Vtip a jeho vztah k nevědomí

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Studie zakladatele psychoanalýzy interpretuje podstatu vtipu a jeho vztah k lidskému nevědomí. Mechanismus slasti z humoru se odvíjí z analogické formule stejně jako komická slast a vtip. Slast vtipu, slast komiky, slast humoru z úspory duševní činnosti. Jedná se o metody opětovného získání slasti z duševní činnosti, která se ztratila teprve prostřednictvím vývoje této činnosti. Euforie, které tímto způsobem dosahuje, není ničím jiným než náladou určitého období života, v němž jsme byli zvyklí hradit celou naši psychickou práci obecně malým výdajem energie....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18961/vtip-a-jeho-vztah-k-nevedomi-18961.jpg 3.911
Žánr
Literatura naučná, Psychologie a pedagogika
Vydáno, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek
Orig. název

Der Witz und seine Beziehung zum Unbewußten, 1905

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Vtip a jeho vztah k nevědomí

3497299
29.01.2018

Na Freudovu práci se dívám spíše se značným podezřením, jelikož si myslím, že je poplatná příliš schematické a do značné míry kulturně podmíněné mysli svého tvůrce. Přesto nelze Freudovi nepřiznat mnoho originálních náhledů a velmi důmyslné a zevrubné zpracování daných témat. Zvláště když se vezme v potaz, že šlo ve své době o dosti průlomové náhledy. VTIP je na prvních cca 100 stranách podrobnou typologií a kategorizací vtipů, přičemž Freud celkem důmyslně rozlišuje mezi vtipem jako takovým a komičnem, naivnem či humornem (i když to není zcela relevantní poznámka, je třeba dodat, že některé vtipy - asi tak tři nebo čtyři - mi přišly celkem dobré a při jednom jsem se dokonce uchechtl nahlas - kupříkladu: Ta dívka mu připomíná Dreyfuse - armáda nevěří na její nevinnost. Nebo: Pročítal Homéra s takovým nasazením, že četl Agamemnón všude, kde stálo angenommen). Freud nejprve sveřepě vysvětluje každý uvedený vtip (což je samo o sobě docela zábavné), rozebírá jeho podstatu a odvozuje tak příslušné zařazení pod utvořené kategorie, přičemž trvá na tom, že je třeba vycházet ze stavby vtipu samotného, nikoli jeho účinku. Oddaluje přitom to, co je celkem jasné od začátku - že pokud se na vtip díváme fenomenologicky, lze dojít k společnému základu. Tím je dle mého názoru to, že mysl sleduje jednu cestu, přičemž se mu nečekaně ukáže jiná, která vede k odlišnému významu skrze překvapivé postupy a spojení, přičemž skok mezi nimi je vtipný dle jeho velikosti, dle míry redukce původní závažnosti a dle dalších okolností (rozpoložení, kontext). V tomto ohledu mě napadlo, že samotný Freudův spis by bylo lze brát coby svého druhu vtip: čtenář si myslí, že čte knihu o vtipu, ovšem nakonec zjišťuje, že je to o podvědomí - bohužel to tak úplně nefunguje, protože Freud „překvapivou“ pointu prozradil již v předmluvě... K něčemu podobnému, tedy co se týče struktury účinků vtipu na člověka, nakonec dochází i autor, přičemž je tedy třeba přiznat, že jeho rozbor je i v tomto ohledu nakonec poměrně chytrý, vnitřně celkem konzistentní a vede k některým překvapivým poznatkům. Čili ať je člověk freudovec nebo ne, VTIP stojí za pozornost. Už jenom proto, že Freud svým myšlením samozřejmě ovlivnil prakticky celou západní kulturu, přičemž jeho teorie mohou být mylné, ale nejsou hloupé.