Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1961
1961
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Kniha se nečetla lehce, ale to jsem ani nečekala. Autorka je známá tím, že dopodrobna nastuduje historické reálie. I když smutné a drsné téma, kniha je výborná.
Knížka se čte hezky, je znat, že pani Lednicka hledala fakta i když jich bylo malo, nejdřív jsem se hodně bala toho, že neni psan ucelený román, ale nakonec se vše cetlo dobře. A že i takoveto tema, o kterem se neví může být popsano a ukazano že netrpeli jen ty nejznamejsi města
Trochu zklamání , série Šikmého kostela byla přece jen o chloupek lepší . Obecně příběhy formou dokumentu moc nemusím , ale bylo zajímavé se dozvědět něco o této opravdu ( po ) zapomenuté tragédii .
Knihy s tematikou 2.světové války mám "ráda", přečetla jsem jich až až.
Tuhle jsem dočetla před časem a musela jsem si dát čas, abych mohla něco napsat.
O Lidicích a Ležákách se všeobecně ví (aspoň doufám), - o téhle tragedii, kdy bylo zastřeleno 36 mužů - nejen ze Životic - (někteří měli tu smůlu, že Životicemi projížděli třebas jen na kole) - v noci 6.srpna 1944, o tom jsem neměla ani tušení.
Knihu jsem četla s přestávkami, to byl neskutečný mazec.
Autorka si dala práci a hledala v archivech, kniha je spíš než román studijní materiál. Některé pasáže se mi nečetly se úplně snadno.
Určitě jsou další tragedie, které se odehrály na mnoha místech, o kterých se bohužel neví.
Kniha je psaná drsně, surově, ale nesmíme zapomínat.
Jsem moc ráda i za fotografie, které v knize jsou.
Rozhodně doporučuji.
Výzva 2022 - literatura faktu.
Inu... tragédie je to bezesporu hrozivá, ale upřímně: o co strašnější, než stovky jiných tragédií, kterých se náckové dopustili jinde v protektorátě, případně tisíců dalších po celé válečné Evropě?
A ono ani tak nezáleží na národnosti pachatelů, protože rudý trezor v Evropě po válce v mnoha ohledech ten hnědý germánský překonal. Tím samozřejmě nechci snižovat ani úroveň knihy, ani dehonestovat událost jako takovou, ale přijde mi to jen jako marketingový tah. Tragédie prostě prodává. Ale třeba takové "Dva proti říši" se mi četlo daleko lépe.
Čili jako největší tragédie mi tu vychází naprostá neschopnost potrestání skutečných viníků a strůjců události.
Čekala jsem román. A jsem trochu zklamaná. Autorka fakta zpracovala jako dokument.
Karin Lednická má svůj osobitý a velmi rozpoznatelný styl. Zatímco u beletrie (byť vycházející z pravdy) mi ten styl lehce vadil, tady to sedlo jak... Mnohokrát mi kniha vyhnala slzy do očí.
Je hrozné, že to je jeden z mnoha příkladů hrůz druhé světové války a ještě hroznější, že historie se opakuje, byť o pár set km dál. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že teď by to bylo významně jiné. A právě proto je potřeba podobné případy sdílet.
Přidávám se k praní autorky - prosím, mluvte o těchto tragédiich 20. století v hodinách dějepisu!!
Přečteno tentokrát jako audio. A bylo to skvělé v podání Zuzany Truplové a Norberta Lichého. Ze samotného příběhu jsem měla doslova husí kůži. A že se to ve škole vůbec neprobírá, je smutné. Já sama jsem se tyhle hrůzy dozvěděla až teď v seniorském věku. Díky paní Lednické.
Poslouchala jsem nádherně zpracované audio na irozhas. Hrůzy o kterých se dovídáme po tak dlouhé době. Ve mně to zanechává hlubokou vzpominku na toto vyprávění. Děkuji paní Lednické, za tak poutavý román.
Tak tohle bylo opravdu moc smutné čtení.
Ale je dobře,že se o tom píše a mluví.
Jsem zvědavá na dalši knihy paní Lednické.
Po přečtení této vynikající knihy, jsem neodolala a poslechla jsem si audio verzi ve výborném podání Norberta Lichého a Zuzany Truplové na Českém rozhlasu. Opět jsem se nemohla v určitých momentech ubránit slzám, pocitům zmaru, úzkosti a studu nad tím, co je člověk schopen udělat člověku :-( Je přímo strašlivé, co musela spousta lidí ve svých životech prožít a pak s tímto stigmatem "žít" dál. Děkuji autorce za skvělé zpracování tématu, díky ní se tato tragédie opět dostane do povědomí lidí.
Strhující příběh, nejvíc mě překvapilo, že se autorka umí podívat na věc z hlediska obyčejných lidí. Kterým je úplně fuk, jestli jim ubližuje fašista anebo partyzán.
Mám velkou radost, že i dneska má šanci získat nějakou literární cenu i poctivý autor.
Děkuji!!!
Šikmý kostel mne nejprve minul a po přečtení prvního dílu mne nijak nenadchl. Avšak na Životice jsem se dost těšila, přeci jen to není popis známé události našich dějin a i když podobných tragických událostí se v historii stalo nespočet, jsem velice ráda, že se autorka vrhla do "pátrání" v minulosti. Způsob zpracování je velice zajímavý - úplný začátek každé kapitoly je uveden útržkem příběhu lidí z jejich pohledu, který je dále rozvinut a dotažen do konce z pohledu vypravěče. Samozřejmě následuje podrobné rozebrání a náhled nezúčastněné osoby. I když se jedná o neskutečně smutnou a tragickou událost, celou knihu považuji za velmi povedenou a čtivou. Vysvětlení všech možných pohledů a obrazová příloha čtenáři pomáhá soucítit se všemi, co to zažili, protože najednou to nejsou jen knižní postavy, ale reální lidé s tváří, minulostí i budoucností.
Myslím, že zde v komentářích je napsáno vše, já jen snad mohu doplnit, že mě naprosto odrovnaly stránky, kde jsou publikovány fotografie z archivu.
Smutek a slzy.
Další fenomenální kniha autorky, jež mě zasáhla snad ještě trochu víc než série Šikmý kostel. Musím přiznat, že o životických událostech jsem opravdu neměla ani tušení, a proto jsem byla více než šokována, co vše mi bylo takovou dobu zatajováno.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Smutná, ale velmi čtivá kniha ze života v Životicích. Autorka opět nezklamala. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby.