňovat, tak De Longe oznámí záměr dobýt severní točnu. Mužstvo nesouhlasí, ale nechá se přesvědčit. A pak přichází ledové peklo. Nic nevychází podle předpokladů. Loď je uvězněna v ledu, pak se potápí a Američané dva roky nezimovávají na ledových krách. Mezitím objevují dnešní De Longovy ostrovy (proto už chápu ten název), které prohlašují výsostným územím USA. Pěšky se vydávají přes ledové pustiny k ústí řeky Leny a pak do sibiřské civilizace, kam dorazí jen zlomek z nich.

Návrat do San Franciska přináší procitnutí a střet s realitou politických a kapitalistických intrik. Myslím, že autorka bude asi dost levicově zaměřená.

Četlo se to dobře, bylo to zajímavé, ale chybělo mi sblížení s nějakou postavou. Na palubě bylo přes třicet lidí, střídavě někteří z nich vystupovali na stránkách do popředí a někteří naopak zase na mnoho stránek ustupovali.

Rozhodně doporučuji k přečtení.

7 02.02.2024

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu.

Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější.

Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni.

Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě.

Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu.

V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu.

V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem.

Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.

7 07.01.2024

(SPOILER) Ke knize jsem se dostal poprvé až nyní, v dětství mě nějak minula. A nyní příjemně zaujala. Sledujeme zde vyprávění o dvojici sourozenců, kteří jsou uneseni z rodného Irska do Norska. Z Patrika se stává Reim a z jeho sestry Sunnivy je Tira – a z obou jsou otroci jarla Hakona.

Sledujeme jejich první chvíle v Norsku, poznáváme vikinské zvyky, tradice, jejich způsob života. Je to vše krásně prostě popsané. A stejně jako uživatele danny_21 mě vrtá hlavou, zda vikingové jezdili na viking.

Nespokojení dětští otroci sní o návratu do Irska, nechtějí se vzdát touhy po svobodě. A přitom ze všech stran slyší vyprávění o krásném Islandu, kde je svoboda, kde všichni žijí lépe jak v Norsku. Tak doufají, že se jim podaří dostat tam. Po smrti jarla Hakona, kdy je jeho syn napaden sousedními vikingy, tak část otroků včetně sourozenců prchá a dostává se až na Island.

Uprchlí otroci nachází domov na dvorci dobráckého Breda a jeho ženy Berglioty. Syn bohatého souseda Grim ukradne Reimovi luk, který si krátce předtím podepsal. Grim při souboji zabije lukem Narveho, který je synem jednoho z nejbohatších Vikingů na Islandu. Z vraždy je obviněn Reim a i když se prokáže jeho nevina, hrozí mu návrat do Norska. Podaří se mu společně se sestrou utéci na obchodní lodi zpět do Irska. A přichází typický dětský nebo hollywoodsky happy end.

Autorce chybí proniknutí do psychologie postav. Snad krom Reima jsem si nikoho dalšího moc neoblíbil. Všechny další postavy mi přišly ploché, šablonovité. Ale jinak se to četlo dobře a zpříjemnilo to lednové odpoledne.

7 03.01.2024

(SPOILER) Tak tady mě bratři Strugačtí zklamali na plné čáře a to jsem je v minulém komentáři tak oslavoval a plánoval jsem si v nejbližších dnech přečíst několik dalších knih od nich.

Pohádka o trojce je katastrofa. Nesmyslný satirický blábol, sovětská byrokracie povýšená na sci-fi. Nic co bych běžně vyhledával, nejsem na to správná cílová skupina. Dočíst to pro mě bylo utrpení. Už teď vím, že přečíst si Piknik u cesty, který této novele předchází, budu asi několik let odkládat.

Vlny ztišují vítr jsou krátká novela ze Světa Poledne, také mě zklamala. Nesedl mi styl zápisů, dopisů apod. Zbytečné statistické průzkumy, zbytečná čísla a do toho se nějak ztratil děj.

Maxim Krammer v této novele píše své paměti o tom, jak ztratil svého spolupracovníka Toivu Glumova, který pátral o vlivech tzv. Poutníků na lidstvo. Byl přesvědčen, že starodávná civilizace na lidstvo stále působí, experimentuje s ním. Až v závěru se dozvídáme, že to nebyli Poutníci, ale že se lidé vyvíjí v novou rasu a dělí se tak na lidi a lideny, kteří mají nové schopnosti a na lidi se dívají pohrdlivě.

V novele se mihne několik starý dobrých známých ze Světa Poledne, především Leonid Gorbovskij, který je zde už stopadesátiletým sešlým starcem.

Být toto první kniha od Strugackých, ani bych ji nedočetl a nic dalšího od nich bych již nezkusil.

7 02.12.2023

(SPOILER) Čím jsem starší, tím více bratrům Strugackým přicházím na chuť. Špunta jsem si koupil za svoje kapesné někdy o prázdninách 1989 a snažil jsem se knížku přečíst v kempu u přehrady a pamatuji si, že mě to nebavilo, nudilo. Bylo to moje první setkání se Strugackými.

Ke druhému čtení jsem se dostal až v listopadu 2023 a knížka mě nadchla a nejradši bych ji přečetl na jeden zátah, je to jen pár stránek, ale nedařilo se, povinnosti mě od knížky pořád odháněly.

Zásadním problémem této knížky je anotace na zadní straně. Jak si to přečtete, můžete v podstatě knížku odložit, protože znáte dokonale celý děj. Takže ve chvíli, kdy sledujete pokusy čtveřice Pozemšťanů na opuštěné planetě zjistit, zda se nezbláznili, zda slyší dětský pláč, zda tam mohou být domorodci, tak už předem znáte pointu.

Jinak v knize velmi zajímavá myšlenka o střetu dvou civilizací, dvou vesmírných kultur. Pozemská kultura, která touží po objevování, poznávání, rozšiřování znalostí a neznámá kultura, která se chce izolovat, nemá zájem o kontakt a přitom se zdá být tak dokonalejší než pozemská. A do toho malý nádech tajemných Poutníků, kteří se objevují v některých dílech Strugackých – tajemná civilizace, která už před statisíciletími opustila naši galaxii a lidstvo po nich neustále jen nachází střípky, stopy

Rozhodně doporučuji k přečtení a hned sahám po dalším díle Strugackých.

7 30.11.2023

Vládci loutek jsou klasický román od Heinleina z roku 1951, který se odehrává v roce 2007. Pro autora daleká budoucnost, pro nás už překonaná minulost. Létající auta, život na Venuši i Marsu, svět po třetí světové válce, kráter místo Manhattanu, izolované Rusko od zbytku světa, potrubní pošta, noviny se tisknou v automatech po vhození mince. Teď v roce 2023 si můžeme jen povzdechnout, že z toho téměř nic nevyšlo. Na druhou stranu stále se zde píše na psacím stroji a o PC nikdo nemá ani tušení.

A do toho roku 2007, tak odlišného od našeho, přistává v Iowě létající talíř. Obrovská senzace a najednou prohlášení, že je to vše podvrh. A tím začíná román vyprávěný supertajným agentem Samem Cavanaughem, který spolu se superkrásnou agentou Mary a šéfem celého oddělení vyráží prozkoumat létající talíř. A postupně odhalují, že se jedná o invazi mimozemšťanů, ale žádných zelených mužíků, ale tzv. Měkýšů. Přisají se člověku na krk, usadí na zádech a ovládají svého hostitele. Hned je vidět, odkud v seriálu Hvězdná brána přišla inspirace na Goualdy.

A tak přichází boj proti invazi. Někdy naivní myšlenky, někdy téměř satira na tehdejší boj proti komunistům v USA. Agentka Mary mi lezla na nervy tím, jak jako superdokonalá agentka dokázala být naivní husičkou a agenta Sama neustále oslovovat Můj drahý

Doporučuji každému, kdo má rád sci-fi romány ze zlatých 50. let.

7 18.05.2023

Desetiletí jsem měl knížku v poličce knihovny, ale až nyní jsem se k ní dostal. Je škoda, že jsem ji nečetl jako kluk, když jsem prožíval Verneovky. Mělo by to tehdy větší kouzlo. Dneska mi ta knížka pro současné kluky přijde jako mimo, neumím si představit, že by ji četli a prožívali osudy s trosečníky.
O osudu trosečníků jsem něco věděl, hlavně v souvislosti s Běhounkem, ledoborcem Krasinem a Amundsenovou smrtí. Ale až tady na stránkách Běhounkova románu jsem pochopil, jak to ztroskotání bylo náročné.
Ze začátku mi přišlo zvláštní, že autor o sobě píše ve třetí osobě, ale pak jsem si řekl, že je to tak lepší, protože tak lépe může popsat, co se děje na ledoborci, na Špicberkách apod.
Děj knihy je zajímavý, ale jak níže píše mgeisselreiter, je to takové suché líčení, bez čtivosti. Zvláštní byla také ta pasivita trosečníků.
Asi navždy mi bude vrtat hlavou, co se stalo s Finnem Malmgrenem…

7 16.10.2022

Skvěle napsané úvahy velkého ruského velikána. Solženicyna si vážím jako někoho, kdo se postavil sovětské moci, kdo proslavil celosvětově slovo gulag. Neznal jsem jeho názory po rozpadu SSSR, proto jsem rád sáhl po této nevelké knížce, která mi umožnila nahlédnout do ruské duše.
Knížka je napsaná v roce 1998, dost tedy zastarala. Ale je zde vidět, že Solženicyn dokázal předvídat současnou rusko-ukrajinskou válku. Byl vlastenec a rozpad SSSR sice přivítal, ale ne v takové chaotické podobě, jak to proběhlo. Ve svých úvahách si představuje, že Ukrajina, Bělorusko, Rusko a Kazachstán by měli existovat v jedné formě federace. Ukrajince, Bělorusy a Rusy považuje za jeden národ Západem rozdělený. Neupírá ve svých úvahách právo na nezávislost státům Pobaltí, Ázerbájdžánu nebo třeba Tádžikistánu. Dokonce jde tak daleko, že je pro nezávislost Čečenska v době, kdy probíhala rusko-čečenská válka. Ale nemůže se smířit s tím, že Rusko dovedlo při rozpadu SSSR nechat v zahraničí 24 milionů Rusů, kteří se jednoho rána probudili a žili v jiném státě.
Solženicyn nechápe, že Rusko nechce vrátit jižní Kurily Japonsku, když podle něho ruské nikdy nebyli. Ale stejně tak nechápe, že Donbas, Krym, Oděsa a nebo severní části Kazachstánu by měly být v jiném státě než v Rusku. Zmiňuje nezávislost Alžírska, kdy se Francie postarala o milion svých Francouzů, kteří se museli přestěhovat z Alžírska zpět. Zmiňuje vysídlené Němce ze Sudet, Pomořan, Slezska, Východního Pruska a dalších, diví se, že poválečné Německo své Němce z jiných zemí dokázalo své lidi a vstřebat je. Něco takového nedokázalo postsovětské Rusko.
Dnešní Rusko se snaží o těsné spojenectví s Čínou. Právě před spojenectvím s Čínou Solženicyn v roce 1998 varoval. Srovnává 8 milionů Rusů na Sibiři s 330 miliony Číňanů žijících na hranici s Ruskem. Vidí v Číně tisíciletou říši, která se probouzí a Rusko s ní bude mít jen problémy.
Solženicyn také kritizuje divokou privatizaci v Rusku, která zrodila přes noc milionáře.
Neseděl mi doslov ke knížce, který vlastně zkritizoval vše, co si Solženicyn myslí.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

7 21.08.2022

Poprvé jsem to četl asi před dvaceti lety, i nyní to mělo své kouzlo a vtáhlo mě to dokonale do děje. Film podle knížky jsem viděl snad desetkrát a knížka je mnohem lepší.
Sledujeme osudy třiadvacetiletého studenta Michala, který se rozhodne vydělat si rychle peníze. Původně jen na potrat své příbuzné, pak na garsonku, pak stopadesát tisíc na úhradu fiktivního dluhu… A vše se to kupí víc a víc. Kdykoliv se objeví překážka, dovede ji překonat, ale víc zapadá do dalších problémů.
Od drobných výměn za staré neplatné peníze k vykrádačkám bytům. Do děje vstupuje cigán Lajoš, který je perfektně popsanou postavou, vypočítavá mrcha Renata, řezník Dlask a další.
Závěr je skvěle napsaný. Michal si celou dobu myslí, jak je nejlepší, jak na něho nikdo nemá a najednou zjišťuje, že mu vše padá jak domek z karet a lidi kolem něho celou dobu využívali a on to ani nepoznal.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

7 24.04.2022

(SPOILER) Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé.
Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad.
Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem.
Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích.
Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.

7 22.01.2022

Skvěle napsaný detektivní román, který nutí neustále číst dál a dál. Detektiv Peter Smith vyšetřuje smrt mladé ženy v zasedací místnosti japonské korporace. Od počátku ale vyšetřování provází spousta otázek a tak mu přichází na pomoc detektiv Connor, odborník na japonskou kulturu. Lži, výmluvy, politické intriky, japonský nacionalismus, americká důvěřivost…
Rozhodně doporučuji k přečtení a také k zamyšlení.

7 08.04.2021