000nugatovej komentáře u knih

Když přijmete tu poklidnou atmosféru (to, že ji umí Towles vyvolat, vím už z Pravidel zdvořilosti), když se oddáte pomalému čtení s vychutnáváním jednotlivých epizod a vět, potom vás tento román okouzlí. Jako by vás chtěl přesvědčit, že i v omezených podmínkách může člověk přijímat život s grácií a nadhledem. "Neboť i když vám život zabrání hnát se za vašimi sny, nakonec se za nimi stejně vydáte." (str. 344). Neboť "V životě totiž nezáleží na tom, jestli nám někdo zatleská, důležité je, zda se odvážíme vykročit vpřed, i když jsou vyhlídky nejisté." (str. 394). A Alexandr Rostov prožívá přes nepřízeň osudu příjemné dny se svými hotelovými přáteli, s ženou štíhlou jako vrbový proutek, s malou Ninou a pak s její talentovanou dcerou, a to bez ohledu na pádící (a krutou) historii za zdmi hotelu, která v protikladu se stoickou moudrostí hlavního hrdiny dělá z lidí plných nadějí a plánů ("světlušek a větrníků") ty, kdo na otázku, kam mají namířeno, bez sebemenšího zaváhání odpovědí: "Záleží na tom?" (str. 382)
Moc příjemné čtení...

24 24.10.2021

""Čím chceš být, až vyrosteš?" "Laskavým člověkem," řekl chlapec."
A mně nezbývá než souhlasit s Elizabeth Gilbertovou: „Svět, ve kterém musím žít, je tento. Ale svět, který toužím obývat, je ten, který vytvořil Charlie Mackesy. "

11 13.10.2021

Všechny tři povídky Podšitých chvilek mne doslova dostaly. Vianovsky vynikající. Vianovsky důvtipné. Vianovsky čtivé. Těm bych dal pět hvězdiček. Zbytek mne již tolik neoslovil.

3 13.10.2021

Kriminálka, co neurazí. Čte se dobře - brzy zapomenete, o čem byla...

1 12.10.2021

Horor? Jak nám podsouvá doslov. Nevím, nejsem si jist. Závěr směřuje k něčemu jinému... V každém případě zajímavá sonda do tvůrčí krize. To základní dilema, jaký román, jaké psaní je v dnešní době, v době reality show, očekáváno od náročných čtenářů, se odráží i v názvu knihy.
Ovšem román je vždycky román, Delphine (i ta druhá) je vždycky románová postava. Vždycky. Umělecká pravda je jiná než skutečnost...

4 06.10.2021

Tyhle povídky mne baví - o čem jsou, jak jsou napsány, jak jsou vystavěny ... A navíc se mi při čtení zdálo, že se jejich kvalita stupňuje k té poslední, úžasné, hm, možná si na tu jejich bizarnost čtenář postupně více zvyká. Z tohoto pohledu ho pak mrzí, že nenásledují povídky další...
Takže se teď těším na další Tokarczukovou!

14 01.10.2021

"Jistě, chceš-li se stát vzdělaným člověkem a jednoho dne třeba psát o Historii, budeš muset i lhát a historie si vymýšlet, jinak by tvoje Historie byla nudná. Musíš to ale dělat s mírou. Svět odsuzuje lháře, kteří nic jiného nedělají a lžou i v záležitostech, které za lež nestojí, a odměňuje básníky, kteří lžou pouze ve věcech velkých a významných." (str. 46) Obraz světa a historie jsou holt střetem různých vylhaných příběhů...
Ten Baudolinův mne zpočátku moc nebavil (předcházející tři Ecovy romány jsem s nadšením četl před léty), pak jsem se ale začetl. Kromě vybájeného báječného putování za chimérou země Jana a všepřítomného humoru, s nímž poučeně Eco vykresluje středověké myšlení, jsem v ní našel i několik lakonicky vyjádřených perel. Třeba moderní úvahu o udržitelném vývoji: "Možná opravdu chceme příliš mnoho, ..., jenže už nedokážeme nechtít." (str. 331) Nebo také aktuální (možná aktuální, co svět světem stojí): "Poroučení bude nejspíš vášeň mnohem divočejší než láska a milování." (str. 373)

6 25.09.2021

Zvláštní, trochu unylá atmosféra postupné destrukce... Tím, že už název navede čtenáře na trajektorii tragédie, není šance. Sledujeme postupný rozpad. Je celkový. Nezabrání mu ani náznaky systematizace dokladů a vzpomínek jejich chlapeckých ctitelů. Dívky mizí a "už nikdy nenalezneme dílky, z nichž bychom tyhle dívky mohli znovu poskládat." (str. 244) A je to o to depresivnější, že vlastně netušíme, proč se vše stalo. Ne, nemusí mít vše racionální zdůvodnění.

6 06.09.2021

Moudré, spíše moudře skeptické. Několik citací: "Všimli jste si, že všechna velká literatura - ... - je vždycky o tom, jaký je to propadák být člověk?" (str. 19) "... jsme tu, abychom si navzájem pomohli tohleto přečkat, ať už je to co je to." (str. 74) "Život je osud, jaký si žádný živočich nezaslouží." (str. 127)

A kromě skepse i mrazivá aktuálnost: "Někteří lidé se rodí neslyšící, další nevidomí nebo s jiným postižením, a tato kniha je o lidech s takovým vrozeným postižením, kvůli kterému se celá naše země a spousta dalších míst na celé planetě ocitla totálně vzhůru nohama. Jsou to lidé, kteří se narodili, bez svědomí a teď se najednou ujímají řízení věcí." (str. 105)

Ale je tam i naděje: "... vedle hudby pro mne činí život téměř snesitelným všichni ti svatí, které jsem potkal, a ti mohou existovat kdekoliv. Svatými míním lidi, kteří se chovají slušně v nápadně neslušné společnosti." (str. 112) A jinde: "Není důvodu, proč by dobro nemohlo zvítězit nad zlem," jenže to by nebyl Vonnegut, kdyby tuhle myšlenku nedokončil - "jen se musí andělé zorganizovat po způsobu mafie." (str.9).

4 30.08.2021

Ze začátku mne bavila konfrontace Hitlerových představ a reality našeho věku.
Pak začalo mrazit. To ano. Přesto se mi zdá, že téma mohlo být využito k ještě mrazivější reflexi naší současnosti. Zůstalo u satirického zobrazení světa médií ("Všichni ovšem víme, co si myslet o našem tisku. Hluchý zapisuje, co mu diktuje slepý, vesnický blázen to rediguje a kolegové z ostatních redakcí opisují.") (str. 31) Jak to funguje, ostatně vidíme v přímém přenosu i my v současném Česku: "... v krajním případě (jsem) ochotný udělat ze sebe kašpara, pokud si získám pozornost lidí." (str. 138)
Stará babička Hitlerovy sekretářky je zprvu moudrá tím svým poznatkem, že se lidi Hitlerovi dřív taky smáli. A co dál? Obávám se, že dnes by se dalo vše rozvíjet i do té další fáze - už ne smích, už narůstající strach a narůstající moc. Možná se svět za těch 10 let od doby, kdy autor knihu dokončil, tak změnil...

6 28.08.2021

Ohlsson nezklamala. Postupně odhalované tajemství... Napětí... Zmar... Ač mi můj optimismus nalhává, že je příběh nepravděpodobný, musím uznat, že vše do sebe logicky zapadá.

3 28.08.2021

Grass se loučí drobnými prózami a básněmi. Ač je to o konečnosti, má to švih, má to moudrost, má to smutek. Lidské...

2 08.08.2021

"Někdy chodil půl hodiny po hale sem a tam nebo bloumal i před vilou, hledaje lepší, vhodnější výraz, neotřelý, nový, a přece ne zase tak schválný, aby se slovo příliš vypínalo nad svou prostou sdělovací funkci a stávalo se samoúčelnou ozdobou." (str. 259). "Chybí mi prostota slohu, úsporná srozumitelnost výrazu. Svůj vlastní román nemohu dnes číst beze studu. Chodím po vznešených slovních chůdách a i věcem prostým dávám nátěr významného důležitnictví, tak odpudivého všude tam, kde by několik skromných, přikrčených slov řeklo mnohem víc mnohem věrněji."(str. 38)
To jsou dvě z více sebereflektivních pasáží o jazyku románu, Ten mi svou nepřirozeností (mně, který miluju Vančuru, kde je ale metaforický jazyk jaksi na místě, kde s ním počítám, kde je básnivý...) v tomto románu vadil. Od prvního souvětí... A přitom chápu, že jazyk románu charakterizuje jeho (zpočátku) trochu neživotného hrdinu. Po pravdě, on i ten příběh mi připadá hodně nepravděpodobný.
Oslovil mne však svou hlavní myšlenkou: nejen smrt, ale i cesta - ta za zeleným světlem naděje - je jistotou našich životů.

2 07.08.2021

Stařec píše autobiografii, je určena "tomu, koho to může zajímat." (str. 21) Myšlenka s uměle vytvářenou rodinou podle nově určeného prostředního jména přináší šanci být příbuzný s mnoha dalšími lidmi. Vonnegut nám dává nahlédnout do své chaotické hlavy - nabízí kotvu. Grotesktní. Haj hou.

1 18.07.2021

Zajímavé, poučné, čtivé. A navíc s názory, s nimiž hodně souzním.

3 17.07.2021

Vančuru mám rád. Nicméně tento román mne neoslovil jako jeho jiné... Spousta motivů, spousta jmen (často jsou ty pojmenované postavy jen na jedné stránce a celkem bez nějakého významu v dalším ději) - vše směřuje k obrazu mnohotvárného života, kde i malí s "nashrbenými zády chtějí mít křídla". Jenže lidem se zdá, "že svět nemá smyslu. ... že hoře kráčí z věku do věku ..." (str. 267)

2 16.07.2021

Prázdninová thrillerová četba. Falešné stopy, náhody a omyly, motýlí motanice.

3 07.07.2021

Pro mne stálo knihu číst kvůli druhé části. S tou jsem souzněl, té jsem rozuměl, ta mne oslovila. Možná, aby pro mne takto vyzněla, bylo nutné se protrápit i její první částí. Ta mi přišla protivná - příliš (vaculíkovsky) sebezpytná (až k jakémusi chlapáckému exibicionismu v koktailu se stařeckou ufňukaností).

6 22.06.2021

Atomová bomba, její praštěný geniální tvůrce, led typu 9, frigidní kráska, ostrovní diktátor potřebující ke svému bezzubému vládnutí nepřítele, Bokonon a jeho náboženství (s dogmaty vyjádřenými infantilními rýmovačkami), to je obraz nesmyslného XX. století. A autor? (Tu společně s Bokononem) "ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho." (str. 206)

5 19.06.2021

"Ostatně nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev." (str. 15) A stejně jako Vančura smýšlí jeho kníže: "Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!" (str. 58) A nevadí, že je svými povídačkami Baron Prášil. Megalrogov je plný slov a bujarého života, který je v kontrastu s unylými hosty zámečku Kratochvíle. Mám podezření, že Vančura kromě Prášila a mladých hrdinů své knihy koneckonců straní i svému vypravěči, šejdířskému knihovníkovi Sperovi, neboť "... je čas chlemtati z dlaně." (str. 258)
Jak rád chlemtám z Vančurovy vinice...

13 07.06.2021