Nevinnost je nemyslet

od:

Nevinnost je nemyslet

Alberto Caeiro je jedno z fiktivních alter-ego portugalského básníka a prozaika Fernanda Pessoy (1888-1935). Stvořitel Pessoa určil Albertu Caeirovi jen krátký pobyt na tomto světě, a to převážně ve venkovském domku na kopci kdesi ve středním Portugalsku. Udělil mu však také roli Mistra svých dalších básnických osobností a souběžně s jeho tvorbou rozvíjel jejich vzájemné styky a diskuse. Význam heteronyma Alberta Caeira shrnuje překladatelka v doslovu. Texty doprovázejí faksimile Pessoova rukopisu, horoskopy a podobizny jeho heteronym a další bohatý výtvarný materiál....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/33_/33503/nevinnost-je-nemyslet-basne-alberta-caeira-33503.jpg 3.911
Žánr:
Literatura světová, Poezie
Vydáno:, Garamond
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Přidat komentář
Insilvis
16. května

Nejvýznamnější portugalský modernistický básník a prozaik Fernando Pessoa je coby autorská osobnost na první seznámení zajímavý především množstvím fiktivních autorských osobností, které nazýval heteronyma, jimž vytvořil komplexní identitu a skrze jejich rozdílné osobnosti pak Pessoa psal některé své knihy (jiné psal pod svým jménem, které tak lze v jeho autorském vesmíru brát coby svého druhu zástupce další uměle utvořené identity či masky). Autor si vytvářel různé identity, s nimiž sám komunikoval a měl téměř problém je nepovažovat za skutečné živé osobnosti, již od dětství (pokud mu tedy v tomto směru můžeme věřit). Celkově jich během života měl snad k osmdesáti, ovšem stěžejní pro něj byly zejména tři hlavní, pod jejich jmény psal především: Álvaro de Campos, Ricardo Reis a Alberto Caeiro – sensualistický básník, který je „autorem“ poezie v knize Nevinnost je nemyslet.

Caeira tedy představuje jednu složku autorovy složité osobnosti – básníka povrchu a radikální prostoty skutečnosti. Caeira odmítá veškeré myšlenkové koncepty, veškeré interpretace světa a zejména přírody – svět je tím, čím je, věci jsou tím, čím se zdají být. Není žádný smysl, není žádné tajemství, není žádná interpretace, není žádný mysticismus, kromě tohoto poznání, že pták je pták, ryba je ryba a květ je květ. Tento radikální příklon k prostotě a pohanství neuznává abstrakci – včetně smysly nevnímatelných pojmů jako nekonečno nebo Bůh – a snaží se oprostit od sebereflexe. V tomto ohledu má blízko k zen-buddhistické nauce nebo ke snaze o dosažení stavu nereflektovaného štěstí, kterému se říká flow (viz koncept psychologa Mihaly Csikszentmihalyie). V odmítání koncepčního myšlení Caeira dochází téměř k jakémusi schizofrennímu rozpadu vnímání světa, kdy jednotlivé jeho prvky jsou rozdělené v čase a prostoru a vzájemně spolu souvisí jen tak, že jsou si náhodou nablízku. V jednom verši píše: „Příroda jsou části bez celku; Takové snad je tajemství, o němž se mluví.“ V tom se podobá hrdinovy Ireneu Funesovi z Borgesovy povídky Muž se zázračnou pamětí, který díky své hypertrofované fotografické paměti ztratil schopnost vnímat věci v jejich pojmovosti – svět se mu rozpadl na množství fragmentů (pes v okamžiku jedna pro něj nebyl tím stejným psem v okamžiku dva, jelikož si pamatoval detailně přesně jejich pohybem změněné konformace končetin). Tento příklon k prostotě, odmítání intelektualizace a interpretace, se (možná právě s objevem východního myšlení) v západní kultuře objevuje již drahnou dobu. Tarkovskij mluvil o tom, že tráva a voda v jeho filmech neznamená nic jiného, než trávu a vodu; Robinson v Tournierově románu Pátek aneb Lůno Pacifiku dochází po jisté době odtržení od civilizace k podobnému vnímání a oceňování povrchu oproti hloubce; Alain Robbe-Grillet hlásá ve svém manifestu Za nový román osvobození věcí ve fikci od myšlenkového haraburdí, které jim upírá jejich prostou existenci a apriorně jim vkládá nějaký význam, který v literatuře musí mít, jestliže jsou zmíněny; malíř Kazimir Malevič podobně ve svém manifestu supremacismu píše o osvobození tvaru a barvy od znázornění a významů; filosof Gilles Deleuze spolu s Félixem Guattarim vytváří strategie, jak se vymanit z kletby interpretačního zajetí (zejména týkající se psychoanalýzy) atd. Pessoova divergentní autorská hra ovšem byla i tak na svoji dobu dosti originální.

Caeirova životní filozofie ovšem obsahuje zásadní zádrhel. Jelikož jaksi předpokládá, že smyslové vnímání je interpretačně nezatížené a ukazuje svět jaksi přímo. To ovšem není pravda, neboť vnímání spolu se zpracováním informací v mozku je docela složitý proces vzniklý v průběhu evoluce, který již základní obraz světa vytváří jako interpretaci toho, co zaznamenávají smysly. Žádný bezprostřední obraz světa tedy nevidíme – naopak jsme k interpretaci odsouzeni vždy. To, že jí jsme schopni, je pak dle mého názoru spíše naše výhoda, jelikož se tím pozvedáme z pouhé nereflektované existence, tedy nižší formy bytí. Pokud bychom měli brát Caeirovo hledisko do důsledků, nemohli bychom se zastavit u prosté smyslové registrace, ale měli bychom chtít stát se nějakou nižší formou, která si žádný obraz světa nevytváří a žije jen v nereflektovaných vnitřních živočišných pochodech a automatismech. Nebo jít ještě dál a stát se kamenem, který nevnímá, jak Caeira několikrát v básních zdůrazňuje. Caeirův přístup je tedy spíše jakýmsi svévolným určením, že zde už přirozenost končí a začíná nezdravé lidské pnutí k pochopení mystéria, které je falešné, zatímco „pod tím“ se nachází zdravý, šťastný život. Celé je to tedy poněkud nedomyšlená touha po regresi. Jsem toho názoru, že snaha přesáhnout sebe sama v myšlenkovém napětí je naopak z hlediska lidského vývoje přirozenější, než její popření. Ostatně je třeba si uvědomit, že Caeira je fiktivní postava, kterou autor stvořil jako jakousi možnost extrémního přístupu, kterého se on sám nedopouští.

Na věc se ovšem lze dívat ještě trochu jinak. Smysl a účel není v regresi, ale v restartu. Co se týče zmiňované zen-buddhistické nauky, tak se z jejího chápání možná v tomto srovnání vytratil důležitý aspekt. Smysl zbavení se nánosu falešných představ, zobecňování, interpretací a koncepcí je ten, že člověk má díky nim omezené vnímání – je ve svých koncepcích uzavřen a není schopen vidět za ně. Nejde tedy o regresi, ale o restart a rozšíření vnímání – opak toho, k čemu směřuje Caeirova životní filozofie. Alespoň tak jsem to pochopil ze čtení Alana Wattse a Thomase Clearyho – Cleary uvádí v Podstatě zenu, že cíl zen-buddhistického učení není, aby se člověk odloučil od společnosti a od světa a stal se nemyslící, nereflektující věcí. Po pochopení nejvyšší pravdy – dosažení „nejdokonalejšího“ stavu vnímání (který je zároveň z podstaty věci naprosto prostý) je naopak třeba vrátit se do společnosti a činně v ní fungovat.

ziriant
11. května

Pessoa je mi neskutečně blízký a zároveň miluju poezii. Proto jsem zaujatá na dvě strany, snad vyváženě natolik, abych považovala svůj názor za tolik objektivní, jak to jen jde. Tedy: tyto básně jsou vážně jalové. Obyčejná slova, obyčejné myšlenky, neustále se opakující. Vlastně to dle mého do poezie má hodně daleko. Občas tam cosi probleskne, co vede i k zamyšlení a je mi blízké ("Nepřál jsem si nic jiného, než být na slunci nebo v dešti - na slunci, když svítilo, a v dešti, když pršelo (a nikdy opačně)..."). Celkově však tuto knihu považuju za ztrátu času a přiznám se, že pár odstavců jsem i přeskočila, což dělám opravdu nerada, ale nedalo se to. To však nic nemění na tom, že autorovi vděčím za mnohé, protože jeho Knihu neklidu považuju za jedno z nejlepších děl, jaké jsem kdy četla.


Štítky

portugalská literatura

Autor a jeho další knihy

Fernando Pessoa

Fernando Pessoa
portugalská, 1888 - 1935

všechny knihy autora

Uživatelé mají knihu

v Přečtených14x
v Knihotéce7x
v Chystám se číst4x
v Chci si koupit1x