Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6580
6580
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Tohle mě moc bavilo a strašně rychle se mi to přečetlo. Autorka prostě umí na jedničku s hvězdičkou. V téhle knize mě také hodně bavilo to, že se střídaly kapitoly v pohledu vypravěče (Svatopluk X Bohdana) - to příběhu dodalo dynamiku a potřebnou razanci. Příběh byl zajímavý, ve své podstatě jednoduchý, ale v tom je právě ta jeho síla, mapující vývoj postav v čase výborným vypravěčským uměním a krásným jazykem, charakteristika jednotlivých postav opět bravůrně vykreslená a hlavně mělo to pořád na mušce hlavní myšlenku o důležitosti komunikace.
Tohle by si měli určitě přečíst hlavně muži, protože s tím sdělováním svých myšlenek, pocitů a názorů máme fakt problém a právě tyto "komunikační bariery" působí obrovské množství nedorozumění a nepochopení ve vztazích (manželé/děti/rodiče/sourozenci). Je zajímavé že z "cizími" lidmi jsme schopni mluvit prakticky o všem a na "domácí půdě", kde je toho nejvíce potřeba, to prostě zanedbáváme, bagatelizujeme a vůbec nevnímáme jakou má důležitost nahlas sdělovat své myšlenky svému okolí. Čas každému neúprosně běží závratným tempem a nejde jej vrátit zpět, pak člověk jen může litovat nevyslovených slov, vět a toho všeho co měl říct a ponechal si to jen pro sebe ve svých myšlenkách a ve své hlavě.
A v tom je právě síla této knihy, že ukazuje jak obrovskou moc má jazyk a lidské slova a jak tragické následky může mít ticho a mlčení. Byla to krásná četba a ostatním mohu jen doporučit!!!
Paní Mornštajnová psát umí, o tom není pochyb. Knize jsem však pět hvězd dát nemohla. Děj i postavy mne bavily, dokázala jsem se do nich vžít, líbilo se mi - jak je u ní zvykem- vykreslení životů na pozadí československé minulosti. Přesto mi některé stránky přišly zbytečné, nic do děje nevnášely a
SPOILER!
...to, že je Bohdana vlastně němá, jsem se dozvěděla někde ke konci knihy a bylo to překvapení. Celou dobu jsem měla dojem, že dívka je jen málomluvná. Konec takový nepřekvapivý, nezajímavý, v podstatě k ničemu nedošlo, nic se nevyřešilo, to, co se stalo na poslední stránce se mohlo stát i na stránce 89 a nebyl by to rozdíl. Ocenila bych třeba vyprávění z pohledu Blanky v zahraničí, její prožívání situace...A těch maličkostí bylo více.
Silný příběh, úžasná kompozice knihy, která se čte úplně sama a lehce plyne od prvního slova až po poslední. Na konci jsem si přála, aby knížka měla aspoň tisíc stran. Alena Mornštajnová nezklamala a po obrovském úspěchu Hany tímto dílem potvrdila svůj talent.
Čtvrtá kniha - TICHÉ ROKY, kterou jsem přečetl od Aleny Mornštajnové. Byl jsem plný očekávání a napjatý, jak se mi kniha bude líbit. Musím upřímně říci, že se mi kniha líbila a považuji ji po Haně za druhou nejlepší knihu, kterou jsem od autorky četl.
V knize se řeší mezilidské vztahy, a jak je správně v anotaci uvedeno, jedná o intimní rodinné drama. Kapitoly jsou rozděleny na části OTEC A DCERA. Svatopluk Žák je oddaným komunistou, který věří myšlenkám socialismu. Autorka opětovně jako v jejích předešlých knihách zasazuje část příběhu do období komunismu a mě stále baví číst o této době v jejím podání. Pár let jsem žil v komunismu a nějaké vzpomínky mám uchovány v paměti. U knih, kterou jsou laděny do této doby, přemýšlím nad klady a zápory socialismu a demokracie. Kladu si mnoho otázek.. Když jsem četl příběh kamaráda Svatopluka Žáka, vzpomněl jsem si na vyprávění mamky, která mi řekla o ženě, se kterou pracovala, co se jí během komunismu přihodilo. Byl to podobný příběh, o kterém se dočtete v této knize, a byl hodně smutný. Pokládám si otázku, proč lidé v období komunismu, kteří se ničím neprovinili, museli trpět za ostatní rodinné příslušníky?!
Při čtení knihy jsem se zamyslel nad rodinnými vztahy, kdy lidé bydlí v jednom domě a jakoby byli úplnými cizinci. Někdy stačí jedna chyba, které se člověk dopustí, a mezilidské vztahy mohou být nabourány a těžko se znovu obnovují. Říká se, že rodina by měla držet pohromadě za každé situace, její členové by si měli být vzájemnou oporou. Vztahy mezi rodiči a dětmi by měly být harmonické, rodiče by měli být vzorem pro své děti, měli by se dětem věnovat, projevovat jim lásku, vštípit jim mravní hodnoty, společně provozovat nějaké aktivity. Je mi líto těch dětí, kteří tuto rodinnou pohodu nikdy nezažijí. Člověk mnohdy svým špatným postojem ztratí hodně času, který by mohl věnovat svým nejbližším a svoje chyby si uvědomí až po mnoha letech a chtěl by je napravit, anebo alespoň se sblížit s člověkem, ke kterému se během života nechoval dobře. Někdy je to možné, jindy nikoliv. Ale ztracené roky dítěti nikdo nevrátí a to je velká škoda.
Kniha se četla dobře, závěr knihy mohl být více rozvinutější, připadal mi useknutý.
Citáty, které mne oslovily:
… i pouhé slovo mnohdy ranní a poznamená vztah dvou lidí navěky.
Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou.
Nebylo to tak, že by se strana mstila na rodině provinilce, to v žádném případě. Pokud ale někdo utekl, znamenalo to, že v rodině je něco špatně. Dotyčný jedinec byl shnilé jablko, od nějž se vždycky nakazí i plody, které mají tu smůlu, že jsou blízko něj.
Už se naučila, že úsměvem a přitakáváním dosáhne víc než divokým dohadováním.
Alena Mornštajnová opět nezklamala! Já její knihy naprosto zbožnuji, a proto jsem měla velká očekávání když se mi do rukou dostala její nejnovější kniha Tiché roky. A moje očekávání se splnilo a ještě jsem z toho byla maximálně nadšená. Její styl psaní miluju. Dokáže tak krásně, zajímavě a procítěně psát. Kniha má velice zajímavý příběh, který vás úplně vtáhne do děje. Upřímně jsem vůbec netušila, co se bude v knize dít. A každou stránkou se tam toho dělo čím dál tím víc. Rodinné drama, které se v příběhu odehrávalo, bylo poutavé, zajímavé, ale i svým způsobem smutné a chladné. Konec nechala autorka tak nějak "nedokonšený", protože když jsem knihu dočetla tak jsem si říkala "A kde je to pokračování?".
Já jsem z knihu strašně nadšená a můžu všem jenom doporučit.
Krásná obálka a krásná kniha. Chvílemi jsem měla opravdu velký problém snažit se pro Svatopluka najít pochopení... a v některých chvílích to fakt nešlo. Každopádně jde o velmi silnou knihu vyvolávající velké emoce, ale ne takové ty prvoplánové. Tyhle jsou hluboké. Takové ty, které brnkají na něco uvnitř nás, na naše skrytá místa.
Rozhodně je to výborná kniha, kterou bych ale nedoporučovala číst v nějakém hodně melancholickém období. Určitě by pocity smutnu, úzkosti nebo beznaděje nevylepšila.
Další bravurní kniha výborné spisovatelky. Čtivá, dechberoucí, strhující, uvěřitelná, bez zbytečného patosu nebo unylého konce. Paní Mornštajnovou považuji za jednu z nejlepších současných spisovatelek a Tiché roky to opět potvrzují. Velmi doporučuji.
Zvláštní kniha. Svojí strukturou, kdy každá následující kapitola plynule navazuje na text kapitoly předchozí. Kdy dva, a vlastně mnohem víc dílčích příběhů, začínajících v různých časových rovinách, vytvoří jeden celek, jako řeka z různě dlouhých přítoků vytvoří jeden tok, který se po čase vnoří do moře, a od této chvíle není zřetelný. Tak na konci příběhů je otazník, ve kterém se ztrácí další osud. Není odpověď, není řešení. Nebo naopak - je několik možných řešení, a každé z nich může být tím správným, nebo naopak špatným. Svatopluka můžeme litovat jako postiženého životem nebo nenávidět jako sobce, jeho matku jako odstrčenou chudinku nebo naopak jako ženu která sklidila žeň kterou sama zasela svým chováním. Bohdanu lze vidět jako trpící dceru nebo tu, která si toto utrpění šlechtí. Běla může působit sympaticky svojí schopností přijímat nálady Svatopluka, nebo nesympaticky kdy si užila hezkých let s Bohdanou a pak se rozhodla pro vlastní život. I když to možná bude znít paradoxně, snad nejvíc jsem rozuměl Blance - žila život, který jí byl umožněn. Přijala řešení které se nabízelo a neunesla odpovědnost, což ale bylo přiměřené jejímu věku. A ve svém dalším životě jistě nesla kříž, který jí byl takto naložen - ať již ztrátou kontaktů, ztrátou jistoty, ale jistě i vzpomínkami na to "co bylo". Kniha je napínavá a čtivá, emoce nejsou neuvěřitelné, ale současně dávají dostatek prostoru pro otázku - bylo by toto vůbec možné? Nepochybně kniha, kterou stojí za to si přečíst.
Doporučuji. Opět skvěle napsaná kniha o skutečném životě, bez příkras a moralizování. Přečtena za nedělní dopoledne.
ČV 2019: Kniha, ve ktré hraje důležitou roli hudební nástroj
Na další knihu jsem čekala s velkým očekáváním. A opět jsem se nezklamala. Koupila jsem hned , jak vyšla a šetřila si ji na dovolenou, ale nevydržela jsem. Přečetla se jedním dechem. Jen jsem asi trochu čekala, že se Bohdana rozmluví.
Chvílemi pecka, chvílemi mě děj nebavil. Čekala jsem trošku víc akčnosti a lepší dějovou linku. Ale jinak byla dobrá. Jako vždy od autorky.
Má druhá řečtená kniha od Aleny Mornštajnové. Po mém (i všeobecném) nadšení z Hany jsem byla na Tiché roky velmi zvědavá a nemohla jsem si je nechat ujít. Námětem i slohem se mi snad líbily ještě mnohem více, než Hana. Skvěle vystavěný příběh naprosto zamotaných rodinných vztahů, které postupně a pomalu Mornštajnová rozplétá - v tom je opravdu mistryně. Autorka dokázala do tohoto příběhu dát tolik smutku a osobních tragédií, že je až překvapivě, jak lehce se ta kniha čte. A přesto, že byla kniha pohlazením na duši, zároveň jsem cítila po jejím dočtení úzkost.
Svatopluka mi bylo strašně líto, ač je zapřísáhlým komunistou. Už za to autorku cením. Vedle všech těžkostí a břemen, která si s sebou jeho rodina nese, pro mě bylo paradoxně nejhorší vysvětlení, proč se kniha jmenuje Tiché roky. A upřímně, ani trošičku mě to nenapadlo, dokud to nebylo vyloženě vysvětleno. I když náznaky v knize byly.
Paní Mornštajnová psát prostě umí. Jak stačí jeden okamžik a život jedné osoby či celé rodiny se začne ubírat jiným směrem. Jak jeden člověk dokáže zničit osud svůj i toho druhého.
Krásná kniha kterou stojí zato si přečíst. Zpestřila mi začátek léta i dovolenou a zůstane mi v hlavě stejně jako Hana, Hotýlek i Slepá mapa.
Líbí se mi propracovanost příběhu a tak trošku doufám, že další knihu paní Mornštajnová vydá až za pár let, protože by mi bylo smutno, kdyby se z těchto krásných knih psaných srdcem staly obyč romány, kterých je plné knihkupectví.
Dlouho jsem něco tak krasného nečetla, životní osudy a cesty jsou nevyzpytatelné...Doporučuji
Pro mě jedna z nej spisovatelek.
Věřím, že i v životě zůstane spousta věcí nevyřčených, i když je to to, co ubližuje. Stačilo by málo a vše by bylo jinak. Více spolu mluvit, ale bohužel to vždy tak není.
I 5 * je málo.
Ne, tohle ne. Tři hvězdy jsou za to, že sloh je kvalitní, Mornštajnová umí psát. Ale kniha mohla mít o 100 stran méně, neustále se psalo o tom samém, pořád dokola. Bylo pro mě naprostým utrpením číst o tak odporném člověku, pro kterého nemám ani špetku pochopení. Od mládí až do pokročilého věku mi byl Svatopluk tak nesympatický (hodně mírné označení), že jen čtení o něm bylo vážně těžkou zkouškou. Jinak i přes pěkný sloh za mě nejslabší kniha od této autorky. Opravdu zbytečně natahované, všechny okolnosti, pocity apod. se neustále omílaly dokola.
Krásná. Pro mě ještě o malinkatý kousíček větší požitek ji číst, prožít než Hanu. Možná téma je mi bližší. Bavila mě moc, možná by ji měl číst "povinně" každý, jak může život vypadat, dopadnout, když člověk zůstane v hořkosti a zlobě. A nutí mě se i zamyslet, jak může být člověk někdy k sobě i okolí přísný, i když dobře míněnými, vysokými nároky. A nekomunikace, jak někdy raději nemluvíme, neřekneme a možná tím můžeme ublížit víc, než si myslíme. A moc mě bavily stejné konce a začátky. Tuto knihu se opravdu vyplatí číst, aktuální témata, možná věčná... rodina a její zapletené, ublížené vztahy, porozumění.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Tahle kniha ve mně vyvolala poněkud různorodé pocity … více v mé recenzi ...