Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Vše nasvědčovalo tomu, že se Životice relativně v poklidu, byť v atmosféře strachu dočkají konce druhé světové války. Nestalo se tak. Přestřelka v místním hostinci, kterou iniciovala polská partyzánská skupina a při níž zemřeli také tři příslušníci gestapa, se stala spouštěčem krvavé odvety, na jejímž konci bylo třicet pět mrtvých a dalších několik desítek skončilo v koncentračních táborech. Vrátili se jen čtyři a nejmladší oběti bylo sedmnáct let. Nikdo z nich se ničím neprovinil. Oběti byly uloženy do hluboké jámy, zasypány vápnem a hrob zamaskován. Zbytky životických rodin se dodnes se srpnovým ránem roku 1944 nevyrovnaly i z důvodu, že událost se stala téměř pozapomenutou. I proto se Lednická rozhodla věnovat Životicím tuto knihu. Se svolením potomků obětí použila fotografie a dokumenty, které jsou v drtivé většině publikovány poprvé až nyní. Skvělá práce.
Je dobré, že sa o tejto dobe stále píše a občas sa oživí zapadajúci osud nejakej obce. Myslím, že podobným odplatám bolo vystavených veľa ľudí (i na Slovensku), ale už sa o nich nik nedozvie...
Někdo kolaboruje, někdo pomáhá odboji, většina se pokouší válku nějak přežít a moc nebýt vidět. Češi nemají rádi Poláky, Poláci nesnáší Čechy (zničení české školy), všichni se bojí Němců, Němci chtějí vyhubit všechny. Zdejší partyzáni jsou banda zlodějů, co napadají lidi a znásilňují holky. A právě jejich akce, kde zabijí gestapáky vede k hromadnému vraždění desítek úplně nevinných civilistů. Něco takového se může kdykoliv a kdekoliv zopakovat. Lidi jsou pořád stejní.
Moc smutné čtení......
Jinak je kniha krásně a čtivě napsána. Určitě doporučuji k přečtení
Hrozné.
Jakože krásně vyprávění hrozné události. Je mi špatně na duši i na těle. Chci na to zapomenout a zároveň chci, aby tuhle historii znal každý člověk na světě. Jednu hvězdičku ubírám za nový trs šedivých vlasů, které mi kniha způsobila. Děkuji.
Smutná, ale velmi čtivá kniha ze života v Životicích. Autorka opět nezklamala. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby.
Kniha se nečetla lehce, ale to jsem ani nečekala. Autorka je známá tím, že dopodrobna nastuduje historické reálie. I když smutné a drsné téma, kniha je výborná.
Knížka se čte hezky, je znat, že pani Lednicka hledala fakta i když jich bylo malo, nejdřív jsem se hodně bala toho, že neni psan ucelený román, ale nakonec se vše cetlo dobře. A že i takoveto tema, o kterem se neví může být popsano a ukazano že netrpeli jen ty nejznamejsi města
Trochu zklamání , série Šikmého kostela byla přece jen o chloupek lepší . Obecně příběhy formou dokumentu moc nemusím , ale bylo zajímavé se dozvědět něco o této opravdu ( po ) zapomenuté tragédii .
Knihy s tematikou 2.světové války mám "ráda", přečetla jsem jich až až.
Tuhle jsem dočetla před časem a musela jsem si dát čas, abych mohla něco napsat.
O Lidicích a Ležákách se všeobecně ví (aspoň doufám), - o téhle tragedii, kdy bylo zastřeleno 36 mužů - nejen ze Životic - (někteří měli tu smůlu, že Životicemi projížděli třebas jen na kole) - v noci 6.srpna 1944, o tom jsem neměla ani tušení.
Knihu jsem četla s přestávkami, to byl neskutečný mazec.
Autorka si dala práci a hledala v archivech, kniha je spíš než román studijní materiál. Některé pasáže se mi nečetly se úplně snadno.
Určitě jsou další tragedie, které se odehrály na mnoha místech, o kterých se bohužel neví.
Kniha je psaná drsně, surově, ale nesmíme zapomínat.
Jsem moc ráda i za fotografie, které v knize jsou.
Rozhodně doporučuji.
Výzva 2022 - literatura faktu.
Inu... tragédie je to bezesporu hrozivá, ale upřímně: o co strašnější, než stovky jiných tragédií, kterých se náckové dopustili jinde v protektorátě, případně tisíců dalších po celé válečné Evropě?
A ono ani tak nezáleží na národnosti pachatelů, protože rudý trezor v Evropě po válce v mnoha ohledech ten hnědý germánský překonal. Tím samozřejmě nechci snižovat ani úroveň knihy, ani dehonestovat událost jako takovou, ale přijde mi to jen jako marketingový tah. Tragédie prostě prodává. Ale třeba takové "Dva proti říši" se mi četlo daleko lépe.
Čili jako největší tragédie mi tu vychází naprostá neschopnost potrestání skutečných viníků a strůjců události.
Karin Lednická má svůj osobitý a velmi rozpoznatelný styl. Zatímco u beletrie (byť vycházející z pravdy) mi ten styl lehce vadil, tady to sedlo jak... Mnohokrát mi kniha vyhnala slzy do očí.
Je hrozné, že to je jeden z mnoha příkladů hrůz druhé světové války a ještě hroznější, že historie se opakuje, byť o pár set km dál. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že teď by to bylo významně jiné. A právě proto je potřeba podobné případy sdílet.
Přidávám se k praní autorky - prosím, mluvte o těchto tragédiich 20. století v hodinách dějepisu!!
Přečteno tentokrát jako audio. A bylo to skvělé v podání Zuzany Truplové a Norberta Lichého. Ze samotného příběhu jsem měla doslova husí kůži. A že se to ve škole vůbec neprobírá, je smutné. Já sama jsem se tyhle hrůzy dozvěděla až teď v seniorském věku. Díky paní Lednické.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
2020 | Šikmý kostel |
2021 | Šikmý kostel 2 |
2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
2024 | Šikmý kostel 3 |
Oceňuji, že kniha byla napsaná velmi čtivě, ačkoli se jedná především o literaturu faktu postavenou na historických pramenech. Střídají se tam krátké příběhové a delší faktické pasáže. Umím si představit příběhové pasáže mnohem delší, čímž bychom se dostali ještě víc do hloubky. Na druhou stranu chápu, že autorka chtěla zachovat dekorum literatury faktu, a proto jsou příběhové pasáže spíš jen takovou výplní, aby se čtenáři, kteří běžně nečtou literaturu faktu, příliš neodradili. V tomto smyslu je kniha napsaná opravdu skvěle a promyšleně.