Dům mrtvých: věznice Moabit a Plötzensee 1940-1942

05.06.2018

Po odsouzení k smrti se děj přesouvá z Alt Moabitu do Plötzensee, odkud ještě žádný český odbojář živý nevyšel. Teprve na konci roku 1942 se takový zázrak stane, poté, co téměř rok nepřetržitě čekali na smrt, trojici právníků-odbojářů. Jedním z nich je Cebe, druhým z nich je Láďa Rašín, o kterém musím říct, že si během knihy připíše autorství či aspoň spoluautorství těch několika příhod, kterým se člověk zasměje i pod stínem gilotiny (jak právě on kdesi napsal: Nic legračního na tom není, ale zasmál jsem se).
Svůj pobyt v domě mrtvých Cebe s Rašínem kupříkladu zahájí tím, že si o Vánocích 1941 zpestří chudý jídelníček zelenou snítkou jedlovou, kterou každý dostali na celu jako symbol svátků. Jenže když je po svátcích, mají problém, protože Němci jedlové větvičky vybírají zpátky. Další peckou je, jak Láďa "urval z víka džbánu na vodu kousek měkkého železa a vyrobil si klíč k otvírání pout". (A o to smutnější je, že když přežil Plötzensee, utýrali ho jinde.) Doporučuji četbu doplnit i výňatky z Rašínova deníku, které vyšly v Soudobých dějinách. Jinak to samozřejmě zábavné není, protože tam popraví stovky lidí, stovky skvělých vlastenců, a když zrovna neumírá kamarád, přijde zpráva z domova, že ti při heydrichiádě zastřelili švagra. A k tomu ten věčný hlad a zima.