Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1474
343
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Hajicek me prekvapil, takovou gradaci bych od neho necekala. Pro me je to pribeh o tom, ze pomsta je k nicemu, protoze nikdy nepride stoprocentne spravne a ve spravny cas. A ze zlost, ukrivdenost a nenavist cloveku ani trochu neslusi. A ze kdyz se dva politicky neshodnou , ani dobrej sex to nezachrani.
Zajimave tema znarodneni , ktere mohlo byt popsano i vice do hloubky. Naopak , v tech par odstavcich autor prilis tlaci na pilu. Kdyz se berou detem domaci zvirata a chlapum stroje, je kolem toho spoustu kriku, ale me autor nedostal.
I tyto veci se dely, presto/mozna snad dnes se narodil novy Hajicek, ktery bude za 40 let psat o tematech, ktere by nas prave dnes mely zajimat a dojimat. Prodali jsme Francouzum nasi vodu a oni nam ji nyni prodavaji zpet. A jeste nas drze poucuji o moralce. Jako kdyby jsme byli nejaka zk. Africka kolonie. Nemci nam sem chteji natahnout povl z druheho konce sveta, bez jakehokoliv vztahu k nasi zemi. Cinanum jsme malem prodali cele Lesy Cr. Vsechny lesy ve vlastnictvi statu. Koreici stavi montovny na nejurodnejsi pude, a Nemci. Supermarkety. Na cernozemi . Prodavame pudu zahranicnim spekulantum. Nejsme potravinove sobestacni. A za koministu jsme byli. Co ja bych za to dala, kdyby se to dalo vratit. Za nejvetsi chybu komunizmu povazuji to, ze likvidaci i tech malych zemedelcu zabili ten pocit hrdosti z vlastnictvi pudy v nas. Vzdyt drustevni vypomoc funguje napr. v Rakousku v kazde male vesnici.
"Nedonutili mě nenávidět." - Je to pěkná kniha, dobře se čte. Zajímavé téma, je to nahlédnutí do nedávné a nelehké doby naších dějin. Již jsem četla knihu Rybí krev a na stole mně leží Deštová hůl. Moc se těším. Jsem ráda, že se mně knihy od autora pana Hájíčka dostaly do ruky.
Luxusní propletenec událostí a postav podtržené dramatickým nádechem doby.Výborná kniha!
Tato knížka byla milým překvapením. Seznámí nás trochu s profesí genealoga, ale hlavně nám přiblíží dobu násilné kolektivizace českého venkova padesátých let.
Jsem přesvědčená, že kdo něco takového nezažil, nemůže dnes ani věřit, že se takové zločiny mohly dít jen pár let po světové válce.
A tak asi nejobdivuhodnější je v knize myšlenka: "Nedonutili mě nenávidět."
Nikdy by neměla být pro cokoli a kohokoli omluvou fráze: "Byla / je taková doba." Doba je taková, jací jsme my.
Přidávám ještě odkaz na knihu, která není románem, a tím pádem tuto dobu ukazuje ještě mnohem děsivěji.
https://www.databazeknih.cz/knihy/vyhnanci-akce-kulak-126452
Super, napínavé. Ale určitě nezapomenu na inspirativní příběh jednoho statečného sedláka, kterého režim nedonutil nenávidět. Od něj by se Marta Kubišová a jiní podobní "hrdinové" mohli učit.
Četl jsem celou noc, nemohl jsem se odtrhnout a když jsem zavřel oči, stejně jsem nemohl spát a zase se ke čtení vrátil. Zastavil mě až ráno zvonící budík.
Jo a asi začnu sestavovat rodokmen :)
Lituji, ale musím knihu ohodnotit jako průměrnou (a to ještě mhouřím obě oči).
Autor si ke zpracování zvolil nosné téma, ale bohužel jej nedokázal uchopit tak, jak by si zasloužilo. To je velká škoda a trochu to Jiřímu Hájíčkovi zazlívám. Domnívám se, že se k tomuto neslavnému období našich dějin v dohledné době (jestli kdy vůbec) jen tak někdo nevrátí a proto to považuji za promarněnou šanci. Přitom se nabízela příležitost pro velký román se sociální tématikou.
Kniha je plná banalit a povrchností, které ani nikam neposouvají děj, ani nevytváří atmosféru, ale jenom tvoří vatu na vyplnění stránek. Zmenšení objemu na polovinu by ji neublížilo avšak ani výrazně nepomohlo (zbyla by jen trochu delší povídka, navíc napsaná na úrovni slohového cvičení). To důležité a zásadní, co by ji pozvedlo, čím by se vryla do paměti, v ní prostě není. Kniha ani tak není o kolektivizaci venkova v padesátých letech jako spíš o pátrání v archivech a o zjištění, že dnes je to už vlastně všem všechno jedno. Kniha ve mně nedokázala vzbudit jedinou emoci. Bohužel.
O (ne)vinně a (ne)smyslném vypořádávání se s minulostí. A to vše jakoby mimochodem.
"Nedonutili mě nenávidět."
Ten morální neklid z toho sice koukal už od začátku, ale jak z toho furt nic pořádnýho nebylo, ukolíbalo mě to ospalý horký léto tak, že jsem ty poslední dvě kapitoly musela číst dvakrát, abych to pochopila. Respektive abych pochopila, že pokoušet se najít viníka k pomstě je stejně marná fuška teď, jako byla tenkrát, v divoký padesátkový vesnici.
Nejsmutnější je sledovat, jak Hájíček vdechuje život ruinám rozpadlýho selskýho baroka, vytahuje ze ztracených a nikým nehledaných kronik jména utýraných statkářů a sedláků, nutí pamětníky mluvit, neodejít s tím pokladem mluvené historie navěky, rekonstruuje jejich malé dějiny - a přitom vytváří dějiny velké. A to všechno bez pompy a beze snahy o něco obrovského. Ta nenucenost je geniální, dojemná, vtahující. I přes skromnost a textovou kultivovanost tu vyrůstá epická tragika komunismu, který dopadl na český venkov jako meteorit - zatlačil až definitivně zničil jeho podstatu, rozežral soudržnost venkovanů a stál na počátku zhrubnutí a zdecimování krajiny a všeho živého v ní. Tohle jsou ty dějiny, které Češi potřebují slyšet a tohle je přesně ten způsob, kterým se to současným českým autorům historické prózy pořád nedaří říct.
„Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka, kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy, kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama, kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích, kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934, kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda, kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta, kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není...“
Působivá knížka, kterou budu ještě dlouho vstřebávat. Dostala mě.
Mám ráda Hájíčkův úsporný a zároveň emotivní styl, krajinu i postavy, které s pochopením zobrazuje. Vynikající.
Návrat do života vesnice v době zakládání JZD, likvidace statků, sousedské spory i nenávist .... . Při sestavování rodokmenů se dozvíme mnoho zajímavého.
Čekala jsem, že to bude lepší. Knížka má zajímavou atmosféru a po stylistické stránce je čtivá, přičemž byl zajímavý i závěrečný plotwist, ale něco jí hrozně chybí. Není moc zapamatovatelná. A Daniela je mega kráva.
Půjčila jsem si na základě románu Rybí krev, který jsem četla jako první. Musím říct, že Rybí krev se mi četla i líbila víc (proto pouze 4 hvězdičky), ale i tak jsem Selský baroko se zájmem přečetla. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda je mi hlavní hrdina sympatický, anebo mi ho bylo spíš líto. Autor skvěle popsal vztahy na vesnici, jejich úskalí, mentalitu lidí, co se snaží zapomenout v kontrastu s těmi, co si minulost navždycky nesou v sobě a neumí se ji zbavit. Na závěr skvělá zápletka, která vlastně celý vyprávěný příběh pozvedla. Osobně jsem měla trochu problém s rodinnými vazbami několika rodů, které byly v knize postupně odhalovány, je potřeba se víc soustředit a klidně se v knížce vrátit.
Minimální děj a přesto velmi čtivé. Uvěřitelné postavy, popisy jsou tak akorát.
Výborná kniha,která mne dostala.Genealog Pavel Straňanský je člověk,který kašle na peníze a hlavně si jde za svým cílem,protože jeho práce ho nadevšechno baví a je ochoten jí obětovat všechno.
Skvělé čtivo, vážení! Vpravdě kam se hrabe blekotání Keplerů aspol., nad nimiž už jsem zlomil hůl. Takto si představuji inteligentní venkovskou detektivku navíc s promyšleným přesahem do lidské duše, resp. pohmožděných lidských duší, a mrazivých let padesátých, kdy lidská "lidská" srdce krvácela a byla krvácena.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 2 088x |
| Čtenářské výzvě | 418x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 431x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Pokud přežijete šok ze zmatku prvních stránek, bude potom příběh už celkem plynule ubíhat. Doba ne tak vzdálená a o to víc nepěkná, celkem suše a bez příkras podaná a k tomu gradující příběh ze současnoti, to je vše vměstnáno do tohoto románu. Popisy vesnických stavení a vůbec utahaného života na vsi, je velmi realistický a mám z něj veskrze stejné pocity. Kdo není u dobrovolných hasičů jako by nebyl, kdo se přistěhoval nezapadne ani kdyby se na hlavu stavěl....Jdu na volné pokračování