000nugatovej komentáře u knih

"Pokaždé, když vstoupil do knihovny," pravila kniha, "zatajil Stvořitel vesmíru dech. Copak si z toho galimatyáše marnotratně prostřené kulturní tabule vyberete, jsa obdařen svobodnou vůlí?" (str. 201) Ano, Vonnegut předkládá marnotratně prostřenou tabuli, snídani šampiónů, v níž autor rozmlouvá se svými hrdiny, kteří mu občas provedou něco, s čím nepočítal. On je však stále Stvořitel všeho. A čtenář? Čtenář se chechtá a užívá si. Prostě Vonnegut.

9 02.09.2022

Ta kniha si mne ochočila.
Vždy, když ji čtu, vnímám, jak je jiná, než jsem si ji pamatoval. Ve vzpomínkách je toho víc než v samotné knize - aha, ty vzpomínky jsou ten slon v "klobouku", jsou ten beránek v krabici. Ano, i já jsem byl dítětem a zbytky toho dítěte ve mně občas hovoří a naslouchají ...
Čekám, že ten malý princ jednou přiletí i za mnou ...

20 27.08.2022

Ptaní se: o psaní (o jeho lehkosti a tíži), o životě (o jeho lehkosti a tíži), o lásce (té platonicky povznášející a po dvou centimetrech i té plné chtíče), o spasení, o zázraku víry a o odvaze nevíry, o smrti, k níž vše směřuje.
Nelehké čtení, některé části některých podobenství čtu ve snaze je uchopit a pochopit několikrát za sebou, přesto se ke konci knihy ztrácím. Možná mi chybí kontext severské protestantské kultury. Možná i Enquist (ten hledající vyléčený alkoholik) se ztratil /chtěl se ztratit.

26.08.2022

Zamotaná, provázaná pavučina, protože "štěstí si představuje každý jinak" (str. 406).
Ohlsson i ve svých slabších knihách píše svižně, a proto se dobře čte.

1 21.08.2022

Hrad kdesi v belgických Ardenách a v něm trochu degenerovaný hrabě uvědomující si závazek spoustě svých předků se svou soukromou válkou s cílem zachovat hrad, jeho krásná mladinká manželka - neteř, jejímž úkolem je zajistit rodu potomky, a pak řada amerických vojáků od indiána a kovboje až po kunsthistorika či schopného velitele a taky prdelaté holky z Červené královny se svou mamán a masa hunských Němců. Figurky na šachovnici jsou rozestavěny, příběh může začít.
Zpočátku trochu ztřeštěné historky, postupně přecházejí až do hymnického závěru, kde se vojáci bránící hrad s hradem ztotožňují jako se symbolem lidství a kontinuity civilizace, kterou hájí.

6 23.07.2022

Enquist je spisovatel s velkým S. Po vynikajícím románu Hamsun tato historická eskapáda. Lakonický jazyk. Na pozadí dramatických událostí z dánských dějin spousta otázek.
Může dobro zvítězit nad zlem? "Nástroje dobra určitě vybírá ďábel. A ten vybírá ty šlechetné, kteří se umějí bát. A když dobří neumějí zabíjet a ničit, pak je věc dobra ztracená." (str. 236) "Možná sní naivní sen o tom, že čistota je možná. Možná že se nechce nechat zašpinit mocí. Možná se mu to podaří, odolat špíně moci, nezabíjet, neničit, nehrát velkou mocenskou hru. Že zůstane čistý. A právě proto byl Struensee odsouzen k záhubě." (str. 120)
Je možno činit dobro pro jiné, a při tom vlastně s nimi nepočítat, neptat se jich? Co když k němu nedozráli? Co když ho vlastně nechtějí? "Na okraj stránek své doktorské práce nakreslil lidské tváře. Bylo v nich něco důležitého, na co zjevně zapomněl. Je třeba vidět mechaniku, a přitom nezapomenout na lidské tváře. To je ono?" (str. 249) Vše je tak složité...
A další a další otázky. Enguist je spisovatel s velkým S.

1 16.07.2022

Kvůli množství postav a rozbíhavosti témat se nečte nejlehčeji. Přesto - stejně jako při prvním čtení před mnoha lety - mne znovu okouzlila pihatá, hubatá, pravdivá Robina... (Jsem to já jak za mlada...)

12.07.2022

Poněvadž jsem komentoval předcházející romány u jejich samostatných vydání, platí toto povídání pro Válečného pilota.
Zajímavý vhled do uvažování válečného pilota, resp. (jelikož nejsou všichni váleční piloti stejní) do reflexí Saint Exupéryho, hledajícího důvody svého marného boje: "Počkám do noci, bude-li mi dáno ještě žít, a projdu se trochu po hlavní silnici, jež vede naší vsí, zahalen do své milované samoty, abych v ní objevil, proč mám zemřít." (str. 271).
A nalézá východiska: "Nasadil jsem v tom dobrodružství své tělo. Celé své tělo. A nasadil jsem je pro ztracenou věc. Dal jsem vše, co jsem mohl, do pravidel hry. Aby se stala něčím jiným než pravidly hry. Získal jsem právo cítit se v rozpacích, až se mne teď za chvíli bude major vyptávat. Totiž právo být účasten. Být spjat. Přijímat. Dostávat a dávat. být něčím více než sebou samým. Dospět k té plnosti, která se ve mně tak mocně dme. Pocítit tu lásku, kterou pociťuju ke svým kamarádům ... " (str. 352)
Ač je pilotem (v té chvíli) prohrávající Francie, té Francie, jež je pro autora synonymem civilizace v boji s nacistickým zlem: "Nedostává se nám slov, kterými bychom ospravedlnili svůj pocit vítězství. Ale cítíme svou odpovědnost. Nikdo se nemůže cítit zároveň odpovědný i zoufalý." (str. 360)

12.07.2022

Klasika s ukázkami básní známých francouzských básníků. Trochu mne překvapil styl průvodního slova, čekal jsem od Chudáka Leliana :-) zasvěcenější úvahy.
A tak byl pro mne objev zejména v ukázkách z poezie Marceline Desbordes - Valmorové. Některé verše mají i v té omezené citaci sílu: "Střez se, ať nevzbudíš psa, který v boudě spí, / on nepoznal by, žes to ty, / a na mne pověděl by všechno mojí matce." (str. 63) A nebo (i s Verlainovými mezikomentáři: Matka! "Kdykoli hubuju synka, po straně pláču." A když pak jde syn do školy, jaký strašlivý výkřik! "Ó dětská čistoto, co nevidět tě zničí!" (str. 64)

2 12.07.2022

Dobojováno, dočteno. Chvílemi zdlouhavé, nejasné, ke konci se všechny motivy skloubily dohromady. To jo. Chtěl jsem si - jak to dělávám u detektivek a thrillerů - trochu relaxovat. No ... Teď se ale těším na normální literaturu!

S Gerritsen jsem se jako český čtenář seznámil díky jejím (kvalitním) detektivkám. Jenže - zdá se mi - se autorka začala v poslední době vracet ke svým původním žánrům: červená knihovna, náznak erotické literatury, duchařina a nakonec trochu i ta detektivka. Gerritsen sice umí psát, ale tohle fakt nemusím...

4 06.06.2022

Grossman (v českém překladu) popáté. A popáté jiný. Jiný, a opět úžasný. O lásce tak velké, o zradě (tak velké, že bolí i na tu dálku), o ideálech - velkých a nepochopitelných, o životě, který se s vámi tak nevyzpytatelně zahrává!

6 04.06.2022

Martin, snílek naplněný touhami, kterým sám nerozumí. Vydal se na cestu, ač neví, kam vlastně vede. Potřebuje to - jít tou pěšinou někam a možná nikam, stát nad propastí přitisknutý ke skále a zakoušet ten zvláštní pocit ... A ta představa, co o něm budou vyprávět jeho přítel Darwin, nedostižitelná Soňa, milující matka a jeho pragmaticky protivný, švýcarsky úzkoprsý strýc!
A do toho všeho Nabokovův jedinečný mámivý styl. Čtu ho rád.

1 21.05.2022

Pestrá škála námětů od hororových příběhů po krátké příběhy, to vše zarámováno líčením severské přírody. Velmi příjemné čtení

3 13.05.2022

No, co na to říct? Dám autorovi ještě jednu šanci? Uvidíme ...

01.05.2022

Silná poezie.
Občas minimalistické (skoro staročínské) obrazy:

"Coosaknockaun

naprostá nehybnost
jedné malé loďky probleskovala
blízko útesů
na vrcholu záhadného moře

jsem outsider" (str. 121)

Jindy působivý milostný vzkaz:

"Záhada kterou nechci nikdy vyřešit

záhada kterou nechci nikdy vyřešit
na horizontech tvých očí
v těch mlhavých prstech v jemném oddálení
na rtech a nepoložitelných otázek ta záhada se zmítá kolem tebe
tragická a nedefinovatelná jako vlasy ó vyhlídky

na déšť ozvěny přes oblaka
nechci tě zachraňovat před tvým osudem
který se právě - a ghrá - stává mým vlastním

naším! myšlenka je radost
a v tvém hlasu temné stromy
plodí listy pro další listy

zkusím tě vkolébat do sebe jako řeka
odvrátit svým životem všechny noční chmury o pádech
a tanec temnoty chlad

něžně si tě přitáhnout jako spící dítě
do náruče kde můžeme snít spolu." (str. 79)

A k tomu vysvětlivka - a ghrá = galsky ó milovaná

Ostatně oslovila mne hned první báseň výboru - Předmluva, kde Egan používá svůj básnický vynález - dva sloupce vzájemně se podporujících veršů, který funguje jako znásobená ozvučná deska. Úžasné ...

Končím povzdechnutím z básně Pojďme:

"tak takhle to míjí?
tak přesně to míjí?" (str. 66)

2 30.04.2022

Byl jsem zvědavý, jak se autorka popasuje s velkým očekáváním, které ve mně vyvolala Příběhem služebnice. Nezklamala (hlavně zajímavým závěrem a svědectvím, že všechny nesmyslné diktatury jsou časově omezené), ale ani tak úplně nenadchla ...

1 28.04.2022

Hamsun génius. Střih - a jeho Norové. Hamsun manžel. Střih - a jeho Marie, hledající místo na slunci. Hamsun otec. Střih - a jeho nešťastné děti. Hamsun zrádce. Střih - a jeho Norové. Hamsun zoufalý. Střih - Hamsun čekající na spravedlivý trest.
Úžasné jak obsahem, tak formou.

3 23.04.2022

Pomalé, přesto čtivé. A pak na konci akce, která nicméně souvisí s vedlejší zápletkou, která vás provází ve více románech této dvojice a přesto ji opět nerozpletete. Možná někdy příště ....

18.04.2022

Zběsilá kosovská jízda v zemi, kde má autor "chuť popadnout lopatu a hrábě, vyhrabat otce z hrobu a říct mu: Proč jsi, ty zrádce, utekl a nechal mě ve světě plném blbců?" a hádat se s matkou a ptát se jí, " proč mě porodila na tomhle zatraceném místě, kde se mi všichni snaží vykopat hrob." (str. 108)
Ta jízda je trochu pozérská, neboť "nikdy by mne nenapadlo, že někdo bude nadšený z toho, že někdo jiný píše, zejména ne dnes, kdy je mnohem pravděpodobnější potkat klokana než čtenáře." (str. 14)
Ta jízda je trochu bezvýchodná, jelikož tvůrci (i Shakespeare) jsou v lecčems podobni "Bohu, který je schopen udělat vše, jen ne zachránit své výtvory." (str. 117)

1 18.04.2022