3497299 komentáře u knih

Novela psaná deníkovou formou jako svědectví o životě na Kubě 1978 – 1990 z hlediska malé holky a záhy s časovým skokem dospívající dívky, která rozhodně nemá na růžích ustláno, jak už to v podobném typu prózy bývá. Lehce patetické, ovšem celkem dobře v souladu s danou formou. Rozhodně ne bez talentu a bez zajímavosti, která přesahuje rozměr čistě toho faktu, že jde o román z exotického „ráje“, který je nám svojí komunistickou historií (která je pro Kubánce ovšem stále dosti přítomná) něčím známý, ale v mnohém spíše dosti cizí.

31.03.2018

Eliade nebyl jen erudovaný religionista s nevšedním rozhledem, ale i autor románů a povídek. Nejspíše právě proto se zejména první polovina jeho PAMĚTÍ čte jako Bildungsroman umělce v jinošském věku. Eliadeho vždy přitahovali výstřední duchové a nekompromisní géniové – v rané četbě Voltaira, Pica della Mirandoly či Goetha hledal mimo jiné ujištění, že nadaný člověk se nemusí omezit pouze na jednu specifickou oblast zájmu, ale může se na vysoké úrovni věnovat rozličným oblastem. Všechno pro něj bylo zejména otázkou vůle a zatvrzelosti, s níž lpěl na svém šíleném studijním či pracovním tempu s minimalizací spánku (v tomto směru jistě nebyl zdaleka sám). Kromě toho jsou jeho PAMĚTI samozřejmě cenným dokumentem odrážejícím sociální a kulturní prostředí Rumunska jeho doby.

2 31.03.2018

Po REFLEXÍCH jsem si ze zvědavosti přečetl od Gála ještě jednu knihu, jelikož jsem si moc nebyl jist, jak jej mám vlastně vnímat. Poněkud roztěkaný a útržkovitý styl, u nějž kvalita a relevance výpovědi dosti variuje, je vlastní i NĚKOLIKA DNŮM. Zřejmě se jedná o autorův způsob, jak přistupuje k tomuto druhu jakési osobní esejistiky. Přesto jde o knihu o dost zajímavější. Je zde sice několik kapitol, které jsou dokonce shodné s REFLEXEMI (výpisky z četby knih, které jej v dané době hluboce zaujaly), nicméně podstatné je zejména zachycení několika polemik a dialogů. Předně je jimi publikovaná mailová komunikace Fedora Gála s jistým rasistou, kterého v knize oslovuje Matěj. Matěj je evidentně inteligentní a vzdělaný (trpí v tomto směru ovšem evidentním komplexem, jelikož dává svoji vzdělanost příliš okatě najevo – kupříkladu celkem bez vztahu k dialogickému kontextu oznamuje, že právě čte Foucaultovu PSYCHOLOGII A DUŠEVNÍ NEMOC, aby si o něm snad Fedor či někdo jiný nemyslel, že je nějaká trubka). V rozhovoru se ovšem pěkně rýsuje hranice jeho uvažování a principy argumentace. Obdobně je pak např. zajímavý dialog s jedním Fedorovým přítelem o tom, zda nese bílý muž vinu na chudobě zemí třetího světa či příspěvky k vymezení a pochopení konceptu identity.

31.03.2018

Fedor Gál je bezpochyby dosti sečtělým a nikoli hloupým komentátorem/intelektuálem. Problém REFLEXÍ ovšem je, že jsou většinou celkem banální a v jejich stávající formě moc nechápu, proč je někdo nechal knižně publikovat. Jedná se o krátké zápisky z knih, které autor četl – takový čtenářský deník s poznámkami. Krátké texty zahrnují uvedení do kontextu přečtené knihy, která Fedora nějak zaujala (většinou se jedná o politologickou, populárně-vědeckou, historickou či duchovní literaturu), dále shrnutí jejího obsahu a pak nějaké krátké zamyšlení. Coby esejistika je to dosti slabé - autor svoje myšlenky většinou nerozvádí za rámec samotné reflektované knihy, nebo je nechává na úrovni naprosté obecnosti liberálně-konzervativního světonázoru, jaký sám zastává. Pokaždé jsem očekával, že se v určitém okamžiku snad konečně k něčemu zásadnějšímu dobere, ale reflexe vždy záhy skončí a započne se další. Úvahy jsou přitom tak asi na úrovni toho, co člověku proběhne hlavou, když se nad něčím zamyslí během krátké chvilky v kuchyňce nad kávou. Fedor Gál je ve směru kulturní či civilizační rovnosti a společenské otevřenosti liberálem. Je ovšem na druhou stranu konzervativní např. v pojetí tradičního významu rodiny, vlastnického práva, politického řešení mezinárodních konfliktů a k jakékoli postmoderní relativizaci se staví kriticky. Co se týče víry, je poněkud bezbřehý – oslovuje jej kde co: od křesťanství, přes Krišnamúrtiho, zen buddhismus až po teorie Ervina Lászlóa. Ve všem si najde nějakou tu životní pravdu či poučení. Takový přístup je samozřejmě adekvátní, ovšem text, který se nijak nevymezuje, který postrádá názorovou vyhrocenost či ostřejší myšlenkový průnik, poněkud ztrácí na relevanci. Neříká totiž o ničem nic zásadního – nanejvýš truismy, že každé tradiční učení v sobě nese nějakou moudrost. Ano, nese, ale co z toho. O daných tématech se tak člověk v REFLLEXÍCH nedozví kromě různých samozřejmostí téměř nic. Kniha je tudíž o jediném: Fedoru Gálovi. Ten sice coby osobnost není bez zajímavosti, ale jeho REFLEXE v knižní podobě působí mělce. Soudím, že je měl nechat v původní podobě blogerských příspěvků, neboť čtenář je v prostředí bezbřehého internetového oceánu přece jen o něco shovívavější.

1 31.03.2018

Rumunský sociálně kritický román s rámcem detektivního pátrání po pachateli dvojnásobné vraždy, jež zburcuje jinak poněkud unylou atmosféru rumunského maloměsta. Rebreanu je jeden ze stěžejních pilířů rumunské meziválečné prózy. Přestože je třebas oproti takovému Michailu Saltykovu-Ščedrinovi na své postavy v podstatě velmi vlídný, jeho próza nepostrádá nádech jedovatosti – příliš kladně z ní nevychází panstvo, služebnictvo, ani zastupitelé vyšetřovacích orgánů. Autor především správně pochopil, že nestačí, když se na detektivní žánrový mustr napasuje nějaký ten společensko-kritický background, ale že objasnění okolností vraždy a odhalení vraha by mělo samo o sobě přinést zásadní změnu ve vnímání předkládaného obrazu světa. Alespoň tedy v případě těch kriminálních románů, jejichž ambice jsou vyšší, než jen zdárně technicky variovat proces zločin-rekonstrukce-řešení.

1 31.03.2018

V celku průměrná kniha na dané téma, ve všech ohledech. Autorka velmi stručně zmíní historický kontext - v jedné či dvou větách se objeví Simonides z Keu a renesanční vzdělanci + pár zajímavostí z historie i z jejího života. Zbytek je celkem obstojně podaná teorie, v rozsahu a více méně i kvalitě, jak je u tohoto druhu lit. zvykem. Když neberu v potaz vyloženě historiografické práce, jako je známá kniha UMĚNÍ PAMĚTI Frances Yates, tak v tomto směru zřejmě vyniká jen z velké části reportážní kniha MOONWALKING WITH EINSTEIN JoshuyFoera (která vyšla česky pod nepříliš vynalézavým názvem ŠETŘI SE, EINSTEINE).

13.03.2018

Pět provázaných povídek - pět smrtí. Mají společnou právě Alici, přičemž všech pět mrtvých patří mezi muže. J. Hermann nehledá příčinné souvislosti, ani se nesnaží o psychologismus. Skrze věcné popisy situací klouže záměrně po povrchu, čímž dává smrt do kontextu, kdy působí zároveň všedně i absurdně, nepochopitelně i obyčejně. Napadla mě určitá spojitost s filmy Angely Schanelec - hrdinka Alice je trochu jako hrdinky A. Schanelec, které už přestaly čekat, že v jejich životě přijde něco zvláštního.

13.03.2018

Simmons sice napsal jako obvykle především do značné míry klasický dobrodružný román, ovšem v souladu se svojí nemalou spisovatelskou dovedností, erudicí a inteligencí jej zde (jakož i v některých svých dalších knihách) dovádí k literárním výšinám. Propracovaností fikčního světa i reflexí rozmanitostí psychologické a společenské sféry - do svého barvitého vyprávění zapojuje množství socio-kulturních vztahů – a stejně tak i stylisticky. Je mimo jiné pozoruhodné, kterak se skrze fokalizaci do jednotlivých vybraných hrdinů, jejichž jména tvoří názvy příslušných kapitol, sepíná časové rozpětí dvou linií (in media res a doba před vyplutím) jako zip, až k jejich sjednocení, které ovšem v určitých fázích podle potřeby opět rozrušuje. A přitom celá konstrukce vyprávění působí naprosto organicky. Svou spisovatelskou úrovní a zaměřením je srovnatelný dejme tomu s Davidem Mitchellem (alespoň tedy ve svých vrcholných dílech). Simmons je autor-vyprávěč, jak jej popisuje Walter Benjamin - přináší příběh ze vzdálených a exotických míst. Na hororovém vykreslení děsuplné a záhadami provázané výpravě Johna Franklina, jehož obě lodě Erebus a Terror zmizely i s celou posádkou během výzkumné plavby, jež měla za úkol objevit severní cestu (obě lodě ale byly před pár lety postupně nalezeny na dně moře, cca 100 km od sebe), je také zajímavé, kterak je hledisko britských námořníků, kteří se bezpochyby cítili kulturně nadřazeni domorodým obyvatelům, v knize zasazeno do rámce inuitských legend a mýtů, který vlastně celému příběhu dominuje – jednak hlavní hrozbou, které průzkumníci v románu čelí (tajemný netvor) a jednak konečným vyústěním. Perspektiva eurocentrická je tedy u Simmonse překvapivě vlastně jen zdánlivá.

11 13.03.2018

Postmoderní O´Brienův text je někde mezi Perecovým důmyslně stavěným intelektuálním nonsensem, Calvinovým KDYŽ JEDNÉ ZIMNÍ NOCI CESTUJÍCÍ… a MUŽEM Z ACAPULCA. Rozpustilý a vtipný text, v jehož jedné z hlavních rovin vyprávění se snaží postavy fiktivního autora (který je sám postavou fiktivního autora) využít jeho pravidelně dlouhotrvajícího spánku a uchopit sepsaním vlastního textu jeho i svůj osud do vlastních rukou. U PTÁKŮ PLAVAVÝCH je kniha, jež se zcela opírá o nadání svého autora - podobný záměr by zřejmě u většiny jiných skončil jako rádobyvtipný blábol. O´Brien však stvořil svůj literární text jako šílený stvořitel, který svým postavám vládne silou své imaginace, smyslu pro detail a paradox, i podvratný vtip. Slovo má u něj všemocnou sílu vytvářet i libovolně proměňovat.

4 26.02.2018

Mairtín Ó Cadhain je patrně jeden z nejvýznamnějších irských spisovatelů – což je, vzhledem k tomu, kolik irských autorů dostalo kupříkladu Nobelovu cenu za lit., poměrně slušný status. Narozen v malé connemarské vesničce Cois Fharraige, irský nacionalista, dokonce člen Irské republikánské armády, s níž se účastnil loupežného přepadení skladu zbraní (před 2 sv. válkou), také nadaný polyglot a spisovatel, který vyučoval irštinu na dublinské Trinity College. Stěžejní a ve své době věhlasný román HŘBITOVNÍ HLÍNA je z velké části napsán v irském oblastním dialektu, díky čemuž byl již ve své době obtížně čitelný dokonce i pro vzdělanější vrstvy a díky čemuž vznikl anglický překlad teprve v roce 2015 (jako první překlad snad vyšel norský, díky odborníku na irský jazyk Janu Eriku Rekdalovi). Jak popisuje také například Pascale Casanova ve SVĚTOVÉ REPUBLICE LITERATURY, irští autoři se dělili na dvě pomyslné části: na nacionalisticky orientované spisovatele, kteří inklinovali spíše ke konzervativnějšímu, klasičtějšímu pojetí realistické formy a idyličtějšímu zobrazení irské společnosti a kultury a na světoběžníky, autory, kteří mysleli globálněji, experimentovali s jazykem a díky oblastní uzavřenosti irštiny často psali anglicky, díky čemuž byli první skupinou bráni někdy za zrádce – to jsou všechna ta slavná jména: Joyce, Beckett, Synge, Flann O´Brien aj. (jak Casanova tematizuje, nejde o irské specifikum, ale naopak o jakýsi opakující se strukturální vzorec u kultur, jež se snaží prosadit vůči nějakému dominantnějšímu celku). Historických příkladů lze najít mnoho – např. jeden z historie národního divadla Abbey Theatre, kdy např. v roce 1904 jeho zakladatelé Lady Gregory a W. B. Yeats bránili před rozezleným davem konzervativněji smýšlejících diváků neuctivou hru HRDINA ZÁPADU J. M. Synge (lady Gregory, na rozdíl od Yeatse, ovšem sama hru nepovažovala za příliš hodnotnou). Či pozdější naprosté odmítnutí her Seána O'Caseyho v tomtéž divadle. Nebo – jak uvádí v doslovu k HŘBITOVNÍ HLÍNĚ překladatel Radvan Markus – příklad poněkud prudérního národního nakladatelství An Gúm (The Scheme), z jehož nabídky si prostřednictvím postavy spisovatele Cadhain v románu utahuje, že zde vychází jen takové knihy, které by se jejich autoři nestyděli dát přečíst svým matkám. V tomto směru je stejně vtipná narážka na Cadhaina coby „joyceovského úchyláka“, jak byl vnímán zřejmě jednak některými redaktory An Gúm a jednak prý jedním náhodně vyslechnutým cestujícím… Ovšem srovnání s Joycem (s ODYSSEEM) je v případě HŘBITOVNÍ HLÍNY poněkud zavádějící – ona „joyceovská úchylnost“ se totiž týká zejména jazykové jadrnosti a sprostoty lidové mluvy, jíž oba autoři ve svém díle bohatě zachytili. Stejně tak lze najít spřízněnost v oblibě k jazykovým hříčkám, dvojsmyslům a s tím spojené jazykové hutnosti, s jakou oba autoři vkládali více či méně skryté narážky do svých vět. Tedy jistá tendence ke grotesknosti a manýristické bujarosti. Ovšem Joyceův jazyk má odlišný rozměr – u Joyce je jazyk světotvorný – slovo nejen popisuje či proniká do skrytých rozměrů smyslu, ale v rámci románového světa doslova tvoří (což je v ODYSSEOVI nejzřetelnější v pasáži, kdy je Bloom v bordelu a před ním se odehrává řada metamorfóz – což je samozřejmě perzifláž na Ovidia atd.), přičemž autor se ke svému dílu staví jako jeho opravdový demiurg. Cadhain jazyk tímto zp. nepoužívá – u něj naopak vše slouží k satirickému vyjádření společenských vztahů a lidské malosti. Celá kniha se, vyjma archaizujícím poetickým jazykem napsaných úvodů jednotlivých interludií, skládá pouze z jednotlivých replik množství umrlců (kniha se de facto skládá jen z interludií, jakoby její hlavní části, v nichž se snad odehrávají závažnější záležitosti, byly prostě čtenáři nedostupné – což je samo o sobě pěkný vtip). Takto by vlastně mohla představovat svého druhu divadelní text (a také byla takto využita a v rozhlase zdramatizována). Spíše než k Joyceovi či modernistům je tedy nabíledni knihu dát do souvislosti s dlouhou tradicí žertovného polyfonního žánru, jehož původ Bachtin klade k menippské satiře (3 st. Př. Kr.) a jehož jeden z vrcholů se odbyl v díle Françoise Rabelaise (Radvan Markus v doslovu v této souvislosti také uvádí Bachtina, což je celkem nasnadě, ovšem o menippské satiře se nezmiňuje). V centru HŘBITOVNÍ HLÍNY je žabomyší spor čerstvě zemřelé protivné a zlomyslné báby Caitríony Páidínové, která sice škaredě pomlouvá úplně všechny, ovšem nejvíce nesnáší svou bohatší sestru Neíl. Text se odbývá v nekonečných variacích na stížnosti, zdravotní neduhy, politiku, nacionalismus a především neustále zmiňované třísky, či spíše trámy v očích ostatních. Je třeba vyzdvihnout, že jsou jednotlivé hlasy napsané tak, že v jejich polyfonii se čtenář zorientuje díky specifikům každého z nich – tématům, použité slovní zásobě, charakteristickým výrazům. Cadhain nešetří nikoho, každá pomluva má zřejmě alespoň zrno pravdy, přitom ovšem má pomlouvající v dané věci obvykle sám tunu másla na hlavě. Prakticky nekonečné variace na dané téma dávají Sartrově citátu, že „peklo jsou ti druzí“, nový rozměr (ačli je jasné, že v daném kontextu jde zřejmě o očistec, pokud naopak neplatí, že má kniha pohanský rozměr a kromě tohoto věčného utrpení v banálních klevetách už prostě není nic). Román tak nemá dějový oblouk, v jednu chvíli prostě skončí (Cadhain jej také vydával časopisecky a zřejmě by mohl takto pokračovat ad libitum). Vrchol tematizované nanicovatosti pak nejspíše představuje diskuze nebožtíků v posledním interludiu nad tím, zda existují duchové, přičemž stěžejní argumenty, jako obvykle, zůstávají na stejné úrovni, jako byly před smrtí: někdo ducha někde viděl a jiný tvrdí, že byl jen nadrátovanej atp. Otázka je, zda je relevantní knihu prezentovat jako humoristický román – můj názor je, že nikoli. Nelze vyloučit, že bude někomu připadat velmi vtipná, pravděpodobnější ovšem je, že tuhle stránku zastíní jiné kontexty – ať již díky kulturní odlišnosti či z jiných důvodů.

5 26.02.2018

O Sansalovi se předloni ve Francii hodně psalo v souvislosti s jeho provokativní postapokalyptickou novelou 2084 – KONEC SVĚTA, zajímavý je ovšem i jeho předchozí román. Spojuje téma islámského terorismu a šoa. Docela komplikovaně strukturovaný příběh střídavě vypráví skrze deníkové záznamy dvou bratrů žijících ve Francii o sebevraždě jednoho z nich – ten neunesl zjištění, že jejich otec byl coby chemický inženýr aktivním spolutvůrcem technického řešení pro vyhlazení Židů. Aby toho nebylo málo, oba jejich rodiče byli zabiti islámskými extremisty v jedné odlehlé alžírské vesnici, kde jejich otec žil s jejich alžírskou matkou. Starší bratr Rašel je citlivý, vzdělaný intelektuál a představuje introspektivní esejistiku ve vytříbenějším stylu, druhý bratr Malrich je takový hejsek z předměstí, co tak úplně neví, co se sebou, a jeho příspěvky jsou ve stylu vyprávění protagonisty z ŽIVOT PŘED SEBOU Émila Ajara (bez ohledu k tomu, že Ajarův hrdina je o dost mladší). Rašel během pátrání stále doufá, že jejich otec v temné historii sehrál roli okolnostmi donuceného vědce, jehož skutečný morální odpor neměl šanci se projevit (přesně v tomto stylu protagonistu mimochodem podává film Costy-Gavrase AMEN., jenž je tedy adaptací Hochhuthovy hry, kterou ale neznám, takže nevím, zda se v ní hrdina projevuje stejně). Odhalování rodinné historie ovšem ukazuje spíše opak - že otcova spolupráce byla plně vědomá a přičinlivá. Asi nejzajímavější mi v tom přišlo téma zodpovědnosti za chování předků, rodinná vina vs. individualismus. Rašíd svojí sebevraždou nastolil podmínky a meze, Malrich je pak samozřejmě ten, v němž se odehrává skutečný konflikt s otevřeným výsledkem.

2 13.02.2018

Novela jednoho z významných představitelů německého literárního romantismu, jíž se obdivoval E.T.A. Hoffmann i Jean Paul. Von Chamisso vlastně nebyl ani tak moc literát, jako spíše cestovatel a botanik (poté, co přestal býti vojákem, když se mu nezamlouvalo, že by musel coby původně francouzský přistěhovalec bojovat za pruskou armádu proti své původní vlasti). Coby cestovatel a empirik vydal své rozsáhlé zápisky (CESTA KOLEM SVĚTA), jako literát vytvořil kromě souborů poezie především tuto svoji novelu s autobiografickými prvky (hl. hrdina Schlemihl se po různých peripetiích stane také světoběžníkem a empirikem, jenž ve svém díle popíše přírodopis nejrůznějších exotických zemí). Příběh o hrdinovi, který vymění vlastní stín za „nekonečný měšec“ zlaťáků, načež zažívá peklo díky své odlišnosti, má pohádkový charakter, ovšem nikoli přímočaře prostý pohádkový vývoj a závěr. Mnohoznačnost romantických děl spíše jistým způsobem předznamenává surrealismus, alespoň v rysech týkajících se snové logiky příběhu, jehož významy lze zmnožovat na základě bohatého symbolického polysémantismu – v čemž si romantičtí umělci libovali. Příběh mimo jiné rozvíjí klasické téma mefistofelského pokoušení. V tragické vyloučenosti hrdiny, jenž se musí ukrývat ve stínu před ostrostí slunečního svitu, na níž by vynikla jeho „závadnost“, a nemůže tak dost dobře naplnit svoji lásku ke své vyvolené Mině, by zase mohl mimo jiné evokovat Stokerova DRÁKULU, který ovšem vyšel až o 83 let později.

3 13.02.2018

Tohle ikonické dílo sci-fi sice není nijak moc dobře napsané, ale vyvažuje to něčím jiným. Kromě precizně utvořeného fikčního světa, vč. pokusu o rozmáchlou socio-politicko-náboženskou predikci do možnosti uplatnitelné ve vzdálené budoucnosti, zejména velmi chytrým způsobem, jakým významově propojuje veškeré vyskytující se prvky. Alespoň jedna zajímavá věc: Příběh čtenáře navádí k tomu, že nejcennější na planetě Arrakis je voda, resp. že nejcennější v civilizaci je vzácné koření, které po zničení všech inteligentních strojů představuje jedinou možnost, jak pro lidskou posádku konat vzdálené vesmírné lety. Ovšem obecně nejcennější jsou zde ve skutečnosti informace a schopnost jim porozumět, tedy interpretační dovednosti. Ještě nikdy jsem patrně nečetl román, v němž by jeho hrdinové natolik důsledně a úzkostně vnímali každý detail, každý náznak a snažili se z něj vyzískat maximum. V pragmatickém světě DUNY zřejmě rozhoduje sebemenší drobnost; je zde snaha snížit náhodu na minimum a obava z nezachycení významu či jeho odstínu jeho hrdiny neustále traumatizuje. Některé postavy mají blízko k dokonalým homo rationalis. V rámci hard core science fiction je tahle tendence dosti typická a DUNA zřejmě představuje jeden z jejích vrcholů.

7 06.02.2018

Na Freudovu práci se dívám spíše se značným podezřením, jelikož si myslím, že je poplatná příliš schematické a do značné míry kulturně podmíněné mysli svého tvůrce. Přesto nelze Freudovi nepřiznat mnoho originálních náhledů a velmi důmyslné a zevrubné zpracování daných témat. Zvláště když se vezme v potaz, že šlo ve své době o dosti průlomové náhledy. VTIP je na prvních cca 100 stranách podrobnou typologií a kategorizací vtipů, přičemž Freud celkem důmyslně rozlišuje mezi vtipem jako takovým a komičnem, naivnem či humornem (i když to není zcela relevantní poznámka, je třeba dodat, že některé vtipy - asi tak tři nebo čtyři - mi přišly celkem dobré a při jednom jsem se dokonce uchechtl nahlas - kupříkladu: Ta dívka mu připomíná Dreyfuse - armáda nevěří na její nevinnost. Nebo: Pročítal Homéra s takovým nasazením, že četl Agamemnón všude, kde stálo angenommen). Freud nejprve sveřepě vysvětluje každý uvedený vtip (což je samo o sobě docela zábavné), rozebírá jeho podstatu a odvozuje tak příslušné zařazení pod utvořené kategorie, přičemž trvá na tom, že je třeba vycházet ze stavby vtipu samotného, nikoli jeho účinku. Oddaluje přitom to, co je celkem jasné od začátku - že pokud se na vtip díváme fenomenologicky, lze dojít k společnému základu. Tím je dle mého názoru to, že mysl sleduje jednu cestu, přičemž se mu nečekaně ukáže jiná, která vede k odlišnému významu skrze překvapivé postupy a spojení, přičemž skok mezi nimi je vtipný dle jeho velikosti, dle míry redukce původní závažnosti a dle dalších okolností (rozpoložení, kontext). V tomto ohledu mě napadlo, že samotný Freudův spis by bylo lze brát coby svého druhu vtip: čtenář si myslí, že čte knihu o vtipu, ovšem nakonec zjišťuje, že je to o podvědomí - bohužel to tak úplně nefunguje, protože Freud „překvapivou“ pointu prozradil již v předmluvě... K něčemu podobnému, tedy co se týče struktury účinků vtipu na člověka, nakonec dochází i autor, přičemž je tedy třeba přiznat, že jeho rozbor je i v tomto ohledu nakonec poměrně chytrý, vnitřně celkem konzistentní a vede k některým překvapivým poznatkům. Čili ať je člověk freudovec nebo ne, VTIP stojí za pozornost. Už jenom proto, že Freud svým myšlením samozřejmě ovlivnil prakticky celou západní kulturu, přičemž jeho teorie mohou být mylné, ale nejsou hloupé.

1 29.01.2018

Vybrané eseje Kazimira Maleviče mají rozsah od uměleckého manifestu až po ontologické úvahy založené na dualitě mezi volní silou, která spolu s myšlenkou tvoří nadpřirozenou sféru, a materií. Smyslový svět je pro Maleviče zdáním - je utvářen snahou vůle a představy dát mu vnímatelnou formu. Neměnná a věčná materie, která je základem bytí, je přitom nedosažitelná a nepoznatelná. Malířství by se pak mělo osvobodit od prostého principu znázorňování skutečnosti dle stanovených kritérií věrnosti, naopak by mělo směřovat k vlastnímu autonomnímu světu forem, jemuž je suprematismus vývojovým vrcholem. Suprematismus je při tom Malevičův abstraktní, zcela nepředmětný styl, v kterém se umění dotýká původních forem bytí před vůlí a představou zformovaným světem. Malevičova filozofie zajisté není příliš originální, ale coby myšlenkový background jeho umělecké tvorby je velmi zajímavá. Texty je třeba vnímat vzhledem k době svého vzniku, kdy byly jeho manifesty za nepředmětnou tvorbu skutečně radikální (zábavně provokativní je jeho poznámka, že Michelangelo svým Davidem poškodil kvádr a konkrétní sochou ve službách věrného zobrazení postavy zmařil jeho potenciál). Zajímavé mi také přišlo, že Malevičův způsob uvažování mi připomenul některé kapitoly z Deleuzových TISÍCI PLOŠIN - zejména tam, kde Malevič popisuje různé malířské kultury a jejich ohniska (město a venkov), jejich okraje, návaznosti a možnosti propojování. Autor odmítá eklekticismus - malířské kultury nelze ovládat a volně přetvářet či kombinovat (třeba že byly vynalezeny určitými uměleckými génii). Řešení se nalézá v novém stylu či v regresi. Novou kulturu, zejména ve vyhroceném vztahu města vs. venkova, popisuje v pojmech nákazy a jejího šíření, které při překonání určitých mezí vytvoří novou dominantní normu.

1 29.01.2018

Angela Merkel je výjimečně schopným politikem, což jí snad neupírají ani její odpůrci. Qvortrupův životopis poměrně detailně rozebírá v zásadě každý krok, jenž ji vedl od studentských let až po uprchlickou krizi. Nebrání se subjektivnímu hodnocení, ani psychologickým rozborům, které ovšem mohou interpretaci snadno svést na scestí. Celkově jde o dosti zevrubnou a slušně erudovanou biografii. Jestliže někdo, tak jako já, čeká zejména hodně detailních analýz poválečné historie německé politiky, pak knihu nejspíše ocení.

4 29.01.2018

Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.

1 29.01.2018

Konečně u nás někdo napsal SF, které je zajímavé. Tedy jde o křížence utopie, kyberpunku, osobní kroniky a alegorie. Zajímavé také je, že ústřední pointa je vlastně shodná s tou, která je v Kahudově předchozí knize VÍTR, TMA, PŘÍTOMNOST, tudíž lze obě knihy vnímat jako spojitou výpověď - asi v tom duchu, jako jsou spojitou výpovědí třeba všechny romány Daniely Hodrové. Koneckonců Kahuda má k autorům, jako je Hodrová (nebo třeba jako je Arno Schmidt), určitou afinitu - silný důraz na autobiografičnost a osobní reflexi;, jazykovou ekvilibristiku, spojování na první pohled nesourodých prvků v jakési holistické literární stavbě. Kahudův zestárlý kyborgizovaný vypravěč - autorovo alter ego – se nachází v roce 2080, v předvečer svého konce (a zároveň nového začátku, čase velkých změn, zásadního kvalitativního skoku dejme tomu na způsob Kurzweilovy singularity) a skrze své bohaté vzpomínky a probíráním se svojí rozsáhlou knihovnou usouvztažnuje Kosmovu kroniku, americké tajné služby, kulturní český underground 80. let, schizofrenii a perverzi, strunovou teorii a Penroseův pokus o propojení lidské mysli s univerzem na základě kvantového provázání skrze vlastnosti mikrotubulí (kontroverzní teorie uznávaného vědce, které se, pokud vím, stále nevzdal). A i když kniha např. vyhraněné čtenáře čistokrevného sci-fi bavit nebude, u Kahudy to celé dává smysl. Jedná se imho o poměrně výjimečného autora. Ještě mě napadla během čtení jedna analogie. Takto nějak by mohla vypadat DÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 2018 – 2024 Kaspara Collinga Nielsena, kdyby to ovšem byla dobrá kniha. Neboť BYTOST s ní nese - ať již vědomě, nebo ne – značnou tematickou podobnost. Tak schválně, jestli ji také někdo přeloží do cizího jazyka : -).

1 29.01.2018

Co všechno se skryje pod důstojnou rouškou pravdivého svědectví. Boris Razon ve svých 29 letech prodělal poněkud hrůzný a nečekaný kolaps organismu, během nějž byl přibližně měsíc na jednotce intenzivní péče v blízkosti smrti, jehož příčinu se doktorům s jistotou nepodařilo vysvětlit. Po většinu času bylo jeho vědomí v říši horečnatých fantazií a během vzácnějších okamžiků probuzení bylo uzavřené v neovladatelném těle. V tomto rámci je Razonova kniha na prvních 100 stranách poměrně zajímavá svojí výpovědí o počátcích nemoci. Zbytek tvoří nebetyčně nudné fantasmagorické popisy, v nichž se jazykem spisovatele young adult dobrodružství autor grafomansky probírá každou minutou svého deliria. Styl odpovídá svému obsahu – japonské striptérky, ohniví mágové, komiksoví superhrdinové, ptačí lidé, vědmy a trocha soudobých událostí v podobě teroristů a násilných nepokojů na francouzských předměstích, to celé vznášející se na obláčku patetického kýče (toužil po dítěti a po lásce své krásné ženy, s níž byl ještě nedávno na pláži u moře, místo toho asi umře a čím si to zasloužil…). V tomto PALLADIUM skrývá pro některé snad relativní přednost, neboť text tak vyjma své stylistické a většinou i obsahové tuposti nevytváří vůbec žádné překážky a lze jej tedy číst velmi snadno a rychle. Zřejmě každý měl někdy v životě horečku a poté se podivoval nad tím, jaké roztodivnosti se mu při tom míhaly před očima; ovšem zdaleka ne každý poté považoval za nutné jakoukoli pitominu svého průměrnou obrazností obdařeného mozku zachytit na věčné časy a ještě to nazvat „palladiem“. Razon i řada kritiků se evidentně snaží, seč jim síly stačí, dát celému textu auru jakéhosi hlubokého svědectví a nejmdropují při tom Homéra, Lewise Carolla, Junga, Kafku, Borgese i kabalu. Bohužel zde žádné hodnotné analogie ve skutečnosti nejsou, čemuž napovídá i to, že zůstává jen u výčtu slavných jmen a u rady, aby si čtenář knihu nejlépe nějak jako zajímavě interpretoval sám. Kdyby se kdokoli předávkoval houbičkami či LSD a zažil bad trip, pravděpodobně by byl schopen zplodit něco na podobné úrovni – pokud by to byl navíc mladý a hezký intelektuál a octnul by se v blízkosti smrti, možná by se i jeho výplod dostal do užšího výběru Goncourtovy ceny. Jestliže bychom PALLADIUM považovali čistě za beletrii, pak se jeho halucinogenní vize od tisíců stránek fantastického braku liší zejména tím, že postrádají klasickou zápletku. PALLADIUM je ovšem prý cenné proto, že ukazuje „realitu“ – Razon tvrdí, že tohle všechno ve své mysli opravdu prožil a zachytil co nejvěrněji. Je-li tedy zachycení obsahu blouznivé mysli samo o sobě hodnotou (Razon tvrdí, že ve své knize odkrývá tajné světy, které mají reálnou existenci svého druhu a do nichž se ve svém stavu dostal), pak je cenná skutečně jakákoli fantazmagorie, jelikož přinejmenším střípky z tohoto „skrytého světa“ může stejně tak dobře obsahovat. Pokud jde jen o to, že při tom autor málem umřel, pak se zde oceňuje pouze patos. Kupříkladu W. S. Burroughs tenhle „tajný svět“ popsal mnohem lépe a radikálněji ve svém NAHÉM OBĚDĚ – prý si vůbec nebyl vědom toho, že jej napsal, jelikož se tak celé stalo pod vlivem heroinu – i z tohoto hlediska tedy Razon nic nového nepřináší, spíš naopak. Nehledě na mnohé jiné, kterým se do temnot lidského vědomí podařilo proniknout geniálně (jejichž některá jména se s Razonem neoprávněně pojí), dokonce často bez nutnosti skrývat se nešikovně za nároky autentického svědectví. Dále se s PALLADIEM často vzpomíná kniha SKAFANDR A MOTÝL, jejíž autor Jean-Dominique Bauby zažil podobně nepříjemný zdravotní stav. Jak známo, zcela enervovaný a tudíž nepohyblivý Bauby byl schopen komunikovat v čase mezi objevem, že vnímá, a svou smrtí, pouze mrkáním – celý román tudíž musel doslova namrkat. Domnívám se, že kdyby měl i Boris Razon svoji knihu namrkat, nejspíše by svoje PALLADIUM ještě dost přehodnotil.

3 06.01.2018

Postmoderní román s mimikry tradičního realistického vyprávění. Prostředí špionážní služby v MI5 s programy tajných vládních podpor vůči komunistické levici kritickým umělcům je vyprávěné dívkou, jejíž matematické nadání je pro ni zátěží, která jí brání oddávat se své poměrně naivní a přímočaré čtenářské vášni. Hned několik témat, kterým se dostane dosti zajímavých obrysů: 1. společenská kritika, v jejímž rámci je žena sice zdánlivě osvobozená (např. r. 72 MI5 blahosklonně přijímá i ženy), ale reálně je její role do značné míry pevně předurčená, její možnosti omezené a v posledku se nelze divit, že i přes patrnou inteligenci se nakonec chová do značné míry jako slepice, za níž ji většina mužů považuje; 2. zajímavě řešený konflikt mezi tradičním románem a literárním experimentem; 3. propast mezi exaktním (matematika) a humanitním vzděláním – rozdílné myšlení, předsudky, zdánlivé přemostění v podobě hrdinky či „jejího“ spisovatele naopak ukazuje některé hlubší rozdíly; 4. zajímavý a vlastně docela zábavný pohled na Monty Hallovu úlohu…

03.01.2018