Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447917/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas-gb8-447917.jpeg
4
1780
471
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?... celý text
Přidat komentář
Na úvodních stranách mě ta marnost vetkaná do dialogů bavila. Tohle Soukupová opravdu umí. Po dvou stech stranách jsem se ale přichytila, že dělám to, co opravdu nedělávám - že přeskakuju odstavce, protože je to furt to samý, furt to samý, nikam se to neposouvá, klouže to po povrchu, ti dva se míjejí, už sedmnáct roků se míjejí a mě už taky začínají míjet... a přestávají zajímat.
Teď mě mnohem víc zajímá, kam se poděla autorka, která mě před nějakými deseti roky dostala novelou K moři.
Pro mne zatim nejlepsi knizka od Soukupove. Jeji styl mi proste sedne, postavy nejsou zadne umelotiny, dialogy namichane s tim, co probiha cloveku v hlave, pribeh vypraveny z ruzneho pohledu (a ze v tom jsou rozdily, co?) - proste dokonale. Neni to zadna cervena knihovna, misty se clovek musi smat nahlas a jinde je to zas docela drsne.
Pet palcu nahoru a tesim se, co dalsiho napise.
Knížka, která nesedne každému. Jednoduchá pro mnohé až obyčejné či nudné téma. O to více bez příkaz a ze života. Hlavní motiv - vztah Alice a Richarda v průběhu sedmnáctiletého vztahu. V podstatě sledujeme okem diváka životy protagonistů. Seznámíme se s tím jak vztah vzniká, vyvíjí, rodičovství a povinnosti, vyskytují se problémy, pomalý přechod do stereotypu a šedi, bum bác lanko není našponované a přetrhává se. Jak dál? Kdo za to může? Je dostatečná péče o vztah?
Přečtením knížky se vyvrbí témata, která ve společnosti rezonují často, ale je potřeba opakovat a poučovat se. Protože v něčem se vidíme asi všichni.
Jsem zklamaná a naštvaná. Tahle kniha je ztráta času. Nudila mě. Bylo to na stejné úrovni jako poslouchat dvě matky, které se baví o tom, co budou vařit.
Už nebudu věřit komentářům ostatních. Pokud je tahle kniha to, co lidi chtějí, začínám se obávat, kam se bude ubírat česká literatura dál.
Možná mám jen velké štěstí a žiju si příliš dobře na to, aby mě bavilo babrat se v tak špatných vztazích a nezajímavých lidech. Možná si ale žiju spíš tak nějak normálně a to, že je pro mnohé rodina v knize taková "ze života", je spíš smutný.
Miluju úsporný styl, ale málokdo ho umí. Například Květa Legátová je toho dobrým příkladem. Tato kniha ale ne. To, co tady dost lidí nazývá úsporným stylem, s tím ale nemá nic společnýho. Tady jde spíš o absolutní zjednodušenost jazyka, na čemž nemá zásluhu jen hovorovost. Společně s tématy to je prostě hrozně primitivní čtení. Kdybych si místo několika hodin čtení pustila jeden díl některého večerního seriálu na Nově, přínos by to mělo stejný.
Je smutný, že tohle lidem stačí, že to považují za kvalitní četbu a řadí toto mezi knihy roku. Ale chápu, že nejvíc vydělávají právě tyhle knihy, jejichž jediným kladem je, že se "dobře čtou".
Kniha mě strašně rozčilovala. Postavy absolutně nesympatické, a to, že spolu nemají být a že se vztah nemůže vyvíjet dobře, bylo od začátku jasné.
Na druhou stranu oceňuji, že celá věc nebyla podána černobíle a jeden z partnerů vyzobrazen jako ten zákonitě špatný.
A poučení na konec? Prosím vás, pokud spolu neumíte komunikovat (což je základ vztahu), nebuďte spolu a hlavně si nepořizujte děti, které kvůli vám budou jen a jen trpět.
Jinak styl Petry Soukupové mi sedí, líbí se mi.
Snažím se neporovnávat s Nejlepší pro všechny. Ta se mi totiž strašně líbila a moc mě bavila.
Zkomírající manželství po sedmnáctiletém vztahu, o který nikdo nepečoval. Obyčejný, jednoduchý jazyk jen podtrhnul postupný úpadek. Myslím, že každý se v nějakém okamžiku zahlédl... Čte se lehce, i když lehké to teda není.
Knihu jsem přečetla za dva dny. Mám s ní však hned několik problému. Od začátku mě rozčilovalo, že je celá kniha napsaná tučným fontem a nejsou zde žádné přímé řeči. Za celou dobu vám v knize nic nezacituje ani jedna uvozovka - pro mě velmi frustrující. Kromě pro mě nevyhovující formy, mě dále rozčiluje i naprostý pesimismus hlavního manželského páru. Asi mnoho takových vztahů existuje, ale ať s tím sakra něco dělají. Jsem pár měsíců vdaná a takto to opravdu nepůjde. Samozřejmě jsem se ztotožnila hned s několika situacemi, které v partnerském životě prožívám, ale naštěstí se je snažíme řešit jiným, dovolím si říct, konstruktivnějším, způsobem.
Po celou dobu čtení, jsem byla naštvaná jak na Alici tak na Richarda. No a chudáci děti. Dávám tři hvězdičky, protože i když mám výhrady, kniha ve mě vyvolala mnoho pocitů, i když většinou negativních, ale i takové emoce na světě existují. Podruhé ji nejspíše číst nebudu, ale moc ráda si ji nechám ve své knihovně. Nejen kvůli krásnému zpracování desek knihy, kdy růžovo bílá kombinace rozzáří moji knihovnu, ale i proto, že kdyby náhodou naše domácnost začala inklinovat k takto hroznému chování, začnu si tento odstrašující přiklad předčítat nahlas, abychom s tím co nejrychleji začali něco dělat.
Skvělá kniha! Jak příběh, tak styl psaní mi neskutečně sedl. Je to příběh ze života, kterému věříte a je vám z toho až úzko, jak může dopadnout partnerský a rodinný život. Kniha má sice otevřený konec, ale tady mi to vůbec nevadilo. Člověk si umí představit, jak by to pokračovalo dál. Od Petry Soukupové je to moje první kniha a rozhodně ne poslední.
Opět super čtení! ze života, tak jak to prostě je, životní a vztahový stereotyp, který nastává po x letech společného života /a myslím, že 17 let není zas tak moc :-)/ někoho to ubíjí, někdo se v tom cítí dobře, protože zvyk je železná košile, lidé, co jsou hodně kreativní nebo workholici nebo naopak hodně pohodlní to také snášejí líp, jelikož ten stereotyp nemají ani čas pocítit nebo ho pocítí, ale měnit nechtějí ... málokdo si uvědomuje, že právě v tom stereotypu a úplně obyčejných věcech je to štěstí, nemusí se dít zrovna nic převratného... štěstí je ta cesta, ne cíl.... líbil se mi i otevřený konec, každý si to může uzavřít jak chce... moje verze konce je, že Richarda přešla erotická fascinace z mladé milenky, růžové brýle mu spadly a zjistil, že v každém vztahu je to časem v podstatě podobné a toužil se vrátit ke své ženě, ale ona nebyla tak blbá a nevzala ho zpět!! :-) příběh není nijak neobvyklý, ale fascinuje mě to výstižné a trefné vylíčení pocitů všech zúčastněných, přečteno velmi rychle a bavilo!
Skvělá kniha. Mám ráda Petru Soukupovou, její styl mě baví, v jejích příbězích člověk vždy najde i kus sebe sama. Je to syrové, realistické, nepřikrášlené, přesně takové, jaký je obyčejný život.
Knihy Petry Soukupové mám ráda, bože jak ona dokáže popsat to, co spousta z nás prožívá , s takovou lehkostí. Styl vyprávění mi naprosto sedí , ani otevřený konec mi nevadí , tak to prostě je a každý z nás si to v duchu dokončí po svém a to se mi líbí
Krásně napsaný příběh jedné rodiny. Kniha me moc bavila. Ale jak to dopadne? Vrati se?
Tak já budu asi jediná, ale nemůžu dát víc jak tři hvězdy. Bohužel mi nesedl styl psaní, stále mi to nějak vadilo. Pořád jsem čekala změnu příběhu nebo možná i jiný konec....Autorce dám ale ještě šanci s jinou knihou.
Jsem fanynka :-) knížka se mi moc líbila, někdy jsem si říkala, tohle znám, jako by mi někdy viděla až do duše. Konec mi nevadil, nechává prostor pro fantazii a dobrých konců je v knihách hodně, ale v životě to tak prostě nechodí.
Kniha s obyčejným tématem rodinných vztahů, podaným neobyčejným způsobem. Strohý styl psaní, který nechává vyniknout sdělení knihy a emocím, které někdy jdou až na dřeň. Kniha opravdová, plná každodennosti, kterou všichni známe, a se kterou se dokážeme lehce ztotožnit. Kniha vyprávěná z více úhlů pohledu, což přidává postavám na opravdovosti a uvěřitelnosti. Tuhle knihu si dejte, tváří se jako povídání o rodině, ale zasáhne!
Můj dojem: "Hrdinové" se jen přesunuli z předchozích knih autorky, jsou ale mnohem povrchnější.
O podobné situaci píše dle mého názoru lépe Petra Hůlová ve "Zlodějce mýho táty".
Soukupová je jednou z mých nejoblíbenějších autorek vůbec. Ale i já musím souhlasit s některými komentáři přede mnou, že tohle je asi to nejslabší, co jsem od ní četla. Laťka je ale v tomto případě nastavena tak vysoko, že i tak musím knihu hodnotit dost pozitivně. Příběh je sice všední, ale řekla bych, že se v obou hlavních postavách každý z nás alespoň trochu najde, až mě z toho místy mrazilo. Soukupová znovu popisuje děj z pohledu více postav, minimalisticky, syrově a tísnivě, což utváří celou atmosféru knihy. Zklamal mě hlavně závěr, obecně jsem od knihy čekala trochu víc, ale stejně jako u jejích předchozích děl, vše asi skončilo v ten správný čas.
Ďalšia skvelá kniha do Petry Soukupovej, taký obyčajný príbeh, obyčajnej rodiny, s obyčajnými problémami. Šedá každodennosť života sa vplíži do ich životov a z nej ich vytrhne mimomanželský pomer. Uvažujem nad záverom, happy end by bol ťažko uveriteľný a vlastne takéto otvorené ukončenie príbehu tam aj celkom sedí, lebo veď takýto je život, nie všetko sa dá pekne uzavrieť a veľa vecí ostáva nevypovedaných ako v tomto príbehu...
Štítky knihy
rodina manželství rozvod rodinné vztahy milostné příběhy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Nemyslím se, že tohle by byla kniha, která nemám svému čtenáři co předat. Ale určitě záleží na tom, v jaké životní fázi právě jste. Nemáte partnera (potažmo manžela) a děti? Pak to asi nebude nic pro vás. Jinak je to podle mě naprosto reálný příběh. I takhle to v životě chodí - lidé se prostě mohou začít míjet. Žijí vedle sebe, nikoli spolu. A pak to všechno trvá a vleče se to, než to celé vygraduje. Troufám si říct, že pokud máte rodinu, musíte se alespoň v některém okamžiku najít. Protože život prostě není pořád růžový.