Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447917/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas-gb8-447917.jpeg
4
1780
471
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?... celý text
Přidat komentář
Kniha mi vyplnila několik lednových večerů, autorku už mám přečtenou (tedy až na její tvorbu pro děti), tak jsem nebyla moc překvapená stylem psaní a příběh mě zajímal i nutil přemýšlet a "nastavoval zrcadlo". Jen nějak nevím, co o knížce napsat víc. Je to hodně o tom, co si lidé myslí (Věci, které si myslíme) a neřeknou nahlas, a potom se to nabaluje. PS umí velmi dobře vystihnout ty myšlenkové pochody různých postav, že vlastně chápete každou z nich, prožíváte to s nimi.
Klasická Soukupová. :) Knížka splnila moje očekávání, nicméně ke konci už jsem se trošku nudila.
Takový obyčejný příběh ze života, který většina z nás zná...nemusí být úplně stejný, ale základní rysy zažívá většina manželství. Občas jsem měla pocit, že některé situace byly opsány z mého rodinného života:-)
Obě postavy mě trochu iritovaly, ale zároveň příběh provokoval tou reálností s jakou se podobné věci dějí kolem nás.
Moje první setkání s Petrou Soukupovou nedopadlo vůbec špatně! Začnu stylem, který je minimalistický, skoro bych řekla až strohý. Díky tomu se ale knížka čte velmi rychle, nechybí jí čtivost a po celou dobu čtení mě neskutečně fascinovalo, s jakou lehkostí dokáže autorka popsat úplně obyčejné životní situace. Vyprávění je syrové a ničím nepřikrášlené, zkrátka takové, jaká je realita každodenního života. A bohužel si myslím, že se v něm spousta lidí uvidí.
Musím říct, že tahle kniha pro mě byla něco jako odstrašující případ. Vím, že je to pro spoustu lidí realita, ale zároveň vím, že takhle nikdy žít nechci. Základem dobrého vztahu je vždycky komunikace a ta tady nefungovala ani omylem. Všechny postavy mě svým chováním neustále vytáčely, ať už to byla Alice, Richard, nebo jejich děti. A ačkoliv se knížka četla lehce, působila na mě dost depresivně.
Líbilo se mi, že autorka při vyprávění střídala pohledy všech hlavních hrdinů. Čtenář jim tak může mnohem lépe porozumět a vidět stejnou situaci z pohledu obou manželů, nebo dokonce očima dítěte. Bylo to úplně neskutečně reálné, opravdu jsem věřila tomu, že se i skuteční lidé ve skutečném životě mohou cítit přesně takhle. Ale i když jsem se dokázala skvěle vžít do situace postav, absolutně jsem nedokázala pochopit, proč by někdo chtěl dobrovolně zůstávat v takovém vztahu…
Svým způsobem to ale bylo dost zábavné čtení. Když se člověk nenechá úplně pohltit tou depkou a ponechá si určitý nadhled, tak si ten obyčejný život obyčejných lidí celkem užije. Přesto ale nemůžu hodnotit plným počtem hvězd, a to hlavně z toho důvodu, že ve mně knížka nic zásadního nezanechala.
Kniha mě bavila, i když ta přímá řeč, která tam vůbec není mi ze začátku chyběla. Osobně nechápu lidi, kteří jsou ve vztahu bez lásky, kteří jen vedle sebe fungují, ale nejsou spolu šťastni, ale vím, že takových je spousta. Je to kniha ze života, navíc i protkaná jak to vnímají děti.
Tak jo, tahle kniha vám buďto zaleze pod kůži anebo ji přetrpíte, nic mezi tím. Já patřím ke druhé skupině. Ano, Soukupová umí budovat charaktery, ano Soukupová umí popisovat stereotyp, který většina z nás žije a nechce žít, ale co dál? Přečtete-li si několik jejích knih, motivy se začnou omílat a byť zůstává obdivuhodné, že věrohodně popíše muže s krizí středního věku stejně tak jako jedenáctiletou holku, která ze všeho nejvíc touží po domácím mazlíčkovi, prostě si jejich osudy přečtete, na chvilku k nim přilnete, knihu zaklapnete a končíte. Byť se to mnohým bude zdát jako vyhrocený soud, já zkrátka nechápu, proč bych měla strávit pět hodin čtením knihy, která mi dá asi tolik jako zhlédnutí dvou dílu nejmenovaného seriálu… I tam jsou přeci ty charaktery uvěřitelné a jdou „až na dřeň“, což je přirovnání, jež snad u téhle knihy každý používá. Nechápejte mě zle, od příběhu dostanete přesně to, co slibuje, takže nač si vlastně stěžuju, jen pro mě je to prostě málo, já potřebuju, aby kniha měla nějaký přesah – společenský, historický, stylistický, to je jedno, ale nějaký… Poslouchala jsem jako audioknihu, které formálně nemám co vytknout, každého ze čtyř hlavních hrdinů namluvil někdo jiný, což je příjemné osvěžení, ale když vás prostě nezaujme příběh, ani dobře zpracovaná audiokniha to obvykle nezachrání, bohužel i v tomto případě. Jistě je ale na místě pochválit grafickou úpravu, Pecina je zkrátka třída a jeho práce nezaměnitelná :)
Na novinku Soukupové jsem se těšila a “šetřila” si ji na Vánoce, ale bohužel mě zklamala. Myslím, že autorka umí víc. Popis stejného příběhu z pohledu různých postav mám ráda, ale tady mi to přišlo trochu odfláknuté... Místo aby se člověk ponořil do situace, tak jen tak klouže po povrchu. Každý den holt nemůže být posvícení.
Miluju styl Petry Soukupové! Zpočátku mě hlavní postavy štvaly (Alice víc), ale postupně jsem se s nimi sžila. Je to takový ten pocit, že se s postavami neztotožňujete, ale už je znáte, rozumíte jim a jste součástí jejich světa. Tohle prostě Soukupová umí. Často jsem se v chování Alice viděla, což je trochu nepříjemně nastavené zrcadlo, a v některých chvílích jsem místo Richarda viděla svého muže. Kniha by pro mě mohla trvat déle, po skončení knihy mi totiž bylo vyloženě smutno, že jsem se se všemi musela rozloučit. A ač jsem měla pocit, že do hlavních hrdinů vidím, nedokážu odhadnout, jakým směrem by se vztahy vyvíjely po skončení knihy. Za sebe knihu doporučuji všema deseti.
+ Mnoho dobrých postřehů. Člověk se skoro jistě v některých situacích pozná a donutí ho to k zamyšlení nad sebou samým. Líbily se mi pasáže viděny dětskou optikou.
- Dost věcí nedotažených. Primitivní jazyk. Tučný font písma (proč?!?). Některé pasáže zdlouhavé. Extrémní předvídatelnost.
Další z řady pro dnešní dobu typických knih, které vynikají hlavně tím, že se strašně snadno čtou (tj. onen výše zmíněný primitivní jazyk) a to je tak všechno. Splývají jedna se druhou. Vzniklé jen aby byly a (asi) vydělávaly. Ach jo.
Styl Petry Soukupové mě snad nikdy nepřestane bavit! Ten sled myšlenek, ty asociace... Zdá se mi, jakoby někdo tahal mé myšlenkové pochody rovnou z hlavy a přenášel je na papír.
Neskutečně mě bavilo, jak přirozeně se prolínaly roviny všech postav, jak nenásilně autorka čtenáře provede ,,bytím" jedné rodiny.
Nad dvojicí Alice a Richarda mi bylo smutno hned od začátku. Jejich seznámení a první společný víkend mi připadal trochu nepatřičný. Alice, přítelkyně, žena, máma, jakoby se přizpůsobila všemu a všem přesně tak, jak to znám ze své rodiny. Jediným způsobem, jak dokáže dát najevo, že se cítí nekomfortně, jsou zlé pohledy a nepatřičné poznámky na adresu Richarda, navíc před dětmi, takže se postupem času samozřejmě není čemu divit, že se k otci staví tak, jak se staví. Richard sice není ukázkový otec, ale kdybych se do něho měla vcítit, připadala bych si v této rodině jako někdo navíc.
Miluju úsporný styl psaní Petry Soukupové, ten tu nechyběl. Líbila se mi zajímavá forma románu složeného ze střípků, tedy povídek. Je to román ze všedního života, o rodinném soužití, kde máme možnost vidět situaci pohledem obou partnerů Alice, Richarda a později i jejich dětí Loly a Káji. Ve spoustě situací jsem se našla a musím nechat doznít.
Vzhledem k mému stavu před rozvodem, kdy jsem ovšem od rodiny odešla já a ne kvůli někomu jinému, a syn, kterému je třináct bydlí ve dvou domácnostech, je pro mě téma knížky hodně na tělo. Nicméně nejlepší pasáže byly ty viděné dětmi, ženské myšlení jde autorce velmi, ale nejde prostě nic paušalizovat.
Přečteno rychle, ale musím si v sobě srovnat všechny pocity, což vskutku není jednoduché.
Každý se musí naučit žít a vyjít hlavně sám se sebou a to je sakra dřina.
Nejdříve mně bylo líto, že Soukupová už nepíše tak, jak psala. Pak jsem ale jejímu lehce inovovanému stylu propadla a knihu jsem zhltla. Je hustá, nebere se servítky.
Kniha je to zvláštní a svým způsobem smutná, ale je že života a to opravdu velmi věrně. Přečíst doporučuji, jen doporučuji v lepší dobu než když prožíváte rozvod.
Román o manželství, které se asi nemělo vůbec uzavřít. Ani k jednomu z manželů jsem si nedokázala vytvořit žádný vztah - oba byli nesympatičtí - a dětí mi bylo upřímně líto, že v takovém soužití musí být, to jim do života moc nedá. Přečíst se to dá, ale připadá mi, že Petra Soukupová hodně píše o lidech, kteří spolu nejsou schopni komunikovat, takhle se přece nedá normálně prožít plnohodnotný život, to je jen takové přežívání, ti lidé nemají žádnou radost ze života.
Naprostá paráda, pro mě chuťovka. Neskutečně čtivé, přesvědčivé, většinou výborné tempo situací. Charaktery parádní, do všech jsem se dokázal ihned vžít. Kniha psaná z pohledu čtyř osob, dvou dětí a dvou dospělých. Nejvíce mě bavilo, když to bylo z pohledu otce, asi proto, že jsem chlap, tak jsem to přesně tak cítil. Méně mě bavily situace z pohledu dětí, určitě byly přesvědčivé, ale prostě jsem jim už věkově moc vzdálen, aby mě nějak obohatily.
Štítky knihy
rodina manželství rozvod rodinné vztahy milostné příběhy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Ze začatku mi to přišlo jako celkem humorné čtení. Druhá část už ovšem humorná nebyla. Občas povídky na sebe nenavazovaly, což bylo matoucí. Každopádně to byla má první kniha od autorky a určitě ne poslední. Její styl psaní mi opravdu sednul.