3497299 komentáře u knih

To byla ale kravina. Zdá se, že Palahniuk román od románu ztrácí kvalitu i originalitu, ovšem až do tohoto Madison Spencer (doufám, že jen) diptychu byly múzy stále ještě na autorově misce vah. Tímhle se ovšem zcela odepsal do literárního Tartaru, kde věčně zní čtenářský pláč a skřípání neumětelských per. To už raději stokrát lepší Kopřivův Asfalt. Jak smutné sledovat kdysi podnětně provokativního a talentovaného autora až na úplné tvůrčí dno. Never more.

3 28.01.2015

"Je to ovšem také román o lásce, o nenaplněné touze po troše domova a štěstí, po lidsky hřejivém slově a pohlazení, román o bolesti v lidském nitru." (Ivan Dorovský - překladatel a autor doslovu)

Slova Ivana Dorovského Freudovu sestru celkem vystihují - především svou rozbředlostí a patosem válejícím se v kaluži melancholie (ne v hlubině, jak by snad autor chtěl, ale v kaluži). Smilevski smutek a tragédii nevystihuje, pouze se zjednodušeně a pokud možno všeobecně pochopitelným způsobem odkazuje k tomu, že tragédie a absurdita života jest. Tam, kde kupříkladu Stefan Chwin v Hanemannovi, či Jon Fosse v Melancholii skrze text utváří "tělo nepojmenovatelného smutku", Smilevski jen smáčí pero v písmenkové polívce. Dorovský v doslovu dále uvádí, že autor postupuje v souladu s postupy postmoderního románu a že za Freudovu sestru, jež již stačila vyjít v mnoha jazykových mutacích, dostal cenu za literaturu Evropské unie. Skutečně se zdá, jako by autor psal dílo dle unijních směrnic (snad má EU pro psaní postmoderní beletrie vlastní direktivy), a ocenění plyne především z jejich naplnění. V povrchnosti je síla, neb nevznikají průtahy během překládání a rozředěné filosofické myšlenky se mohou rychle a bezbolestně dostavit ke všem členům evropského společenství, které teď víc než kdy jindy hledá svůj duchovní smysl, odrážejíce se od obav z globalizace a ztrát regionálních kulturních specifik. Freudova sestra je spíš než textem těžícím z kultury a historie nevelkého balkánského národa rozředěným evropským myšlenkovým eintopfem: chudák Makedonie...

3 01.04.2013

Jde o poměrně podrobný výklad postupu známého Gödelova důkazu. Text neobsahuje původní Gödelův článek, ale krok za krokem jej vykládá pokud možno s maximální srozumitelností. Jde tedy ve své podstatě o popularizační knihu (Nagel a Newman nejdou do hloubky všech detailů, ale rozhodně nezůstávají na povrchu) určenou spíše odborné veřejnosti (např. filosofům). Na rozdíl od knihy Neúplnost R. Goldsteinové je zde důraz na samotnou podstatu důkazu, mnohem méně na jeho řekněme filosofický přesah, i když i ten je v poslední kratičké kapitole autory pojímán. Pokud se chcete dozvědět něco o Gödelovi, historickém pozadí a širších souvislostech jeho vět o neúplnosti na vědecký (především matematický či matematicko-logický) diskurs, doporučuji text R. Goldsteinové. Alespoň z toho, co vyšlo česky. Pokud vás zajímá samotná podstata, pak doporučuji tuhle knihu, či mnohem rozsáhlejší a mnohovrstevnatější Gödel, Escher, Bach Douglase Hofstadtera. Kromě toho v českém kontextu existují ještě asi dvě vydané Gödelovy monografie (jedna z nich obsahuje celý Gödelův původní článek z roku 1931) a Filosofické eseje samotného Gödela vydané nakl. OIKOYMENH.

S jmenovanou Hofstadterovou knihou tento text úzce souvisí: jde v podstatě o iniciační knihu, která autora k sepsání mega-díla Gödel, Escher, Bach zásadně podnítila již za jeho studentských let. Díky čemuž později drobně revidoval další vydání, které opatřil i předmluvou. České vydání čerpá z této revize a jak lze zjistit již z obálky, Hofstadterovu předmluvu rovněž obsahuje. Navíc je zde v příloze uvedena i původní klíčová Hofstadterem neupravená kapitola věnující se samotnému jádru důkazu. Vydavatelství VUTIUM (Vysokého technického učení v Brně) lze však vytknout nepozornou redakční práci. Za všechno lze uvést větu ze strany 39: " Konečně axiomy kalkulu (v podstatě ty z Principia) jsou následující čtyři formule:...", která ovšem stojí až za těmito formulemi, které má uvozovat, a za níž následuje místo toho další výkladový text.

3 22.10.2012

Nehodnotím samozřejmě překlad, který je zcela nedostačující originálu, ale knihu jako takovou (tj. její koncept, fikční svět, narativní strukturu). Vzhledem k předchozí tvorbě autora, který zřejmě tenduje k pojetí moderního polyhistorismu, a především vzhledem k celkovému kontextu "historické" beletrie, je Rtuť, potažmo celý Barokní cyklus, velmi neotřelý a zajímavý projekt. Doufám, že si vydavatel dá říct a náročnou překladatelskou práci zaštítí někdo protřelejší, než Sichinger duo, protože odfláknuté vydání Stephensona je převeliká škoda. Kromě toho jsem přesvědčen, že kdyby se vydání Stephensona ujalo nějaké prestižnější vydavatelství - např. Argo - byl by z něho rázem intelektuální objev roku.

3 01.12.2011

Vasiljevova hlídka je výrazně slabší. Nejen, že do fikčního světa Lukjaněnkova cyklu nepřináší nic nového, ale ještě jej dost trivializuje a deformuje jeho pravidla – v Temné hlídce se jednání postav zdá často poněkud nekonzistentní, charaktery (i velkých a „vážených“ mágů) jsou trochu přiblblé a podivně naivní, hrubé, nebo zvláštně dětsky uvažující. Vasiljev využívá prvků a vyprávěcích postupů Lukjaněnkových hlídek, ale jeho snaha připomíná spíše fanouškovskou prózu, snažící se neumětelsky napodobit styl svého literárního vzoru. Poměrně jednoduchý příběh s ne příliš nápaditou zápletkou je vyplněn řadou vatového textu, který slouží asi jenom k nastavení délky knihy a infantilní jaksi zenové úvahy v závěru vzbuzují spíše úsměv na rtech. Suma: sérii hlídek by prospělo, kdyby byly pouze čtyři, bez druhořadých příměsků.

3 01.12.2011

Rozsahem sice menší, ale přesto jedna z nejlepších knih Jana Křesadla. Popis dvaceti snů obsahuje nejrůznější bizarní témata, ať už se jedná o lehčí záležitosti na způsob Jana Weisse nebo téměř mrazivé sny s metafyzickou pointou a všechno mezi tím - větší sny, zvířecí inkarnace, bizarní teologické zápletky, gangsterské únosy spojené s vandalismem muzejních exponátů, transcendence, marxismus - věrno křesadlovu popisu vlastního psaní: obsahuje vše (stejně jako svět sám o sobě), čili "od Boha až po hnůj" (tzv. integrální realismus). Jedinečná možnost nahlédnout hlouběji do auktorova podvědomí ;-). Navíc psané nádherným hravě-poetickým stylem, který je ovšem pro Křesadla typický.

3 01.12.2011

Autor je marxista a v současnosti jedna z největších akademických hvězd, nejde tedy o prostý teoretický přehled. I když v závěru poněkud zabředává do příliš angažované směsi marxismu, feminismu a politické kritiky (kniha poprvé vyšla začátkem osmdesátých let), literárně-teoretickou historii poměrně briskně analyzuje, odhaluje u jednotlivých diskurzů jejich hranice, slabiny a naopak přednosti a tvoří tak svéráznou a sofistikovaně vtipnou autorskou esejistiku. Přesto, že kniha odpovídá i svým didaktickým nárokům, rozhodně nejde o nějakou průměrnou univerzitní učebnici.

3 01.12.2011

Spoustě lidem to bude nejspíš připadat málo akční, ukecané a nudné, nicméně, četl jsem i autorčin debut - V lesích - a můžu směle prohlásit, že je to to nejlepší, co jsem z detektivní literatury četl. Zapomeňte na Fred Vargas a spol., Tana Frenchová je nejlepší! Už teď se těším na Faithful Place.

3 01.12.2011

Nevím no, Zuzana Boehmová v nedávném sloupku v Respektu psala, že největší hrozbou pro chodce v NY jsou poslíčci na elektrokolech - rodinám s dětmi prý dělají ze života každodenní peklo a už byli i nějací mrtví. Možná by o tom taky měla napsat beletrizovaný pamflet. Vždyť strčit klacek do špic jedoucího cyklisty, aby si hubou trochu poryl v zemi, to je přece touha každého spořádaného chodce... Takže: fuck all bikers and let's burn them in hell!

2 09.02.2024

Závěr je strašný, ale zejména cca první dvě třetiny jsou skvělé.
Nemám pocit, že ta fiktivní, nejmenovaná nemoc v kompozici příběhu působí ústrojně (je zřejmé, že její příznaky jsou endogenní deprese nebo melanchiolická deprese, ale má to být jakože něco jiného, co je sice nabíledni, ale přitom to ne každého napadne atd. – v příběhu to působí jako zbytečně znejišťující prvek).
SPOILER:
Absolutně nedává smysl, když se na konci charakter matky najednou změní a všichni se stanou jakoby lepšími lidmi a všechno pochopí a vše se svým zp. v dobré obrátí a podobně – působí to, jako by hrdinka spíš v urč. chvíli propadla nějaké iluzi a její vědomí ji propojilo s virtuálním světem, kde nepravděpodobně vyhrává dobro. Což tak samozřejmě není, ale o to křiklavější rozpor ve mně ta závěrečná vztahová transformace vyvolala – tohle autorce prostě ani v nejmenším nevěřím.

4* dávám navzdory téhle kritice, protože z prvních přinejmenším 200 stran jsem byl nadšený a řadil bych je mezi to nejlepší, co jsem letos četl.

2 16.10.2023

V poslední části asi nejlepší kritika utilitarismu, s jakou jsem se doposud setkal.
Celkově skvělá kniha - úvod do etiky přesně v tom smyslu, že chytře rozebírá základní vymezení, principy a rozpory na takové rovině, že po jejím vstřebání může každý o etice relevantně přemýšlet a diskutovat.

2 01.04.2023

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.

2 12.03.2023

Anna Cima svojí druhou knihou jasně potvrdila to, co jsem si myslel už u její prvotiny – je to autorka young adult lit.

2 03.12.2022

Má to v sobě takové kahudovské outsiderství, které si kolem sebe buduje sebestřednou jazykovou autonomii. Také cosi jako pro Kahudu typický aspekt multiverzní nadreality, která je zde ovšem ve skryté a pro samotného hrdinu-pozorovatele obtížně nahlédnutelné formě, jež je v textu vyjadřovaná spíše apofaticky. V záměrném lpění na povrchu věcí ad nauseam spolu s radikalitou nenarativního přístupu ve zpřístupnění subjektivní zkušenosti to pak má něco z Clauda Simona. Zároveň je to docela specifická a ve své (místy pravda trochu vyčerpávající) zanícenosti velmi svébytná literatura.

2 26.09.2021

Stockholmský syndrom v kulisách mírného odporu.

2 26.09.2021

Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.

2 05.06.2018

Nejvýznamnější portugalský modernistický básník a prozaik Fernando Pessoa je coby autorská osobnost na první seznámení zajímavý především množstvím fiktivních autorských osobností, které nazýval heteronyma, jimž vytvořil komplexní identitu a skrze jejich rozdílné osobnosti pak Pessoa psal některé své knihy (jiné psal pod svým jménem, které tak lze v jeho autorském vesmíru brát coby svého druhu zástupce další uměle utvořené identity či masky). Autor si vytvářel různé identity, s nimiž sám komunikoval a měl téměř problém je nepovažovat za skutečné živé osobnosti, již od dětství (pokud mu tedy v tomto směru můžeme věřit). Celkově jich během života měl snad k osmdesáti, ovšem stěžejní pro něj byly zejména tři hlavní, pod jejich jmény psal především: Álvaro de Campos, Ricardo Reis a Alberto Caeiro – sensualistický básník, který je „autorem“ poezie v knize Nevinnost je nemyslet.

Caeira tedy představuje jednu složku autorovy složité osobnosti – básníka povrchu a radikální prostoty skutečnosti. Caeira odmítá veškeré myšlenkové koncepty, veškeré interpretace světa a zejména přírody – svět je tím, čím je, věci jsou tím, čím se zdají být. Není žádný smysl, není žádné tajemství, není žádná interpretace, není žádný mysticismus, kromě tohoto poznání, že pták je pták, ryba je ryba a květ je květ. Tento radikální příklon k prostotě a pohanství neuznává abstrakci – včetně smysly nevnímatelných pojmů jako nekonečno nebo Bůh – a snaží se oprostit od sebereflexe. V tomto ohledu má blízko k zen-buddhistické nauce nebo ke snaze o dosažení stavu nereflektovaného štěstí, kterému se říká flow (viz koncept psychologa Mihaly Csikszentmihalyie). V odmítání koncepčního myšlení Caeira dochází téměř k jakémusi schizofrennímu rozpadu vnímání světa, kdy jednotlivé jeho prvky jsou rozdělené v čase a prostoru a vzájemně spolu souvisí jen tak, že jsou si náhodou nablízku. V jednom verši píše: „Příroda jsou části bez celku; Takové snad je tajemství, o němž se mluví.“ V tom se podobá hrdinovy Ireneu Funesovi z Borgesovy povídky Muž se zázračnou pamětí, který díky své hypertrofované fotografické paměti ztratil schopnost vnímat věci v jejich pojmovosti – svět se mu rozpadl na množství fragmentů (pes v okamžiku jedna pro něj nebyl tím stejným psem v okamžiku dva, jelikož si pamatoval detailně přesně jejich pohybem změněné konformace končetin). Tento příklon k prostotě, odmítání intelektualizace a interpretace, se (možná právě s objevem východního myšlení) v západní kultuře objevuje již drahnou dobu. Tarkovskij mluvil o tom, že tráva a voda v jeho filmech neznamená nic jiného, než trávu a vodu; Robinson v Tournierově románu Pátek aneb Lůno Pacifiku dochází po jisté době odtržení od civilizace k podobnému vnímání a oceňování povrchu oproti hloubce; Alain Robbe-Grillet hlásá ve svém manifestu Za nový román osvobození věcí ve fikci od myšlenkového haraburdí, které jim upírá jejich prostou existenci a apriorně jim vkládá nějaký význam, který v literatuře musí mít, jestliže jsou zmíněny; malíř Kazimir Malevič podobně ve svém manifestu supremacismu píše o osvobození tvaru a barvy od znázornění a významů; filosof Gilles Deleuze spolu s Félixem Guattarim vytváří strategie, jak se vymanit z kletby interpretačního zajetí (zejména týkající se psychoanalýzy) atd. Pessoova divergentní autorská hra ovšem byla i tak na svoji dobu dosti originální.

Caeirova životní filozofie ovšem obsahuje zásadní zádrhel. Jelikož jaksi předpokládá, že smyslové vnímání je interpretačně nezatížené a ukazuje svět jaksi přímo. To ovšem není pravda, neboť vnímání spolu se zpracováním informací v mozku je docela složitý proces vzniklý v průběhu evoluce, který již základní obraz světa vytváří jako interpretaci toho, co zaznamenávají smysly. Žádný bezprostřední obraz světa tedy nevidíme – naopak jsme k interpretaci odsouzeni vždy. To, že jí jsme schopni, je pak dle mého názoru spíše naše výhoda, jelikož se tím pozvedáme z pouhé nereflektované existence, tedy nižší formy bytí. Pokud bychom měli brát Caeirovo hledisko do důsledků, nemohli bychom se zastavit u prosté smyslové registrace, ale měli bychom chtít stát se nějakou nižší formou, která si žádný obraz světa nevytváří a žije jen v nereflektovaných vnitřních živočišných pochodech a automatismech. Nebo jít ještě dál a stát se kamenem, který nevnímá, jak Caeira několikrát v básních zdůrazňuje. Caeirův přístup je tedy spíše jakýmsi svévolným určením, že zde už přirozenost končí a začíná nezdravé lidské pnutí k pochopení mystéria, které je falešné, zatímco „pod tím“ se nachází zdravý, šťastný život. Celé je to tedy poněkud nedomyšlená touha po regresi. Jsem toho názoru, že snaha přesáhnout sebe sama v myšlenkovém napětí je naopak z hlediska lidského vývoje přirozenější, než její popření. Ostatně je třeba si uvědomit, že Caeira je fiktivní postava, kterou autor stvořil jako jakousi možnost extrémního přístupu, kterého se on sám nedopouští.

Na věc se ovšem lze dívat ještě trochu jinak. Smysl a účel není v regresi, ale v restartu. Co se týče zmiňované zen-buddhistické nauky, tak se z jejího chápání možná v tomto srovnání vytratil důležitý aspekt. Smysl zbavení se nánosu falešných představ, zobecňování, interpretací a koncepcí je ten, že člověk má díky nim omezené vnímání – je ve svých koncepcích uzavřen a není schopen vidět za ně. Nejde tedy o regresi, ale o restart a rozšíření vnímání – opak toho, k čemu směřuje Caeirova životní filozofie. Alespoň tak jsem to pochopil ze čtení Alana Wattse a Thomase Clearyho – Cleary uvádí v Podstatě zenu, že cíl zen-buddhistického učení není, aby se člověk odloučil od společnosti a od světa a stal se nemyslící, nereflektující věcí. Po pochopení nejvyšší pravdy – dosažení „nejdokonalejšího“ stavu vnímání (který je zároveň z podstaty věci naprosto prostý) je naopak třeba vrátit se do společnosti a činně v ní fungovat.

2 16.05.2018

Jde o fantastický příběh ve stylu anything goes. Kratochvil využívá své pozice postmoderního vypravěče, který je všemocný, hraje si se čtenářem, důvěrně se mu věnuje a zároveň podkopává, podvrací jeho očekávání. Ukazuje, že jakýkoli příběh je možný – historii, respektive libovolné téma, lze vyprávět různými způsoby a ty fantastické jsou stejně dobré, jako jakékoli jiné. Příběh si utváří vlastní pravidla, protagonistka se vyvíjí a přes fantastickou hravost scén dochází k ukotvenosti v běžné realitě. Kratochvil vypráví z pozice toho, kdo promlouvá ústy hrdinky, ale může z ní kdykoli vystoupit. Téměř systematicky využívá katalog nesouměřitelností – kartonová Vídeň se prolíná se skutečnou (v tomhle ohledu připomíná prvky raných próz Michala Ajvaze), propojuje podsvětí a skutečnost, zavádí různé proměny a reinkarnace – lidé se mění ve zvířata a opačně. Řád je zpochybňován ve smyslu „bachtinovské“ karnevalové kultury. Aluze na Borgese (Alef), něčím připomíná také Ouředníkovu Europeanu nebo knihy D. Hodrové (dějiny a osobní život se proměňují v ryze literární fikci řízenou důmyslným a hravým demiurgem).

2 16.05.2018

Sbírka detektivních povídek, od autora, jehož tvorba představuje prototyp drsné školy (hard-boiled school). Ve všech vystupuje bezejmenný menší a tlustší detektiv, který se nepáře ani s vyprávěním ani s vyšetřováním - oboje předvádí v úsečném, pragmaticky se vyvíjejícím rychlém sledu. Nechybí překvapivé zvraty, stěžejní jsou skoro ve všech příbězích postavy sociopaticky manipulativních femme fatale (vč. oné dívky se stříbrnýma očima). Sarkastických černohumorných hlášek je mnohem méně než kupříkladu u Chandlera, u nějž má čtenář pocit, že jeho Marlowe se před ním docela rád předvádí svojí rétorickou exhibicí. Hammettův hrdina působí coby vypravěč více jako ten, kdo prostě situaci podává slovy, jež mu přijdou nejrychleji na mysl. Do psychologických obrazů a sociální kritiky se nepouští, přesto je tam samozřejmě oboje implicitně přítomno. Většina povídek končí po dopadení a usvědčení pachatele lakonickým oznámením: "Zhoupnul se."

2 10.04.2018

Romeo a Julie na vsi není realistický text. Jde o příběh, v němž se důležité momenty hrdinům dějí kvůli nástrahám osudu – osud tomu tak chce, tudíž nemají šanci uniknout. Jejich vůle s tím má co do činění jen z malé části. Jak už to u romantiků bývá, jsou zde fascinující symbolické scény, které tuhle literární skutečnost potvrzují. Vyzdvihnout lze hlavně dvě scény. První je ta, kdy se Verunka a Sali v dětském věku oddávají pitvě panenky. Nejprve zaskočená Verunka projeví se svou antropomorfní hračkou soucit, ale záhy neodolá lákadlu disekce a tedy určitému překročení vnitřní hranice. Jestliže je pro mladé mediky iniciačním zasvěcením do sdíleného mysteria, do nějž ostatní neštudovaní lidé nemají právo vstupovat, právě pitva lidské mrtvoly, jak říká Stanislav Komárek, pak něco podobného v rámci dětské hry vyprazdňování otrub z končetin nebohé hračky zažijí i dětští hrdinové. Na konci samotnou hlavu symbolicky oživí vložením živé mouchy a zmasakrovaný zbytek pohřbí s neurčitou bázní, že tímto aktem byli vyhnání z ráje dětské nevinnosti. A pak je zde samozřejmě také významová rezonance s tím, že pohřbená panenka plná otrub s hlavou, v níž bzučí moucha, jako by připomínala poněkud nejapné a nesmyslné různice, které vzniknou mezi jejich do té doby spřátelenými rodinami. V čase dospívání se opět setkají, když se snaží na mostě přes řeku během začínající bouře od sebe odtrhnout rafající se otce. Láska mladých milenců tady celou dobu byla v latentním stavu a její iniciace byla jen otázkou času. Hrdinové jsou přes svoji odloučenost spjati právě od svých společně trávených dětských her, kdy se propojily ve vzájemně sdíleném rituálu. Citově rozjitřenou scénu, kdy se znesváření otcové oddávají fyzickému násilí, ozařuje blýskání (doslova, jelikož začíná bouřka). Stačí tedy jedno okamžité osvětlení jejich rdících se tváří, vzájemný pohled a latentní osud je zpečetěn. Osudovou situaci explicitně ukotvuje vynořivší se postava hráče na píšťalu, který má zohavený obličej, přičemž se ukáže, že by mělo jít o právoplatného majitele polnosti, o níž se mezi sedláky vede spor. V počátku nesmyslného sváru je tedy pošlapání cizího práva. Postava ne nepodobná Krysaři tak vyznívá jakožto někdo, kdo má v temné osudové síle nějak prsty, neboť si je dobře vědom, co se děje a považuje nastalou situaci ekonomického i mentálního pádu hlav obou rodin za adekvátní odplatu. Zbytek je pak už jen naplnění osudového předurčení ve stylu romantického písemnictví bez nějakých dalších zvratů či překvapení. To všechno navíc s čitelně moralizujícím podkresem.

2 10.04.2018