3497299 komentáře u knih

Autor je učitel a vskutku píše jako učitel - připomíná mi to takové ty vtipné scény, jak je známe z ruských klasiků, na způsob: pan školní rada napsal vznešenou filosofickou poému - snaží se sice od začátku až do konce způsobem poučovat čtenáře o svém hlubokém vhledu do tragického osudu člověka, ale bohužel se jen ne příliš originálním a poněkud stereotypním způsobem plácá v mělčině. Pravda, je zde několik zajímavých postřehů a cca tři, čtyři pěkné scény + je chvályhodné, kterak se neschopnost v charakterizaci různých mužských i ženských postav nakonec promění v autorův chytrý narativní tah, ovšem plytkost celku naprosto zkazí jakýkoli pozitivní dojem - ani nemá smysl rozebírat detaily - směs citečků a pózy. Cena knižního klubu nemá žádnou váhu. Nelze ovšem pochybovat o tom, že se v této podobě hravě dostane do voňavých poliček červených knihoven romantických dívčích srdcí.

5 26.12.2015

Oproti kupříkladu takové Kyselině sýrové od Amelie Nothombové je to celé dost o ničem. Dvě hvězdičky za střípky originality v konstrukci fikčního světa a stylistice držící se na dolním limitu obstojného řemeslnictví: přeci jen existují i mnohem horší fláky.

5 30.04.2015

Gaston Bachelard v knize Nový duch vědy popisuje, kterak se vědecká imaginace, jež hrála roli v mnoha revolučních objevech, stává ve dvacátém století mnohdy zavádějící, redukující a v zásadě nedostačující pro pochopení složitostí fyzikální struktury vezdejšího světa. Matematika se stává zásadní v té míře, v níž možnosti lidské představivosti selhávají. Oproti klasické představě, že na jednoduchých základních případech lze pochopit i ty složitější, se nezřídka ukazuje, že jednoduchá varianta problému je spíše speciálním, nikoli základním příkladem složitějších principů. Exemplární ukázkou je newtonovská gravitace, jež je vlastně speciálním případem složitější gravitační teorie Alberta Einsteina. Někdejší televizní scénárista, dramaturg a spisovatel Jiří Horák však jde opačným směrem: abstraktní matematické uvažování zavedlo vědce zcela na scestí a pro pochopení skutečnosti je zásadní vhled a představivost. Zdá se, že té měl autor na rozdávání. Kdyby ještě žil Vladimír Borecký a chtěl by napsat pokračování svého unikátního díla Zrcadlo obzvláštního — jakousi historiografii českého mašíblu, pak by v ní měl Jiří Horák a jeho „gravitonová“ teorie své pevné místo.

Horák cituje jen zpočátku, když se snaží nastínit, kterak je celá moderní fyzika špatně (cituje však také jiného mašíbla Arthura Bolsteina). Jakmile se však dostane k vlastnímu výkladu, opírá se již jen o svébytnou schopnost vhledu do celé problematiky, kterého prý dosahují jen jedinci nadaní dostatečnou představivostí. Pak již své odstavce začíná sebejistými větami na způsob: „Nyní již zcela jasně vidíme, že...“ A co vidíme? Heisenbergův princip neurčitosti je nesmysl — každý prvek je unikátní a má jasnou polohu i rychlost; Einstein je zcela mimo, černé díry patří do sféry sci-fi; nadsvětelná rychlost naopak jen do sci-fi nepatří; mýlil se ovšem i Sir Isaac Newton... Autor dokonce radí jeden úryvek z knihy R. Penrose a S. Hawkinga přečíst dvakrát, pomalu a nahlas, aby si čtenáři vychutnali jeho naprostou nesmyslnost.

Autorova teorie je nicméně natolik zajímavá svou nespoutanou imaginací, že by bylo škoda ji alespoň ve stručnosti nenastínit:

Základ veškerého světa jsou rotující nicoty, kolem nichž se shlukují do vířivých spirál hmotony. Tohle pak tvoří podstatu gravitonů, které jednak různým způsobem obstarávají gravitační působení a jednak vytváření veškeré prvky, energii i samotný prostor vesmíru. Rozdíl, zda graviton tvoří neviditelné částice přitažlivosti, které nejsou žádným známým způsobem měřitelné, nebo zda tvoří základní prvky hmoty, tzv. fermiony, či prvky energie, jako například fotony, je dán právě tím, jak dalece dokázala původní nicota uvnitř gravitonu uzavřít vířící hmotony, nebo naopak – jak dalece tyto hmotony nicotě unikají. Gravitony pak tvoří složité struktury gravitačních vln, jež se šíří v podobě logaritmických či Archimédových spirál. Gravitony se šíří mnohonásobně rychleji než světlo, jelikož vytváří samotný prostor (proto musí být všude první, aby tam takový foton mohl teprve doletět).

Důležité je, že gravitony se nevytvářejí jen tak někde, nýbrž výhradně v centrech galaxií, hvězd či planet. A to tím způsobem, že planeta, hvězda či galaxie má jednak vlastní jádro, z nějž vystupují dvě komplementární gravitační vlny (prý na způsob symbolu jin a jang) nabyvší tvaru kulové plochy, která tvoří gravitaci objektu – v případě Země pak působící na své „obyvatele“. To je také jediný případ, kde platí klasická Newtonova gravitace. Druhá, kvalitativně odlišná gravitační vlna totiž vzniká díky dvěma ohniskám — gravitačnímu centru samotného objektu a pak tzv. barycentru (což je společné centrum tělesa a jeho družice — např. Země a Měsíce). Právě mezi gravitačním středem objektu a barycentrem vzniká gravitační vlna, která se spirálovitě (logaritmická spirála) šíří a „ovládá“ danou družici, tedy způsobuje, že tato družice obíhá. Každé takové kosmické těleso a jeho družice má takovou jednu speciální gravitační vlnu, kterým tuto družici udržuje na její oběžné dráze: Země-Měsíc, Slunce-Země, střed galaxie Mléčné dráhy-Slunce atd.

Těmito speciálními gravitačními vlnami se šíří gravitony z jednoho vesmírného tělesa do druhého. Co se s nimi ale děje? K čemu například Měsíc potřebuje ze Země odebírat tolik gravitonů? Vždyť se tím jeho gravitace neustále zvyšuje. Odpovědí jsou pak případy zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Jestliže je totiž Země, Měsíc a Slunce v jedné přímce, pak oblast, na níž vrhá na Zemi Měsíc svůj stín, mění svoji gravitaci — ano, je s podivem, že na to doposud žádný fyzik nepřišel (prý důkaz, že žádný ze současných fyziků není dostatečně velký duchem, aby si dal věci patřičně dohromady). Na tuto oblast totiž v takové chvíli nepůsobí jen normální gravitace Slunce, ale ještě další, speciální gravitace Slunce, která je zesílená o gravitaci Měsíce. Takto zesílená gravitační vlna odebírá z místa stínu větší než obvyklé množství gravitonů a přenáší je právě do centra Měsíce. V případě opačném, kdy je mezi Sluncem a Měsícem v jedné linii Země, působí ještě silnější gravitační vlna Slunce zesílená o gravitaci Země na Měsíc a tyto gravitony mu zase sebere, čímž jej stabilizuje v jeho oběžné dráze. Takto se pak analogicky děje i ve všech dalších koutech nezměrného vesmíru.

5 13.03.2015

Záměr autorky je možná chvályhodný, ovšem jeho naplnění v podobě novely Enjoy je naprostým tvůrčím selháním. Není divu, že se Šáchův mimózní doslov vůbec netýká samotné knihy, ale pouze „strašlivého nebezpečí sociálních sítí“, jež si na každého člena globalizované společnosti vedou rozměrnou složku — kniha Solange Bied-Charreton totiž spíš než jako „literatura“ působí jako hysterická agitka koupající se ve vlastní šťávě. Jeden velký křečovitý výkřik frustrace autorky, která si v postmoderním světě „bez Boha“ (či bez bohů) neví rady sama se sebou; svoji existenciální bezprizornost si tedy léčí spisovatelskou autoterapií. Bylo by to OK, kdyby snad projevila umělecký talent či prokázala hloubku intelektuálního ponoru, autorka však zůstává zoufale banální. Neschopnost vyjádřit zamýšlený obsah skrze smysluplný konflikt postav ji vede k stylistickému mlžení. Metaforická řeč se tak často odkazuje k doposud nevyjádřeným či zastřeným skutečnostem, aby zakryla vlastní tematickou bezradnost či povrchnost.

To, co s větším či menším mistrovstvím vyjádřili autoři jako Palahniuk či Houellebecq, tvoří pro autorku klec, z níž se zjevně nedokáže vyprostit, natožpak aby o ní něco smysluplného napsala: odcizení v technologickém světě se s úsměvnou naivitou monotematického fanatika odbývá v označení symbolického nepřítele, jímž je sociální síť ShowYou (podoba s Facebookem je nasnadě). Protipólem hnusnému kultu mládí, peněz, povrchního hedonismu a nanicovatého předvádění je pak literatura, život v „realitě“ či disidenství bláznů a starých lidí (ano, je to tak – staří lidé a blázni jsou v knize neurčitým ideálem). Postupně je však zpochybněno všechno — punkerská čtenářka Al, hrdinova nepochopitelná femme fatale (nějakou mít musí, ne?), je v zásadě jen hloupá kráva, která uniká do idealizovaných světů umakartové fikce a jejímž natvrdlým truismem je heslo „proti době“. Co je přesně tato doba a její proud a proč chce být proti – to neví ona sama a zdá se, že to příliš neví ani autorka samotná – hlubší analýza jakéhokoli fenoménu je nad její hlavu. Podobně je na tom i druhý protipól internetové pitvornosti — záhadná bloggerka spojující nespojité, vytvářející intelektuální paradoxy z útržků historie a umění zachycených v Síti. Její revolta je však dle samotného hrdiny „prázdninová“ — předvádí sarkastické znechucení po večerech, když má hotové školní úkoly, či když jí to umožní její pracovní vytížení. Přesto jí hrdina fandí, neboť se sám cítí podobně.

Charles, hlavní hrdina, se svým rochněním v neproblematickém konzumu a jistou necitlivostí a egoismem zpočátku podobá Patrickovi Batemanovi – hrdinovi románu Americké psycho. Z nějakého záhadného důvodu však ve svém spotřebním nadšení záhy objeví značné trhliny a kdo ví proč jím začne být stejně náruživě zhnusen jako punkerka Al (aniž by však opustil své přirozené prostředí). Vypravěč se nejprve idiotsky diví, jak může vůbec existovat někdo, kdo není a nechce být součástí komunity ShowYou, aby se o pár stránek dál bez nějaké zaznamenané světonázorové proměny intenzivně pohoršoval nad tím, že jsou jeho soukromé aktivity skrze síťové propojení „přátel“ k nahlédnutí a posouzení jeho nadřízenému v práci — do té doby jej to zřejmě nenapadlo. Přes svoji domnělou mediální zběhlost se vlastně často chová, jako by právě uprchl z informační temnoty Severní Koreje. Autorka nejenom že své hrdiny v rámci děje nijak smysluplně neposunuje či nepřetváří, neboť si s ním sama neví rady (dle recenze na iLiteratuře se prý podivovala nad tím, co strašného její hrdina na konci knihy dělá, aniž by jemu či sama sobě rozuměla), odpovídající konzistenci není schopna dát ani charakteru jednotlivých postav. Vše je jen chaotické blouznění — postavy střídavě vyjadřují autorčin pocit frustrovaného občánka (viz např. opět recenze na iLiteratuře: „Sama autorka říká, že román Enjoy by mohl posloužit jako výstraha mladým, aby nespadli do virtuálního života.“), aby záhy naopak představovaly společenskou třídu (náruživí internauti – dle dělení Jiřího Trávníčka), vůči níž je třeba se vymezit. Internetovou idiosynkrazii navíc jen opakovaně deklamuje, aniž by jí dala nějaký specifický tvar; kritická spirála pak k zoufalství autorky i čtenáře ústí do patetického závěru, kde se všechno řečené ještě jednou zopakuje a podtrhne.

Jako realistické vykreslení tématu sociálních sítí je Enjoy příliš zjednodušené a naivní; jako podobenství mu chybí nadsázka, odstup i literární um (raději si přečtěte naopak skvělou Megasmutnou pravdivou lovestory Garyho Shteyngarta). Enjoy je nevyzrálý křečovitý literární debut — být jejím redaktorem, tak jí rukopis vrátím s radou, ať to celé zkusí úplně znovu.

U nás bohužel ne příliš známá dvojice angažovaných spisovatelů historické prózy Rita Monaldi a Francesco Sorti v tomto případě opustila svoji monumentální sérii románů s abbé Melanim a rozvířila prach dějepisných pravd usedlý na zhůvěřile lotrovské pověsti Rodriga Borghiy a nedotknutelné auře Leonarda da Vinci. Jejich metoda je unikátní nejen velkou pílí co do studia historických pramenů, díky němuž (především díky bohatému někdy až stostránkovému poznámkovému doplňku ke každé knize) může čtenář s podivem shledat, že velké množství bizarních detailů, dokumentů a uvedených okolností má pravdivé historické jádro. Jejich fabulace je v podstatě jen prostředek k soudržnosti. Bohaté rešerše v chytře a poutavě utvořených historických románech si pochopitelně vytváří více autorů, z nichž nejznámější a nejuznávanější v současné době – Umberto Eco – má v tomto smyslu dosti vysoký kredit. Rita Monaldi a Francesco Sorti se však nesnaží „pouze“ bavit čtenáře nalezenými barvitými detaily, jež vysmejčili v zapomenutých či přehlížených pramenech bohatých regálů knihoven, nýbrž chtějí skrze románovou formu odhalovat lži, akademické ignorantství a manipulaci oficiálního výkladu. Že tak činí formou jakési „angažované“ historické fikce se jim nelze divit, vždyť kupříkladu solidní historická práce Petera De Rooa, jež díky podrobnému průzkumu mimo jiné právě fondů Vatikánské knihovny ukázala trochu jiný pohled na rod Borghiů, je drtivou většinou akademiků zcela přehlížena jakožto předpojatá (dle slov autorů si na jejich webu můžete rozsáhlou De Rooovu práci v angličtině zdarma přečíst). Odmítavá reakce některých představitelů italského tisku, že jejich práce je nebezpečná a tudíž by neměla vůbec vycházet, jelikož ukazuje některé zásadní dějinné události ve zcela jiné perspektivě a de facto tím převrací zažité historické pravdy naruby, je dostatečně výmluvná (viz doslov v knize). Odpor katolické církve (kupříkladu vstup do Vatikánské knihovny mají oficiálně zapovězen) je v tomto směru taktéž zajímavým indikátorem toho, že se zde „něco děje“. Nejen proto je škoda, že nakl. Albatros, jež zde první tři svazky jejich série o abbé Melanim (Imprimatur, Veritas, Secretum) vydalo, zřejmě díky nedostatečné propagaci a prodělečném nákladu (všechny tři knihy skončily v Levných knihách) o čtvrtém díle – Mysterium – nejspíše neuvažuje.

Salai má pochyby je jiný než jejich „melaniovská“ série. Jedná se o epistolární román dle slov autorů v boccacciovském stylu, v jehož středu je nevlastní syn mistra da Vinci Saladin/Salai, jenž píše coby špion podrobné dopisy ohledně da Vinciho činnosti v Římě svému nadřízenému do Florencie (hádejte o koho jde). Postava Salaiho je skutečná, dopisy fiktivní. Jelikož je Salai hoch nevzdělaný a nevycválaný, navíc s krásným ksichtíkem a ohromným apetitem, je celkový tón textu zábavně nadsazený – plný pravopisných chyb, neobratností a obsedantního popisu sexuálních eskapád. O to více však překvapí autory dokládaná autenticita většiny stavebních prvků textu. Práci téhle dvojice budu i nadále rozhodně bedlivě sledovat.

5 04.03.2014

McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Text je sice méně čtivý a nerozvíjí příběh, na jaký jsou čtenáři patrně zvyklí z jeho pozdějších knih, především z jeho populárnější a přístupnější "hraniční" trilogie a románu Cesta, ale zato to dohání úžasnými popisy, zaměřenými na detail, které pro mě rozhodně nebyly nudné, a metaforickou vynalézavostí. Román je percepčně obtížnější, ale domnívám se, že není po formální stránce samoúčelem, tedy v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval jiné spisovatelské nedostatky nebo absenci výraznějšího tématu. Ve Strážci sadu se ukazují nejen autorovy později k dokonalosti rozpracované postupy, ale i charakteristická symbolika a jakýsi "mccarthyovský světonázor". Ve srovnáním s jeho pozdějšími díly jistě nejde o vrchol ani o "bezesporu geniální dílo", ale autorovu genialitu kniha poměrně sebejistě zjevuje.

Poznámka k jedné zdejší čtenářské reakci: Co se týče doslovu, nemyslím si, že by v něm Alena Dvořáková čtenáři své interpretační stanoviska vnucovala jako "správný" návod ke čtení. Naopak jsem jej vnímal jako velmi chytrou a podnětnou analýzu a výklad v širším, ale konzistentním rámci, který je tudíž zcela oprávněný.

Více v recenzi:
http://www.knihozrout.cz/blog/cormac-mccarthy-zivot-jako-smrtelna-choroba_b4.htm

5 19.08.2012

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.

5 01.12.2011

Jedná se o velmi zábavnou a podnětnou knihu plnou zajímavých informací (podobně jako dnes již kultovní Jitro kouzelníků), která se z tendenčního okruhu literatury o UFO vymyká už jenom tím, že ji napsal geniální polyglot a polyhistor Jakov Berger (1912 - 1978, v mladém věku odcestoval s rodiči do Francie, kde nadále vyrůstal a přejmenoval se na Jacquese Bergiera). Tento racionalista a vědec s eidetickou pamětí, který údajně jakožto "prodigy" od svých tří let načítal denně množství knih v několika jazycích (a tudíž si pravděpodobně přečetl a zapamatoval všechny knihy na světě ;-)), je na jedné straně natolik "šílený", aby nám (téměř) s vážnou tváří předestíral interpretace nejrůznějších fenoménů na základě hypotézy, že jsme součástí experimentu mimozemské vyspělé kultury (lze také říci, že jako vědec oplývá nestandardním způsobem uvažování, který prostě odmítá Occamův břit ve prospěch kreativního myšlení), na druhé straně tak činí poměrně poutavě a s širokým záběrem (od vymření dinosaurů, přes záhadné libanonské město Baalbek či trosky civilizace Nazca až po podivnou osobnost fyzika a chemika sira Henryho Cavendishe). I když Bergiera nemůžu brát tak docela vážně (je otázka, nakolik tuto knihu bral vážně sám Bergier - sám ji jednou přímo v textu označuje za "pošetilou"), musím se přiznat, že jsem jeho obdivovatelem.

5 01.12.2011

Metafyzicko-anarchistický manifest. Les je poslední výspa svobody ducha. Lesní chodci jsou obyvatelé bezčasého prostoru, tudíž nesmrtelní (beze strachu ze smrti - smrt je proces rozkladu v průběhu času). Jsou to partyzáni ducha odolávající a vynikající za všech podmínek, odolní vůči jakékoliv totalitě.

5 01.12.2011

Četl na základě recenze na iLiteratuře – byl jsem zvědavý, co se za tím skrývá.

Dejme tomu, že je všechno přesně tak, jak se to tváří: vzdělaná mladá polská právnička píše jednu knihu za druhou pro upřímné potěšení – vlastní i svých nadržených čtenářů. Z tohoto hlediska je na jejích knihách pozoruhodný kontext:

Mladá, vzdělaná žena píše knihy, v nichž ztvárňuje dokonalý vlhký mužský macho sen, zcela bez ironie, do nějž se zasněně noří téměř výhradně ženské čtenářstvo ve věku cca 17+.

Co to vypovídá? Vzpomněl jsem si při tom na nedávnou diskuzi, v níž se obezřetný kulturtrégr Jan H. Vitvar zamýšlel nad šovinistickým vyzněním románů Milana Kundery s tím, že pokud si je dneska bude číst nějaká mladá holka, asi nebude chápat, jak si mohl dovolit takto deformovaně a reduktivně vztahovat k ženám – totiž jako k objektům hry, manipulace a slasti. No… možná by si měl Vitvar přečíst Chobotnici + například zdejší komentáře, aby vylezl z té své bubliny.

Takže:
Chobotnice je velká legrace, ale na úplně jiné rovině, než se zpočátku zdá – podezřívám autorku, že si ze čtenářů prostě utahuje, protože takhle přepálený škvár asi nelze psát bezelstně. O krimi thrilleru bych nemluvil, protože tahle rovina je zoufale nudná. Takže zbývá erotika a popkulturní hlášky, které se v jakési nápodobě chandlerovské drsné školy snaží celou knihu vytáhnout vzhůru taháním za vlastní cop – zcela v autorčině stylu lze dodat: jenže vlasy jsou příliš mastné a prášilovská snaha končí pádem na ukrutně těžkou prdel.

Přišlo mi zajímavé, že všechny postavy (úplně všechny, bez výjimky) se mezi sebou bavily jako třináctiletá děcka. V jedné chvíli také Lilka sdělí Michalovi, že se chová jak třináctiletej fracek, ale tohle chvilkové prozření okamžitě odpluje do zapomnění, stejně jako celá zápletka pár hodin po dočtení. Jinak lze charaktery jen obtížně rozlišit – všichni používají stejně debilní vtípky, mají rádi stejné věci a na podněty reagují stejným způsobem. Jakoby se jeden otravný pubertální smrad inkarnoval do celé právnické, policejní i zločinecké sféry. Jelikož se v knize rychle střídají ich-formy mezi hlavní femme fatale a jejím nadsamcem, místy tak dochází ke zmatení, která replika patřila komu – pomáhají jen mluvnické rody. I tak se ovšem přinejmenším na jednom místě překladatel (nebo rovnou autorka/redaktor, těžko říct) dopustil vtipné záměny a nezáměrně snad naznačil non-binární podvědomé jádro skórujících macho figur. Čili lze knihu číst také symptomaticky jako skryté poselství o hlubší identitě překonávající gender.

Linie rozlišení je zde naopak striktně vedena na sociologicko-kulturně-fyzickém poli: všechny postavy definované jako silné a krásné jsou zároveň i proklamativně vtipné, chytré a sympatické (proklamativně, protože z jejich chování to nelze poznat). A naopak: loseři jsou oškliví, zakomplexovaní, hloupí a často také zlí a podlí (skutečně tomu tak je – taky se mi to nejprve zdálo jako podvratná hra).

Jeden zábavný detail nadto: protagonista, který splňuje prakticky všechna kritéria psychopatické škály – jakoby přepáleně inspirovaný Andy McNabem nebo někým podobným – se naváží do jiné postavy a označuje ji jako „normální psychopatku“, která „už žádnou jinou chorobu nemá“ (legrace veliká, opravdu).

Ostatně je otázkou, zda vůbec nějaká Paulina Swist existuje – vzhledem k její poloutajované identitě bych se nedivil, kdyby šlo o marketingovou zástěrku.

Unikátní osobní svědectví a zároveň evidentně stále ještě dost potřebná dekonstrukce jednoho (pseudo)génia. V mnoha ohledech podnětná kniha. Ostatně je možné, že právě i v intelektuální rovině jedna Horáková vydá za deset Juráčků.

4 27.07.2021

Jedna ústřední hrdinka z pera tří autorek. Stylisticky není poznat, že se na textu podílely různé osobnosti. Rub tohoto experimentu je ten, že je kniha napsaná poněkud neosobitým způsobem. Hrdinku sice sledujeme od jejích dětských let až po čtyřicítku, ovšem žádná proměna v důsledku dospívání a stárnutí na stylistice, resp. způsobu vyjadřování (ich-forma) znát není. Kniha není napsaná nijak neobratně, ale zřejmě v důsledku potřeby sladění různých způsobů psaní ani nijak originálně. Jinak je to takový příběh normálního člověka – něco na způsob snímku Childhood od Richarda Linklatera. V některých aspektech má Johana tematicky blízko k Petře Soukupové, která je ovšem svá témata většinou schopna postihnout do větší hloubky a tudíž lépe. Johana vůbec celkově příliš klouže po povrchu. Sledujeme dívku, která je krásná, chytrá a nakonec i celkem vzdělaná, ale její a matčiny malé vzestupy a pády korespondující s opakovaně neuspokojivými vztahy s muži, nakonec vedou k melancholii z životní nenaplněnosti a mizérie průměrnosti. Pocit nanicovatosti je samozřejmě dán zejména průběžně aktualizovaným rozdílem mezi původní představou a aktuálním kompromisem. Johana není neúspěšná, ale ani nijak zvláště skvělá – ostatně stejně jako většina lidí, kteří jsou kolem ní (až na výjimky, kteří jsou na tom výrazně hůře). Prožívá to, co zřejmě v různých variacích zná každý. Od literatury tohoto druhu bych ovšem čekal právě schopnost postihnout věc v nějakém komplexu či spojitosti, které zvnějšku nelze postřehnout. V Johaně je ovšem naopak všechno docela průhledné – všechny konflikty a události, které si čtenář představí, že by se mohly stát (aniž by je bylo nutné hnát do nějakých katastrofických důsledků), se také stanou. Po přečtení se vnucuje shrnutí: ano, tak nějak to asi v životě chodí. Tento povšechný názor se ovšem zřejmě nijak nebude lišit od toho, který má čtenář před otevřením knihy. Co se týče ústředního bodu, jímž je chybějící otec a z toho vzniklé trauma, díky němuž hrdinka (a její matka) ve svém životním postupu neustále klopýtá, ani v tomto ohledu se zajisté nejedná o žádný převratný objev. Pochválit Johanu lze snad alespoň za bezútěšný závěr. Završené pátrání po svém otci, od nějž si hrdinka slibuje lepší ukotvenost, nepřináší do řešení labyrintu jejího života naprosto nic konstruktivního – žádný pevný bod, jehož by se mohla chytit. Spíše naopak, dezorientace a plíživá rezignace se tím ještě posílí.

4 05.06.2018

Jde o odbornou neurologickou publikaci, přičemž Koukolík textu dodává subjektivní autorské zabarvení, které lze u podobných typů knih vnímat jako přednost – samozřejmě záleží na oné osobnosti jejich autora. Zkoumání podstaty vědomí z pozice neurologie nepřináší žádná zásadně překvapivá zjištění. Dílčím způsobem je ovšem kniha dost zajímavá. Mimo jiné také kontextem, v němž (sebe)vědomí nezkoumá jen čistě z antropocentrického hlediska, ale jako jev týkající se pravděpodobně také velkého počtu druhů zvířecí říše. Nezbytné kapitoly týkající se neurodegenerativních nemocí, autismu, schizofrenie, drog aj. jsou ovšem dosti stručné a neobsahují nic moc navíc oproti jiným podobným textům. Mimochodem, už jsem na to narazil dříve - Koukolík také zmiňuje tento zajímavý pokus Daniela Simonse a Christophera Chabrise týkající se pozornosti, který stojí za to si vyzkoušet: https://www.youtube.com/watch?v=vJG698U2Mvo

4 16.05.2018

Impresionisticky laděný román odehrávající se v první polovině 13. století během křižáckých válek s Prusy a pokusů o christianizaci severu. Zjitřenou atmosférou prodchnutou všudypřítomným násilím, apokalyptickými vyhlídkami i celkovým pesimismem vůči civilizaci, který z příběhu vyzařuje, mi Körnerova kniha připomíná díla Cormaca McCarthyho. Zejména jeho nejvýznamnější dílo Krvavý poledník.

4 17.04.2018

Postmoderní O´Brienův text je někde mezi Perecovým důmyslně stavěným intelektuálním nonsensem, Calvinovým KDYŽ JEDNÉ ZIMNÍ NOCI CESTUJÍCÍ… a MUŽEM Z ACAPULCA. Rozpustilý a vtipný text, v jehož jedné z hlavních rovin vyprávění se snaží postavy fiktivního autora (který je sám postavou fiktivního autora) využít jeho pravidelně dlouhotrvajícího spánku a uchopit sepsaním vlastního textu jeho i svůj osud do vlastních rukou. U PTÁKŮ PLAVAVÝCH je kniha, jež se zcela opírá o nadání svého autora - podobný záměr by zřejmě u většiny jiných skončil jako rádobyvtipný blábol. O´Brien však stvořil svůj literární text jako šílený stvořitel, který svým postavám vládne silou své imaginace, smyslu pro detail a paradox, i podvratný vtip. Slovo má u něj všemocnou sílu vytvářet i libovolně proměňovat.

4 26.02.2018

Angela Merkel je výjimečně schopným politikem, což jí snad neupírají ani její odpůrci. Qvortrupův životopis poměrně detailně rozebírá v zásadě každý krok, jenž ji vedl od studentských let až po uprchlickou krizi. Nebrání se subjektivnímu hodnocení, ani psychologickým rozborům, které ovšem mohou interpretaci snadno svést na scestí. Celkově jde o dosti zevrubnou a slušně erudovanou biografii. Jestliže někdo, tak jako já, čeká zejména hodně detailních analýz poválečné historie německé politiky, pak knihu nejspíše ocení.

4 29.01.2018

Šestý díl v dublinském cyklu - v něčem stejný jako předchozí, přesto nelze říci, že by se autorka opakovala a že by se její knihy stávaly zbytečnou variací na totéž. Její přístup je jednotný ve dvou věcech: každá kniha je vyprávěna z pohledu nespolehlivého vypravěče (s mírnou obměnou v pátém díle), který vystupoval v některém z předchozích dílů + motivy zločinu jsou většinou v principu banální, ovšem autorka dokáže banální motiv rozebrat na rovině motivací a zdánlivě jednoduchou psychologii značně zkomplikovat. Zápletka Vetřelce (v orig. The Trespasser) je jako z některého filmu Alfreda Hitchcocka. Kdo je viník se zde kupodivu zdá být již od začátku pro čtenáře jasné (ačkoli vyšetřovatelé mají, jako obvykle, pochopitelnou slepou skvrnu). Ovšem silná stránka autorky - schopnost podchytit nuance lidských pohnutek a drobných komunikačních her, které nakonec představují důležitý aspekt pro výpověď díla. Čtenář tudíž sice ví, ale přesto je na konci překvapen a paradoxně si je méně jistý, než na začátku - jeho nejistota dokonce stoupá s nabývající jistotou postav, která se projevuje na obou znepřátelených stranách. To celé, aniž by příběh působil vykonstruovaně či příliš nepravděpodobně. Frenchová svým postavám vdechuje život s takovou účinností, až má čtenář pocit, že vnímá projev každého jejich nervového vlákna. To celé jí medle dává slušnou šanci stát se v dobrém slova smyslu klasikem.

4 03.01.2018

Není to špatná kniha, ale není ani dobrá. Autorovi se docela daří vystihnout existenční úzkost a některáohniska, v nichž se spolurodí (Dušan wants to fly...); bohužel to celé balí do kýčovité, ne příliš významutvorné melancholie a nedokáže překročit charakterová i stylistická klišé, díky nimž to pak celé působí přepjatě, neobratně a prostředně. Např.:

"Ale ucuknou koutky. Rty drží sevřené, ale z očí jí stříkají slzy a obličej je zkřivený v odpudivou masku zhrzené štětky. Vlasatec nastartuje. Escort se rozjede."

Neohrabaností je více - všude samá děvka a píča, přičemž: "Otevře se a přijme ho." Jistě, ženské jsou něco jako hotelové recepční... Patrik Girgle Henryho Millera příliš pozorně nečetl.

Zápletka s ušlechtilou Lindou, která má po krk svých starších cynických a hloupých kamarádů a touží po panické čistotě vášnivého a nadrženého melancholika Dušana (který se jí zakousl do šíje), je přitažená odněkud z křiklavých regálů románů pro ženy (nebo dušezpytného midcultu). Zároveň trochu urputná snaha o knižní obraty (ono už ten název - Dušan má z toho všeho VERTIGO, že).

Připomíná mi to Petru Soukupovou, tak jde ale hlouběji pod povrch i šířeji po spojitostech a také lépe píše. Tedy něco mezi Markem Šindelkou a Soukupovou - stylisticky blíže k Soukupové, ale horší. Ve srovnání s hipstersky snobskou Mapou Anny ovšem zase lepší.

O významu cen Knižního Klubu se nemá smysl bavit - rozhodně nejsou zárukou kvality - stačí si namátkou pročíst některá další oceněná díla.

Suma: silnější 2*.

4 18.09.2016

Max Kašparů sice v téměř každém odstavci opakuje, kterak je dnešní doba mělká a stejně tak její lidé a jejich myšlenky, jeho vlastní názory jsou přitom samy pohříchu povrchní a nejsou nic jiného, než směsí nabubřelé ignorance (zdá se, že sám sebe vidí jako osamocený pilíř morálky, vzdělání a správných hodnot, většinou ostatních pohrdá) a banalit. Škoda, že autor svoji kritiku „čtenářů jedné knihy“, tedy těch, kdo nejdou, jak sám říká, do hloubky, nevzdělávají se a nezajímají se, ale utváří si vlastní názor na základě povrchních seznámení, nevztahuje také sám na sebe. V knize mimo jiné praví, že nemá vůbec čas na čtení románů a podobně, ale že se naopak zabývá knihami tak, že je sám píše. Doporučil bych mu obrat – přestat psát a začít více číst.

Slavení eucharistie je, jak známo, pro křesťany stěžejní záležitostí. Dalo by se říci, že se jedná o ohnisko jejich náboženského života, neboť Svaté přijímání pro ně představuje očištění a možnost spásy. Kašparů jako psychiatr přiznává, že jsou určité nešťastné manželské svazky, u nichž je rozvod nutný (uvádí, že třeba když je manžel psychopat) a tudíž jej v extrému i doporučuje. Jako duchovní ovšem trvá na tom, že takový svazek je setrvání v hříchu a tudíž se věřící eucharistické svátosti nesmí zúčastnit. Nemá lepší radu, než k přijímání nechodit a jaksi obecně setrvávat v lásce a ve víře.

Co se týče jeho členství v klubu Sisyfos, čím dál více mi připadá, že se jedná o samozvaný kritický spolek racionálně uvažujících křesťanů (Grygar, Kašparů), kteří se spojením Boha a vědy nemají nejmenší problém. Problém ovšem pak mají se vším ostatním. Kdy dostanou rozum a uvalí Bludný balvan sami na sebe?

O zbytku skoro ani nemá smysl mluvit – to je samé: nepozdravil, když vešel; neví, co se sebou; nemá v těle stud; dříve bylo lépe; krize hodnot; úpadek morálky atd. Chudák – tolik studoval a k ničemu mu to není.

Mlodinow líčí svět v pokroucené a lehce zploštělé podobě – ne moc, ale stačí to k tomu, aby to čtenáře místy zvedlo ze židle. Nejspíše ne ani tak proto, aby deformací tematické roviny demonstroval ústřední téma: neeukleidovský prostor, jako spíš proto, že se mu taková představa světa líbí. Často tedy ve své tendenci stavět na jednu stranu obdivuhodnou historii exaktního myšlení plnou geniálně nadaných jedinců a podivuhodnou historii filozofie a teologie plnou více méně směšných figur neuvádí celý obraz: neuvádí nebo naopak zdůrazňuje. Tahle přemotivovaná propagace, jež zřejmě souvisí také s vlastním egocentrismem (nikdy neopomene zmínit rádoby vtipně vlastní osobu), však pozitivní dojem z chytrého výkladu kalí a vytváří dojem, že Mlodinowova intelektuální hostina je cítit přepáleným levným olejem.

Autor tak dělá z těch myslitelů, kteří se svým dílem do matematického myšlení významně nezapsali, blábolící idioty (Böethius, Kant), naopak u jiných zcela vynechává náboženský i širší filozofický rozměr jejich myšlení (Pythagoras, Descartes, Abélard atd.). Nevadilo by to, kdyby zároveň průběžně nepodsouval hodnocení toho, o čem vlastně vůbec nepíše (jedna z jeho typických off topic poznámek je, jak se kdosi zeptal Feynmana, co si myslí o filozofii, a jeho odpověď byla: BS, i.e. bullshit). Jenže svět takový není a jím troušená historie matematického myšlení už vůbec ne. Knize tedy naprosto chybí komplexnost v přístupu k probíraným tématům.

S tím jde i podezření o určité ledabylosti. Čas od času jsou v textu nepřesnosti, a i když se jedná o detaily, nejsem si jist, kolik dalších drobnůstek zůstalo neodhaleno. Mlodinow např. píše, že Böethius byl římský senátor, přitom byl sice vychován v domě senátora Symmacha, ale jinak byl vrchním správcem Theodorichova dvora. Stejně tak informace, že byl popraven za vlastizrádné styky z Byzancií, jsou předmětem historických spekulací, nikoli ověřeným faktem. Jeden ze správců Alexandrijské knihovny, Eratosthenés z Kyrény, sice změřil obvod Země, jak uvádí autor, ale sotva tuhle hodnotu naměřil a uvedl v kilometrech – o užívané antické míře, stadionu, se autor nezmiňuje. Podivně zní také to, když autor uvádí, že Eddington ověřil Einsteinovu obecnou relativitu měřením na brazilském Sobralu, a přitom se vůbec nezmiňuje, že šlo o druhé měření, přičemž to první a zásadní Eddington provedl na ostrově Príncipe u pobřeží Afriky. Mám podezření, že se v Eukleidově okně dá podobných nepřesností nalézt víc.

4 20.04.2016