aardvarka
komentáře u knih
Tajemství Velkého Vonta
Jaroslav Foglar
Možná nejlepší z trilogie. Atmosféra Hrádku byla stejně hutná jako ta, která člověka vtáhla do Stínadel v Záhadě hlavolamu. Stejně tak v tajemnosti a příběhu si můžou podat ruce. Jako bod navíc přidávám vypsanější rukopis. Občas si teda člověk při čtení říká, že chování tentokrát nemají hoši úplně na jedničku, zejména když situaci řeší tím, že se v přesile vrhnou na ty, které neumí přechytračit. Ale jak říká Dušín: vy byste nechali utopit tonoucího?
Ďáblův močál
George Sand
Tchán mu kladl na srdce, aby si našel ženu, a že ta žena by neměla být příliš mladá, chudá, ani krásná. A on se obratem právě do mladé, chudé a krásné pastýřky zamiluje. Je to také děvče praktické, jak předvede, když musejí přenocovat v bažinách. V mnoha směrech je praktičtější než ženich sám. Ženich má ovšem dost rozumu na to, aby o ní stál a aby nestál o vdovu, ke které původně jel na námluvy. Také je to silný mužský a i když je mu už 28 roků, má ještě všechny zuby a je to vlastně pohledný chlapík. To si myslí i pastýřka, ale vdát se za něj, pod vlivem svého ušlechtilého charakteru, nechtěla. Přesto příběh nakonec končí šťastně, a ve druhé, etnograficky zajímavé části knihy je popsána tradiční veselka.
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
Paráda, jdu barvit cvičky. Nesmírně vtipné, upřímné a citlivé. Je to dobrý vhled do doby a člověk se do Helenky úplně vžije. Teda člověk, spíš děvčata, trošku pochybuji, že z knihy bude mužské publikum tak nadšené. Vtipy jsou jedna pecka za druhou a některé příhody tak šílené, že o nich člověk nezapochybuje. A když vyprávění došlo až vraždícím křečkům, brečela jsem smíchy. Konec byl opravdu dojemný.
Caesar
Jan Werich
A pak průvod půjde od Patheonu dolů a přes most legií a tam sbor učitelů zapěje "Hej, Římané"... Krom toho, že to je taková úžasná švanda, tak to také byla nejčtenější kniha v našem maturitním ročníku, a mám sentimentální vzpomínky, jak na ni člověk čekal frontu. A místy je teda aktuální, až to bolí.
7000 dní na Sibiři
Karlo Štajner
Těžko čitelná kronika všeho, co lze v lágru zažít. Bylo to depresivní, hrozně dlouhé, ale odložit to zkrátka nešlo. A oproti milionům jiných příběhů má tenhle vlastně šťastný konec. Tedy až na ten zničený život.
Vznešená bída
William Makepeace Thackeray
Přečetla jsem jen titulní povídku, která mě bavila, fandila jsem a brala jsem to jako červenou knihovnu, což byl omyl, protože to červeně nedopadne. Citlivé děvče se dá dohromady s mizerou a pravý ctitel z toho velkého žalu s někým úplně, ale úplně jiným. A to je všechno. Cože? Kde je pád na hubu? I kdyby to mělo dopadnout tragicky, bylo by to lepší, než takhle. Bylo by z toho nějaké poučení... (krom "S romantickým fňukáním nikam nedojdeš") Tak jsem v knize ani nepokračovala.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
"Jsem desátník Karotka, tohle je městská domobrana a všichni se rádi zasmějeme. S výjimkou desátníka Potroubla. I desátník Navážka se rád zasměje, i když většinou až chvíli po všech ostatních."
Mám zkrátka pro Hlídku slabost a Pratchett pohladí po duši. A dodávám, že mi změnil pohled na chrliče.
Anály ze Spálené ulice
Dušan Uhlíř
Jo, tak tohle na mě svého času udělalo velký dojem. Do lepší poloviny knihy řadím oba česko-české atentáty a můj oblíbený bulharský. A ten albánský taky, už pro vraždu vraha přímo v soudní síni. Kniha je (i přes trochu starší datum vydání) skvělý průvodce po španělské vesnici balkánských a východoevropských meziválečných dějin. A na závěr: Masaryk měl kliku, že měl tak krásný úsměv! Ani atentátník ho nezvládl zastřelit. Chudák francouzský president se asi na kolemjdoucí neusmíval.
Ikona
Frederick Forsyth
Můj první a nejoblíbenější Forsyth. Humor, napětí, ideály a reálie. A další reálie. V první části člověk potřebuje držet pozornost, aby mu neutekla jedna nebo druhá časová linka, ale od chvíle, kdy se setkají, je to už neochvějná jízda. Asi jako ta tankistická. A je to vůbec takové pěkné, že za hlavní sympaťáky jsou tam ruští poldové, tankisté a čečenská mafie. A patolog je úžasný. Na druhou stranu si člověk říká, kolik demokracií takhle angloamerické elity "zachraňují" a s jakými nerománovými konci.
Dům mrtvých: věznice Moabit a Plötzensee 1940-1942
Jaroslav Cebe-Haberský
Po odsouzení k smrti se děj přesouvá z Alt Moabitu do Plötzensee, odkud ještě žádný český odbojář živý nevyšel. Teprve na konci roku 1942 se takový zázrak stane, poté, co téměř rok nepřetržitě čekali na smrt, trojici právníků-odbojářů. Jedním z nich je Cebe, druhým z nich je Láďa Rašín, o kterém musím říct, že si během knihy připíše autorství či aspoň spoluautorství těch několika příhod, kterým se člověk zasměje i pod stínem gilotiny (jak právě on kdesi napsal: Nic legračního na tom není, ale zasmál jsem se).
Svůj pobyt v domě mrtvých Cebe s Rašínem kupříkladu zahájí tím, že si o Vánocích 1941 zpestří chudý jídelníček zelenou snítkou jedlovou, kterou každý dostali na celu jako symbol svátků. Jenže když je po svátcích, mají problém, protože Němci jedlové větvičky vybírají zpátky. Další peckou je, jak Láďa "urval z víka džbánu na vodu kousek měkkého železa a vyrobil si klíč k otvírání pout". (A o to smutnější je, že když přežil Plötzensee, utýrali ho jinde.) Doporučuji četbu doplnit i výňatky z Rašínova deníku, které vyšly v Soudobých dějinách. Jinak to samozřejmě zábavné není, protože tam popraví stovky lidí, stovky skvělých vlastenců, a když zrovna neumírá kamarád, přijde zpráva z domova, že ti při heydrichiádě zastřelili švagra. A k tomu ten věčný hlad a zima.
Krev mé krve
Helen Grace Carlisle
Dívka se vdá a má rodinu. Po smrti muže se musí postarat o čtyři povahově velmi rozdílné děti, na které se smrskne její svět. Jednak jejich rozdíly ukazují různé tváře meziválečné americké společnosti, jednak jsou i velmi symbolické. Jsou to (ne podle věku, ale podle cyklu, který zastupují): rodička, budovatel (můj oblíbenec), měnitelka a ničitel.
Jinak bych podotkla, že je v knize krásně popsaná proměna životního stylu v USA za těch asi 30 let a ta atmosféra z toho vysloveně dýchá.
Viktor Dyk a T. G. Masaryk
Josef Tomeš
Knížka, jejímž protagonistou je básník a politik Viktor Dyk, vypráví příběh z české politické scény prvních třiceti let 20. století. Dyk se celoživotně a se svou typickou vervou zabýval problematikou Masaryka - a podařilo se mu několikrát namíchnout Masaryka natolik, až se pan profesor a později pan president zabýval problematikou Dyka.
Na knize oceňuji, že autor nerazil přístup, že "TGM má pravdu, protože je to přeci TGM". I když, kdyby si tohle myslel, tak tu knihu neměl proč psát...
Názorově i osobnostně jsem tým Dyk, ačkoliv to z dnešního pohledu dotáhl pouze do čítanek. Skoro bych řekla, že i pan autor mu fandí.
V knize jsou bohaté ukázky z Dykovy tvorby, např. Život Herodesův. Znamenitá satira na spor o Rukopisy, ke které už má Dyk generační nadhled. No vážně, ale zamyslete se nad tím! Jak ty nápisy na radnici můžou být z 15. století, když je radnice z 18. století? No jak?
Válka s Mloky
Karel Čapek
„Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich – a bojí se jich. Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku.“
Má smysl vůbec něco dodávat? Geniální, nadčasové, hravě kritické a přitom tak trefné. První část je záměrně čajíček a pak už to jede. Dovolím si malé srovnání těch dvou světů, o jejichž střetu je tato kniha:
Lidé jsou slabí, unavení blahobytem, který jim vydobyl někdo jiný. Jejich zájem se dělí podle nátury na a) Mloky co nejvíce vykořisťovat, b) starat o to, aby Mloci měli práva, vzdělání, aby chodili oblečení a aby se naše civilizace vzájemně kulturně obohatily. Hrabivost první skupiny pak neutuchá ani ve chvíli, kdy už lidstvo s Mloky válčí – „Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?“ “Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”
Mloci jsou uniformní, žijí v uzavřeném světě obehnaném dřevěnými ohradami, mají tajemné nábožensko-rozmnožovací rituály, které příslušníci vznešené západní civilizace napodobují při dekadentních orgiích v bazénech. Mločí duševní život sahá pouze tam, kde je to praktické. Také jazyk zjednodušují a osekávají. Jsou možná nositeli života, ale nebudou nositeli kultury.
Vůbec se nedivím, že Mloci Čapkovi přišli odpudiví a že byl rád, že je nenechal vyhrát.
Nadechnout se
George Orwell (p)
Nekonalo se takové absolutorium jako v případě Na dně v Paříži a Londýně, ale i přes zdánlivě malé téma (nikoliv despocie ale nesnesitelně obyčejný život a upínání se ke snění a minulému) je to Orwell ve svém živlu.
Na knize oceňuji zejména fascinující kontrast dvou světů, které dělí čtvrt století. V jednom jsou malí soukromníci, kvetoucí kaštanové aleje, zapomenuté obrovské ryby a nepředstavitelný pocit míru. Ten druhý svět je svět periferií, úřadů, řetězců, levných slizkých párků plněných rybou a neustálé žaludeční křeče z toho, že do roka ti můžou padat na hlavu bomby. Rozklad rodiny, který tu vidíme, dokončí Orwell v 1984. Román hodně vypovídá o náladě britské společnosti v době, kdy se tady dělo něco úplně jiného.
Podzemí
Jaroslav Drábek
Asi největší prožitek je sledovat jednotlivé příběhy, které člověk zná odjinud (mj. z pro mě autentičtějších Časů dobrých i zlých) a pozorovat, jak si s nimi autor hraje. Asi není třeba se pozastavovat nad tím, kdo je kdo (Benda - Krajina+Drábek, Kalina - Krajina, Bertsch - Gall, objeví se parafráze na Tři krále i ministr spravedlnosti Drtina), a co za dějinné události tu autor popisuje. Víc než ústřední dvojice si mě získali Kalina, Máňa, asi nejzajímavější byli Bertsch a zejména Hrdina a jeho názorový vývoj. (Co říká, že má poslaneckou imunitu?) Názorových vývojů jinak moc nebylo.
Slušné postavy se poznají podle toho, že jsou to obdivovatelé pres. Beneše a národní socialisté a o jejich charakteru není pochyby jiné, než té, kterou vyjádří komunističtí padouši a kolaboranti.
Je ale důležité říkat, že bylo období 1945-1948 takhle pokřivené. To je hlavní přínos knihy a rozhodně není malý.
Z časů dobrých i zlých
Jaroslav Drábek
„Dnes jsem tím, čemu básníci doby romantické říkali velebný kmet, ale čemu básníci dnešní doby neromantické říkají plesnivý dědek…“
Takže: Na konci 80. let v USA velebný kmet Drábek popisuje svou pouť 20. stoletím, kterým si prošel tak naplno, jak málokdo jiný. Tedy málokdo jiný, kdo by o tom pak ještě mohl vyprávět. A vyprávět s humorem! Je tam všechno. Je tam krásné Rakousko-Uhersko a předválečná Praha, jsou tam Lórky a plaid. Jsou tam boje s Maďary, první republika. Je tam odboj, Osvětim, Pankrác, Bohnice. Jsou tam dojímavé lidské příběhy - Hans Gall, Zdeněk Dohalský,... Jsou tam úžasná štěstí v neštěstí (např. Drábek by býval popraven za stanného práva, když by se zrovna jeho spis netoulal v Berlíně při procesu s Láďou Rašínem). Je tam soud s K. H. Frankem. Jsou tam hrdinní demokraté a rudí bídáci, krčmaňská aféra, útěk přes hranice. A pak jsou tam české stopy v USA, kde emigrant tráví polovinu svého dlouhého života (a neví, že jen pár měsíců po napsání knihy se bude moci vrátit do vlasti). S některými autorovými postoji jsem nesouhlasila (Beneš ve všech případech bez bázně a hany jen jako oběť událostí a svého zdravotního stavu, sebedůvěra demokratů ve 48), ale koneckonců kdo jiný by měl právo povyprávět svůj osud ze svého pohledu, no ne?
Burziáni
Maurice Druon
Nabité kousavým černým humorem, brutálními životními zvraty a zároveň opravdu nesmírně citlivé k lidské povaze. Kritický realismus po druhé světové válce, některé pasáže až Zolovské. Z jednotlivých obrazů bych na prvním místě vypíchla, jak praděd bere vnuka "činit dobro" a vzbudí tím u něj zájem o morbidnost. Těším se na chlapcův vývoj v dalších knihách. Skvělá práce s figurkou Polantovou. A pak samozřejmě, to byl zlatý hřeb, předstírané těhotenství slečny herečky. (Jediné postavy, ke které jsem necítila ani trochu náklonosti. A to jsem na počátku byla nespokojená s nedostatkem sympatických postav. Kdepak! Byli všichni úžasně lidští.)
Česká politická pravice
Jana Čechurová
Vhled do historie české pravice za první republiky. Od formování za Velké války až do konce 20. let. Škoda, že se nevěnuje proměnám ve 30. letech, ráda bych si přečetla zejména o proměnách Národní demokracie a Národního sjednocení.
Nicméně ucelený pohled na jednotlivé strany a jejich štěpení, na voličskou základnu (skvělá část o místní organizaci Nár. dem. na malém městě – ženská základna větší než mužská, ženy učitelky a muži továrníci). Agrárníci – Švehla vs. Prášek. Excesy Gajdy a Stříbrného aj. I u katolíků se projevil zákon první republiky, že ti, co se klonili k hradní politice, byli úspěšnější.
Listy z vězení
Alois Rašín
Zvítěziti můžeš jedině usilovnou prací, stálou prací a také zvítězíš, poněvadž jsi Rašín.
Zajímavý pohled do života, nátury, výchovy. Pro samotný vězeňský život jsou ještě lepší Paměti, ale Listy jsou zase nosnější v té emoční rodinné stránce. Škoda, že až na výjimky jsou to právě jen ty dopisy z vězení. Ráda bych si přečetla i dopisy Rašínových do vězení.
Ještě jednou podtrhuji výchovu: "Těžko odpovídat na Tvůj a Mirkův dopis bez data, dle pošt. razítka z 5. III. Nemohu to přečíst a nechápu, proč mi tu nesrozumitelnou škabanici posíláte."